Politika naší vlády už od vyhlášení nezávislosti směřuje k vyřešení indiánského problému. Jde zejména o půdu, na které kmeny žijí, a která by měla být využita ve prospěch nových osídlenců, co by ji dokázali zvelebit nejen ke svému prospěchu, ale i státu.

Indiáni jsou však velkou překážkou. Zákony  o rezervacích a povinné školní docházce sice částečně řeší jejich zařazení mezi řádné občany Spojených států, ale vyskytují se případy útěků z rezervací a návratu k tradičnímu způsobu života. To velmi nelibě nesou ostatní bílí obyvatelé, kteří jsou v lesích mnohdy přepadáváni a okradeni těmito „divochy“.

I mně se podařilo setkat se s takovým uprchlíkem z rezervace. Už několik let je kraj kolem městečka Bakersfield zbaven Indiánů, kteří vzbuzovali mezi řádnými obyvateli strach a bázeň. Lidé si už pomalu zvykli chodit do lesa na dříví bez pušky. I malé děti začaly v lese sbírat maliny a jahody.

V poslední době se však z lesa začaly ozývat podivné zvuky, které nevzdává žádné zvíře. Obzvlášť v noci byly slyšet velmi zřetelně. Ti, kteří se vypravili pátrat po původu těchto zvuků, se nevrátili a nebyli ani nalezeni. A větší pátračské skupiny nic nenašly.

Vypravil jsem se tedy i já jedné takové noci obtížen fotokamerou najít původce tohoto zvuku. Prodíral jsem se lesními porosty se střídavými úspěchy váben tímto prapodivným zvukem. Připomínal rytmické bušení do dřeva. Plahočil jsem se za tím zvukem hekaje přitom obtížen fotokamerou, jenž mi měla být nápomocná pro přinesení důkazu, kdo že tak v lesích buší a buší. Zvuk sílil, jak jsem se k němu přibližoval. Hrdlo jsem měl stažené a v ústech jak na poušti.

Přede mnou se rozprostíral lesní palouk ozářen měsícem. A uprostřed klečela polonahá postava, jejíž kůže se blýskala v měsíčním svitu. A bušila dřevěnými paličkami na několik válejících se kmenů. Indián!

Obyčejný Indián uprchlý z reservace! Tak to je on, co poslal na věčnost několik zvědavých lovců. Rozhodl jsem se ho vyfotografovat. Nastavil jsem si kameru na podstavci, zaměřil a čekal několik minut, až se záběr přenese na kazetu. Pak jsem vše opatrně sbalil v jakési extázi do kmenů. Asi byl hluchý. Po vyvolání snímku jsem dospěl k zajímavému objevu. Ten Indián měl nejen světlou kůži, ale i vlasy. Pravděpodobně šlo o míšence. Ale neměl jsem dojem že bych někoho takového spatřil v nejbližší rezervaci. Neměl ani typické znaky místních kmenů.

A tu mě napadla studie profesora Mindeltona z Chicagské university. Píše v ní, že mezi dnes vymřelým kmenem Mandanů z oblasti Missouri  bylo možné spatřit jedince světlé barvy kůže i vlasů. Profesor se domnívá, že se jedná o potomky Vikingů, kteří dopluli k americkým břehům už v 10. Století. Indiáni se objevují v jejich kronikách jako Skleringové. Určitým pojítkem mezi vikingy a Indiány je i tomahawk, jenž má určité znaky severských válečných seker. Tyto sekery měly mezi vikingy velkou oblibu a stávaly se i námětem k přezdívce.

Příkladem může být Erik Krvavá sekera, který se svými muži doplul do Grónska. Odtud to už nebylo daleko na nový kontinent. Tolik studie profesora Mindeltona a já se ptám, koho jsem to v noci vlastně vyfotografoval. Najde-li se někdo, kdo zná odpověď, ať se klidně přihlásí nebo napíše do redakce Rosettu Herald.

                                         

Clint Eastwood stokrát jinak. Ochutnávka k 20. Westernu 10.-13.10. na Košárkách.

Článek oblečení vhodnému na tuto akci najdete zde.

That was fantastic! Have been a Clint Eastwood fan all my life. He was just soooo cool in these movies! Lol There’ll never be another ‘Man with no name’!

 

 

 

ŽENY DIVOKÉHO ZÁPADU

 

První ženy, které přišly na Západ, byly ladies – manželky důstojníků, kazatelů a misionářů. Lehké děvy do tančíren přišly později a bylo jich víc, ctihodnost si opatřily svatebním obřadem. Pak už se nikdo nestaral, co dělaly dřív.

 

Legendy a Hollywood vykreslily ženy na Západě jako romantická a krásná stvoření. Mezi starými fotografiemi sotva takovou najdete.

K legendě ovšem také patří, že západ dobyli ušlechtilí křesťané, jejichž hlavní zábavou bylo zpívání žalmů v kostele. Takových bylo však opravdu zanedbatelně.

Většinou se sem stahovali lidé, kteří na Východě neuspěli a obvykle utíkali před šerifem. Z těch se stávali falešní hráči, zloději, pasáci, děvky a majitelé saloonů.

Říkalo se jim HONKYTONKERS, podle míst jejich podnikání – honky tonků. K prvním patřil saloon, který zřídil George waltera ve stanu.

Brzy měl deset děvčat, o kterých nikdo nevěděl odkud přišly. Prodával jejich těla zlatokopům a traperům.

 

Často bylo v novém městě takových podniků tucet i víc dřív, než se kazateli podařilo postavit kostel. Stany vystřídaly sruby a nakonec cihlové budovy. Nebyly pohledné, ale měly lítací dveře a špatnou pověst, a o to hlavně šlo.

 

Město Corinne v Utahu mělo 19 saloonů, dvě tančírny, větší počet heren a 80 mladých ladies, kterým se tenkrát říkalo „ušpiněné hrdličky“. Jezdily sem rády. Bylo to příjemnější než vařit fazole a prát doma v Kansasu.

Ti, kteří je sem dopravovali, byli často vážení muži. Mr. Asa Mercer importoval z New Yorku  do Seattlu víc než 300 děvčat ve věku 15 až 25 let.

Muži ho za to z vděčnosti zvolili poslancem a udělali z něj prvního prezidenta univerzity státu Washington. Mercer se sám s jedním z děvčat oženil.

 

                                                                     by Macík

Fotografie najdete zde

Dámy a pánové, ctění starousedlíci a i noví příchozí,

jenž chcete zkusit v Bakersfieldu štěstí a zbohatnout.

  Jménem naší redakce vás chceme  přivítat na stránkách našeho už téměř legendárního a především čerstvé zprávy přinášejícího listu.  O kterém doufáme, že jej nepoužíváte jen na vytření… nebo na zapálení ohně v krbu. Je nám velkým potěšením, že můžeme opět otevřít naší redakci, neboť jak je vidno, do našeho městečka se opět hrnou různé existence, které přilákala záře toho magického blyštivého kovu zvaného zlato.

Mnozí doufají, že si za něj mohou koupit vše, ale nenechte se mást, né všechno se dá koupit. Možná dobrá whisky, hrnek kávy , která vás probudí do nového dne, nebo holku z nevěstince, aby vás rozehřála po celodenné dřině ve studeném potoce, kde hledáte své štěstí.

Ale co je vlastně to štěstí v potoce? Je tím,  že sedíte na bále městečka Bakersfield, který se koná  opět po letech. 

 

Že ještě žijete,  můžete zvednout vaši ruku se skleničkou whisky,  zatančit si na dřevní muziku a neztěžovat si na bolesti kloubů, a nebýt případně prožrán syfilidou z nevěstince Bakersfieldu, který nikdy neprošel lékařskou kontrolou.

 

 

 

A to je to pravé štěstí, že jste opět zde v našem městečku a chcete to opět zkusit a setkat se starousedlíky i novými obyvateli, kteří by chtěli okusit toto štěstí.

 

Přejeme vám tedy, abyste našli v Bakersfieldu po čem toužíte a my o tom mohli psát. Neboť nejfantastičtější na světě jsou fakta a žádný omyl není tak velký, aby neměl své čtenáře.

 

První várku fotografií od Seniora  najdete zde.

Videa najdete postupně taky.

 

Slavnostní bál na počest městečka Bakersfield

Zlato roztančilo účastníky bálu

 

  Přinášíme velmi aktuální zprávu o tom,  že opět po deseti letech, kdy byla odvážena údajně poslední unce zlata v Bakersfieldu, se objevují zprávy o novém nálezu zlata nedaleko městečka.

Tato zpráva vyvolala horečku vysokého stupně mezi starousedlíky. Protože, když se před léty našla ta údajná poslední unce zlata, tak mnozí šli hledat štěstí jinde. 

   Je tedy pravdou, že se zlato našlo? Možná o tom ví více starosta Sam Bunny, který využil horečky, aby uspořádal velkolepé setkání starousedlíků. Tím setkáním je bál na počest Bakersfieldu.

Na tuto velkolepou akci byly pozvány význačné osoby městečka, jenž se zasloužily o jeho rozvoj. Nebudeme zde všechny jmenovat ale jen okrajově například městského hrobníka, který opravdu poctivě hluboce pohřbíval bez rozdílu všechny obyvatele. Neboť dobrý hrobník je základ dobrého města, že o mrtvé bude postaráno a plačky zaplaceny.

Samozřejmě  na bál se přihrnuli i noví zlatou horečkou opojení zlatokopové a zlatokopky. Ano i ženy touží si nakopat velké bohatství a proto není divu, že zvěsti o zlatě je přilákaly do našeho městečka.

Městská rada uvítala tento příval zlatokopek, jenž by mohl rozproudit hospodářský rozvoj města. Bál města má tudíž podpořit tento ekonomický záměr.

Starosta města vyhlásil  soutěž, že taneční dvojice, která bude schopna tančit nejdéle, získá přednostně právo první volby záboru v potoce. Pak podle dalších umístnění budou si moci vybírat claimy další taneční páry.

Dokonce, aby bylo povzbuzeno nadšení pro zlato a tanec, tak starosta ukryl  v sále valoun zlata velikosti vlašského ořechu.

Všichni přítomní tak mají možnost získat na bále do půlnoci svůj první valoun zlata.

Pokud valoun nebude nalezen, bude použit městskou radou  na zaplacení lékaře, jenž by městu zajistil zdravotní čistotu, neboť městečko čeká bezesporu divokých rozvoj a tudíž i nebezpečí různých chorob jako jsou třeba tyfus  nebo syfilida či zranění střelnými zbraněmi.

    Naše redakce tak přeje všem účastníkům této nevšední zábavy hodně štěstí v hledání zlata v sále. A pokud by nikdo neměl to štěstí ho najít, tak aspoň městečko bude mít konečně svého doktora.

 

Nevšední hudební vystoupení
Co se skrývá v pianu?

  Je vskutku pravdivým tvrzením, že v Bakersfieldu byly a jsou oblíbené taneční zábavy.  Je to dáno vysokým výskytem hudebně nadaných obyvatel městečka. 

Je otázkou výzkumu, zda předci našich obyvatel pocházejí z Itálie kolébky operního zpěvu. I když není známo, že by obyvatelé pořádali operní koncerty. Pouze operety.

Nebo je potom ještě druhá možnost, že jsou potomky vystěhovalců z Rakouska z kraje zvaného Bohemie. Je zvláštní, že obyvatelům kraje Bohemie se říká Češi. Mají tam velmi příhodné rčení, že co Čech to muzikant. To přímo vybízí k teorii, že právě tito Češi jsou předky dnešních obyvatel Bakersfieldu.

 

Ano obyvatelé Bajersfieldu v celém širém okolí vynikají hudebním nadáním. V městečku je možno nalézti několik hudebních kapel jako jsou BG Style, Tempo di train  nebo Goodvill.

A samozřejmě se najdou další muzikanti, jenž rádi přispějí svým nadáním při velmi oblíbených tanečních večerech. Nemluvě, když někdo hrát neumí, tak si rád zatančí. Takže v tančírně už několikrát měnili podlahu a švec má o zakázky postaráno. Ale to bakersfieldské pranic netrápí, neboť nadevše miluji dřevní muziku.

 

  A tak se stalo, že se ve městě objevil potulný hráč na piano Phil Werlein.

Muž, jenž cestoval od města k městu se svým pianem. Když v tančírně začal na něj hrát, jakoby s ním hypnotizoval všechny kolem tou jedinečnou bravůrní hrou a dokonalým prstokladem. Byl mnohdy najímám i jako pistolník.

Starosta Bakersfieldu ho tedy najal, aby hudební pověsti městečka bylo učiněno zadost a mělo svého pistolníka pianistu. Neboť pokud došlo k soubouji s Philem, odehrával se za podivných okolností.

Nechal na ulici vynést své piano, usedl k němu a začal hrát.  Melodie měla velmi rychlý rytmus a soupeř připravený tasit fascinovaně hleděl, jak Phil hrál a přitom mu upřeně hleděl do očí.

A když skladba byla v nejdivočejším rytmu, tak se najednou ozval výstřel a Philův soupeř se skácel k zemi. Hudba zněla dál, prsty na klávesách a colt u pasu. Jedinečné nadání a cit pro rytmus.

Přesto naše redakce pátrala v čem tkví jeho neobyčejné  hudební a pistolnické nadání, že v jednom okamžiku zasáhne soupeře a současně jeho prsty tančí rytmicky po klávesách svého piana.

Požádali jsme ho tedy, zda by nám neposkytl rozhovor a neprozradil tajemství své hry. Leč marně  a nedovolil nám ani podrobně prohlédnout své piano, jenž má vskutku jedinečnou konstrukci.

  Takový je Phil Werlein, muž jenž dodá hudebnímu věhlasu Bakersfieldu většího lesku.
                 

 

Redaktoři Rosettu Herald pánové Dymes a Harmonica byli opět surově zbiti.

K této události došlo nad ránem, když se oba pánové vraceli od svých přítelkyň do redakce. Přepadl je nezávisle na sobě nepoznán tajemný útočník. Naštěstí oba muži vyvázli životem. Kdo si takto zahrává s jejich osudem a co je důvodem těchto přepadení, kde je zcela jasné, že jde o nevyřízené účty? Redakce Rosettu Herald zvýšila odměnu za tajemného útočníka na 4000$. Tento zločinec získal mezi obyvateli přezdívku „Fantom Rosette“.

 

 Přinášíme radostnou  zprávu, že bývalá předsedkyně Ligy Yukonských žen paní Moira E. čeká dítě

. Za redakci Rosettu Herald přejeme paní Moiře především pevné zdraví, a aby to bylo děvče, neboť její rodina je plná mužů a tudíž by přírůstek v podobě děvčátka byl vítaný. Paní Moira by tak už nebyla jedinou ženou v domácnosti a nemusela tak důrazně prosazovat práva žen.

 

Další stejně velikou radostnou zprávou je, že v rodině rančera Vichema se narodilo děvčátko.

Jmenuje se Jana a má se k světu, jak už mnozí obyvatelé Bakersfieldu vědí podle množství dotěrných dotazů na šťastného otce. Pan Vichem sice ještě nesdělil termín křtin, ale nejspíš se budou konat  v květnu. Obyvatelé se už těší na další oslavy křtin!

Při shromáždění městské rady v Taverně se řešila důležitá záležitost, kdo bude v městečku vykonávat úřad hrobníka.

V posledních letech se totiž nekonaly sňatky, popravy a pohřby.  Na druhé straně se však zvýšila porodnost, čehož jsou důkazem časté oslavy křtin. Městská rada se obává, že za dané situace, kdy město nemá pro hrobníka práci, musí pro tento úřad někoho jmenovat, protože v budoucnu se může situace obrátit, kdy ve městě bude velké množství starých lidí, kteří potřebují mít záruku, že budou pohřbeni.

Proto tato činnost má být svěřena nejmladšímu občanu. Jediným možným kandidátem je malý Martínek, syn Cowboye.

Městská rada jej jednohlasně jmenovala a spokojeně se rozešla domů s pevnou jistotou, že po smrti ji nebudou okusovat hladoví rosomáci.

 

Opět proběhlo spiritistické setkání, jehož se zúčastnila většina občanů Bakersfieldu.

Tato seance byla velmi zábavnou, kdy probíhaly tradiční oblíbené hry. Bankéř Dragoon uvedl mnohé ve velké zmatení hádankou, na kterou neznal odpověď. Hádanka má toto znění – Stojíš před jeskyní, která má dvoje dveře, za kterými je Život a Smrt. Před dveřmi stojí Pravda a Lež. Tvým úkolem je položit jednu otázku jedné ze dvou postav a podle její odpovědi určit, za kterými dveřmi je Život a Smrt. Hádanka zatím zůstala nerozřešena i přes vytrvalé úsilí najít odpověď.                                                                                                                     

nezávislý dopisovatel Harmonica

 

VYDOBÝVÁNÍ ZLATA POTEM A KRVÍ

Ráno vypukla zlatá horečka, spolu se svým parťákem McGyuverem jsme vyrazili hledat cleimy. Našli jsme dva pěkně zlatonosné. Rychle zaregistrovat a hurá těžit. Našli jsme zlatonosnou zátočinu. Několikrát jsme museli pro nový cleimovací lístek. Nakonec, když jsme se podruhé vraceli z městečka ke cleimům, nalezli jsme tam dva černé zlatokopy. Už nebudou načerno loupit. Budiž jim země lehká. Nakonec jsme natěžili 19,5 dkg zlata. Práce to byla perná a stála nás pot i krev, ale výdělek byl odpovídající.
Davy

IDYLA WESTERNU

Vlahé páteční odpoledne. Střídavě oblačno. Nad městečkem se vznáší všelijaké zvuky – dětské hlásky volající po práci, výkřiky cowboyů  prásknuvších se do nízkých trámů, hlasy matek shánějících své ratolesti.

A tu i tam jakýsi pes poňafává po lidech, kteří přes psí hladové pohledy nepouští ani zbla na zem. A pak už hlasy hlaholí od zlatonosné (prý)říčky a již se přidává i střelba při obraně cleimů. Toť westernové dopoledne.
Rinka

REKLAMACE

Vžijte se do naší situace. Voní oběd. Všichni plní svá břicha, až jim boule za ušima rostou a my jdeme nafasovat své první money za food. Stojíme v dlouhé řadě, zlatokopové, podnikatelé začátečníci a svorně vznášíme protesty na pádně bankéřovu „rychlost“.Své dobře a dlouho vystáté peníze uložíme dobře. Do žaludku. Už aby to bylo. Někdo bude muset pomoci bankéři.
Žába +Rinka+Dým

ČAJOVÝ DÝCHÁNEK

Ve zdejším městě bylo již otevřeno mnoho institucí a podniků. Dnes přibyla i nová čajovna. Čajovnu řídí velice inteligentní, odvážná a hlavně vytrvalá žena – paní Radka. Má dost kuráže, aby dokázala uspět ve zdejší tvrdé realitě. A co čajovna nabízí? Veliký výběr čajů z celého světa – indický, čínský, japonský i tibetský. Zkrátka příjemné posezení i popití
Miriam
Saturday 2.5.1898

 

VZPOMÍNKA NA VEČER

Večer proudil jako omamné víno. Dolary šustily, drinky se rozlévaly, tančilo se, ruleta běžela stejně jako čas. Hřebem večera byl však příjezd Four soses from Babtism ohurch – Čtyři růže z Baptistické klášterní školy. Byl zážitek slyšet jiskrné hlásky těchto panen. Jejich garde pan Mlock si postěžoval, že dívky poněkud mravně poklesly díky času strávenému mezi obyvateli městečka, ale připojil zároveň i chválu na srdce plná citu, zdejších zlatokopů, kterým při zpěvu tekly dokonce slzy po mužných tvářích.

POKER – HRA KRÁLŮ

Finále v pokeru probíhalo ve čtvrtek v pozdních hodinách. Účastnilo se ho šest vyhlášených hráčů z celého území. Byli to: ctihodná paní Jana a paní Marian, Bárt, Břeťa, Radek a má maličkost. Po prvním rozdávání bylo rozhodnuto o prvním místě. Hrálo se však dále, vždyť štěstěna je vrtkavá. Po úporném, nervy drásajícím půlhodinovém zápase pak tři lidé zkrachovali a vítězové byli Marian, Břeťa a Davy. Jak vidno zůstala jen elita. Sice jsme se rozešli, ale slíbili si, že se po roce setkáme.
Davy

 

Friday 1.5.1898
THE I. ST OPEN BAKERSFIELD‘S POOL

Dear Citizen‘s of Bakersfield, in the rámec of verejne blaho was it produce for You The 1. St. Open Bakersfield‘s pool. You are Welcomm to her opening on the hlevní avenue. For first odvazlivci is entry free. The other‘s entry will be prizpusobeno to aktuální price of Gold.
The 1.st Bakersfield‘s Corp.

 

NEJČERSTVĚJŠÍ ZPRÁVY

SKANDÁL ZLATOKOPECKÍHO MĚSTA BAKERSFIELD ODHALEN

Skandál? Ano, neboť jak jinak nazvat tu pohoršující a nechutně podlou aféru než skandálem. Abychom vám objasnily důvod, který nás nabádá k použití těchto drsných slov, je potřeba přejít k hlavním aktérům, kteří jsou proradný bankéř Drak a jeho nejmenovaná nezákonná družka, pracující t.č. v tak odpovědné funkci, jako je pošta, jež přímo sousedí s bankou.

Tito dva na první pohled počestní a bezúhonní občané do jejichž rukou město vložilo svou důvěru, skrývají pod maskou nevinnosti podlost, hamižnost a zradu.

Ale k věci: Při náhodné kontrole bylo radou města zjištěno, že bankéřovy váhy jsou zmanipulované. Již je nám jasné, proč nechtěl převzít staré dobré decimálky od svého předchůdce Jaryna a trval na svých, dovezených z Evropy. Když poctivý zlatokop své potem a krví vytěžené zlato položí na misky vah, váhy ukazují o několik desítek gramů méně, než je skutečnost.

Avšak položme si otázku: Je tato chyba evidována v účetních knihách? Ne není. A kam se ztrácí rozdíl v gramáži? Teď vstupuje do hry výše jmenovitě nejmenovaná družka. Při pečení chleba, což je záslužná činnost, do těchto bochníků ukrývá bankéřem uloupené valouny a ty pak pašuje za hranice města.Co teď, poctiví občané. Zasáhne šerif rukou zákona, anebo nastoupí soudce lynč?

AlíK a Strašidlo

 

WESTERN – 19.4. v Třebovickém mlýně – BG Styl, Goodwill, The Jumper Cabels and Black&Brown

19.2.2012

 

Po usilovném pátrání šerifa Chucka Carmacka ve zločinu zvaném „Vyhořelá banka“,  jsme se konečně dočkali rozuzlení

Šerif Chuck Carmack a vyhořelá banka

. Potvrdila se hypotéza, že banka nevyhořela náhodou, ale šlo o rafinovaný předem naplánovaný zločin. Šerif na základě dvaceti vyhořelých zápalek nalezených poblíž místa požáru usoudil, že tak velkou banku nemohl zapálit jeden člověk, i když byla plná papírových bankovek. Podle něj šlo o bandu paličů. Po důkladném zkoumání vyhořelých zápalek zjistil, že totiž každá zápalka byla předtím použita jako párátko. Důkazem jsou zbytky masa na zápalkách.

Šerif se správně domníval, že se jedná o maso hovězí, které je více houževnatější a vláknité a je tedy nutno mezi zuby párátkem vyškrábat. Nález takto použitých vyhořelých sirek nabídnul vcelku logickou hypotézu o skupinu mužů, neboť každá byla opotřebovaná od zubů různým charakteristickým způsobem.

Jemný šerifův čich objevil ještě další důležitou stopu. Všechny zápalky smrděly alkoholem. Paliči tedy byli náruživými pijáky. Je sice pravdou, že v době oslav 4. Července se pil alkohol, ale šlo o kvalitní kentucky whisky a francouzské šampaňské.

Šerif a já po důkladném očichání zápalek jsme se shodli na jejich pachu laciného alkoholu. A právě v tomto bodu vyšetřování byli odhaleni paliči. Nařízení o prohibici velmi bylo nápomocno tomuto vyjevení skutečnosti.

Zločinnými paliči, jak ses čtenáři již zajisté dovtípil, jsou tedy nechvalně známí takzvaní „migranti“ z události o vyplacení mzdy v korunách. A to byl právě motiv jejich msty. Jejich heslem zajisté bylo – Když nám nic, tak ostatním už vůbec nic.

Tak byla vypálena banka, podnik prosperity a skvělé budoucnosti. Tím byl případ uzavřen, kromě jedné prozatím nevyřešené záhady. Odkud pocházely peníze přivezené dostavníkem. Tento zločin tak mohl skončit zatčením „migrantů“. Ti se však o tom dozvěděli a snažili se v nočních hodinách vyprovokovat přestřelku, neboť věřili, že budou mít větší šanci na vítězství při nepoměru sil v jejich neprospěch.

Šerifovi Chuckovi Carmackovi se však jejich záměr pramálo líbil. Sám starosta se snažil oddálit tuto přestřelku na ráno, protože neviděl reálnou možnost někoho zabít v noci za střídavě silného vytrvalého deště. Shromáždění mužů podporujících svého šerifa rozhodlo, že střílet v noci na dešti je hloupost a nepoměr sil vůči migrantům není ještě dost velký. Každý z mužů ctících zákon odmítal noční boj, že se lze snadno postřílet, aniž by se poznalo, kdo ke které straně patří.

Ale tím nejhlavnějším důvodem, proč šerif  a jeho početní stoupenci nechtěli s „migranty“ bojovat v noci  byl ten, že tak skvěle probíhající večer ve víru tance, muziky a příjemného klábosení by bylo hloupé přerušit nějakou přestřelkou v deštivé chladné noci.

Migranti se cítili uraženi, zejména jejich vůdce George, který pod vlivem laciné whisky se snažil vyvolat roztržku. Neuspěl však, a navíc mu hrozí lynch kromě paličství ještě za porušení prohibice. Toto porušení zákona je tak nehorázné, že nebude nutno to řešit řádným soudem, ale přímo soudcem Lynchem.

Uvidíme, jak dlouho vydrží „migranti“ mezi řádnými občany, když zatím nemá nikdo odvahu je lynčovat.

                                        

                                                                               nezávislý dopisovatel Harmonika
 

Chlapík co nosí jméno Cowboy

Ten z Vás, kdo by si snad myslel, že chlapík, který nosí jméno „Cowboy“ dovedně zachází s lasem a v sedle je jak doma, tak ten je na pěkném omylu. Ten „Cowboy“ jsem totiž já, a jak tu stojím, tak Vám říkám, že opak je pravdou.

Na koně jsem poprvé, až na pár výjimek, sedl ve Fort Yukonu na jaře léta páně 1896.

Kůň to byl mírný jako beránek. Vyšvih jsem se do sedla jako nic, ale ne a ne ho přimět k nějakému pohybu. Stál jak přikovaný a pořád jenom spásal svoji oblíbenou trávu. Na rady zkušenějších, že mám zapilovat, jsem se tvářil nechápavě.

Brzy mi však došlo, co tohle slovo obnáší a kůň opravdu po chvilce pilování a přemlouvání přece jen zvedl hlavu a dokonce se pohnul. Jenže… po pár pomalých krocích opět zastavil, sklonil hlavu a žral dál. Takhle to šlo několikrát dokola, až na mě kdosi vykřikl, ať ho trošku víc přidržím. Fungovalo to a já se s milým koněm procházel kolem ohrady a v jejím blízkém okolí.

Nebo to bylo naopak ? Nejspíš jo. Prostě, k dokonalosti tomu ještě cosi chybělo. Potřeboval jsem přimět toho tvrdohlavce, aby poslouchal on mě a ne já jeho. Ač jsem dělal ,co jsem uměl, tohle se mi pořád nedařilo a tak se ten čtvernožec procházel, procházel, procházel,…

„A dost !“, řekl jsem  náhle, chytl pevněji otěže a tentokrát už větším kopnutím pobídl koně do klusu. No to bylo hrozný. Házelo to se mnou jako s pytlem brambor a pomalu jsem začal ztrácet pojem o okolí. Přišlo další pobídnutí. Kůň se dal do cvalu a to už byla paráda. „Jsem dobrý“, pochvaloval jsem si v duchu.

To zvíře pode mnou mi ale snad četlo myšlenky. V mžiku přešlo do klusu a po chvíli se zastavilo úplně, aby už poněkolikáté zabořilo do husté zelené trávy svou nenažranou tlamu.

„Do frasa“ zaklel jsem, teď už nahlas. „Vždyť je to jenom kůň !“. A s pevným odhodláním ovládnout tu hromadu masa, jsem učinil další pokus.

Hnědák k mému veselí postupně zvyšoval rychlost až do příjemného cvalu, a ve chvíli, kdy si všiml, že naše společné počínání sleduje se zájmem téměř celé městečko se rozhodl, že se trošku předvede. Až neuvěřitelně rychle jsme se ocitli v místech, kde se pastvina začala příkře svažovat k hustému lesu.

To už jsme jeli tryskem. Tělo se mi instinktivně naklonilo dozadu a já vychutnával ten správný pocit z rychlé jízdy. Jenže ta potvora ne a ne změnit směr a my se stále větší rychlostí přibližovali k napohled neprostupné hradbě větvoví. Už jsme byli od těch smrkáčů sotva pár metrů, já zavíral oči, když v tom se kůň zarazil na předních nohou a dál už jsem pokračoval přímo do vlhké trávy sám.

Tak takhle skončilo mé seznámení s tím hrdým zvířetem. Jen dodnes nechápu, proč se staří osadníci smějou pod vousy, když mě vidí , jak se ochomejtám kolem koní.

Cowboy
 

Velký úspěch

Kulturní vrchol roku

Na jevišti lítala vejce

 

by nezávislý dopisovatel Harmonica

 

K velké kulturní akci došlo letos v květnu, kdy se v městečku konalo velkolepé představení divadelní společnosti Rozmarýn.

 

Její ředitel, autor her a režisér – pan Šikula, přišel s novým pojetím představení jako spojení opery a divadla.

Výsledek je nazýván operetou. Tato představení  mají velký úspěch ve Francii, kde pan Šikula nějakou dobu pobýval a seznámil se s otcem operety panem Jaquesem Offenbachem.

První vůbec premiéra v celých Státech se konala v Bakersfieldu a sám autor hořel očekáváním, jak jeho dílo diváci přijmou.

Hra je totiž zasazena přímo do prostředí drsného Západu, tak blízkého všem divákům. O to přísnější kritiku mohl očekávat. 

Jeho  soubor je tvořen  herci, kdy muži dovedou zahrát fantasticky  ženské role  a ženy  s přehledem mužské. Pokud si toho nikdo během představení nevšiml, tak v situaci, ve které jsme vyzval před představením  do tance slečnu Feleenu, pohlednou herečku, ze které  se vyklubal chlap, který má před svatbou.

Zcela novátorsky režisér  pojmul místo, kde se má představení konat. Místo divadelní budovy zvolil scénu přímo venku v jedné z bočních ulic, aby hra  navodila skutečnou atmosféru Západu, kterou by se v  divadle těžko podařilo vyvolat.

Tento záměr byl naprosto dokonalý, navíc podpořený skvělou  akustikou a diváci měli možnost  sledovat hru z oken okolních domů. Tato místa však byla zvlášť drahá.

Aby však představení mohlo proběhnout, bylo nutno postavit  jeviště. Dobrovolných pomocníků se našlo dost. Za což jim dodatečně vřele děkujeme.

Zaměřme se ale konečně na samotnou hru. Bohužel ani neznáme její název, což není nijak ke škodě, neboť mnohdy si diváci pojmenují hru sami podle toho, jak se jim líbila.

Ústřední postavou byl neznámý cizinec, který naprosto nezapadal do prostředí putyky někde v zapadákově, neboť na místní působil cize a podezřele. 

Tady bych upozornil, že roli šerifa skvěle zahrála slečna Alča a starého vopruzeného putykáře slečna Viktorie.

Herecké výkony mužů byly obvzlášť zdařilé. Slepý skladatel Mareš  byl naprosto totožný se skutečným městským žebrákem Marešem.

Ten ale buhužel  nemá tolik pěveckého nadání jako cvičený  hlas herce, jenž roli slepce dokáže hrát  natolik  věrohodně, že dokáže napsat notovým záznam písně  slepeckou rukou.

Tento  herec musel asi chodit na konzulatace  k žebrákovi Marešovi. Ten totiž také skládá písně, ale pro jistotu  zpívá za něj jeho roztomilá dceruška Viki, aby si vydělali na živobytí.

Je zbytečné se nějak  podrobně rozepisovat  o ději hry, neboť ho máme všichni v živé paměti, ale finále v podobě přestřelky mělo takový silný emotivní náboj, že mnozí mužští diváci sahali po zbrani a hodlali jít na pomoc hlavním hrdinům pronásledujícím zlého neznámého cizince.

Po skončení závěrečného dějství následovala bouřlivá děkovačka, kdy dojatí herci několikrát vystupovali na jeviště a děkovali divákům za projevenou přízeň.

Nebylo by to ale dokonalé představení, kdyby se mezi  diváky nenašla placená klaka, jenž na herce házela z prvních řad vejce.

Naštěstí nikoho z herců netrefila, spíš trefila pootevřená okna, kam přesně dopadala do postelí. Hospodyňky  z toho měly pramalou radost.

 

Lze říci, že tak výborné představení Bakersfield ještě nezažil a věříme, že pan ředitel, autor  a režisér divadelní společnosti Rozmarýn napíše další neméně úspěšnou hru, kterou uvede v našem městě.

 

 

 

Bakersfied po sněhem. Co dokáže mráz.

Bakersfield už pamatuje různé nálady počasí, kdy v létě byla taková sucha, že stačilo, aby praskla větev a  už tu byla jiskra na oheň a ženám se výjimečně povolovalo chodit poněkud obnaženými a muži se museli pohybovat v tu dobu na opačném konci města, aby je to nedráždilo. Takové bylo ono horké spalující léto.

Ale letošní zima překvapila svoji tuhostí a nadílkou nečekaně. Řečeno slovy starého Dixona: „Viděl jsem koně chcát, hada blít, žížalu hlavou třískat do skály, ale aby na mně stvrdly  kalhoty mrazem, když jdu do kůlny pro dříví a já se nemohl ani pohnout, to už je něco!“

Koncem ledna přišly takové přívaly sněhu, že nikdo nevycházel ven, aby si neublížil, protože ten sníh byl tak hustý, že se shlukoval do koulí a ty padaly na střechy a okna městských domů k hrůze jejich obyvatel.

Dům rozbitý sněhem, zkuste to někomu vyprávět, tak vám stejně neuvěří. A tak všichni seděli zavření doma a čekali na konec té hrozné vánice. Ta svojí hustotou a bouřkou s blesky zatemnila oblohu, takže to bylo jako o polární noci. Vzrůstala tak spotřeba petroleje a svíček.

Aby lidé ušetřili, tak se snažili to hrozné počasí prospat.

Uvidíme, kolik se v říjnu narodí dětí. Něco zlé může být k něčemu dobré. Aspoň Bakersfield bude mít nové obyvatele.

Po dvou týdnech tohoto sněhového přívalu vše ustalo. Sníh zavál město až po střechu. Bylo zbytečné otevřít dveře či okna. A tak lidé vycházeli ven střechou a vzápětí se propadali do té spousty sněhu lapajíce po dechu. Pan starosta ze střechy svého domu křikem svolával všechny muže na poradu, co se sněhem. A tak se nejeden muž vydal na návštěvu ke starostům přeskakujíce střechy domů. Všichni se uradili, že nejlépe bude, když se vykopou ve sněhu tunely,  jenž budou mít ve stropě průduchy na čerstvý vzduch (tento nápad přišel až později, neboť zakrátko bylo sice v tunelech teplo, ale protože nebyly větrány, tak tam vládl odporný puch.

Řečeno slovy starého Dixona: „Smrad, jak roztrhaný čert.“)

Pohybovat se v těchto tunelech bylo velmi nebezpečné. Vládla v nich totiž tma. Rozhodlo se tedy, že po několik hodin denně budou osvětleny petrolejovými lampami. O těchto tunelech by se dalo říci, ještě toto, že všichni jednohlasně odhlasovali, že se vykopou nejprve cesty k saloonu, aby se mohli scházet a projednat další nečekané problémy. A ty se vzápětí dostavily.

Uhodily kruté mrazy, že stromy praštěly od shora dolů,, takže s kácením nebylo tolik práce. Stačilo se jen vydat po zvuku připomínající výstřel z děla a svalený strom už na vás čekal. Mráz byl tak tuhý, že mnohým mužům opadaly vousy. Kdo chtěl něco střelit, tak prostě nemohl, protože jiskra nutná k odpálení náboje v komoře prostě zamrzla. Kladly se tedy pasti, ale zvěř se stáhla někam do tepla. Jediným řešením byly ryby v potoce. Ten zamrzl až ke dnu, takže se muži vydávali na rybolov se sekyrami a krumpáči. Potok tak připomínal cestu plnou děr. Muži si  domů přinášeli úlovky v podobě ledových krychlí, ve kterých  ztuhlé ryby hleděly překvapeným pohledem, co se to s tou vodou stalo.

Nebyla legrace se pohybovat po venku, člověk musel neustále běhat, aby se zahřál a nezmrzly mu kalhoty. Teploměr tou zimou už dávno praskl. Pan Vichem raději nechával své psy spávat u krbu, než aby se mu náhodou při vyjížďce nezlomili v zatáčce. Byli přece jediným spojením se světem.

Lidé topili vším možným i vysušeným bizoním trusem, který měli doma uskladněn jako památku na staré pionýrské časy. Pravdou bylo i to, že vzrostla poptávka po whisce, aby se čelilo mrazu. Každý způsob dobrý, ale  opilci nebyli žádní. Lidé bojovali s mrazem opravdu hrdinně. Uvnitř po domech byly navršeny hromady dřeva, aby roztálo a mohlo do kamen. Všichni se podobali zvířatům, neboť každý byl zachumlán do nějakého hustého kožichu. Stalo se, že ve sněhovém tunelu, když nesvítily lampy, se lidé lekali vzájemně v domnění, že proti nim kráčí nějaké zvíře. Křik hrůzy se rozléhal pod sněhem a muži vybíhali s puškami, aby skolili domnělou zvěř. Díky mrazu však nedošlo k výstřelu a vše se vysvětlilo.

Nakonec kruté mrazy ustoupily a všichni už se nemohou dočkat  prvního  praskání ledu v potoce, tedy vlastně toho, co z něj zbylo.

Na jaro se všichni začali těšit jako na něco, co snad ani letos nepřijde, ale možná napřesrok. Ty spousty sněhu vedly k vážnému zamyšlení: „Kdy to všechno roztaje?“

nezávislý dopisovatel Harmonica

 

Vítáme s radostí opět a zase všechny naše pozůstalé věrné čtenáře v novém roce a přejeme jim, aby už nezažili divoké, krvavé a na změny bohaté období měsíců uplynulého starého roku.

Tragické události sice poznamenaly život ve městě,ale budova  naší redakce ještě stojí, vše je v nejlepším pořádku. Jen tak na okraj. Při sčítání obyvatelstva města se dospělo k číslu, které bylo velmi nízké ve srovnání s počtem krav volně pobíhajících ulicemi Bakersfieldu.

BRATR PROTI BRATRU ! ROZHOVOR S NÁJEMNÝM STŘELCEM

Stává se zřídka, že na obou stranách bojují proti sobě rodní bratři. Ve střetu mezi rančery Vichemem a Bunnym došlo k tomuto poněkud neobvyklému jevu. Pro Vichema pracoval honák Lucas Payrez a pro Bunnyho jeho starší bratr Paul Payrez jako nájemný střelec.

Jelikož jsem střílel pro Bunnyho  požádal  jsem ho o rozhovor Paula pro náš list. Přináším tady čtenářům zpověď muže, kterého živí jeho zbraň.

R.H. – Proč jste se stal nájemným střelcem ?

P.P. – To máš těžký, někdy k tomu  přijdeš jak  slepej k  houslím. Když jsem byl mladej, dělal jsem kovboje. Byl jsem takovej nevycválanej, hned jsem chtěl někomu rozbít hubu, když se mi nelíbil.

Jednou v báru jsem pil svoji skleničku, když se objevil chlap, kterýho jsem neznal. Vypadal jak opravdovej bouchač. Kouk se na mě a že co to tu pocucává za cucáka. Já se tehdy dost namích a on se přitom votočil ke mně zády a povídal si s barmanem. Tak jsem ho prásknul. Svalil se  pak mrtvej k zemi. Všichni byli jak opaření. Šerif mi pak řek, že jsem zabil Williho Irona, známého lovce lidí. No a od tý doby se stalo jaksi samozřejmostí, že když potřeboval někdo někoho sejmout , tak mi dali vědět.

 

R.H. – Nemáte strach, že v nějaké přestřelce narazíte na bratra? Budete po něm střílet?

P. P. – To, že brácha je na druhý straně, jsem se dozvěděl, až jsem si plácnul s panem Bunnym. Von mi  pak řek, a že prej, co budu dělat. Pěkně mě tím dožral, a jestli budu mít bráchu na mušce, tak nevystřelím. Vždyť je to vlastní krev.

 

R.H. – A co když on začne po Vás střílet?

P. P. – Pak neznám bratra a našiju to do něj krev nekrev.

 

R.H. – Cítíte vůči někomu z mužů na ranči pana Vichema nenávist?

P. P. – Víte, kdo mě nejvíc …? Migranti. …. se do všeho.

 

R.H. – Ale ti přece byli najímáni oběma stranami?

P. P. – Mně je to fuk za koho střílej, já střílím všechny. Nejvíc mě ale … to … George. Jak ho vidím se krčit v tom smrčí se svým parťákem Rommelem s těma jejich srandovníma kvérama, co pamatujou Washingtona a teď jsou na jedno použití, tak bych do něj vystřílel celej zásobník a ještě bych zařval na bráchu, kdyby byl poblíž, ať to do něj taky napere, aby byla ještě větší sranda . … jeden.

R.H. – Kolik Vám pan Bunny platí?

 

P. P. – To záleží, kolik ukradnu krav nebo zabiju lidí. Za jednu krávu dává 100 , za mrtvýho chlapa 120. Já osobně dávám přednost střílečce na lidi. Nemusíte se s nima tolik honit jako s kradeným dobytkem.

 

R.H. – Poslední otázka. Máte strach?

P. P. – Se z  toho přece … . Dělám svoji práci, abych při ní nepřišel o kejhák.

 

Děkuji panu  Paulovi Payrezovi za rozhovor a přeju mu za všechny čtenáře, aby nemusel střílet na svého bratra.

(Během jedné přestřelky po tomto poskytnutém rozhovoru se oba bratři střetli a vyměnili si pár ran. Po válce o dobytek se pak sešli bez vážných zranění a dali si pár ran pěstí.)

 

By Dan Dymes and Harmonica

Jak si vychovat psa

 

Muži lovící na severních pláních stříbrné lišky, soby karibu a občas bílého medvěda jsou mnohdy závislí na svých tažných psech eskymáckého plemene malamut.

Takové zvíře je velmi nenáročné. Snese dost,když dostane svůj každodenní příděl mražených ryb. Mnozí lovci jsou tak vykutálení, že vycvičili svého psa, aby lovil místo nich a oni tak ušetřili na patronách a zbytečnému se trmácení se za zvěří.

Místo lovu pak jezdí na faktorii popíjet lacinou whisky a chlubit se úlovky, které vlastně nejsou jejich, ale jejich psů. Navíc své psi doma mlátí holí za sebemenší projevy neposlušnosti.

Nejhůř jsou ale psi trestáni za to, když se vydělají přímo ve srubu, který pak zapáchá jještě týden a to by nebylo nikomu milé žít ve srubu se zacpaným nosem se psem, který se tváří naprosto nevinně, jakoby šlo o obyčejnou potřebu. Není se co divit, že bití nepomáhá, protože pes se diví, že mu bráníte vykonat docela prostou každodenní věc.

A tady bych se zastavil a nabídl všem lovcům způsob, jak bez dlouhého učení odnaučit svého psa, aby se vydělal ve srubu.

Tedy v případě, že se váš pes vydělá na podlahu, když se zrovna cpete sobí kýtou, podložte kýtu , popadněte z krbu hořící polínko, zašťourejte jím ve výkalech vašeho psa, aby ho v zápětí začal pálit zadek ! A uvidíte, že už to nikdy neudělá. Přitom se ho ani nedotknete a on se nebude na vás dívat vyčítavě.

Tento způsob lze použít i na člověka, když se vám bude zdát zvlášť protivný.

Když totiž dva trapeři spolu zimují v jednom srubu, klidně může dojít k tomu, že si budou lézt na nervy. A tento nechutný způsob boje jak poškodit svého soupeře jim přijde zajisté vhod, aniž by tušili odkud vítr vane.

                           

 

                           nezávislý dopisovatel Harmonica