Chlapík co nosí jméno Cowboy (Robin Cowboy Hill)
15.4.2013Chlapík co nosí jméno Cowboy
Ten z Vás, kdo by si snad myslel, že chlapík, který nosí jméno „Cowboy“ dovedně zachází s lasem a v sedle je jak doma, tak ten je na pěkném omylu. Ten „Cowboy“ jsem totiž já, a jak tu stojím, tak Vám říkám, že opak je pravdou.
Na koně jsem poprvé, až na pár výjimek, sedl ve Fort Yukonu na jaře léta páně 1896.
Kůň to byl mírný jako beránek. Vyšvih jsem se do sedla jako nic, ale ne a ne ho přimět k nějakému pohybu. Stál jak přikovaný a pořád jenom spásal svoji oblíbenou trávu. Na rady zkušenějších, že mám zapilovat, jsem se tvářil nechápavě.
Brzy mi však došlo, co tohle slovo obnáší a kůň opravdu po chvilce pilování a přemlouvání přece jen zvedl hlavu a dokonce se pohnul. Jenže… po pár pomalých krocích opět zastavil, sklonil hlavu a žral dál. Takhle to šlo několikrát dokola, až na mě kdosi vykřikl, ať ho trošku víc přidržím. Fungovalo to a já se s milým koněm procházel kolem ohrady a v jejím blízkém okolí.
Nebo to bylo naopak ? Nejspíš jo. Prostě, k dokonalosti tomu ještě cosi chybělo. Potřeboval jsem přimět toho tvrdohlavce, aby poslouchal on mě a ne já jeho. Ač jsem dělal ,co jsem uměl, tohle se mi pořád nedařilo a tak se ten čtvernožec procházel, procházel, procházel,…
„A dost !“, řekl jsem náhle, chytl pevněji otěže a tentokrát už větším kopnutím pobídl koně do klusu. No to bylo hrozný. Házelo to se mnou jako s pytlem brambor a pomalu jsem začal ztrácet pojem o okolí. Přišlo další pobídnutí. Kůň se dal do cvalu a to už byla paráda. „Jsem dobrý“, pochvaloval jsem si v duchu.
To zvíře pode mnou mi ale snad četlo myšlenky. V mžiku přešlo do klusu a po chvíli se zastavilo úplně, aby už poněkolikáté zabořilo do husté zelené trávy svou nenažranou tlamu.
„Do frasa“ zaklel jsem, teď už nahlas. „Vždyť je to jenom kůň !“. A s pevným odhodláním ovládnout tu hromadu masa, jsem učinil další pokus.
Hnědák k mému veselí postupně zvyšoval rychlost až do příjemného cvalu, a ve chvíli, kdy si všiml, že naše společné počínání sleduje se zájmem téměř celé městečko se rozhodl, že se trošku předvede. Až neuvěřitelně rychle jsme se ocitli v místech, kde se pastvina začala příkře svažovat k hustému lesu.
To už jsme jeli tryskem. Tělo se mi instinktivně naklonilo dozadu a já vychutnával ten správný pocit z rychlé jízdy. Jenže ta potvora ne a ne změnit směr a my se stále větší rychlostí přibližovali k napohled neprostupné hradbě větvoví. Už jsme byli od těch smrkáčů sotva pár metrů, já zavíral oči, když v tom se kůň zarazil na předních nohou a dál už jsem pokračoval přímo do vlhké trávy sám.
Tak takhle skončilo mé seznámení s tím hrdým zvířetem. Jen dodnes nechápu, proč se staří osadníci smějou pod vousy, když mě vidí , jak se ochomejtám kolem koní.
Cowboy