HIMALÁJE V 3D – Ladakh – Malý Tibet Matěj Boháč (Praha)
10.2.2014HIMALÁJE V 3D. Ladakh – malý Tibet Matěj Boháč (Praha)
Kolik očí, tolik objektivů
(lidové přísloví)
Stereofotografie (též méně přesně „3D fotografie„) existuje coby svébytná fotografická disciplína od první poloviny devatenáctého století. Já jsem tuto techniku začal objevovat na sklonku století dvacátého, přitahován její tajuplností a romantickým polozapomenutím.
Pásmo stereofotografií z cesty do svérázné himalájské oblasti na samém severu Indie, vklíněné mezi Tibet a Pakistán.
Hřebeny hor do této země nikdy nevpustí vlhké monzunové mraky, a tak je celé území vysokohorskou pouští, oživenou jen zelenými stuhami podél ledovcových řek, která ve své nehostinnosti dala vzniknout pozoruhodné a svébytné místní kultuře.
Záplavy třepotajících se modlitebních praporků nás převedou přes pětitisícové průsmyky.
Navštívíme buddhistické kláštery na vrcholcích rozeklaných skal. Budeme bloumat odlehlými horskými údolími v zářících podzimních barvách, kterými se nese zpěv rolníků.
Společně se srdečnými místními usedlíky posedíme u šálku slaného čaje.
————————————————————————————————————————————————————————–
Matěj Boháč (Praha)
http://stereofotografie.matej.boha.cz/
http://klub.stereofotograf.eu/bohac_matej.php
Do fotografování jsem postupně pronikal od útlého mládí, zlom ale nastal v roce 1999, když jsem ve skříni objevil dávno zapomenutou bednu s dřevěným stereoskopem a asi dvěma sty stereofotografií z počátku století.
Zcela uchvácen, pustil jsem se okamžitě do vlastních pokusů, a myslel jsem, že jsem objevil (nějakou úplně zapomenutou) Ameriku. Když jsem vynesl z fotokomory na denní světlo první dva vyvolané snímky, na kterých byl kýbl, koza na dřevo a modřín, vyfocené posunem foťáku o 8cm – a zjistil jsem, že ve stereoskopu skutečně vytvoří onen kýžený, fascinující a oživlý prostorový obraz, moje nadšení neznalo mezí!
Následující roky znamenaly hledání té správné cesty, mnohdy přes velké množství chyb a omylů. Většinu poznatků a pravidel jsem začínal čerpat z internetu, ke kterému jsem se tou dobou poprvé dostal. Zkoušel jsem různé konstrukce posuvných lišt, metodu cha-cha, dvě spojené zrcadlovky, sovětskou zrcadlovou předsádku, hrál jsem si s anaglyfy, zvětšoval černobílé fotky na staromódní kartičky, dělal pokusy se zrcadlovými stereoskopy, odvozoval vzorečky pro výpočet paralaxy…
V roce 2001 jsem začal fotit na diáky a na jaře 2002 se mi podařilo zakoupit opravdický stereofotoaparát Belplasca, můj největší sen. Postupně jsem se stal členem několika emailových konferencí, díky kterým jsem se seznámil s velmi přátelskou a ochotnou komunitou nadšenců i uznávaných osobností z celého světa. Dodnes se cítím trochu dlužný za ty spousty rad i nezištných darů, kterými somráka studenta z východu zahrnuli:-)
Diapozitivy se pro mě na mnoho let staly jediným řešením, neboť kvalita nebyla dosud překonána. Většinu fotek jsem fotil Belplascou (občas synchronizovanou dvojicí kinofilmových zrcadlovek na hyperstereo či Realistem). Není to staromilství, zatím neexistuje nic, co by umožňovalo digitální stereofotografie prohlížet se stejným požitkem, jako kvalitní diák v kvalitní prohlížečce. Druhá, méně podstatná, ale nezanedbatelná věc je, že mám rád poctivé výrobky a jednoduché mechanismy, kterým dovedu rozumět. Proto mě práce s půlstoletí starým foťákem nadevše bavila, stejně jako možnost vylepšovat a konstruovat vlastní příslušenství. Co myslíte, bude něco z naší sofistikované digitální fotovýbavy použitelné za 50 let?
Digitální cestou jsem se vydal v roce 2010, až když jsem si sestrojil soustavu na prohlížení dvojic v důstojné kvalitě. Také částečně ze studijních důvodů, a mimojiné jsem čekal, až bude dostupný SDM pro dostatečně kvalitní foťák, neboť nesnáším kompromisy:-) Nyní fotím především synchronizovanou dvojicí Canon S90.
—————————————————————————————————————————————————————————-
