Nejkrásnější trek je Milford Track – Petr Vrchovský
13.2.2013Když se řekne Nový Zéland, asi v každém z nás se vybaví pocit tajemné země s čarovně krásnou a čistou přírodou. Mnozí si možná vzpomenou na neopakovatelné scenérie z Pána prstenů či Souboje o poklad Yankee Zephyru. Někteří možná jen smutně pokrčí rameny a snivě poznamenají něco o svém tajném přání se tam podívat…
Sen se stal skutečností. Jednoho dne jsme stanuli na novozélandské půdě, v kapse několik novozélandských dolárků, k dispozici pronajaté auto a měsíc volného času. Za sebou jsme měli 45 hodin cestování přes Mnichov a Hong Kong, šťastně jsme překonali i vstupní formality spojené s několika kontrolami.
Byl březen (což odpovídá našemu září), který podle všemožných dostupných informací je nejlepší dobou pro návštěvu této země. Jednak končí turistická sezóna a jednak březnu na Zélandu prší nejméně.
Nejkrásnější trek je Milford Track (NOVÝ ZÉLAND)
Petr Vrchovský
Povídání o jednom z nejzajímavějších a nejkrásnějších tracků (výletů) na světě. Nachází se v odlehlém koutu Nového Zélandu, v národním parku Fiorland, proslulého svou divokou přírodou a nádhernými scenériemi. Ve videoreportáži společně projdeme čtyřdenní cestu deštným pralesem i horskými průsmyky, krajinu vodopádů, bažin a divokých řek.
Ing.Petr Vrchovský, MBA, zvaný Šikula, autor výtečných filmů o Novém Zélandu a Skotsku
Sen se stal skutečností. Jednoho dne jsme stanuli na novozélandské půdě, v kapse několik novozélandských dolárků, k dispozici pronajaté auto a měsíc volného času. Za sebou jsme měli 45 hodin cestování přes Mnichov a Hong Kong, šťastně jsme překonali i vstupní formality spojené s několika kontrolami. Byl březen (což odpovídá našemu září), který podle všemožných dostupných informací je nejlepší dobou pro návštěvu této země. Jednak končí turistická sezóna a jednak březnu na Zélandu prší nejméně.
Vzhledem k období jsme se rozhodli začít naše putování na Jižním ostrově, konkrétně v Christchurch, největším městě Jižního ostrova (cca 300 tis. obyvatel), proslaveném pseudogotickou katedrálou z r.1881. Po prohlídce města i nezbytném odpočinku po dlouhém cestování jsme následujícího dne vyrazili k jihovýchodu, napříč ostrovem, vstříc dobrodružstvím. Zpočátku jsme jeli trochu nezáživnou rovinou Canterburry Plains. Farma střídala farmu, občas nějaký průjezd městečkem. Nedá ale se říci, že bychom se nudili, právě naopak. Levostranný provoz, na který našinec není zvyklý, přinášel občas nejedno vzrušení. Naštěstí je osídlení Jižního ostrova natolik řídké, že jsme se většinu času pohybovali na silnici sami, dokonce i průjezdy městy byly bez jakýchkoliv problémů.
Po několika hodinách jsme opustili Canterburry Plains a dostávali jsme se do předhůří Jižních Alp. Vnitrozemí ostrova se dá popsat jako suchá krajina se spoustou jezer ledovcového původu a s mnoha farmami. První noc zjišťujeme významný rozdíl oproti našim představám. Navzdory nízkému osídlení je často velkým problémem najít vhodné místo na spaní. Buď všude narážíme na ploty farem nebo naopak na hustý les s podmáčeným nerovným terénem. Někdy hledáme místo na spaní i několik hodin, a tak přespávání po různých kempech či backpackerech (levné a mezi turisty velmi populární ubytování) je mnohem častější než jsme původně předpokládali.
Následující den navečer jsme se dostali do městečka Te Anau v jihozápadní části ostrova. Te Anau, ležící na břehu stejnojmenného jezera, je centrem národního parku Fiorland, který je z hlediska krajinného vůbec nejkrásnějším národním parkem v zemi, ale který je zároveň i jedním z nejdeštivějších míst na světě, kde ročně naprší až 7500 mm srážek (15 x více než v ČR). Městečko nás přivítalo po svém – deštivě, navečer se však mraky protrhly a my mohli navštívit nedalekou jeskyni, kde jsme se poprvé setkali s fenoménem Zélandu, svítícími larvami mušek Arachnocampa luminosa. Pohled na stropy jeskyně, pokryté tisícovkami těchto larev, z nichž každá vyzařuje drobné modré světýlko, patří mezi nezapomenutelné zážitky.
Další den nás čekal jeden z vrcholů celého pobytu – Milford Track. Milford Track je čtyřdenní, 54 km dlouhá stezka, která vede nejcennějšími částmi Fiorlandu a která je v různých průvodcích popisována jako „nejkrásnější track na světě“. Návštěvnost je silně regulována, vstup je povolen pouze 40 lidem denně a rezervace vstupenek probíhá s půlročním předstihem (my jsme track objednávali v září předcházejícího roku).
K výchozímu stanovišti vlastního tracku se pluje lodí (čímž se eliminují všichni ti, kteří nemají povolen vstup), cesta pak pokračuje deštným pralesem proti toku řeky Clinton. Každý jde vlastním tempem, a tak se celá skupinka brzy roztrhá a člověk jde sám samotný nádhernou přírodou. Cesta byla velmi dobře upravená, zabloudit bylo téměř nemožné. Sejít z cesty taky nešlo, poněvadž by se člověk okamžitě začal bořit do hlubokých podmáčených mechů dešťového pralesa nebo se ztěžka prodírat skrz neproniknutelnou bariéru kapradin mnohdy vysokých jako člověk. Z věcí, které šokovaly, byla zdejší fauna. Nový Zéland byl až do příchodu lidí pouze ostrovem ptáků a rostlin. Do té doby zde neexistovalo něco jako boj o přežití, nebyli tu predátoři. Jedinými zástupci savců v původní fauně byli pouze netopýři. A tak se tu člověk dodnes setkává s mnohými rostlinami (např. stromovými kapradinami s průměrem koruny až 20 m), které na ostatních kontinentech rostly pouze v prvohorách, než byly později vytlačeny „modernějšími“ zástupci flóry. U fauny to bylo obdobné. Jedinou starostí původních živočichů bylo najít cokoli k jídlu. Mnoho druhů ptáků se stalo nelétavými a celý svůj život trávilo pobíháním po zemi a vyhrabáváním kořínků, červů, semen… A tak vlastně nebylo ani nenormální, když se k nám čas od času přihnal nějaký pták a beze strachu pokukoval, co jsme zač a z nás nebude mít nějaký užitek. Zde bych zmínil zejména nelétavou Weku (ve velikosti naší slepice), která občas ležérně přišla, koukla a pak stejně ležérně odešla… A taky horské papoušky Kea, tvory nesmírně zvědavé až drzé, jež se nerozpakují svým ostrým zobákem rozklovat boty, rozpárat batoh, údajně jsou schopní se dostat i do konzerv. Pro tohoto papouška není ani problém napadnout ovci a smrtelně ji zranit… Příchod člověka vše změnil. Na ostrov se dostali savci – divoká prasata, lasice, myši, krysy i australští possumové, kteří zde neměli své přirozené nepřátele a záhy došlo k jejich přemnožení. Co to vše udělalo s původní přírodou, která se vůči těmto cizím elementům nedokáže bránit, si lze jen ztěží představit…
Ale zpět k Milford Tracku. Čím je tak zajímavý? Asi svou rozmanitostí. Každou chvíli nás překvapoval něčím novým, neopakovatelným. Deštnými pralesy v údolích, vysokohorským terénem s přechodem průsmyku a pohledy na hřbety okolních kopců, desítkami vodopádů (z nichž nejvyšší měřil 580 m), jezery s průzračnou vodou, peřejemi, močály. Krásu přírody Fiorlandu lze jen stěží slovy popsat, psát pouze v superlativech je trochu nudné, použít věcného popisu zase nevděčné…
Milford Track končí v místě zvaném Milford Sound, který je oblíbenou destinací mnoha cestovek, jež na Nový Zéland pořádají zájezdy. Milford Sound je šestnáctikilometrový fjord, který každého návštěvníka upoutá (jak jinak) nepopsatelnou krásou, kdy z mořských vln se náhle zvedá do výše více než 1000 metrů dvojice skalnatých hradeb svírající úzký pruh samotného fjordu.
Po pěti dnech strávených na Fiorlandu jsme s těžkým srdcem opouštěli tento jedinečný kraj. Mít tak více času…
Cestou k západnímu pobřeží jsme na několik hodin navštívili i Queenstown, malebné městečko s několika tisícovkami obyvatel, bránu do okolních hor, které několikrát tvořily exteriéry nezapomenutelného Pána prstenů. A taky středisko adrenalinových sportů. Zde poprvé, na mostě Kawarau Bridge, vyzkoušel Alan Hacket skok na gumovém laně a novou zálibu nazval bungee jumpingem. Jiný z dobrodruhů zase sestrojil proudový člun, aby se v něm záhy proháněl obrovskou rychlosti mezi skalními stěnami řeky Shotover (jet boating). A taky bychom mohli v souvislosti s Queenstownem mluvit o zálibě v paraglidingu, golfu, raftingu nebo mountain bikingu.
West Coast – západní pobřeží je rovněž synonymem úžasné krajiny lákající snílky i romantické duše. Na pouhých 25 km zde krajina vystoupá od hladiny moře až do výše 3 000 m. Rozervané skalnaté pobřeží, na které v neustávajícím zběsilém staccatu doráží zpěněná tříšť vln, ledovcové splazy spadající téměř k moři, neprostupné deštné pralesy s temnými, bezednými močály, horské bystřiny, které se mohou v několika minutách změnit mohutný uragán ničící vše, co mu stojí v jeho cestě k moři (nezapomínejme, že se stále pohybujeme na nejdeštivějších místech na světě). Téměř celé západní pobřeží lemuje pohoří Jižních Alp s nejvyšší horou Mt. Cook/Aoraki. Kolik měří se vlastně nedá přesně říci, ale řekněme 3754 m. Velmi intenzivně zde totiž probíhá působení počasí – např. v r.1991 se zde utrhla východní část svahu a hora rázem ztratila 10 výškových metrů – a učebnice se mohly přepisovat. Co se však přepisovat nemusí, je skutečnost, že dne 13.12.1642 zakotvil v těchto vodách nizozemský mořeplavec Abel Tasman, nově objevenou zemi pojmenoval Novým Zélandem a stal se tak vůbec prvním Evropanem, jenž tuto čarovnou zemi poprvé spatřil (i když jemu asi moc čarovná tehdy zrovna nepřipadala, neboť hned při prvním střetnutí s Maory přišel o čtyři své námořníky a mírně konsternován ihned odplul do Indonésie aniž by se snažil nově objevenou zemi prohlásit za holandskou kolonii. Jen pro doplnění: dalším Evropanem byl o 127 let později James Cook a ten si už příležitost prohlásit zemi součástí britské koruny uniknout nenechal…).
Postupně jsme opustili West Coast a zamířili na severovýchod Jižního ostrova, k městečku Picton. Okolí Pictonu je protkáno mnoha fjordy, podél pobřeží směrem na západ k Haverlocku vede nezapomenutelná cesta zvaná Queen Charlotte Drive, městečko samotné pak tvoří důležitý dopravní uzel, neboť je spojnicí se Severním ostrovem – několikrát denně odsud vyplouvá do Wellingtonu trajekt.
Pozdě odpoledne opouštíme toto malebné městečko. Míříme na jih, přes zvlněnou,ale kouzelnou krajinu zvanou Marlborough. Naše novozélandské dobrodružství se pomalu láme do své druhé poloviny. Toho večera jen obtížně hledáme místo na přespání. Stan stavíme za naprosté tmy, kousek od mořského břehu. Pomalu usínáme a v té chvíli netušíme, jak krásné překvapení nám přinese nadcházející ráno….
(pokračování příště)
Nový Zéland, maorsky Aotearoa je ostrovní stát v jižní části Tichého oceán. Tvoří ho Severní ostrov, Jižní ostrov a několik menších ostrovů. Hospodářský vyspělý průmyslový stát s rozvinutým zemědělstvím.Konstituční monarchie v rámci Commonwealthu v čele s britským panovníkem zastupovaným generálním guvernérem. Počet obyvatel 3 587 tis., rozloha 270 534 km2. Hlavní město Wellington.