Sawubona národe Bushmanů!

Cesty, která rozvíjí ducha, prověřuje tělo a vrací vnitřní klid. Někdo tomu říká expedice a myslí tím cestu z bodu do bodu, já ale vím, že je to proces, při kterém člověk zase začne cítit.

Cítit sebe a to nemyslím po dvou dnech v poušti bez mytí.

Cítit, že život je škoda proběhnout v honbě za úspěchem.

Ležet za svítání na vrcholku duny a nemyslet na to, jak dlouho tu ještě můžu být, nemusím honem dolů?

Sedět večer u ohně v poušti, pít dobré africké víno a povídat si, nebo mlčet s novými přáteli.

Hrát si s domorodými dětmi a zjistit, že jejich štěstí nepramení ze značky telefonu.

Se mnou totiž spoustu věcí můžete a jen hodně málo kvůli vlastní bezpečnosti musíte.

Co získá vaše tělo a vaše hlava, to je jen na vás, ale budu se snažit, aby jste se vraceli jiní alespoň na pár týdnů, pokud ne na celý život.

Afrika jako kolébka lidstva, přitahuje vnímavé lidi záhadnou silou. Hodně lidí o tom mluví, ale nikdo to neumí vysvětlit.

Na cestě, která je právě za dveřmi, uvidíme spoustu krásných míst, nedotčenou poušť, nejvyšší duny planety, nádherné kaňony, vodopády, původní domorodce, klasické safari i zvířata kdekoli během cesty, oceán (s koupáním), řeky (radši bez koupání), památky na koloniální dobu, ale když budete chtít, i neskutečnou divokou honičku na čtyřkolkách v nekonečné Namibijské poušti.

Teplota bude příjemná, bude už poměrně sucho a zvířata budeme potkávat u napajedel i v buši. Spát se bude jak ve stanech (naprosto bezpečných i pro děti, pokud je budete poctivě večer zapínat, aby vám šakal neodnesl botu), tak v lodžích na posteli (to jen párkrát), jíst se bude, co nám kluci uvaří na ohni, ale někdy i v restauracích v kempech, takže milovníci steaků si užijí, cestovat se bude „náklaďákem“, ale expedičně upraveným.

Čekají nás i delší přejezdy, tak bude potřeba se občas obrnit trpělivostí, alkoholem, hazardem, možná i čtením.   www.bushman.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tajemná země

Guatemala je magická země. Můžete se ponořit do historie Mayů, procházet se po horách, zažijete neuvěřitelně pestré trhy, trochu apatické domorodé obyvatelstvo a tisíce dalších věcí, které vám vezmou dech, ať už svou krásou či nebezpečím.

Na kole střední Amerikou – Jan Evják

V tom horším případě vám ale dech z plic nemusí vzít jen nepopsatelná krása přírody, ale také gangy ozbrojených a všeho schopných zločinců. Zločinnost je zde na denním pořádku, ať už se jedná o únosy, ale hlavně vraždy. Na vraždy je Guatemala se sousedním  Hondurasem opravdu „libová“. Vyšetří se ročně jen pět procent (u nás je číslovka na 90%), policajti jsou jako štvaná zvěř a v hlavním městě na ně gangy pořádají zřejmě hony, jak můžete soudit z místních novin Nuestro Díario.Není jediného dne, kdy by nedošlo k úmrtí policisty či vojáka. Korupce je také na denním pořádku a jen pro dokreslení: Policie měla za krátkou dobu čtrnáct ředitelů, jeden z nich byl zbaven funkce potom, co si přivlastnil drobný obnos tři sta tisíc dolarů z drogového zátahu.

Nechejme ale ksindl ksindlem a přejděme k zajímavějším věcem.

 

Kostru rozlehlé země tvoří dvě hlavní pohoří a náhorní plošina mezi nimi, soustřeďující většinu populace.  Tabule Altos Cuchumatanes na severu je starší, mladší vulkanická Sierra Madre se táhne z Mexika nad úzkou nížinou podél pobřeží Tichého oceánu a má třicet tři sopek, z toho tři aktivní. Sopečný popel obohacuje zdejší velmi úrodnou půdu. Severní část země vyplňuje lesnatá pahorkatina vápencové plošiny El Petén. Klima je tropické se sezónními dešti v horách podstatně chladnější a vlhčí.

——————————————————————————————————————————————————————–

Jan Evják, Vsetín

Ročník 1983, vystudoval VOŠL Trutnov. Od dětství má silný vztah k přírodě, původní výlety do Beskyd a Javorníků vystřídaly posléze treky v blízkých pohořích. Prošel slovenské, ukrajinské a rumunské Karpaty, ale třeba také východní Pyreneje či pohoří Norska. Procestoval také několik zemí Jižní Ameriky, na kole projel Střední Ameriku, ale také třeba Norsko.

Nemá vyhraněný styl, rád kombinuje treky s návštěvou zajímavých historických míst či se svéráznou architekturou. V České republice patří mezi jeho oblíbené hory Beskydy, ve kterých se pohybuje pokud možno na kole. Mezi jeho koníčky patří také historie, zejména se zajímá o sestřelené či havarované letouny z období druhé světové války. Články nejen na toto téma publikoval v MF Dnes nebo na serveru detektorweb.cz. Nyní také občasný přispěvatel Trekingu.

převzato z www.treking.cz

——————————————————————————————————————————————————————————

 

Přes čáru se člověk dostane poměrně snadno, samozřejmě opět formality s kolem, Guatemala v pořádku, ale od pohraničníků z Belize musím mít tři razítka. No nevím, podle mně by se to bez nich taky nepodělalo. Vybírám pečlivě veksláka a vyměňuji několik desítek Quetzalů. Hbité prsty odpočítávají peníze z tlustého balíku guatemalských papírovek, chlapík má také po ruce několik místních středoamerických i světových měn. Hlavně dávat pozor a nenechat se napálit.

Guatemalská strana nezačíná vůbec zle, příjemným překvapením se stává stav komunikací, perfektní asfaltky s pruhem pro cyklisty. A to jsme prosím na cestě, kterou hučí tahače a náklaďáky v jednom kuse.

Samozřejmě nemůže být nic stoprocentní a najdou se úseky, kde je dočasně povrch odfrézován nebo prostě není a zbývá pouze podklad, který tvoří různě barevná hlína. Za sucha se práší za kočárem, ale když prší, jako teď, tak cesta není žádné „Hopsa hejsa do Bradejsa“, ale stává se protivnou, lepivou a nebezpečnou. Bahno doslova teče mezi prsty, pokud zastavíte a musíte sesednout, tam si na tento pocit rychle zvyknete.

Vůbec nejhůř jsou špinavé části kola – řetěz, přehazovačka, zkrátka nejdůležitější věci. Nepříjemný zvuk drcených miniaturních kamínků mezi zuby a řetězem nepatří k nejnepříjemnějším. Pokouším se naivně čistit špinavé zuby kazety a předního talíře. Nic naplat, marné, po deseti metrech jsou součástky špinavé opět tak, jako před několika sekundami.

 

Do toho všeho začíná zase pršet, hip hip hurá, krása. Od Belize jsem rezignoval na pláštěnku a jedu v dešti v košili, zase na mě uschne a nemusím pořád zastavovat a měnit věci. Hlavní motivací akce proti převlékání je ale lenost v mém podání. Nechce se mi prostě stoupnout do bahna a zase cítit a slyšet, jak protéká mezi prsty. V nejprudším dešti mne popadla myšlenka celkové očisty za použití mýdla, taková přírodní sprcha je velmi komfortní a její použití jednoduché. Nikde ani noha, není čeho se obávat.

Míjím kulometná hnízda a vojenské hlídky, všechny cyklistice přátelsky naladěné.      

ukázka z připravované knihy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SMARAGDOVÉ KRÁSKY NA BALKÁNSKÉM POLOOSTROVĚ – Radim Sojka Ptáček, Ostrava

 

—————————————————————————————————————————————————–

                                                                                                                

 

 

 

Ing.Radim Ptáček, PhD, zvaný Sojka je ostravský cestovatel a hlavně dobrý parťák.

Profesí geolog (Geooffice), zakladatel outdoorového sdružení  D-Klub, procestoval množství zemí ( namátkou Kanada, USA, Venezuela, Řecko, Albánie, Vietnam, Laos, Reunion, Finsko, Francii, Turecko a další), povětšinou se svou lodí River Volf.

Ze svých cest připravuje výpravná diašou a přednášky, více než 10 let organizuje každoměsíční cyklus cestopisných večerů U Chýlků v Ostravě.  Rozhovor si můžete přečíst zde.

————————————————————————————————————————————————

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3N je zkratka názvu nejdelší solné jeskyně světa. Jeskyni v roce 1997 objevili Češi. Studenti Karlovy univerzity tehdy přišli podél solankové řeky na ostrově Kešm v Perském zálivu až k jejímu vývěru z podzemí. Trojice tehdy ale neměla potřebné speleologické vybavení. Věděli, že pokud své jediné šaty namočí do solanky, budou nepoužitelné. V horkém perském slunci by rychle ztvrdly na kámen. Vidina velkého objevu byla silná. Tři naháči oděni pouze do čelovek prostoupili první kilometry jeskyně. 

Hned další rok startuje projekt NAMAK (sůl v jazyce Fársí). Mladí vědci si kladli za cíl průzkum solných krasů jižního Íránu. V roce 2006 se podařilo jeskyni Tří Naháčů prodloužit na délku necelých 6,7 kilometrů a získat tak v soli světové délkové prvenství. Problém ale nastal s “naháči”. Pro íránská média bylo tohle slovo příliš vulgární a v reportážích proto začala uvádět raději zkratku 3N cave.

Solné jeskyně skrývají unikátní krystalické formy, bizarní stalaktity ale také nečekaná nebezpečí. Členové výprav se potýkají s nesnesitelným vedrem nejen na povrchu ale i v jeskyních. Uvidíte nádherné pouště jižního Íránu,i systém jak zde Peršané bojují po tisíce let s nedostatkem vody. Podíváme se do arabských větrných věží, které jsou nejstarším předchůdcem klimatizace. 

 

——————————————————————————————————————————————————————————-

Solné jeskyně Íránu – Marek Audy (Blansko)

Stereoskopické komentované diašou, 50 min., Írán 2014

 

Marek Audy se narodil v roce 1969 v Brně, kde vystudoval Strojní fakultu. Aby se dostal do odlehlých míst nebojí se použít jakýchkoliv prostředků včetně kajaku, koně nebo vrtulníku. V posledním desetiletí se cílem jeho cest staly venezuelské stolové hory, tzv. tepui. Sesbíral nespočet cen za fotografie z podzemí.

Jeho kniha Brány do ztraceného světa obdržela prestižní cenu na mezinárodním speleologickém kongresu v Texasu za nejvýznamnější knihu ve speleologii za poslední tři roky.

Marek Audy se významně podílel na organizaci již 8 speleologických expedic do této oblasti. Výsledkem jsou objevy největších křemencových jeskyní světa. Sistema Muchimuk na Churí tepui (17 km) a Systém Krystalové oči na Roraima Tepui (8 km). V jeskyních byla nalezena řada neprobádaných živých organizmů.

Výzkum  podzemních opálových stromatolitů a temnostních lišejníků, by mohl vnést další světlo do poznání vývoje života na Zemi.

odkaz na osobní stránky: www.http://audy.speleo.cz

———————————————————————————————————————————————————————————

 

 

 

 

Expedice Namak 2014

 

Před pár týdny jsme se vrátili z výpravy “Namak 2014”.

Hlavní náplní natáčecího týmu bylo pořízení stereoskopického záznamu pro tvorbu dokumentárního 3D filmu ze solných pňů jižního Íránu. 

 

Destinace

Jako první natáčecí destinací byl zvolen známý diapir Namakdán na ostrově Kešm.  Namakdán se po objevu nejdelší solné jeskyně 3N českými vědci, stal součástí Kešmského geoparku pod správou UNESCO.

Filmový štáb se zde zaměřil především na dokumentaci jeskyně 3N.

Podceněny nebyly ani záběry zachycující širší ekologickou problematiku pouštního ostrova Kešm. Např. jak zde obyvatelé po tisíciletí řeší extrémně vysoké letní teploty nebo nedostatek sladké vody.

 

 

 

 

Z Kešmu se členové expedice přesunuli na unikátní solný peň Kuhe Namak. Zde filmařský tým dokumentoval práci českých vědců, zkoumajících pohyby solného masivu. Doplňující záběry byly pořízeny i na dalších solných pních, které expedice navštívila Šah Alabdar, Čirú a Džahání.

 

Extrémní prostředí

Členové expedice čelili vysokým teplotám (přes 50° C na povrchu a 30°C v jeskyni).  Po jarních deštích byl v jeskyních silný skap solanky, která po styku s kovem vytváří velmi korozivní prostředí, ničící velmi rychle všechnu kovovou techniku.

Díky speciální přípravě na solné prostředí (např. výroba rozkládacích odlehčených sliderů s ochranným eloxováním hliníkových částí) jsme spolu s přípravou logistiky zásad pro manipulaci s natáčecí technikou dosáhli udržení kamer, fotoaparátů i osvětlovací techniky ve funkčním stavu až do konce expedice. 

 

Na závěr je třeba zmínit, že také skvělá organizace a spolupráce lídrů expedice Namak při natáčení umožnila naexponování několika hodin špičkových surových 3D záběrů.

 

Čeští účastníci expedice Namak 2014 : Michal Filippi, Ondra Jäger, Štěpán Mikeš, Richard Bouda, Marek Audy

 

 

 

 

 

 

Cenu má pouze cesta, pouze ona trvá.

Antoine de Saint-Exupéry

Trabantem napříč Afrikou – Dan Přibáň (Praha)

Mise

Na začátku 20. století bylo na světě už jen málo míst, kam lidská noha nevkročila. Zato takřka žádné místo na zeměkouli nepocítilo otisk pneumatiky automobilu. Bílá místa na mapách ale dráždí.

 

Na začátku 21. století jsou auta všude.

Není problém vyrazit takřka kamkoli s vozem, jehož valnou část řídí počítač. Je to ale ještě dobrodružství objevování?

Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané?

My věříme, že se dá. Stačí málo, vrátit se na začátek. Podniknout velkou cestu s malou technikou.

Za volantem auta z dob, kdy automobil nebyl něčím obyčejným, je cestování jiné.

 

 

 

—————————————————————————————————————————————————————

Dan Přibáň

vedoucí expedice
35 let, milovník ozubených koleček, novinář, filmař a cestovatel. Jen s minimálním technickým vybavením obyčejným trabantem projel Afriku i Hedvábnou stezku a chystá se přejezd Latinské Ameriky. Zakladatel o. s. UnderFilm a nezávislé filmařské společnosti Klok TV. Kromě expedic Trans National Trabant byl členem a organizátorem expedic do zapomenutých částí Libyjské pouště, do Kurdistánu a na bájnou horu Ararat.

 

 

—————————————————————————————————————————————————————-

 

 

Jde to!

Když jsme na Slovensko-České hranici naposledy roztlačovali trabant, jenž nás provezl patnáct tisíc kilometrů dlouhou cestou do srdce Hedvábné stezky a zase zpátky, byli jsme si konečně stoprocentně jisti – jde to. I s nejmenším autem z malých, nejlevějším z levných.

Nepotřebujete offroadový speciál, nemusíte mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Opravdové dobrodružství jde najít jen tam, kde máte velkou naději na neúspěch.

Stále můžete jít ve stopách prvních motonomádů. Cestovatelů třicátých let minulého století, kterým se o náhonu na všechna kola ani nesnilo. Kteří byli rádi, když měli na všech kolech brzdy.

 

 

 

Ve stopách prvních

Když jsme naposledy uklízeli pasy, které celníky zajímaly jen proto, že je natáčela televize, věděli jsme, že tímhle to nekončí.

Svatým grálem všech, jež v první polovině minulého století chtěli dokázat, že na to oni a jejich automobil mají, byla Afrika. My chceme dokázat, že na to máme i v první polovině století jednadvacátého.

Že i dnes můžete vzít malinké auto s technikou podobnou meziválečným létům a vydat se s ním na onu velkou jízdu z Prahy do Kapského města. Urazit přes 20 000 kilometrů, protnout obratník raka, rovník i obratník kozoroha. Projet jedenáct zemí, rozdílných tak, jak to jen černý kontinent umí – Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou Republiku. Co slovo, to závan dálek a starého dobrého dobrodružství, které stále žije. Jen ho musíte hledat, nenechat se unášet instantními nabídkami cestovek, ani děsit výběrem špatných zpráv.

Ale přesto, je to Afrika. Žádná jiná část světa nemá tak kontroverzní pověst. Nádherná a nebezpečná. Pro každou výpravu jinak. Když ji jako první Češi odshora dolů projeli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit s přírodovědcem Jiřím Baumem za volantem Tatry 12, pořád byla největším rizikem příroda.

Když se na stejnou trasu v roce 1947 vydal Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem, začínalo nabírat na obrátkách ohrožení ze strany lidí. Sabotáž jejich Tatry 87 v Libyi dávala tušit práci tajných služeb.

Dnes už je příroda především krásnou galerií a o to horší se to zdá být s lidmi. Afrika je nevypočitatelná, záludná. Ale měli z ní naši předchůdci jiné pocity? Nebyla právě pro to vždy něčím výjimečným.

 

 

Na konec světa

O diktaturách střední Asie jsme neslyšeli nic dobrého a přitom jen díky dobrým lidem jsme se dostali přes zavřenou celnici mezi Turkmenistánem a Uzbekistánem.

Když někomu řeknete Írán, vidí šílence v turbanu, který se vás už od hranic snaží vyhodit do vzduchu. Nějak se nám tihle chlapíci vyhýbali…

Pokud chceme v roce 2009 zjistit, co opravdu obnáší projet Afrikou odshora až dolů, musíme jí projet odshora až dolů. S minimální podporou současné techniky. Opět jen za pomoci šestadvaceti koňských sil trabanta.

 

 

 

Egu a Babu

Tentokrát na cestu vyrazí tito houževnatí nezmaři dva. První veterán Egu, mající v kolech
15 422 kilometrů napříč střední Asií a nováček Babu (jméno opět Anežka TM)

Vydáme se v nich po stopách prvních Čechů, kteří automobilem dojeli z Prahy do Kapského města Františka Vladimíra Foita a Jiřího Bauma a chceme dokázat, že pořád můžete maličkým automobilem projet napříč velkým Černým kontinentem. Vyrážíme 6. září 2009.

Zapomenuté legendy předválečných cestovatelů si to zaslouží.

 

Proč chceme jet trabantem napříč afrikou? Protože chceme ukázat, že když se chce, tak to jde. (už podruhé)

 

Velké cesty malých aut

Československo jako technologická velmoc nabízela cestovatelům milujícím ozubená kolečka skvělé příležitosti, takže všechny výpravy využívaly domácí stroje. Z našeho pohledu je zajímavé, že až na jednu výjimku žádné z aut nemělo výkon větší než 25 koní, my jich máme celých šestadvacet.

1931 – F. V. Foit a J. Baum s Tatrou 12 (14 k) napříč Afrikou ze severu na jih. (J. Baum v roce 1933 kolem světa a v roce 1938 do Afriky, oboje s nákladní Tatrou 72)
1933 – manželé Elstnerovi (+ další dvě posádky) severní Afrika s Aerem 662 (18 k), 14 000 km
1934 – sedm studentů, Praha-Kalkata, nové lidové vozy Škoda Popular (23 k), 14 800 km
1936 – manželé Elstnerovi se Škodou Popular (23 k), USA a Mexiko, 25 000 km
1936 – J. B. Procházka a J. Kubias, kolem světa za 100 dnů východním směrem s ojetou Škodou Rapid (30 k) (měla najeto 60 000 km). Za 98 dnů jsou zpět, komise Autoklubu dosvědčila, že plomby na motoru zůstaly neporušené
1936 – manželé Škulinovi se Škodou Popular (23 k), z Dakaru napříč Afrikou na Madagaskar, pak na jih do Johannesburgu a odtud napříč na sever do Egypta, 52 000 km.
1947 – manželé Elstnerovi se synem jihozápadní Afrika s Aerem Minor (20 k), sprint k rovníku a zpátky, 13 110 km
1947 – Hanzelka a Zikmund s Tatrou 87 o úctyhodném výkonu 75 k vyrážejí na svoji první cestu. Doba malých aut pomalu končí, velké cesty zůstávají.

 

 

odkaz na oficiální stránky : http://afrika.transtrabant.cz/

 

Za krásou stolových hor se nemusí vždy jezdit až do Jižní Ameriky.

Jedny stolové hory lze navštívit i v polském Kladsku nedaleko Náchoda. V krátkém povídání doprovázené fotografiemi bychom rádi představili zapomenutou krásu Gór Stołowych, česky Hejšoviny, a zároveň dali bezva tip na prožití báječného víkendu ve fantastické přírodě.

Stolové hory (PL) – Petr Šikula Vrchovský

 

—————————————————————————————————————————————————————–

 

Ing. Petr Vrchovský, MBA, zvaný Šikula,autor výtečných filmů o Novém Zélandu a Skotsku.

Znalec všemožných rumišť a hromad šutrů, které odvážně prohlašuje z archeologické pozůstatky. Výborný parťák, pro kterého není nic nepřekonatelný problém.

Na Westernu se  proměňuje v dnes již legendárního režiséra kultovní hry Cizinec. Explozivní úspěch a výjimečný zážitek pro diváky i herce.

 

—————————————————————————————————————————————————————-

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čím hůř, tím líp – Patrik Faust Minář

Průšvihy a krušné chvíle k cestování patří a zpětně se člověk nejen poučí, ale i pobaví.

 

 

I když si člověk myslí, že je zkušenej cestovatel, tak si ho nějakej průšvih vždycky najde. Otázka je jak ho v tu chvíli vyřeší.

Ostřílenej cestovatel se většinou nad průšvih povznese a snaží se ho řešit s humorem,  a pak na tyhle „průserové dny“ rád vzpomíná.

A tím začíná platit heslo mé přednášky „čím hůř, tím líp“.

 

•Jak jsi došel k tématu své letošní přednášky?

 

Tenhle nápad nosím v hlavě už delší dobu. Z vlastní zkušenosti vím, že většinou když dělám přednášku z cest po konkrétní zemi, tak tam dávám jen to nej. Ale i průšvihy a krušné chvíle k cestování patří a zpětně se jimi člověk nejen poučí, ale většinou i pobaví. Proto jsem vypíchnul právě pár takovejhle zážitků z různejch cest a doufám, že to ostatní pobaví.

 

 

•Lze podle Tebe průšvihům na cestách předcházet?

 

Myslím si, že jim předejít nejde. I když si člověk myslí, že je zkušenej cestovatel, tak si ho nějákej průšvih vždycky najde. Otázka je jak ho v tu chvíli vyřeší. Ostřílenej cestovatel se většinou nad průšvih povznese a snaží se ho řešit s humorem,  a pak na tyhle „průserové dny“ rád vzpomíná. A tím začíná platit heslo mé přednášky „čím hůř, tím líp“.

 

—————————————————————————————————————————————————–

 

 

  Patrik Minář zvaný Faust (*1977pochází pravděpodobně z Brna.

  Nepotvrzeno, protože jsme se ho nezeptali.

Tuláckým způsobem projel přes šedesát zemí světa. Nehynoucí slávu si získal moderováním cestovatelského Festival Rajbas v  Blansku, společně se svým parťákem zvaným Čiko.

Proslulost pak svými filmařskými i mimofilmařskými počiny. Nafest je soutěž filmů natočených cestou na festival a na témž promítnuta. Odborník se diví, laik žasne a naopak. Vesměs to je mimořádně uhozené.

Jeho krédo ( a cítíme, že i naše) je vyjádřeno níže na konci rozhovoru:

A proč tohle všechno vlastně děláte?

Protože nás to fakt baví. A navíc alespoň já mám pocit, že nám takovýhle kraviny prodlužují mládí a až NaFest jednou nenatočíme, tak už to s náma bude špatné!

 

 

 

——————————————————————————————————————————————————

 

Rozhovor s Patrikem Faustem Minářem

 

Kolikrát se Vaše parta účastnila NaFESTu?

Letos natáčíme NaFest už po šesté a přesto, že je to čím dál těžší, tak jsme stále na “ bodovanejch “ místech.

Ale zadarmo to rozhodně není. Jednak se nám těžce zvedá konkurence a taky máme na natáčení méně a méňe času. Naštěstí nám ještě nezmizelo pochopení od manželek. Tedy alespoň co se natáčení týče

 

Promítla se popularita nějak do vašich osobních životů?

Ano, velmi. Zastavují nás teď často na ulici cizí dívky a ženy a děsně touží po fotkách s autogramem. Je nám to pochopitelně dost nepříjemné ))

Popravdě se nezvýšila určitě popularita nám, ale NaFestu. A jestli jsme tomu trochu pomohli i my, tak nás to těší dvojnásob.

 

 

Jakou nejobtížnější nástrahu jste museli během akce překonat?

Pro nás není žádná nástraha obtížná )) Ale vzpomínám si třeba na naše první natáčení při kterém jsme se v půlce listopadu koupali na brněnské přehradě. Dalo se to zvládnout jen po požití řádného množství domácí slivovice

 

Kdo je autorem nápadu?

Většinou někdo z nás přijde s nějakou základní myšlenkou a pak díky našemu všeobecnému smyslu pro recesi to už jde samo.

 

 

A proč tohle všechno vlastně děláte?

Protože nás to fakt baví. A navíc alespoň já mám pocit, že nám takovýhle kraviny prodlužují mládí a až NaFest jednou nenatočíme, tak už to s náma bude špatné! Taky je to dokonalej lék proti pracovnímu stresu. Fakt. Všem doporučuji to vyzkoušet ))

 

zdroj : http://www.festivalrajbas.cz/?menu=hoste/menu

HIMALÁJE V 3D.  Ladakh – malý Tibet                  Matěj Boháč (Praha)

 

Kolik očí, tolik objektivů

(lidové přísloví)

 

 

 

 

Pásmo stereofotografií z cesty do svérázné himalájské oblasti na samém severu Indie, vklíněné mezi Tibet a Pakistán.

Hřebeny hor do této země nikdy nevpustí vlhké monzunové mraky, a tak je celé území vysokohorskou pouští, oživenou jen zelenými stuhami podél ledovcových řek, která ve své nehostinnosti dala vzniknout pozoruhodné a svébytné místní kultuře.

Záplavy třepotajících se modlitebních praporků nás převedou přes pětitisícové průsmyky.

Navštívíme buddhistické kláštery na vrcholcích rozeklaných skal. Budeme bloumat odlehlými horskými údolími v zářících podzimních barvách, kterými se nese zpěv rolníků.

Společně se srdečnými místními usedlíky posedíme u šálku slaného čaje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

————————————————————————————————————————————————————————–

 

Matěj Boháč (Praha)

http://stereofotografie.matej.boha.cz/

http://klub.stereofotograf.eu/bohac_matej.php

Do fotografování jsem postupně pronikal od útlého mládí, zlom ale nastal v roce 1999, když jsem ve skříni objevil dávno zapomenutou bednu s dřevěným stereoskopem a asi dvěma sty stereofotografií z počátku století.

Zcela uchvácen, pustil jsem se okamžitě do vlastních pokusů, a myslel jsem, že jsem objevil (nějakou úplně zapomenutou) Ameriku. Když jsem vynesl z fotokomory na denní světlo první dva vyvolané snímky, na kterých byl kýbl, koza na dřevo a modřín, vyfocené posunem foťáku o 8cm – a zjistil jsem, že ve stereoskopu skutečně vytvoří onen kýžený, fascinující a oživlý prostorový obraz, moje nadšení neznalo mezí!

Následující roky znamenaly hledání té správné cesty, mnohdy přes velké množství chyb a omylů. Většinu poznatků a pravidel jsem začínal čerpat z internetu, ke kterému jsem se tou dobou poprvé dostal. Zkoušel jsem různé konstrukce posuvných lišt, metodu cha-cha, dvě spojené zrcadlovky, sovětskou zrcadlovou předsádku, hrál jsem si s anaglyfy, zvětšoval černobílé fotky na staromódní kartičky, dělal pokusy se zrcadlovými stereoskopy, odvozoval vzorečky pro výpočet paralaxy…

V roce 2001 jsem začal fotit na diáky a na jaře 2002 se mi podařilo zakoupit opravdický stereofotoaparát Belplasca, můj největší sen. Postupně jsem se stal členem několika emailových konferencí, díky kterým jsem se seznámil s velmi přátelskou a ochotnou komunitou nadšenců i uznávaných osobností z celého světa. Dodnes se cítím trochu dlužný za ty spousty rad i nezištných darů, kterými somráka studenta z východu zahrnuli:-)

Diapozitivy se pro mě na mnoho let staly jediným řešením, neboť kvalita nebyla dosud překonána. Většinu fotek jsem fotil Belplascou (občas synchronizovanou dvojicí kinofilmových zrcadlovek na hyperstereo či Realistem). Není to staromilství, zatím neexistuje nic, co by umožňovalo digitální stereofotografie prohlížet se stejným požitkem, jako kvalitní diák v kvalitní prohlížečce. Druhá, méně podstatná, ale nezanedbatelná věc je, že mám rád poctivé výrobky a jednoduché mechanismy, kterým dovedu rozumět. Proto mě práce s půlstoletí starým foťákem nadevše bavila, stejně jako možnost vylepšovat a konstruovat vlastní příslušenství. Co myslíte, bude něco z naší sofistikované digitální fotovýbavy použitelné za 50 let?

Digitální cestou jsem se vydal v roce 2010, až když jsem si sestrojil soustavu na prohlížení dvojic v důstojné kvalitě. Také částečně ze studijních důvodů, a mimojiné jsem čekal, až bude dostupný SDM pro dostatečně kvalitní foťák, neboť nesnáším kompromisy:-) Nyní fotím především synchronizovanou dvojicí Canon S90.

 

—————————————————————————————————————————————————————————-

 

 

3D SHOW PODZEMNÍ MYSTÉRIA      Marek Audy (Blansko)

představuje 3D fotografie světových podzemních unikátů.

Mezinárodní tým podzemních fotografů z 18-ti zemí světa vybral své nejlepší fotografie a sestavil z nich tři ucelené bloky:

Továrna na krystaly * Ledová katedrála * Podzemní krajina

Dobývání Punkvy

Nestor světové speleologie prof. Karel Absolon zaznamenal objevování Macochy již před 100 lety technologií, kterou dnes nazýváme 3D! Soubor precizně ručně kolorovaných stereofotografií zachráněných Moravským zemským muzeem.

DOMINO - hra v podkroví Ztraceného světa

Dokumentární 3D film o objevování nejdelší křemencové jeskyně světa ve stolových horách Venezuely

3D BRÝLE BUDOU ZAPŮJČENY NA MÍSTĚ

 

Souběžně s filmem byla vydaná jedinečná 3D kniha, která obsahuje 80 stereoskopických fotografií, stereoskop a faksimile starých map.

Nová kniha obsahuje :

208 stran,160 fotografií,

80 stereoskopických fotografií

(3D)stereoskopfaksimile starých map v samostatné obálce.Formát knihy: 24×17 cmformát map: 58×42 cm

Limitované balení navíc obsahuje USB flash disk (2Gb) s filmem ve Full HD kvalitě pro 3D televize a monitory.

 

 

——————————————————————————————————————————————————————————-

 

Marek Audy se narodil v roce 1969 v Brně, kde vystudoval Strojní fakultu. Aby se dostal do odlehlých míst nebojí se použít jakýchkoliv prostředků včetně kajaku, koně nebo vrtulníku. V posledním desetiletí se cílem jeho cest staly venezuelské stolové hory, tzv. tepui. Sesbíral nespočet cen za fotografie z podzemí. Jeho kniha Brány do ztraceného světa obdržela prestižní cenu na mezinárodním speleologickém kongresu v Texasu za nejvýznamnější knihu ve speleologii za poslední tři roky.

Marek Audy se významně podílel na organizaci již 8 speleologických expedic do této oblasti. Výsledkem jsou objevy největších křemencových jeskyní světa. Sistema Muchimuk na Churí tepui (17 km) a Systém Krystalové oči na Roraima Tepui (8 km). V jeskyních byla nalezena řada neprobádaných živých organizmů!  Výzkum  podzemních opálových stromatolitů a temnostních lišejníků, by mohl vnést další světlo do poznání vývoje života na Zemi.

 

 

 

 

——————————————————————————————————————————————————————————-

 

Kniha Brány do ztraceného světa

Kniha získala 1. místo na 12. ročníku festivalu filmů, fotografií a knih o cestování GO KAMERA 2009 v kategorii Nejkrásnější cestovatelská kniha.
V létě 2009 byla knize udělena cena Mezinárodního speleologického kongresu za významnou publikaci na téma jeskynní a krasové systémy v letech 2005-09.

 

Film Domino – Hra v podkroví ztraceného světa vznikl ve spolupráci: 

Česká speleologická společnost – základní organizace 6-17 Topas

Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales

Venezuelské velvyslanectví v Praze

Pyranha film, Studio Indies a AV-Pro

 

 

Vědecká expedice na stolové hory venezuelské Guayany je jako domino! Masiv Chimantá je náš hrací stůl, expediční tým složený ze specialistů různých vědeckých oborů, jsou hráči. Každý přikládá své kostky do společného hada poznání nitra Ztraceného světa.

 

Název  Ztracený svět uvedl do světového povědomí spisovatel Arthur Conan Doyle před sto lety v roce 1912. Ve svém stejnojmenném románu se nechal inspirovat vyprávěním prvních průzkumníků stolových hor. Domorodci tyto prastaré geomorfologické útvary nazývají tepui. 

Dva tisíce metrů vysoké, kolmé stěny, tyčící se nad neprostupnými guayánskými deštnými lesy, spolehlivě brání návštěvě nejen člověku, ale i většině zvířat. Na pustých náhorních plošinách mohou přistát jen vrtulníky. 

Na vrcholcích stolových hor nalezneme díky jejich specifickému klimatu izolovanou endemickou flóru a faunu. Teprve v posledním desetiletí se zde českým a slovenským speleologům podařilo nalézt jeskyně. Byl to unikátní a celosvětově významný objev. 

Do roku 2002 řada světových geologů nepředpokládala existenci větších jeskyní v těchto horninách. Rozsáhlost podzemních pískovcových prostor však šokovala celý speleologický svět. Některé dómy jeskynního systému Brewer se řadí k největším přírodním podzemním prostorám světa.

Dalším přínosem pro vědu je dosud spoře popsaný mikroskopický život těchto jeskyní.

Dokument zachycuje fyzicky namáhavou práci speleologického týmu, který se snaží zdokumentovat nové části jeskyně a odebrat vzorky neznámých mikroorganizmů.

 

 

Rok uvedení:  2013

Jazykové mutace: Česky, anglicky

Český název: Domino -  hra v podkroví Ztraceného světa

Délka české verze: 18:00

Žánr: Dokumentární

Formát obrazu: 16:9 stereoskopické 3D (sidy by side Full HD)

Typ zvuku: 2.0

Námět: Marek Audy, Richard Bouda

Kamera: Richard Bouda, Marek Audy, Petr Horký

Původní hudba: Luis Julio Toro, Vladislav Kruta, Broněk Šmíd

Zvuk: Vladislav Kruta, Lubor Hochmann, Marek Srba

Český komentář: Igor Dostálek

 

 

 

 

Anglický komentář: Philip Bělohlávek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Anglický překlad: Jiří Lonský

Vedoucí produkce: Světlana Audyová

Produkce: Vydavatelství Audy

 

Účinkují: Charles Brewer Carías, Richard Bouda, Libor Láník, 

Martin Sluka, Marek Audy, Javiér Mesa, Igor Elorza

 

Piloti Vrtulníků: Rafael Gonzáles, Karel Bentata

Piloti letadel: Octavio Colson, Carlos Sanchez, Carlos Noriega

 

Film vznikl ve spolupráci: 

Česká speleologická společnost – základní organizace 6-17 Topas

Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales

Venezuelské velvyslanectví v Praze

Pyranha film, Studio Indies a AV-Pro

 

Stolové hory (domorodci nazývané Tepui) v národním parku Canaima ve Venezuele jsou jedny z nejstarších geomorfologických fenoménů světa.

Pro svou nepřístupnost byly dlouho obestřeny tajemstvím a pro autory fantazy se staly inspirací pro jejich romány.

Ztracený svět  Arthura Conana  Doyla právě slaví 100 let výročí od svého vydání.

Fauna a flóra se díky výzdvihu hor před stovkami milionů let vyvíjela odděleně od okolního světa, takže díky této izolovanosti je zde mimořádná bohatost endemických (jinde na světě se nevyskytujících) druhů rostlin a živočichů.

Příroda stolových hor je unikátní v mnoha ohledech. Pod horami panuje horké tropické podnebí, na vrcholových plošinách je mnohem chladnějia neobyčejně vlhko s častými dešti a mlhami. Zatímco krajinu dole chrání tropický deštný či horský mlžný les, nahoře je vše vystaveno silnému slunečnímu záření.

Také roční průměrné teploty úpatí a vrcholů stolových hor jsou rozdílné – dole 20 až 24 °C, nahoře 10 až 15 °C.

Flora i fauna se adaptovala na na tyto specifické podmínky. Protože vývoj živých organizmů probíhal odděleně i v rámci jednotlivých 
stolových hor, jedná se o endemické unikáty, které se nevyskytují nikde jinde ve světě.

Mnoho vědeckých týmu se v posledním desetiletích intenzivně věnovalo právě výzkumu těchto povrchových endemických organizmů.

Po geologické a především speleologické stránce je výzkum stolových hor v začátcích.

 

 Rozhovor s Markem Audym - převzato z www.travelfocus.cz

 

Jeskyňařinu jsi „podědil“ po otci, stejně tak jako speleofocení. Máte nějaké společné projekty?

S tátou chodíme kopat do Moravského krasu. Co u nás nevykopeš to nemáš! Naposledy jsme si spolu pořádně zaobjevovali v jeho severní části, kterou považuji za svůj domov. Vyrostl jsem mezi skalami a stráněmi Pustého žlebu. V ponoru Suchdolského potoka se nám podařilo s pomocí desítek kamarádů prolézt do volného pokračování. Délka jeskyně je dnes téměř kilometr.

Tvůj velký „majstrštych“ bylo focení v křemencových jeskyních Venezuely, které jste objevili víceméně náhodou. Průnik do nich byl trochu partyzánský a venezuelští speleologové to nesli nelibě. Už se situace uklidnila, nebo je stále nebezpečí, že ti budou komplikovat přístup do tamních oblastí?

Objev jeskyně Krystalové oči (Ojos de Cristal) v křemenných pískovcích Guayánské vysočiny byla skutečně náhoda. V roce 2002 jsme s čelovkou prošli prvních pár set metrů. Nikdo tehdy nemohl vědět, že se stane na pár let nejdelší jeskyní světa ve své kategorii. Představ si situaci, že by do Českosaského Švýcarska dojeli Japonci a našli tam desetikilometrovou jeskyni, aniž by kohokoliv z nás k tomu pozvali. I kdyby se dotazovali jestli tam můžou udělat speleologickou expedici, na Správě parku by se jim jistě vysmáli, že v druhohorních pískovci přece žádné jeskyně být nemohou! Na prekambrických tepuích to bylo podobné. Před naším objevem tam byly známé jen hluboké tektonické pukliny, něco jako naše skalní města třeba v Teplicích a Adršpachu, nikoliv jeskyně.

Jeskyňařina je kolektivní záležitost a jednotlivec nemá absolutně žádnou šanci. Na objev nové jeskyně taky nestačí podpis křídou na nejvzdálenějším místě, na které se doplazíš. Znamená to zaměřit chodby, nakreslit mapu, udělat pár fotek a vše pěkně opublikovat. Naše články vyvolaly závist i slávu. Mimo té první byly všechny naše další expedice organizovány pod hlavičkou Venezuelské společnosti přírodních věd (SVCN), která řeší i problémy s místní legislativou.

Postupem času se k nám přidal mezinárodní vědecký tým ze Slovenska, Chorvatska, Kanady, Rakouska i USA. Každý národní podtým má mezi sebou mnoho výrazných osobností. Pokud se podaří najít společnou řeč (někdy bráno doslova) vznikne fantastické hodnotné dílo. Venezuelec Charles Brewer Carías, náš hlavní šéf mě považuje za zkušeného speleologa a akceptuje mé rady při organizaci expedic na tepui, jak místní indiáni nazývají stolové hory.

To je vlastně jakýsi vrchol kariéry, který jsem mohl ve venezuelské speleologii dosáhnout.

 

Z venezuelských expedic ti vyšla kniha Brány do ztraceného světa. Jak dlouho ti trvala příprava publikace k vydání?

Nejsem spisovatel a nikdy jsem se jím necítil. Nespěchal jsem a sepsání textu mi trvalo víc než rok. Cena E. E. Kische za literaturu faktu proto pro mě byla největším překvapením. V knížce jsou výsledky společné práce našeho „tepuiského“ týmu za posledních osm let.

 

Focení v prostorách, kam ses dostal broděním vodou a soukáním skrz plazivky musí být pro techniku náročné. Jak si ji chráníš?

Venezuelské pískovcové jeskyně jsou jedny z nejprostornějších na světě. Je tam také docela čisto a sucho, přesto, že jimi protékají velké řeky. Naopak venku na stolovkách prší prakticky každý den. Nejagresivnější prostředí jsem zažil v Íránských solných jeskyních. Na Ostrov Kešm jsem byl pozván, abych fotil objevování nejdelší jeskyně světa v soli.

Své výsostné pozice fotografa, bez nutnosti stále něco organizovat a řešit, jsem si nádherně užíval. Kluci mě už před odjezdem varovali, že všechno kovové po akci vyhodím. V oblasti Perského zálivu je navíc sladká voda poměrně vzácná. Odsolovat jsme se chodili do moře. Koncentrace soli v moři je zanedbatelná proti solance, která teče jeskyněmi.

Než jsme vytáhli fototechniku z vodotěsných kufrů oblékli jsme tenké bavlněné rukavice. Po akci jsme si pro jistotu vzali vždy nové. Po návratu jsem naložil stativy do vany a nechal je tam ve sladké vodě několik dnů. Pak jsem je namazal s pocitem vítězství. Po měsíci, kdy byly stativy opřené v koutě totálně zatuhly korozí.

 

Většině lidí, kteří tvé snímky vidí, ani nedojde, jak náročné je osvětlit obrovské jeskynní prostory tak, aby vypadaly přirozeně. Jak ses dopracoval k tak „přirozenému“ osvětlení?

To není jen hodit si blesk na foťák nebo „bouchnout“ osvětlovací slož. Když jsem dostal první dopis od Charlese Brewera z Venezuely, psal mi, že chodby které našel v masivu Chimantá mají šířku sto metrů. Myslel jsem, že má špatný odhad, nebo že je to taková objevitelská latina. Odpověděl jsem, že takové prostory fotím běžně.

Když jsem na místě zjistil, že mluvil pravdu, měl jsem problém. Můj dávkovací graf magneziové slože končil na osvětlovací vzdálenosti 40m. Tužkou jsem odhadem dokreslil exponenciální křivku a fungovalo to. Magnéziová slož resp. směs hořčíku a okysličovadla se používala na fotografování již před sto lety. Dnes se dá nejjednodušeji sehnat od ohňostrojářů.

Já si ji míchám sám podle rodinného receptu. Před 35 lety vymyslel táta optimální poměr dávkování i typ okysličovadla tak, aby bylo spektrum záblesku plné a vyvážené v kombinaci s modrým konverzním filtrem.

Jenže analog a inverzní filmy, kde byla tato vlastnost důležitá, jsou už tak trochu minulost. Dnes stačí vysypat rachejtli od Číňana, bouchnout a korekce řešit až v teple domova z RAWu (surový obrazový formát souboru dig. fotoaparátu).

Kvalitní fotka v digitální éře je mimo jiné dána technickými parametry. Čím fotíš a s jakým rozlišením?

Pro jeskynní focení je jeden z nejdůležitějších faktorů životnost přístroje a cena. Mně vydrží jeskynní foťák průměrně tři roky. Pak se z něho začne sypat písek i jiné součástky až se rozsype úplně.

Venezuelské výpravy probíhaly v souběhu s digitální revolucí. Na první jsem měl ještě Linhof techniku. To je fantastický měcháč s posunem objektivu na všechny strany a hlavně s klopením zadní stěny. Nekoukáš do hledáčku, ale na matnici, kterou pak vyměníš za kazetu s filmem.

Rozlišení pro formát 6x7cm je max 20 mil. pixelů, podle druhu filmu.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pouště, hory, mořské útesy, vodopády i tropické lesy, tučňáci nejmenší, klokani, krokodýli a jiná australská fauna formou slideshow- rozpohybovaných fotek, to vše s vyprávěním a s ukázkou hry na domorodý hudební nástroj Didgeridoo.

Cowboy, Ája, Verča a Marťas a jejich měsíční putování Austrálií (červenec 2012).

 

Australská zima – Robin Cowboy Hill

 

—————————————————————————————————————————————————————————————-

              Robin Hill zvaný Cowboy,

od roku 1999 zakladatel, autor, kytarista, zpěvák a leader ostravské trampské skupiny Tempo di vlak.

V posledních letech zdatný autor krásných a inspirujících slidešou z cest dalekých i blízkých. Zakladatel firmy specializující se na výrobu nábytku Interiery Hill.

Nic pro něj není tak velký problém, aby se nedal překonat.

 

 

 

——————————————————————————————————————————————————————————————