Novinky na Váš E-mail

AKCE V OSTRAVĚ

Kalendář událostí

Duben 2018
Po Út St Čt So Ne
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30EC

Nadcházející události

  • Nejsou žádné události.

AKCE V OKOLÍ

Bakersfied pod sněhem. Co dokáže mráz. By Harmonica

10.4.2013

Bakersfied po sněhem. Co dokáže mráz.

Bakersfield už pamatuje různé nálady počasí, kdy v létě byla taková sucha, že stačilo, aby praskla větev a  už tu byla jiskra na oheň a ženám se výjimečně povolovalo chodit poněkud obnaženými a muži se museli pohybovat v tu dobu na opačném konci města, aby je to nedráždilo. Takové bylo ono horké spalující léto.

Ale letošní zima překvapila svoji tuhostí a nadílkou nečekaně. Řečeno slovy starého Dixona: „Viděl jsem koně chcát, hada blít, žížalu hlavou třískat do skály, ale aby na mně stvrdly  kalhoty mrazem, když jdu do kůlny pro dříví a já se nemohl ani pohnout, to už je něco!“

Koncem ledna přišly takové přívaly sněhu, že nikdo nevycházel ven, aby si neublížil, protože ten sníh byl tak hustý, že se shlukoval do koulí a ty padaly na střechy a okna městských domů k hrůze jejich obyvatel.

Dům rozbitý sněhem, zkuste to někomu vyprávět, tak vám stejně neuvěří. A tak všichni seděli zavření doma a čekali na konec té hrozné vánice. Ta svojí hustotou a bouřkou s blesky zatemnila oblohu, takže to bylo jako o polární noci. Vzrůstala tak spotřeba petroleje a svíček.

Aby lidé ušetřili, tak se snažili to hrozné počasí prospat.

Uvidíme, kolik se v říjnu narodí dětí. Něco zlé může být k něčemu dobré. Aspoň Bakersfield bude mít nové obyvatele.

Po dvou týdnech tohoto sněhového přívalu vše ustalo. Sníh zavál město až po střechu. Bylo zbytečné otevřít dveře či okna. A tak lidé vycházeli ven střechou a vzápětí se propadali do té spousty sněhu lapajíce po dechu. Pan starosta ze střechy svého domu křikem svolával všechny muže na poradu, co se sněhem. A tak se nejeden muž vydal na návštěvu ke starostům přeskakujíce střechy domů. Všichni se uradili, že nejlépe bude, když se vykopou ve sněhu tunely,  jenž budou mít ve stropě průduchy na čerstvý vzduch (tento nápad přišel až později, neboť zakrátko bylo sice v tunelech teplo, ale protože nebyly větrány, tak tam vládl odporný puch.

Řečeno slovy starého Dixona: „Smrad, jak roztrhaný čert.“)

Pohybovat se v těchto tunelech bylo velmi nebezpečné. Vládla v nich totiž tma. Rozhodlo se tedy, že po několik hodin denně budou osvětleny petrolejovými lampami. O těchto tunelech by se dalo říci, ještě toto, že všichni jednohlasně odhlasovali, že se vykopou nejprve cesty k saloonu, aby se mohli scházet a projednat další nečekané problémy. A ty se vzápětí dostavily.

Uhodily kruté mrazy, že stromy praštěly od shora dolů,, takže s kácením nebylo tolik práce. Stačilo se jen vydat po zvuku připomínající výstřel z děla a svalený strom už na vás čekal. Mráz byl tak tuhý, že mnohým mužům opadaly vousy. Kdo chtěl něco střelit, tak prostě nemohl, protože jiskra nutná k odpálení náboje v komoře prostě zamrzla. Kladly se tedy pasti, ale zvěř se stáhla někam do tepla. Jediným řešením byly ryby v potoce. Ten zamrzl až ke dnu, takže se muži vydávali na rybolov se sekyrami a krumpáči. Potok tak připomínal cestu plnou děr. Muži si  domů přinášeli úlovky v podobě ledových krychlí, ve kterých  ztuhlé ryby hleděly překvapeným pohledem, co se to s tou vodou stalo.

Nebyla legrace se pohybovat po venku, člověk musel neustále běhat, aby se zahřál a nezmrzly mu kalhoty. Teploměr tou zimou už dávno praskl. Pan Vichem raději nechával své psy spávat u krbu, než aby se mu náhodou při vyjížďce nezlomili v zatáčce. Byli přece jediným spojením se světem.

Lidé topili vším možným i vysušeným bizoním trusem, který měli doma uskladněn jako památku na staré pionýrské časy. Pravdou bylo i to, že vzrostla poptávka po whisce, aby se čelilo mrazu. Každý způsob dobrý, ale  opilci nebyli žádní. Lidé bojovali s mrazem opravdu hrdinně. Uvnitř po domech byly navršeny hromady dřeva, aby roztálo a mohlo do kamen. Všichni se podobali zvířatům, neboť každý byl zachumlán do nějakého hustého kožichu. Stalo se, že ve sněhovém tunelu, když nesvítily lampy, se lidé lekali vzájemně v domnění, že proti nim kráčí nějaké zvíře. Křik hrůzy se rozléhal pod sněhem a muži vybíhali s puškami, aby skolili domnělou zvěř. Díky mrazu však nedošlo k výstřelu a vše se vysvětlilo.

Nakonec kruté mrazy ustoupily a všichni už se nemohou dočkat  prvního  praskání ledu v potoce, tedy vlastně toho, co z něj zbylo.

Na jaro se všichni začali těšit jako na něco, co snad ani letos nepřijde, ale možná napřesrok. Ty spousty sněhu vedly k vážnému zamyšlení: „Kdy to všechno roztaje?“

nezávislý dopisovatel Harmonica

 

Comments are closed.