foto: Stangierska Irena

DENVER

 

…vyschlej srpnovej podvečer nás zase zastih na cestě. Teda přesně – váleli jsme se s Jimem ve škarpě vedle asfaltovýho pásu nekonečný dálnice No. 76, ve tvářích jsme měli jen prach anechuť k jakýmukoli dalčímu trmácení. Za celej den jsme toho měli tak akorát, ale přece jen jsme zkoušeli ještě něco stopnout. Při zdejším provozu to znamenalo, že jsme se střídavě každou čtvrthodinku jeden zvedl a pesimisticky zamával na právě projíždějící auťák…

Tak to šlo bez výsledku už pěknou chvíli, přičemž se to úmorný slunce konečně líně dokutálelo do prašnýho závoje u obzoru. Pomalu jsme koukali, kam že to dneska zapíchnem na noc, když tu si to k nám valí kamión. Jim zamával, deset stop nad náma se mihla kabina a písmena C.A.T. a pak zakvílely silný brzdy.

Popadli jsme bágly, proběhli okolo obrovskejch a horkejch gum a po žebříku se šplháme de dvířkám. Za volantem trůnil hranatej sympaťák, takovej šedivějící kovboj, v kotku žváro a na půl huby bám odpovídal – jo, jedu do Denveru… sem si hoďte ty svý krámy… jo, přes noc… nechcete něco napít – a podal nám dvě plechovky teplýho piva z krabice, co měl hned za sebou.

A tak jsme teda zase jeli. Někde pod náma klepal motor, občas syklo v hydraulice a z rádia chraplal ňákej utahanej country – rock. Pohoda. Přísvit nad kopcem věštil, že se valíme na Eagle City.  Načež jsme to začli dupat do hor, já típ cigáro a upadnul do slastný tuhoty…

Že jsme měli krásný představy? Ale ono to bylo skoro přesně tak. Ten večer byla silnice Třeboň-Jindřichův Hradec opravdu úplně vymetená a ten jedinej trabant, co proprděl kolem, ten nás pochopitelně nevzal ani na vědomí. Tak jsme si ze zvyku trochu zanadávali a dřeli to dál po krajcici. Za zatáčkou vlevo se vyloup les, kde jsme to pro ten den taky skončili.

Jasný ráno už nás vidělo s novou náladou zase na silnici. Snídali jsme jsbka ze zplanělejch a pokroucenejch stromů a kouřili silný a strašně smradlavý doutníky, který jsme vždycky při mávání cudně skrejvali do dlaní. Byli jsme teda docela přesně ve stylu „on the road to Denver“, obloha si hrála na pohlednicovej Jadran a našich osumnáct nás hnalo pořád někam dopředu…

Přešlo pár roků. Za tu dobu se toho hodně změnilo. I my jsme trochu jiný. A jinde. Jimovy píšu na novou adresu: Atherton, California…
Nechci tady soudit, psát proč nebo co si o tom myslím. Nemá to cenu. Jen tuším, že do toho Denveru mám pořád nějak blíž, než on.

Leoš Suchánek (Trhač), Praha
3. místo povídky začátečníků Trapsavec

 

 

O dnešní době se říká, že je hektická. V době počítačů, internetu, mobilů, rychlých aut, je pro lidi stále těžší najít chvilku, aby se zastavili.

Přál bych si, aby moje fotografie byly pro Vás takovým „Zastavením“.

 

Abyste si na chvíli spolu se mnou prožili poetiku mlžného rána, či vychutnali symfonii odrazů světla na zamrzlé Datyňce, jednoho z nejkrásnějších míst na světě.

Abyste se potěšili barvami podzimu, čistými liniemi zarosených trav, nostalgickou krásou opuštěných zahrad či abyste si se mnou sedli na větev stromua dívali se na ten nádherný kraj slezský s políčky, chaloupkami, kopečky a remízky.

Rád bych Vás také pozval na kousek divadla zvaného Život, na setkání s lidmi, které jsem potkal a fotografoval.

Možná jsem příliš troufalý, ale zahřálo by mě na duši, kdybyste u mých fotografií pocítili alespoň kousek té radosti, kterou prožívám, když světlo začne čarovat a příroda mi poodhalí něco ze svojí krásy.

 

Martin Marťan Urbančík,

narozen v roce 1963 v Havířově, srdcem fotograf, tulák, tramp,  jogín, ekolog, vedoucí dětského oddílu Datyňáček.

 

Jak fotografovat krajinu

Mnozí z Vás, kteří vlastníte fotografický přístroj již zajisté mnohokrát podlehli touze vyfotografovat krajinu, po které jste vandrovali a zachytit tak na fotografický materiál tu nádhernou scenérii, kterou jste byli právě okouzleni.

Ale ouha?! Jakmile snímky vyvoláte, zjistíte, že ona krása zmizela kamsi v nenávratnu. Proto si povíme několik základních pravidel pro fotografování krajiny.

Jedním z  nejdůležitějších faktorů je světlo. Naučte se vidět světlo! Nechte foťák v torně, když je slunce vysoko a na rady tatínka, že nejlepší je, když je slunce za zády, při fotografování krajiny radši rychle zapomeňte. Počkejte si, až bude slunce níž nad obzorem. Nebojte se bočního světla, či protisvětla. Když to zvládnete, získáte snímky se zajímavou atmosférou.

Několikrát za rok bývá světelná atmosféra ještě umocněna. Je to hlavně na podzim, když se ovzduší vyčistí a je vidět hodně do daleka. Bývá to zpravidla den před zhoršením počasí.

Dalším kamenem úrazu je určení správné expozice. Fotografický materiál není totiž tak dokonalý jako lidské oko a neumí vyrovnat rozdíl v jasu mezi oblohou a krajinou pod obzorem. Pokud na Vašem fotografickém přístroji nelze ovlivnit expozici (tzv. blbeček), fotografujte krajinu snad  pouze na diapozitiv. A i tak bude záležet hodně na štěstí.

 

U přístrojů, u kterých lze nastavit čas i clonu ručně a mají ještě vestavěný expozimetr, máte větší šanci na úspěch. Je tu ale i tak malý problém.

Změříte-li expozici na tu část obzoru pod obzorem, budete mít však oblohu tak přeexponovanou, že ty nádherné mraky, které jste viděli při fotografování, na snímku určitě nebudou.

Změříte-li však oblohu, budete mít krásné mraky, ale vše, co jste viděli pod obzorem, bude na snímku podexponované – tedy úplně černé.

Jak z takové situace ven? Možností je několik. Změřit krajinu pod obzorem. potom přivřít clonu o 2-3 clonová čísla, čímž máme mírně podexponováno a kontrast oblohy snížíte polarizačním filtrem.

Takto však musíte exponovat celý negativ a ten potom necháte ve vývojce déle asi o 1/4. Vývojku více rozřeďte. Úměrně k tomu prodlužte vyvolávací čas. Tímto docílíte při vyvolávání co největšího vyrovnávacího efektu. Při zvětšování použijte kontrastního papíru a oblohu držte pod zvětšovákem tak, aby jste docílili správného odstínu šedi.

Bílá neprokreslená obloha na snímku ruší a je chybou.

Dalšími metodami, jak zvýraznit oblohu a popřípadě snížit její jas je použití dalších druhů filtrů. Nejvýhodnější jsou: půlený šedý, žlutý, žlutozelený nebo oranžový. Pokud filtry nemáte, zkuste to i bez nich, budete však muset více nadržovat pod zvětšovacím přístrojem.
Další možností  jak dosáhnout působivých snímků krajin, je použití blesku i za denního světla k přisvícení krajinných detailů v popředí (trsy kvetoucích květin, kořen,kámen apod.).

Změříte si krajinu v pozadí a určíte si expozici tak, aby clona odpovídala velikosti směrného čísla blesku děleného vzdáleností už zmíněného popředí. Je toho ještě mnoho, co bychom si mohli říct k tomu, aby naše snímky krajin vypadali tak, jak si přejeme. Řekli jsme si pouze o těch největších úskalích při expozici.

Nebojte se experimentovat, chybami se člověk učí.

Pokud máte možnost, přibalte si na fotografické toulky pořádný stativ. Nezkušený fotograf zpravidla roztřese všechny expozice delší než 1/60 sec. S dalšími dotazy ohledně Vašeho fotografování krajiny se obraťte přímo na mě.   

                                
                       Dobré světlo na Vašich toulkách přeje Marťan

 

Slogan: Chorvatsko – továrna na zážitky

Podtitul: Dobrodružství je i tam, kde je vůbec nečekáte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povedený dvoutýdenní výlet, dá se skoro říct expedice do Řecka na podzim v říjnu 2009. Prvotní plán sjíždět řecké řeky vzal brzy za své, protože v řekách po horkém létě nebyla žádná voda. Organizátor výletu je asi magor.

Takže jsme se museli válet a opalovat na nádherných plážích, v té době úplně liduprázdných. Cestou zpět jsme to vzali přes Albánii a v Černé hoře jsme  pojali nápad sjet kaňon řeky Morača, když už jsme měli ty lodě s sebou.

Informace byly dost kusé a tak jsme nasedli a jeli a jeli až jsme dojeli…

 

Kaňonem řeky Morača bez manželek (Černá hora) -  Mirek Duda

účastníci výletu: Robin Cowboy Hill, Radim Sojka Ptáček a Mirek Zajac Duda

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přibližně 10 km za Podgoricou se vjíždí do kaňonu řeky Morači, který se v těchto místech nazývá Platije a je dlouhý 35 km. Je takovým obdivuhodným přechodem z rovin okolo hlavního města do oblasti vysokých hor na severu Černé Hory. Řeka Morača si tu mnohatisíciletou erozní činností probila cestu skalnatým terénem a i dnes je divoká, zpěněná a klikatí se.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tok řeky sleduje kaňonem i zdejší silnice, převážně vytesaná ve skalách, která vede 32 tunely a pod mnoha převisy. Jízda po této cestě může být dost nebezpečná, dokládají to i pomníčky s květinami a fotkami obětí autohavárií přítomné snad za každou zatáčkou.

am, kde kaňon Platije po 35 km končí, stojí známý klášter Morača. Blízko kláštera je čtyřicetimetrový vodopád Svetigora.

V kaňonu vede mimo silnici také železnice postavená v roce 1976. Je vedena převážně tunely a přes mosty. V zimě, začátkem roku 2006 se na této trase stalo velké železniční neštěstí, při kterém zahynulo 44 lidí. Čtyři vagony vlaku se zřítily a kutálely se ze svahu. V létě téhož roku byly vraky ještě stále na stejném místě, dobře viditelné ze silnice.

převzato z www.cerna-hora.rovnou.cz

Doprava ve Vietnamu – na co si dát pozor

Nápad půjčit si jakýkoli dopravní prostředek je šílený a v žádném případě nedoporučujeme. Taxi se vás bude snažit oloupit tím, že bude jezdit obloukem k cíli, ale na druhou stranu zase více uvidíte a třeba objevíte zajímavé místo, které by jste jinak těžko hledali. Cena taxi je rozumná, trvejte na taxametru (12 000 dongů nástupní sazba + něco málo jízdy zdarma – cca 0,7 USD).

Ve Vietnamu se jezdí vpravo. Pravidla provozu jsou hodně benevolentní. Půjčování aut zde není příliš běžné. Budete-li chtít si pronajmout motorku berte na vědomí, že cizí řidičák zde neplatí a řízení v tomto provozu bez pravidel vyžaduje opravdu pevné nervy.

Cizincům připadá místní doprava jako neuvěřitelný zmatek, nicméně je nutné si uvědomit, že pokud chcete ve Vietnamu jezdit, musíte se místním zvyklostem přizpůsobit, nikoli se snažit je předělat.

V podstatě to znamená zapomenout víceméně na všechna pravidla, která jste se v autoškole naučili.

Snažte se splynout s davem a buďte velice pozorní k tomu, co se děje na silnici před Vámi, počítejte s tím, že budete mnohem více používat klakson, který je tady důležitým prostředkem bezpečnosti.

Co se týče přednosti v jízdě – uplatňuje se tu pravidlo silnějšího fungující na ose náklaďák – autobus – auto – motorka – jízdní kolo.

Jezděte opatrně a nepříliš rychle – vzhledem k přeplněným silnicím ve městech a stavu vozovek. Než si motorku pronajmete, nejprve si ji důkladně prohlédněte a vyzkoušejte; v žádném případě nezapomeňte na helmu.

Pokud nejste v řízení motorky zběhlí, měli byste pronájem zvážit, protože řídit ve Vietnamu mohou jen opravdu zkušení cizinci.

Ve Vietnamu neexistuje povinné ručení, při dopravní nehodě to většinou odnese cizinec, proto doporučujeme využívat taxíky nebo si pronajmout auto s řidičem, který Vám zároveň bude i dobrým průvodcem. Cenu je však nutné si vždy domluvit předem. Pronájem auta s řidičem Vás vyjde na 35 – 50 USD na den.

Ve městech je neskutečné množství motorek, které v žádném případě nerespektují dopravní předpisy, nemluvě o semaforech. Na červenou se tedy jezdí hlava nehlava za jakéhokoliv provozu.

Výjimku tvoří autobusy a vozidla, která semafory dodržují.

Přes cestu se dá projít jen s velkou dávkou odvahy, prostě se tam musí skočit a jít.. pokud Vám ovšem nekřižuje cestu policista, autobus nebo kamion.

Motorky a auta se Vám mistrně vyhnou. Kola jsou také všudypřítomná, ale poměrně bezpečně si chodců nevšímají.

Motorová vozidla, hlavně auta jsou pro běžného smrtelníka – Vietnamce, těžko dostupná, ale jejich mistrný smysl pro náhradní řešení mnohé problémy vyřeší. Prostě vozí si na motorkách vše – prasata, nábytek, psi, slepice atd.

Převzato z www.vietnam.cz

 

 

 

Pokud se vydáte do Řecka, které je známé spíše svými plážemi plnými sluncechtivých turistů, na podzim, kdy i poslední mimosezonní zájezdy odfrčely zpět do svých domovů, najdete Řecko úplně jiné.

Úplně jiné podzimní Řecko – Robin Hill

 

Můžete obdivovat bájné hory Olympu s téměř třítisícovou horou Mytikas (2917 mnm), opuštěné plážičky s azurovou vodou na poloostrově kentaurů – Pilion , rybářské vesničky s lelkujícími Řeky v místních tavernách, nechat si na tělo chrlit horkou vodu vodopádu u Thermopolis, prolézt úchvatné kláštery Meteora posazené na vrcholcích nedobytných skal, kamenné starobylé vesničky v horách severního Řecka na úpatí nejhlubšího evropského kaňonu Víkoz,  vekrojeného do krasové planiny Astrakas s tisícimetrovými stěnami skal.

V mlžném chladném oparu hor se vám zjeví malá kamenná hospůdka, kde  stará paní s větrem ošlehanou, ale přesto milou tváří ochotně  uvaří pravou řeckou kávu v džezvě na modravých plamíncích plynového vařiče.

Můžete se projít  po starobylých kamenných mostech, dávno zarostlých mechem, uprostřed podzimně zbarvených listnatých lesů, spát mezi tisíciletými pokroucenými olivovníky, prostě prožít úžasné chvíle v jedné mýty a bájemi opředené zemičce, kde nestárnoucí duše romantiků pookřejí.

 

Vyrazit do světa bez jasného cíle a nechat se jen tak unášet náhodou. Pro jednoho nepředstavitelný počin, pro druhého životní sen, který se ale málokomu podaří splnit. Roman Vehovský si tento sen splnil. Z roku na cestách se staly dva, ze dvou čtyři.. jaké to je žít „na stopu“ sedm let svého života?

Roman Vehovský – Cestou osudu a náhody

„Měl jsem nomádský sen. A stačilo přitom tak málo, aby se měnil ve skutečnost. Na cestě člověk nemusí být boháčem, stačí objevit cenu času.

Doma se může jeden týden v hodině proměnit v měsíc. Z měsíce je v minutě rok. Na otevřené cestě čas plyne jinak. Zpomalí se. V rychlém sledu přicházejí prožitky. Takové, jaké zůstanou v mysli na dlouhý čas.“

 

Před několika lety jsem vyrazil pozemní cestou stopem přes Asii do Austrálie (http://romanveho.shutterfly.com/).

 

Cesta se pak neplánovaně protáhla na sedm let. Z této cesty jsem po návratu napsal dvě knihy Cestou osudu a náhody (http://cestouosuduanahody.wz.cz/)

Roman Vehovský představí také svou knihu CESTOU OSUDU A NÁHODY o sedmileté cestě a více povykládá o svém nejdelším stopu a phuketském festivalu:

V první části přiblížím svou cestu, trasu, výhody-nevýhody solitérního cestování bez závislosti na jízních řádech, zpátečních letenekách a ubytovacích zařízeních.
Sedm let jsem si vystačil jen s tím, co se vešlo do batohu a peníze na cesty jsem si pořizoval za pochodu, ať už prací na farmách či prodejem svých fotofrafií.

V druhé části vyprávím posluchačům o svém nejkrásnějším stopu – desetidenní plavbě na jachtě po tropických ostrovech Thajska a pokračuji postřehy a snímky z jedinečného phuketského festivalu.

„V době, kdy jsem si do svého deníku značil šestý rok na cestě, jsem prožíval jeden z největších a nejkrásnějších stopařských zážitků. Na jachtě jsem se toulal po nádherných thajských ostrovech. Jachta po deseti dnech zakotvila v zátoce Chalong na ostrově Phuket a já přijal pozvání do kapitánova domu. Měl jsem to štěstí, že se celý Phuket připravoval na velkolepý festival Devíti císařských božstev. V té době jsem netušil, že budu svědkem něčeho nevídaného.“

 

 

 

 

 

 

Ptačí hnízdo, utopená špachtle a nejdelší stop

S koncem července definitivně skončil můj pobyt pod Jižním křížem. Než však začnu stopovat pod Velkým vozem, aklimatizuji se v Singapuru, městě na rovníku.

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Stačilo se krátce

projít čínskými uličkami, Malou Indií a arabskou

čtvrtí, aby se za ročním pobytem na Novém Zélandu

a v Austrálii neprodyšně zavřela brána. Stačilo si dát

u pouličního stánku první jídlo a s jeho chutí a vůní

se čerstvě vrátily vzpomínky na předešlé cesty napříč

kontinentem. Těžký vzduch, vůně koření a jídelníček,

typický hluk rušných ulic, kouř vonných tyčinek,

chrámová hudba, zpěv muezzinů i ječící indické

písně… Atmosféra toho všeho ovládla mé vnímání

a celou svou myslí jsem byl rázem zpět v Asii.

Z ostrovního Merlionu, Lvího města, se mostem

přes Johorský průliv dostávám na Malajský poloostrov.

Jen jednou jsem byl v Kuala Lumpuru, a to před

sedmi lety. Od té doby jsem se hlavnímu městu zdárně

vyhýbal. Dva důvody, které mi stály za návštěvu

„kej el“ (tak se hlavnímu městu familiárně přezdívá),

jsou mí dva přátelé. Před pár roky jsem se potkal

v Laosu s mladým čínským studentem, který však

studoval ve Státech. Teď mezi studiem chvíli cestuje.

Než se vydá do Singapuru, stihneme se na dva dny

sejít.

Třetí den se setkávám s kámošem druhým, místním.

Před čtyřmi lety mě svezl na stopu a od té doby

jsme v kontaktu. Se Samem jsme zašli na večeři. Později

přišli i dva jeho přátelé a společně po jídle popíjíme

čaj. Jeden z nových přátel bydlí přímo v centru

a nabídl mi přespání. Pochází z Hongkongu a v Kuala

Lumpuru dělá producenta TV seriálu. Doma mi pustil

ukázky své práce. Něco na způsob Esmeraldy. Rád

cestuje a fotí, takže jsme našli společné téma.

Než jsem po týdnu Kuala Lumpur opustil, vzal

mě Sam na výlet do nedalekého jeskynního chrámu

Batu. Koncem ledna v něm hinduisté pořádají velký

festival Thaipusam. Při některých obřadech si dobrovolníci

zapichují do zad háčky s lanky, jimiž táhnou

nazdobený povoz. Tohle byla scéna, kterou jsem

viděl na pohlednici. Na jiné si účastníci jehličkou

propichují kůži na pažích. Bylo to něco, co jsem doposud

neviděl a vidět si přál. A hlavně zažít nevšední

atmosféru tohoto náboženského svátku. Jenže za půl

roku budu bůhví kde. To jsem ještě netušil, že zanedlouho

budu svědkem něčeho podobného, ale mnohem

většího. Skutečně neskutečného festivalu…

Ptačí hnízdo

V pátek 8. 8. 2008 v osm hodin večer vcházím

do malé jídelny. Objednám si čínské nudle a sleduji

zahájení 24. letních olympijských her. První v Číně,

v zemi, která svou politikou popírá snad všechno,

o co filozofie olympionismu usiluje… Do ptačího

hnízda snesla rudá kukačka své vejce. Potomek krvavé

arogance z hnízda vyhazuje holátka etických principů

a olympijského ducha. Po pádu na tvrdou a studenou

dlažbu pod hnízdem umírá lidská důstojnost,

harmonický rozvoj člověka a mírová společnost.

Mezinárodní olympijský výbor, Mezinárodní sportovní

federace a národní olympijské výbory se staly

maskoty zakrývající si oči, uši i ústa. Na stadion dorazila

pochodeň, která zapálila emoce na pěti kontinentech

a spálila poslání olympijského hnutí. Vzhůru

stoupá bílá vlajka potřísněná otisky pout. Zasekává

se v půli žerdi… Je mi z té podívané smutno. V polovině

show, v polovině večeře vycházím na čerstvý

vzduch.

Stopem po moři

Z malého státu Perlis na severovýchodě země

u thajských hranic se trajektem dostávám na ostrov

Langkawi. V malajštině je to jméno pro orla

rudohnědého. Krom velké populace těchto dravců

je zde také velký přístav jachet. Jedno z největších

a zároveň posledních míst, kde se na své cestě domů

mohu pokusit stopnout loď. To je také důvod, proč

jsem sem trajektem připlul. Abych trajektem nemusel

zase zpět, systematicky začínám hledat. Ptám se

v přístavním úřadě, v Yacht klubu, správce přístavu i

lidí z plavební společnosti. Všichni mi sdělují stejnou

informaci. Je sezona monzunových bouří, každý zde

čeká, až se změní směr pasátů. V listopadu se pak za

plachetnicemi jen zapráší. Moc nadějně to na stávající

dobu nevypadá. Zašel jsem se zeptat také na imigrační

úřad. Tam mi mladý úředník ukazuje zápisy

v knize: „Minulý měsíc vypluly jen dvě lodě. Končilo

jim vízum. Většinou se všichni plaví do thajského

Phuketu.“ Byla zde velmi malá, teoretická naděje, že

se někdo takový objeví i teď. Přesto se znovu vyptávám

lidí v přístavu i mimo něj.

„Ano, znám jednoho, který se zanedlouho bude

do Phuketu plavit,“ říká mi na tržišti během rozhovoru

starší fousáč ze západu. Správně jsem ho tipnul

na námořníka. „Ptej se na Chipa,“ říká při loučení

a rozdmýchává tím jiskřičku naděje.

Hned další den nalézám jeho jachtu a odpoledne

zastihnu Chipa na palubě. Starší chlap mi podává

ruku na pozdrav. „Jo, za pár dní poplujeme do Phuketu,“

potvrzuje mi americkou angličtinou informaci,

kterou mi už dopoledne dala jeho podstatně mladší

thajská manželka. V krátkosti seznamuji Chipa se

svou několikaletou cestou stopem. Se zaujetím poslouchá.

Pak pokládám klíčovou otázku: „Vadilo by

vám mít při plavbě pomocníka v kuchyni, na palubě

a při noční směně u kormidla?“ Jakým dojmem působil,

tak i odpověděl. Férově a na rovinu. „Vadilo.“

S velkým úsilím se snažím maskovat velké zklamání.

Podávám mu svou malou stopařskou kartičku: „Kdybyste

o někom slyšel, že shání pomocnou ruku při

plavbě, dejte mu, prosím, na mě kontakt.“

Najít loď je jedna věc, ale být přijat na palubu

je věc druhá. Není to jako jízda autem, kde se dá

kdykoliv a kdekoliv zastavit. Kapitán má plnou zodpovědnost

za posádku, její dokumenty i převážené

věci. Ne každý podstoupí určité riziko vzít na palubu

neznámého člověka. Nemusí to být jen otázka důvěry,

ale třeba i zdravotního stavu a s tím případné starosti

na moři.

Večer si kontroluji e-maily a se vzrušením začínám

číst zprávu od Chipa: „Ahoj, Romane, díval

jsem se na tvé webovky. Pěkný příběh, pěkné fotky.

Přeji ti hodně štěstí, ať si nějakou jachtu stopneš…“

Úsměv mi bleskově zmizel a po chvíli váhání odepisuji:

„Děkuji, přál bych si to štěstí tady vybrat.“ Další

den se mi objeví nová zpráva od Chipa: „Jestli chceš,

přijď zítra ráno k přístavu. Plujeme na opačný konec

ostrova. Je tam celní správa. Uvidíme, jak si navzájem

budeme rozumět. Nic však neslibuji.“ I tak se mi

po téhle zprávě znovu objevil velký úsměv na tváři.

Tak se jmenuje i loď: Big Smile.

Jen co jsme druhý den vypluli, zmizel úsměv

z tváře Chipovi. „Umíš plavat?“ překvapil mě náhle

otázkou. „A potápět se?“ Sotva jsme odvázali loď

a byl spuštěn motor, Chip zpozoroval, že loď nepluje

tak, jak by měla. Zastavili jsme. Měl jsem zkontrolovat

lodní šroub. „Jo, je celý pokrytý vrstvami lastur,“

potvrzuji po vynoření to, čeho se obával. Před pár

dny jsem nabízel pomoc při plavbě a teď jsem dostal

možnost ji poskytnout. K tomu jsem dostal škrabku.

Jenže tou jsem bušil do schránek mlžů, jako do

betonu. Za dlouhou dobu, co jachta stála v přístavu,

šroub celý obrostl několikacentimetrovou vrstvou.

Buším do ní vší silou, ale odlétávají jen maličké

střepinky. Navíc jsou mušle ostré jako břitva a při

každém nechtěném dotyku se zařezávají do rukou.

Bez dechu a jakéhokoliv náznaku zdárného očištění

šroubu vyplouvám na hladinu. Znovu a znovu se potápím

pod loď. Při jakékoliv jiné situaci bych praštil

špachtlí o mořské dno a řekl, že to nejde. Ale tady

mám jedinečnou nebo snad i jedinou možnost ukázat,

že mohu být užitečný… Sakra! Teď se mi špachtle

vysmekla z ruky a já si rozřízl prst. Špachtle klesá ke

dnu a já už nemám sílu ani dech ji polapit. S provinilým

výrazem to sděluji kapitánovi v naději, že nemá

náhradní. Má. A raději na ni přivazuje poutko a dělá,

že nevidí mou krvácející ruku. Znovu se dlouze rozdýchávám,

abych překysličil krev… Uff! Konečně

jsem se dostal špachtlí až na kov. Teď už to pomaličku

jde. Ještě zbývala druhá strana lopatky a pak už

jen ty dvě další.

Po třech hodinách, dvou rozřezaných prstech

a jedné utopené špachtli pokračujeme v plavbě. Teď

už loď pluje, jak má. Můžeme i roztáhnout plachty.

Ne však na dlouho. Než je stačíme rychle stáhnout,

ocitáme se z čista jasna uprostřed menší bouře. S tou

se nepočítalo! Loď, jež stála dlouho v přístavu, nebyla

připravena na plavbu po rozbouřeném moři. Nevíme,

co dříve. Lovit z moře věci, které se neudržely

na palubě, nebo přivazovat ty, které do vody ještě nespadly.

Sudy s vodou, vařič i plynová bomba, to vše

nebylo uvázáno a jen volně leželo. Mezitím Chipova

žena zápasí v podpalubí s padajícími hrnci a hlavně

sama se sebou…

Nakonec jsme bouřkou propluli bez větších ztrát

na majetku a životech. Když slunce usedá na obzor,

usedá spuštěná kotva na dno klidné zátoky Telaga.

Nastává válečná porada. Chip rozhodl, že manželku

raději pošle do Phuketu autobusem. Moře přece jen

není v ideální kondici pro její žaludek. Manželka je

ráda, že se nemusí plavit a také že Chip nebude na

plavbě sám. Já jsem rád ještě víc, že se mi konečně

poštěstilo stopnout si jachtu do jiné země.

Vyplujeme za tři dny, to by mělo být počasí příznivější.

Měl jsem čas na výšlap hory Mat Chinchang,

odkud je výhled na podstatnou část ostrova. Druhý

den, při cestě dolů, jsem se zastavil u vodopádu Sedm

studní. V jedné z jeho kaskádovitých „studen“ jsem

se vykoupal a hlavně se nechal příjemně masírovat

proudem vody. Bylo to jako v přírodních lázních.

Po návratu do městečka dělám velký nákup. Zásobuji

loď. Se ctí jsem se zhostil role provianťáka i kuchaře.

Příjemné bylo zjištění, že Langkawi je bezcelní

ostrov a pivo stojí stejně jako nealko. Klidně bych

se bez něho obešel, ale nevyužít takovou možnost, to

bych si mohl při plavbě i vyčítat.

Po většinu večerů se stravuji na velkém „ramadánském“

tržišti. To po celý lunární měsíc umožňuje

zakoupit hotová jídla na dobu, kdy zapadající slunce

určí čas pro zahájení vydatné večeře. Lidé ve velkém

nakupují. Je potěšením se mezi tou spoustou pochutin

procházet a nakupovat také. Já jsem s ochutnávkou

nečekal tak dlouho jako místní, ale respektoval

jsem jejich půst a odebral jsem se baštit vždy mimo

tržiště… V předvečer vyplutí se jdeme odbavit na

celní a imigrační správu a připravujeme loď k plavbě.

Vyplouváme

Ráno pln očekávání zvedám kotvu. Konečně vyrážíme

na pomalou cestu Andamanským mořem.

První večer naší společné plavby máme malou oslavu.

Já si připomínám den, kdy jsem před šesti lety

zvedl svou pomyslnou kotvu, a Chip zvedá skleničku

k oslavě svých šedesátých devátých narozenin. Společně

si připíjíme na šťastnou plavbu.

Vzdálenost mezi Langkawi a Phuketem se dá

zvládnout relativně rychle. Avšak ani Chip ani já nikam

nespěcháme. Není kam. Po cestě je spousta nádherných

tropických ostrovů, které by bylo hříchem

nenavštívit.

První ostrov, u něhož jsme přistáli, je také hned

prvním thajským ostrovem. Název Tarutao je však

malajský a znamená „záhadný“ či „tajuplný“. A stejně

tak je trochu tajuplná i historie tohoto hustě zalesněného

ostrova. V roce 1938 zde thajská vláda zřídila

trestaneckou kolonii. Až pět set oponentů režimu zde

našlo svůj nový domov. Jenže během války se na kolonii

pozapomnělo. Té se nedostávalo jídla, prostředků

a léků. Hodně lidí podlehlo malárii a jiným nemocem.

Obětmi se stávali i dozorci. V kolonii zavládla

naprostá anarchie a hodně lidí se rekrutovalo na piráty.

Vláda neměla situaci nijak pod kontrolou a ostrov

se stal postrachem celého regionu. Až v roce 1946

pozvala vláda britskou armádu, která zbytky kolonie

rozpustila a ostrov „vyčistila“. Ten se stal pár let poté

národním parkem. Procházet se zbytky této dnes už

džunglí pohlcené trestanecké kolonie byl velmi zajímavý

zážitek.

Jako druhý jsme navštívili ostrov Phetra. Tvoří

ho jen malý, ale bohatě zarostlý pískovcový hřeben.

K obeplutí ostrova nám stačil gumový člun. Na severní

straně je separovaně postaveno několik chatrčí

mořských cikánů, kteří se kromě rybolovu živí hlavně

sběrem jedlých hnízd salangan. Tito rorýsovití ptáci,

podobní vlaštovkám, používají k stavbě hnízd svých

rychle tuhnoucích slin. Číňané pokládají polévku

z těchto jeskynních hnízd za luxusní pochoutku. My

jsme si večer skromně pochutnali na obyčejné čínské

polévce s vejcem.

Každý den jsme pluli jen pár hodin a zakotvili

u zvoleného ostrova. Některý byl liduprázdný, někde

žili rybáři. Prozkoumávali jsme z člunu pobřeží,

nebo se procházeli po jeho opuštěných plážích.

Hodně jsem plaval a potápěl se na korálech. Chip mi

občas vyprávěl své příběhy z nedávné minulosti a já

jsem se nestačil divit, jak mladou a vitální mysl má

tento muž, který se rozhodl absolutně ignorovat svůj

věk. Chip je mořský vlk, který se dostal do různých

nezávidění hodných situací. Krátce se ocitl ve vězení

za nelegálně drženou zbraň, již si pořídil po zkušenostech

s piráty. Vypráví také o nezdravé symbióze

existující mezi policií a podsvětím. Zkorumpovanost

je obrovská. Také pouliční prostituce se často využívá

hlavně jako prostředek k uspání a okradení. Zmiňuji

to zde pro důmyslnost, jakou je toho dosaženo.

Nabídnutý drink kdekoho odradí, proto si prostitutky

nanášejí uspávací prostředek na bradavky.

Až pohádkově tajuplně vypadala návštěva maličkého

ostrůvku Muk, tajné pevnosti. Jediná přístupová

cesta do útrob vede smaragdovou jeskyní. Její

vchod se nachází pod hladinou vysoké hradní stěny

a přístupný je jen za odlivu. Přivstali jsme si a člunem

jsme se svítilnou vpluli dovnitř. Po proplutí se

před námi otevřel písečný pás a za ním panenská

džungle chráněná obrovskou přírodní oválnou katedrálou.

Kdybych hledal ostrov k ukrytí pokladu nebo

k ukrytí sebe sama, nenašel bych asi ideálnější.

Perla mezi ostrovy nás však stále ještě čekala.

Cestou k ní nás čekala ovšem ještě také další velká

bouře. Před tou jsme se spěchali ukrýt do relativně

chráněného kotviště u ostrova Lantha. Po zakotvení

jsme plachtami chytali déšť do velkých plastových

sudů, abychom měli vodu na mytí. Až druhý den jsme

pokračovali dále k souostroví Phi Phi. Bezpečnější je

kotvení u ostrova Phi Phi Don. Jedná se o dvě vyšší

hory spojené nízkým písečným pásem, na němž je

vystavěna vesnice. Je to místo tragicky poznamenané

vánoční tsunami roku 2004. Až desetimetrová vlna

zbořila a spláchla téměř vše. Do roka se podstatná

část vesnice opravila, ale tragédie lidská se bude hojit

ještě velmi dlouho.

Na Phi Phi jsme zůstali několik dní. Jednu noc

jsem kempoval na vyhlídkovém místě, odkud je krásný

rozhled na celý ostrov. Dalo se odtamtud spatřit

i ostrov Phi Phi Le. Ten je neobydleným národním

parkem. Domluvili jsme se s místním rybářem a ten

s námi na své lodi celý ostrov objel.

Jedná se o pozemský ráj. Alespoň pro návštěvníky,

místní to možná takhle nevnímají. Ale já jsem určitě

viděl jedny z nejkrásnějších zátok, pláží a zálivů s absolutně

průzračnou vodou.V ní jsem při potápění pozoroval

pestrobarevnou škálu ryb, které se v záblescích

slunečního svitu měnily v duhové. V přirozeném

prostředí jsem pokorně pozoroval pýchu akvaristů

a mne nervózně pozorovala velká muréna. V severní

části ostrova jsme se podívali na Vikingskou jeskyni,

prošpikovanou soustavou bambusových žebříků,

z nichž se dvakrát do roka sbírají už zmiňovaná jedlá

hnízda.

Ostrovy Phi Phi měly být tou závěrečnou třešinkou

na dortu tohoto nevšedního stopu. Určitě jimi

jsou, ale nebyly tím posledním navštíveným ostrovem.

Z Phi Phi jsme sice vyrazili směrem na Phuket,

jenže silný protivítr nás nechtěl pustit. „Musíme se

vrátit. Takhle bychom do Phuketu nedopluli,“ přišel

Chip s variantou zpětné plavby. Minimální úhel, pod

kterým se dá plout proti větru, je třicet stupňů. A právě

pod tímto radiem jsem v mapě objevil bonusový

ostrov. Chip nebyl proti. Roztáhli jsme plachty, vypnuli

motor a pootočili kormidlem. Byla to ta nejkrásnější

plavba pod plachtami, kdy příď lodi rozbíjela

nárazy jednu vlnu za druhou.

V pozdní odpoledne kotvíme. Vítr utichl a obloha

se proměnila v nezvykle rudou. Z posledních zbytků

zásob připravuji jídlo. Po večeři, jako každý jiný večer,

Chip sestaví sadu písní k pohodovému poslechu

a relaxaci. Naplní si svou speciální dýmku a odpočívá

v hamace. Já si otevřu poslední pivko a lehnu

na nafukovací matraci na palubě. Je tam příjemněji

než v kajutě, kterou jsem měl k dispozici. Usínání

na houpající se palubě v teplých nocích je jedna

z nezapomenutelných věcí. Stejně jako ranní koupání.

Skokem z „postele“ rovnou do vody. K snídani

máme už pouze ovomaltinu, také jen zbytek. Pokračujeme

v relaxaci. Jako by se nám ani nechtělo

vyplout. Máme před sebou poslední část naši desetidenníplavby. Chip kontroluje rádiovým spojením počasí v Phuketu. Zrovna jím prochází bouřka a silně

prší. Není proč spěchat. Jako bychom si tuhle plavbu

chtěli protáhnout ještě alespoň o pár chvil. Vyrážíme

až za další dvě hodiny.

Odpoledne připlouváme do zátoky Chalong. Sotva

jsme dorazili ve člunu k pobřeží, spustil se další

déšť. Vyšlo nám to s načasováním perfektně. Na imigračním

úřadě proběhlo vše bleskově rychle. V jídelně

poblíž přístavu nás nalézá Chipova žena Tuk.

Z původně plánovaných čtyř dní jsme na lodi

strávili deset. Během nich se z nás stali přátelé

a v příležitostném kontaktu jsme doposud. Byl to můj

nejdelší stop a určitě také jeden z nejkrásnějších.

 

Bylo by hříchem tyhle místa minout.

 

 

 

 

Můj dobrý kamarád Pavel Karásek se letos v lednu definitivně přestěhoval i s rodinou do města Fort Lauderdale na Floridě. Protože to ale není jen můj kámoš, ale taky hlavně můj buddy, tak to poslední, co mi při našem loučení řekl bylo: „Doufám, že se spolu brzy snoříme v jeskyních Floridy.“ A já mu na to odpověděl: „Jasně, sežeň letenku a idem na to.“

 

Potápění v  jeskyních severní Floridy

Nahlédnutí do některých zatopených jeskynních systémů v USA

UW Kamera: Pavel Karásek (Joch)

UW doprovod a kibic Lukáš Brychlec (Pařez)

Lukáš Brychlec, zvaný Pařez je onen tajemný muž z titulní stránky sekce WESTERN na těchto stránkách. Muž mnoha zálib( kupř. koně a potápění) v civilu majitel spolehlivé autoopravny v Ostravě. Muž, který vás v životě nikdy nenechá ve štychu.

 

Uplynulo pár měsíců a jednoho květnového večera zrovna u večeře zvoní telefon. Odcházím ho prudně zvednout s domněnkou, že zase nějakému mému klientovi nejde nastartovat auto a potřebuje můj okamžitý zásah. A on to Joch (Pavel). No nic, večeře pomalu vystydla a po nějaké době začala i osychat. My dva jsme furt kecali jako dvě pavlačové drbny. Až se mne Joch jen tak mezi řečí zeptal, jestli bych si jako automechanik troufnul vyměnit motor na fiatku 500 (předchůdce malucha).  Má odpověď – NO problemo. A co tak sehnat nějaký motor z malucha někde v Polsku, udělat na něm GO a i s převodovkou poslat do USA? Opět – NO problemo.

No tak super bal si kufry mám pro tebe letenku. COOO?

No prostě Jochův známý, Mike, je trošku trhlý Američan, co má venku velké Volvo 80, jachtu za milion a bazén za dva, ale v garáži mu stojí maluch s vygajdaným motorem a on ho chce dát do pořádku. Zaplatí mi letenku, motor, práci na GO, přepravu motoru letadlem, a navrch přidá 500$.

 

A tak se stalo, že v půli srpna stojím na mezinárodním letišti Miami a potím se jak vrata od chlíva. Na vozíku mám tři zavazadla narvaná na maximum potápěckými instrumenty, dále potápěckými instrumenty a několika krabičkami šroubků a těsnění, co jsem zapomněl přiložit do bedny s motorem a v nejmenším zavazadle mám potápěčské instrumenty, košili, kraťasy a ponožky.

 

Po hodině čekání vidím přicházet známou postavu v hasičském oblečku a se slovy sorry, trafic, mne tímto uvítal v Americe.

Má první otázka byla –  „Hele takový hic tu je pořád, nebo jenom dneska.“ „Hic? Vždyť ta hala je klimatizovaná.“ A pak jsme vyšli ven….

 

Poznatek č.1:

 

Floridské klima = česká sauna

Příště si vezmu méně oblečení a přidám potápěčského vybavení.

 

První tři dny byly pro mne očistec. Při pokusu o ochlazení jsem si stoupnul pod sprchu a zjistil, že voda označená jako studená má ve skutečnosti kolem 30st. Tak jsem se osušil a zjistil, že mi ručník od minulého dne neuschnul. Asi to bylo tím že vlhkoměr ukazoval 80% vlhkost. Ještě že u Jochů mají sušičku.

 

Práce při výměně motoru šla dobře – hlavně díky klimatizaci a proto jsem byl za pár dní nachystán u plně naloženého Jochova Jeepu k druhé – té zábavnější části mého pobytu.

Cesta na sever Floridy je zdlouhavá a únavná. Jeli jsme skoro celou cestu po dálnicích a na mýtném padlo prvních 25$. Trochu jsem se začínal obávat o své vydělané pětikilo, ale nakonec se ukázalo že na týden potápění je to dostatečná zásoba. Na severu je příjemnější teplota, i vlhkost a daleko méně černochů.

 

Poznatek č.2

Jih Floridy = černá Florida (až 80% obyvatel) = na nic se neptat.

Černochovi nejde rozumět a on nechce rozumět vám. Raději si počkat na bělocha.

Naštěstí Joch cestu znal a tak jsme brzo ráno zastavili u potápěčské základny ve vesnici Luravil, přímo v srdci zatopených jeskynních systémů. Základna patří známému jeskynnímu potápěči Billu Rennakerovi. Ubytovali jsme se v malém domku se třemi ložnicemi, dvěmi koupelnami, kuchyní a obývákem a Joch usmlouval potápěčskou slevu na 20$ za osobu.

Poslední, co nám zbývalo k dokonalosti byly prázdné lahve. Tento nedostatek jsme záhy vyřešili a já poprvé viděl jak se fouká v Americe. Plnírna byla pro mne jak z filmu StarTrek. Kompresor byl větší než naše auto, na stěně kontinuální míchačka pro nitrox i trimix, kyslíkový booster, a kaskáda byla z šesti vyřazených 600barových lahví původně z nějaké letadlové lodi. Každá láhev měla obsah cca 400litrů a byla pokrytá betonovou vrstvou. Z panelu na kterému dominuje obrovský budík (bohužel v PSI) vede 5 šestimetrových plnících hadic. Hadice se pohodlně dotáhnou až do auta, kde se pomocí zvláštních rychlospojek napojí na ventily a za pár minut je natankováno.

 

Poznatek č.3

V Americe platí heslo, že čas jsou peníze a to i u plnění flašek. Proto pozor odstraňte z jejich dosahu vše, co nesnese teplotu alespoň 100 st..

Protože se mi nechtělo přepočítávat PSI na bary tak vlastně nevím (spíše nechci vědět) s jakým tlakem v lahvích jsme vyrazili do naší první jeskyně, ale ve vodě po ochlazení bylo v mém 200 barovém dvojčeti 2x15l celých 265 bar.

 

Poznatek č.4

Na Floridě je potřeba používat 300 barové manometry a kontrolu provádět raději až ve vodě po ochlazení.

 

Peacock springs

Národní park. Prales, pod nímž je spletitá síť několika vzájemně se prolínajících jeskynních systémů. Některé vstupy jsou upraveny pro  potápěče. Peacock I, Peacock II – Oringle Grove, Peacock III, Chalenge sink, Olsen Sink. Vstup do parku je zpoplatněn 10$. Největších objevů zde dosáhl v 80tých letech Check Exley, jehož výkony vzbuzují obdiv a mnohé z nich nebyly doposud překonány – a to i za použití skútrů a uzavřených okruhů.

 

Cow spring

Tuto nádhernou a hlubokou jeskyni má ve své správě Národní speleologická organizace (NSS – CDS) a vstup do ní je povolen pouze členům společnosti. Protože jsem členem České speleologické společnosti podařilo se mi usmlouvat vstup, ale musel jsem si zaplatit členství a zaregistrovat se jako člen NSS(40$ na rok). Vyplatilo se to. Je to těžká jeskyně, ale podle mne nejhezčí ze všech, co jsem navštívil. Bohužel díky velmi komplikovanému vstupu, kde se musí potápěč prohrabávat několika úzkými restrikcemi mám fotky pouze z hladiny.

 

Little River

Vyvěračky z jeskyně Little River plní koryto řeky Suwannee river, pod níž se celý labyrint nachází. U vstupu je poměrně silný protiproud, který ustává při proniknutí dál do systému. Vývěry jsou v rekreační lokalitě a není tam žádné potápěčské zázemí, ale zato je to zdarma.

 

Ginnie springs

Nejznámější z Floridských jeskyní. Velmi turisticky vytížená a velmi drahá záležitost (25$ den + 10$ auto). Je to vlastně turistické letovisko u řeky s obchodem, kempem, půjčovnou lodiček a všeho možného. Díky značné viditelnosti, a to i v řece se zde mohou potápět všechny stupně potápěčů od OWD po Cave. Jeskyně má tři hlavní vyvěračky Devil´s Eye, Devil´s Ear, Little Devil – přístupná pouze za použití side mount.

Potápění v obou vyvěračkách je na poprvé velmi fyzicky náročné. V celém systému je velmi silný proud a potápěč se musí nejprve naučit využívat krytá zákoutí a výčnělky pro pohyb kupředu. V mnoha místech je proud tak silný, že se nedá pohybovat pomocí ploutví, ale musíte se přitahovat od výčnělku k výčnělku pomocí rukou. Já jsem si při prvním ponoru připadal jako nudle v bandasce. Má to i svou dobrou stránku. Pokud byste se ztratili, tak stačí se nechat unášet proudem, krýt si hlavu a ono vás to nakonec vyplivne ven.

 

Blue Grotto

28 metrů hluboká šikmá kaverna hojně navštěvovaná rekreačními potápěči. V 10ti metrech je výcviková plošina. Skvělá viditelnost, zázemí – obchod, sprchy, poplatek 15$.

 

Devils Den

Jeskyně s otevřeným stropem. Uprostřed jeskyně velké jezero s křišťálovou vodou. Vhodné pro focení a výcvik na cave certifikaci. Venku velké zázemí s foukáním a obchodem. Jeskyně je uprostřed obrovského campu v nádherném prostředí. Camp 10$ za místo.

 

Madison Blue springs

Nádherná jeskyně s poměrně silným vývěrem do řeky Withlacoochee river. Vstup do jeskyně je poměrně úzký a má silný protiproud, ale po jeho překonání se vše uklidní a otevře se do celé krásy.

 

Twin Cave

Tajemná vyvěračka uprostřed řeky Chipola river dostupná pouze lodí. Loď pro 6 potápěčů se dá najmout za cca 50$ na osobu. Je to cena s foukáním a pitím na celý den. Cesta lodí po klidné řece trvá asi 35 minut. Při dojíždění je třeba dát pozor na potápěče končící ponor, protože jeskyně je opravdu v plavební dráze. Uvnitř zatopeného labyrintu je bohatý život. Sumci, úhoři, spousta raků a v hlubších částech jeskyně jsme viděli několik Macarátů jeskynních. Jeskyně má dva rozdílně hluboké tunely jež jsou vzájemně propojeny dvěmi asi 30m hlubokými vertikálami. Potápěč se nemusí vracet stejnou cestou, ale při dostatečné zásobě plynu si udělá krásný okruh.

 

Jackson Blue

Obrovský černý vchod do jeskyně chrlí spoustu vody do koryta Chipola river. Silný protiproud se dá zvládnout díky velkému průřezu chodeb. Některé sály jsou opravdu gigantických rozměrů a pokud bychom chtěli jeskyni více poznat museli bychom tu potápět nejméně měsíc v kuse.

Po týdnu potápění jsme se vrátili do  Miami dobití jak cigánské hračky. Filmy jsem dofotil do posledního snímku, v kapse zbylo tak akorát na pivo, no a  na vraky lodí ležící u pobřeží si musím počkat do příště. Doufám že to bude brzy.

Když se řekne Nový Zéland, asi v každém z nás se vybaví pocit tajemné země s čarovně krásnou a čistou přírodou. Mnozí si možná vzpomenou na neopakovatelné scenérie z Pána prstenů či Souboje o poklad Yankee Zephyru. Někteří možná jen smutně pokrčí rameny a snivě poznamenají něco o svém tajném přání se tam podívat…

Sen se stal skutečností. Jednoho dne jsme stanuli na novozélandské půdě, v kapse několik novozélandských dolárků, k dispozici pronajaté auto a měsíc volného času. Za sebou jsme měli 45 hodin cestování přes Mnichov a Hong Kong, šťastně jsme překonali i vstupní formality spojené s několika kontrolami.

Byl březen (což odpovídá našemu září), který podle všemožných dostupných informací je nejlepší dobou pro návštěvu této země. Jednak končí turistická sezóna a jednak březnu na Zélandu prší nejméně.

 

Nejkrásnější trek je Milford Track (NOVÝ ZÉLAND)

Petr Vrchovský

Povídání o jednom z nejzajímavějších a nejkrásnějších tracků (výletů) na světě. Nachází se v odlehlém koutu Nového Zélandu, v národním parku Fiorland, proslulého svou divokou přírodou a nádhernými scenériemi. Ve videoreportáži společně projdeme čtyřdenní cestu deštným pralesem i horskými průsmyky, krajinu vodopádů, bažin a divokých řek.

 

 

 

 

 

 

Ing.Petr Vrchovský, MBA, zvaný Šikula, autor výtečných filmů o Novém Zélandu a Skotsku

 

Sen se stal skutečností. Jednoho dne jsme stanuli na novozélandské půdě, v kapse několik novozélandských dolárků, k dispozici pronajaté auto a měsíc volného času. Za sebou jsme měli 45 hodin cestování přes Mnichov a Hong Kong, šťastně jsme překonali i vstupní formality spojené s několika kontrolami. Byl březen (což odpovídá našemu září), který podle všemožných dostupných informací je nejlepší dobou pro návštěvu této země. Jednak končí turistická sezóna a jednak březnu na Zélandu prší nejméně.

Vzhledem k období jsme se rozhodli začít naše putování na Jižním ostrově, konkrétně v Christchurch, největším městě Jižního ostrova (cca 300 tis. obyvatel), proslaveném pseudogotickou katedrálou z r.1881. Po prohlídce města i nezbytném odpočinku po dlouhém cestování jsme následujícího dne vyrazili k jihovýchodu, napříč ostrovem, vstříc dobrodružstvím. Zpočátku jsme jeli trochu nezáživnou rovinou Canterburry Plains. Farma střídala farmu, občas nějaký průjezd městečkem. Nedá ale se říci, že bychom se nudili, právě naopak. Levostranný provoz, na který našinec není zvyklý, přinášel občas nejedno vzrušení. Naštěstí je osídlení Jižního ostrova natolik řídké, že jsme se většinu času pohybovali na silnici sami, dokonce i průjezdy městy byly bez jakýchkoliv problémů.

Po několika hodinách jsme opustili Canterburry Plains a dostávali jsme se do předhůří Jižních Alp. Vnitrozemí ostrova se dá popsat jako suchá krajina se spoustou jezer ledovcového původu a s mnoha farmami. První noc zjišťujeme významný rozdíl oproti našim představám. Navzdory nízkému osídlení je často velkým problémem najít vhodné místo na spaní. Buď všude narážíme na ploty farem nebo naopak na hustý les s podmáčeným nerovným terénem. Někdy hledáme místo na spaní i několik hodin, a tak přespávání po různých kempech či backpackerech (levné a mezi turisty velmi populární ubytování) je mnohem častější než jsme původně předpokládali.

 

Následující den navečer jsme se dostali do městečka Te Anau v jihozápadní části ostrova. Te Anau, ležící na břehu stejnojmenného jezera, je centrem národního parku Fiorland, který je z hlediska krajinného vůbec nejkrásnějším národním parkem v zemi, ale který je zároveň i jedním z nejdeštivějších míst na světě, kde ročně naprší až 7500 mm srážek (15 x více než v ČR). Městečko nás přivítalo po svém – deštivě, navečer se však mraky protrhly a my mohli navštívit nedalekou jeskyni, kde jsme se poprvé setkali s fenoménem Zélandu, svítícími larvami mušek Arachnocampa luminosa. Pohled na stropy jeskyně, pokryté tisícovkami těchto larev, z nichž každá vyzařuje drobné modré světýlko, patří mezi nezapomenutelné zážitky.

 

Další den nás čekal jeden z vrcholů celého pobytu – Milford Track. Milford Track  je čtyřdenní, 54 km dlouhá stezka, která vede nejcennějšími částmi Fiorlandu a která je v různých průvodcích popisována jako „nejkrásnější track na světě“. Návštěvnost je silně regulována, vstup je povolen pouze 40 lidem denně a rezervace vstupenek probíhá s půlročním předstihem (my jsme track objednávali v září předcházejícího roku).

K výchozímu stanovišti vlastního tracku se pluje lodí (čímž se eliminují všichni ti, kteří nemají povolen vstup), cesta pak pokračuje deštným pralesem proti toku řeky Clinton. Každý jde vlastním tempem, a tak se celá skupinka brzy roztrhá a člověk jde sám samotný nádhernou přírodou. Cesta byla velmi dobře upravená, zabloudit bylo téměř nemožné. Sejít z cesty taky nešlo, poněvadž by se člověk okamžitě začal bořit do hlubokých podmáčených mechů dešťového pralesa nebo se ztěžka prodírat skrz neproniknutelnou bariéru kapradin mnohdy vysokých jako člověk. Z věcí, které šokovaly, byla zdejší fauna. Nový Zéland byl až do příchodu lidí pouze ostrovem ptáků a rostlin. Do té doby zde neexistovalo něco jako boj o přežití, nebyli tu predátoři. Jedinými zástupci savců v původní fauně byli pouze netopýři. A tak se tu člověk dodnes setkává s mnohými rostlinami (např. stromovými kapradinami s průměrem koruny až 20 m), které na ostatních kontinentech rostly pouze v prvohorách, než byly později vytlačeny „modernějšími“ zástupci flóry. U fauny to bylo obdobné. Jedinou starostí původních živočichů bylo najít cokoli k jídlu. Mnoho druhů ptáků se stalo nelétavými a celý svůj život trávilo pobíháním po zemi a vyhrabáváním kořínků, červů, semen…  A tak vlastně nebylo ani nenormální, když se k nám čas od času přihnal nějaký pták a beze strachu pokukoval, co jsme zač a z nás nebude mít nějaký užitek. Zde bych zmínil zejména nelétavou Weku (ve velikosti naší slepice), která občas ležérně přišla, koukla a pak stejně ležérně odešla… A taky horské papoušky Kea, tvory nesmírně zvědavé až drzé, jež se nerozpakují svým ostrým zobákem rozklovat boty, rozpárat batoh, údajně jsou schopní se dostat i do konzerv. Pro tohoto papouška není ani problém napadnout ovci a smrtelně ji zranit… Příchod člověka vše změnil. Na ostrov se dostali savci – divoká prasata, lasice, myši, krysy i australští possumové, kteří zde neměli své přirozené nepřátele a záhy došlo k jejich přemnožení. Co to vše udělalo s původní přírodou, která se vůči těmto cizím elementům nedokáže bránit, si lze jen ztěží představit…

Ale zpět k Milford Tracku. Čím je tak zajímavý? Asi svou rozmanitostí. Každou chvíli nás překvapoval něčím novým, neopakovatelným. Deštnými pralesy v údolích, vysokohorským terénem s přechodem průsmyku a pohledy na hřbety okolních kopců, desítkami vodopádů (z nichž nejvyšší měřil 580 m), jezery s průzračnou vodou, peřejemi, močály. Krásu přírody Fiorlandu lze jen stěží slovy popsat, psát pouze v superlativech je trochu nudné, použít věcného popisu zase nevděčné…

 

Milford Track končí v místě zvaném Milford Sound, který je oblíbenou destinací mnoha cestovek, jež na Nový Zéland pořádají zájezdy. Milford Sound je šestnáctikilometrový fjord, který každého návštěvníka upoutá (jak jinak) nepopsatelnou krásou, kdy z mořských vln se náhle zvedá do výše více než 1000 metrů dvojice skalnatých hradeb svírající úzký pruh samotného fjordu. 

 

Po pěti dnech strávených na Fiorlandu jsme s těžkým srdcem opouštěli tento jedinečný kraj. Mít tak více času…

 Cestou k západnímu pobřeží jsme na několik hodin navštívili i Queenstown, malebné městečko s několika tisícovkami obyvatel, bránu do okolních hor, které několikrát tvořily exteriéry nezapomenutelného Pána prstenů. A taky středisko adrenalinových sportů. Zde poprvé, na mostě Kawarau Bridge, vyzkoušel Alan Hacket skok na gumovém laně a novou zálibu nazval bungee jumpingem. Jiný z dobrodruhů zase sestrojil proudový člun, aby se v něm záhy proháněl obrovskou rychlosti mezi skalními stěnami řeky Shotover (jet boating). A taky bychom mohli v souvislosti s Queenstownem mluvit o zálibě v paraglidingu, golfu, raftingu nebo mountain bikingu.   

 

 

West Coast – západní pobřeží je rovněž synonymem úžasné krajiny lákající snílky i romantické duše. Na pouhých 25 km zde krajina vystoupá od hladiny moře až do výše 3 000 m. Rozervané skalnaté pobřeží, na které v neustávajícím zběsilém staccatu doráží zpěněná tříšť vln, ledovcové splazy spadající   téměř k moři, neprostupné deštné pralesy s temnými, bezednými močály, horské bystřiny, které se mohou v několika minutách změnit mohutný uragán ničící vše, co mu stojí v jeho cestě k moři (nezapomínejme, že se stále pohybujeme na nejdeštivějších místech na světě). Téměř celé západní pobřeží lemuje pohoří Jižních Alp s nejvyšší horou Mt. Cook/Aoraki. Kolik měří se vlastně nedá přesně říci, ale řekněme 3754 m. Velmi intenzivně zde totiž probíhá působení počasí – např. v r.1991 se zde utrhla východní část svahu a hora rázem ztratila 10 výškových metrů – a učebnice se mohly přepisovat. Co se však přepisovat nemusí, je skutečnost, že dne 13.12.1642 zakotvil v těchto vodách nizozemský mořeplavec Abel Tasman,  nově objevenou zemi pojmenoval Novým Zélandem a stal se tak vůbec prvním Evropanem, jenž tuto čarovnou zemi poprvé spatřil (i když jemu asi moc čarovná tehdy zrovna nepřipadala, neboť hned při prvním střetnutí s Maory přišel o čtyři své námořníky a mírně konsternován ihned odplul do Indonésie aniž by se snažil nově objevenou zemi prohlásit za holandskou kolonii. Jen pro doplnění: dalším Evropanem byl o 127 let později James Cook a ten si už příležitost prohlásit zemi součástí britské koruny uniknout nenechal…).

 

 Postupně jsme opustili West Coast a zamířili na severovýchod Jižního ostrova, k městečku Picton. Okolí Pictonu je protkáno mnoha fjordy, podél pobřeží směrem na západ k Haverlocku vede nezapomenutelná cesta zvaná Queen Charlotte Drive, městečko samotné pak tvoří důležitý dopravní uzel, neboť je spojnicí se Severním ostrovem – několikrát denně odsud vyplouvá do Wellingtonu trajekt.

 

Pozdě odpoledne opouštíme toto malebné městečko. Míříme na jih, přes zvlněnou,ale kouzelnou krajinu zvanou Marlborough. Naše novozélandské dobrodružství se pomalu láme do své druhé poloviny. Toho večera jen obtížně hledáme místo na přespání. Stan stavíme za naprosté tmy, kousek od mořského břehu. Pomalu usínáme a v té chvíli netušíme, jak krásné překvapení nám přinese nadcházející ráno….

 

                                  (pokračování příště)

 

Nový Zéland, maorsky Aotearoa je ostrovní stát v jižní části Tichého oceán. Tvoří ho Severní ostrov, Jižní ostrov a několik menších ostrovů. Hospodářský vyspělý průmyslový stát s rozvinutým zemědělstvím.Konstituční monarchie v rámci Commonwealthu v čele s britským panovníkem zastupovaným generálním guvernérem. Počet obyvatel 3 587 tis., rozloha 270 534 km². Hlavní město Wellington.