Domino – hra v podkroví Ztraceného světa
6.2.2014
3D SHOW PODZEMNÍ MYSTÉRIA Marek Audy (Blansko)
představuje 3D fotografie světových podzemních unikátů.
Mezinárodní tým podzemních fotografů z 18-ti zemí světa vybral své nejlepší fotografie a sestavil z nich tři ucelené bloky:
Továrna na krystaly * Ledová katedrála * Podzemní krajina
Dobývání Punkvy
Nestor světové speleologie prof. Karel Absolon zaznamenal objevování Macochy již před 100 lety technologií, kterou dnes nazýváme 3D! Soubor precizně ručně kolorovaných stereofotografií zachráněných Moravským zemským muzeem.
DOMINO - hra v podkroví Ztraceného světa
Dokumentární 3D film o objevování nejdelší křemencové jeskyně světa ve stolových horách Venezuely
3D BRÝLE BUDOU ZAPŮJČENY NA MÍSTĚ
Souběžně s filmem byla vydaná jedinečná 3D kniha, která obsahuje 80 stereoskopických fotografií, stereoskop a faksimile starých map.
Nová kniha obsahuje :
208 stran,160 fotografií,
80 stereoskopických fotografií
(3D)stereoskopfaksimile starých map v samostatné obálce.Formát knihy: 24×17 cmformát map: 58×42 cm
Limitované balení navíc obsahuje USB flash disk (2Gb) s filmem ve Full HD kvalitě pro 3D televize a monitory.
——————————————————————————————————————————————————————————-
Marek Audy
Marek Audy se významně podílel na organizaci již 8 speleologických expedic do této oblasti. Výsledkem jsou objevy největších křemencových jeskyní světa. Sistema Muchimuk na Churí tepui (17 km) a Systém Krystalové oči na Roraima Tepui (8 km). V jeskyních byla nalezena řada neprobádaných živých organizmů! Výzkum podzemních opálových stromatolitů a temnostních lišejníků, by mohl vnést další světlo do poznání vývoje života na Zemi.
——————————————————————————————————————————————————————————-
Kniha Brány do ztraceného světa
Kniha získala 1. místo na 12. ročníku festivalu filmů, fotografií a knih o cestování GO KAMERA 2009 v kategorii Nejkrásnější cestovatelská kniha.
V létě 2009 byla knize udělena cena Mezinárodního speleologického kongresu za významnou publikaci na téma jeskynní a krasové systémy v letech 2005-09.
Film Domino – Hra v podkroví ztraceného světa vznikl ve spolupráci:
Česká speleologická společnost – základní organizace 6-17 Topas
Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales
Venezuelské velvyslanectví v Praze
Pyranha film, Studio Indies a AV-Pro
Vědecká expedice na stolové hory venezuelské Guayany je jako domino! Masiv Chimantá je náš hrací stůl, expediční tým složený ze specialistů různých vědeckých oborů, jsou hráči. Každý přikládá své kostky do společného hada poznání nitra Ztraceného světa.
Název Ztracený svět uvedl do světového povědomí spisovatel Arthur Conan Doyle před sto lety v roce 1912. Ve svém stejnojmenném románu se nechal inspirovat vyprávěním prvních průzkumníků stolových hor. Domorodci tyto prastaré geomorfologické útvary nazývají tepui.
Dva tisíce metrů vysoké, kolmé stěny, tyčící se nad neprostupnými guayánskými deštnými lesy, spolehlivě brání návštěvě nejen člověku, ale i většině zvířat. Na pustých náhorních plošinách mohou přistát jen vrtulníky.
Na vrcholcích stolových hor nalezneme díky jejich specifickému klimatu izolovanou endemickou flóru a faunu. Teprve v posledním desetiletí se zde českým a slovenským speleologům podařilo nalézt jeskyně. Byl to unikátní a celosvětově významný objev.
Do roku 2002 řada světových geologů nepředpokládala existenci větších jeskyní v těchto horninách. Rozsáhlost podzemních pískovcových prostor však šokovala celý speleologický svět. Některé dómy jeskynního systému Brewer se řadí k největším přírodním podzemním prostorám světa.
Dalším přínosem pro vědu je dosud spoře popsaný mikroskopický život těchto jeskyní.
Dokument zachycuje fyzicky namáhavou práci speleologického týmu, který se snaží zdokumentovat nové části jeskyně a odebrat vzorky neznámých mikroorganizmů.
Rok uvedení: 2013
Jazykové mutace: Česky, anglicky
Český název: Domino - hra v podkroví Ztraceného světa
Délka české verze: 18:00
Žánr: Dokumentární
Formát obrazu: 16:9 stereoskopické 3D (sidy by side Full HD)
Typ zvuku: 2.0
Námět: Marek Audy, Richard Bouda
Kamera: Richard Bouda, Marek Audy, Petr Horký
Původní hudba: Luis Julio Toro, Vladislav Kruta, Broněk Šmíd
Zvuk: Vladislav Kruta, Lubor Hochmann, Marek Srba
Český komentář: Igor Dostálek
Anglický komentář: Philip Bělohlávek
Anglický překlad: Jiří Lonský
Vedoucí produkce: Světlana Audyová
Produkce: Vydavatelství Audy
Účinkují: Charles Brewer Carías, Richard Bouda, Libor Láník,
Martin Sluka, Marek Audy, Javiér Mesa, Igor Elorza
Piloti Vrtulníků: Rafael Gonzáles, Karel Bentata
Piloti letadel: Octavio Colson, Carlos Sanchez, Carlos Noriega
Film vznikl ve spolupráci:
Česká speleologická společnost – základní organizace 6-17 Topas
Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales
Venezuelské velvyslanectví v Praze
Pyranha film, Studio Indies a AV-Pro
Stolové hory (domorodci nazývané Tepui) v národním parku Canaima ve Venezuele jsou jedny z nejstarších geomorfologických fenoménů světa.
Pro svou nepřístupnost byly dlouho obestřeny tajemstvím a pro autory fantazy se staly inspirací pro jejich romány.
Ztracený svět Arthura Conana Doyla právě slaví 100 let výročí od svého vydání.
Fauna a flóra se díky výzdvihu hor před stovkami milionů let vyvíjela odděleně od okolního světa, takže díky této izolovanosti je zde mimořádná bohatost endemických (jinde na světě se nevyskytujících) druhů rostlin a živočichů.
Příroda stolových hor je unikátní v mnoha ohledech. Pod horami panuje horké tropické podnebí, na vrcholových plošinách je mnohem chladnějia neobyčejně vlhko s častými dešti a mlhami. Zatímco krajinu dole chrání tropický deštný či horský mlžný les, nahoře je vše vystaveno silnému slunečnímu záření.
Také roční průměrné teploty úpatí a vrcholů stolových hor jsou rozdílné – dole 20 až 24 °C, nahoře 10 až 15 °C.
Flora i fauna se adaptovala na na tyto specifické podmínky. Protože vývoj živých organizmů probíhal odděleně i v rámci jednotlivých
stolových hor, jedná se o endemické unikáty, které se nevyskytují nikde jinde ve světě.
Mnoho vědeckých týmu se v posledním desetiletích intenzivně věnovalo právě výzkumu těchto povrchových endemických organizmů.
Po geologické a především speleologické stránce je výzkum stolových hor v začátcích.
Rozhovor s Markem Audym - převzato z www.travelfocus.cz
Jeskyňařinu jsi „podědil“ po otci, stejně tak jako speleofocení. Máte nějaké společné projekty?
S tátou chodíme kopat do Moravského krasu. Co u nás nevykopeš to nemáš! Naposledy jsme si spolu pořádně zaobjevovali v jeho severní části, kterou považuji za svůj domov. Vyrostl jsem mezi skalami a stráněmi Pustého žlebu. V ponoru Suchdolského potoka se nám podařilo s pomocí desítek kamarádů prolézt do volného pokračování. Délka jeskyně je dnes téměř kilometr.
Tvůj velký „majstrštych“ bylo focení v křemencových jeskyních Venezuely, které jste objevili víceméně náhodou. Průnik do nich byl trochu partyzánský a venezuelští speleologové to nesli nelibě. Už se situace uklidnila, nebo je stále nebezpečí, že ti budou komplikovat přístup do tamních oblastí?
Objev jeskyně Krystalové oči (Ojos de Cristal) v křemenných pískovcích Guayánské vysočiny byla skutečně náhoda. V roce 2002 jsme s čelovkou prošli prvních pár set metrů. Nikdo tehdy nemohl vědět, že se stane na pár let nejdelší jeskyní světa ve své kategorii. Představ si situaci, že by do Českosaského Švýcarska dojeli Japonci a našli tam desetikilometrovou jeskyni, aniž by kohokoliv z nás k tomu pozvali. I kdyby se dotazovali jestli tam můžou udělat speleologickou expedici, na Správě parku by se jim jistě vysmáli, že v druhohorních pískovci přece žádné jeskyně být nemohou! Na prekambrických tepuích to bylo podobné. Před naším objevem tam byly známé jen hluboké tektonické pukliny, něco jako naše skalní města třeba v Teplicích a Adršpachu, nikoliv jeskyně.
Jeskyňařina je kolektivní záležitost a jednotlivec nemá absolutně žádnou šanci. Na objev nové jeskyně taky nestačí podpis křídou na nejvzdálenějším místě, na které se doplazíš. Znamená to zaměřit chodby, nakreslit mapu, udělat pár fotek a vše pěkně opublikovat. Naše články vyvolaly závist i slávu. Mimo té první byly všechny naše další expedice organizovány pod hlavičkou Venezuelské společnosti přírodních věd (SVCN), která řeší i problémy s místní legislativou.
Postupem času se k nám přidal mezinárodní vědecký tým ze Slovenska, Chorvatska, Kanady, Rakouska i USA. Každý národní podtým má mezi sebou mnoho výrazných osobností. Pokud se podaří najít společnou řeč (někdy bráno doslova) vznikne fantastické hodnotné dílo. Venezuelec Charles Brewer Carías, náš hlavní šéf mě považuje za zkušeného speleologa a akceptuje mé rady při organizaci expedic na tepui, jak místní indiáni nazývají stolové hory.
To je vlastně jakýsi vrchol kariéry, který jsem mohl ve venezuelské speleologii dosáhnout.
Z venezuelských expedic ti vyšla kniha Brány do ztraceného světa. Jak dlouho ti trvala příprava publikace k vydání?
Nejsem spisovatel a nikdy jsem se jím necítil. Nespěchal jsem a sepsání textu mi trvalo víc než rok. Cena E. E. Kische za literaturu faktu proto pro mě byla největším překvapením. V knížce jsou výsledky společné práce našeho „tepuiského“ týmu za posledních osm let.
Focení v prostorách, kam ses dostal broděním vodou a soukáním skrz plazivky musí být pro techniku náročné. Jak si ji chráníš?
Venezuelské pískovcové jeskyně jsou jedny z nejprostornějších na světě. Je tam také docela čisto a sucho, přesto, že jimi protékají velké řeky. Naopak venku na stolovkách prší prakticky každý den. Nejagresivnější prostředí jsem zažil v Íránských solných jeskyních. Na Ostrov Kešm jsem byl pozván, abych fotil objevování nejdelší jeskyně světa v soli.
Své výsostné pozice fotografa, bez nutnosti stále něco organizovat a řešit, jsem si nádherně užíval. Kluci mě už před odjezdem varovali, že všechno kovové po akci vyhodím. V oblasti Perského zálivu je navíc sladká voda poměrně vzácná. Odsolovat jsme se chodili do moře. Koncentrace soli v moři je zanedbatelná proti solance, která teče jeskyněmi.
Než jsme vytáhli fototechniku z vodotěsných kufrů oblékli jsme tenké bavlněné rukavice. Po akci jsme si pro jistotu vzali vždy nové. Po návratu jsem naložil stativy do vany a nechal je tam ve sladké vodě několik dnů. Pak jsem je namazal s pocitem vítězství. Po měsíci, kdy byly stativy opřené v koutě totálně zatuhly korozí.
Většině lidí, kteří tvé snímky vidí, ani nedojde, jak náročné je osvětlit obrovské jeskynní prostory tak, aby vypadaly přirozeně. Jak ses dopracoval k tak „přirozenému“ osvětlení?
To není jen hodit si blesk na foťák nebo „bouchnout“ osvětlovací slož. Když jsem dostal první dopis od Charlese Brewera z Venezuely, psal mi, že chodby které našel v masivu Chimantá mají šířku sto metrů. Myslel jsem, že má špatný odhad, nebo že je to taková objevitelská latina. Odpověděl jsem, že takové prostory fotím běžně.
Když jsem na místě zjistil, že mluvil pravdu, měl jsem problém. Můj dávkovací graf magneziové slože končil na osvětlovací vzdálenosti 40m. Tužkou jsem odhadem dokreslil exponenciální křivku a fungovalo to. Magnéziová slož resp. směs hořčíku a okysličovadla se používala na fotografování již před sto lety. Dnes se dá nejjednodušeji sehnat od ohňostrojářů.
Já si ji míchám sám podle rodinného receptu. Před 35 lety vymyslel táta optimální poměr dávkování i typ okysličovadla tak, aby bylo spektrum záblesku plné a vyvážené v kombinaci s modrým konverzním filtrem.
Jenže analog a inverzní filmy, kde byla tato vlastnost důležitá, jsou už tak trochu minulost. Dnes stačí vysypat rachejtli od Číňana, bouchnout a korekce řešit až v teple domova z RAWu (surový obrazový formát souboru dig. fotoaparátu).
Kvalitní fotka v digitální éře je mimo jiné dána technickými parametry. Čím fotíš a s jakým rozlišením?
Pro jeskynní focení je jeden z nejdůležitějších faktorů životnost přístroje a cena. Mně vydrží jeskynní foťák průměrně tři roky. Pak se z něho začne sypat písek i jiné součástky až se rozsype úplně.
Venezuelské výpravy probíhaly v souběhu s digitální revolucí. Na první jsem měl ještě Linhof techniku. To je fantastický měcháč s posunem objektivu na všechny strany a hlavně s klopením zadní stěny. Nekoukáš do hledáčku, ale na matnici, kterou pak vyměníš za kazetu s filmem.
Rozlišení pro formát 6x7cm je max 20 mil. pixelů, podle druhu filmu.