Novinky na Váš E-mail

AKCE V OSTRAVĚ

Kalendář událostí

Září 2022
Po Út St Čt So Ne
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930EC

Nadcházející události

  • Nejsou žádné události.

AKCE V OKOLÍ

Roman Vehovský – Cestou osudu a náhody

27.2.2013

Vyrazit do světa bez jasného cíle a nechat se jen tak unášet náhodou. Pro jednoho nepředstavitelný počin, pro druhého životní sen, který se ale málokomu podaří splnit. Roman Vehovský si tento sen splnil. Z roku na cestách se staly dva, ze dvou čtyři.. jaké to je žít „na stopu“ sedm let svého života?

Roman Vehovský – Cestou osudu a náhody

„Měl jsem nomádský sen. A stačilo přitom tak málo, aby se měnil ve skutečnost. Na cestě člověk nemusí být boháčem, stačí objevit cenu času.

Doma se může jeden týden v hodině proměnit v měsíc. Z měsíce je v minutě rok. Na otevřené cestě čas plyne jinak. Zpomalí se. V rychlém sledu přicházejí prožitky. Takové, jaké zůstanou v mysli na dlouhý čas.“

 

Před několika lety jsem vyrazil pozemní cestou stopem přes Asii do Austrálie (http://romanveho.shutterfly.com/).

 

Cesta se pak neplánovaně protáhla na sedm let. Z této cesty jsem po návratu napsal dvě knihy Cestou osudu a náhody (http://cestouosuduanahody.wz.cz/)

Roman Vehovský představí také svou knihu CESTOU OSUDU A NÁHODY o sedmileté cestě a více povykládá o svém nejdelším stopu a phuketském festivalu:

V první části přiblížím svou cestu, trasu, výhody-nevýhody solitérního cestování bez závislosti na jízních řádech, zpátečních letenekách a ubytovacích zařízeních.
Sedm let jsem si vystačil jen s tím, co se vešlo do batohu a peníze na cesty jsem si pořizoval za pochodu, ať už prací na farmách či prodejem svých fotofrafií.

V druhé části vyprávím posluchačům o svém nejkrásnějším stopu – desetidenní plavbě na jachtě po tropických ostrovech Thajska a pokračuji postřehy a snímky z jedinečného phuketského festivalu.

„V době, kdy jsem si do svého deníku značil šestý rok na cestě, jsem prožíval jeden z největších a nejkrásnějších stopařských zážitků. Na jachtě jsem se toulal po nádherných thajských ostrovech. Jachta po deseti dnech zakotvila v zátoce Chalong na ostrově Phuket a já přijal pozvání do kapitánova domu. Měl jsem to štěstí, že se celý Phuket připravoval na velkolepý festival Devíti císařských božstev. V té době jsem netušil, že budu svědkem něčeho nevídaného.“

 

 

 

 

 

 

Ptačí hnízdo, utopená špachtle a nejdelší stop

S koncem července definitivně skončil můj pobyt pod Jižním křížem. Než však začnu stopovat pod Velkým vozem, aklimatizuji se v Singapuru, městě na rovníku.

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Stačilo se krátce

projít čínskými uličkami, Malou Indií a arabskou

čtvrtí, aby se za ročním pobytem na Novém Zélandu

a v Austrálii neprodyšně zavřela brána. Stačilo si dát

u pouličního stánku první jídlo a s jeho chutí a vůní

se čerstvě vrátily vzpomínky na předešlé cesty napříč

kontinentem. Těžký vzduch, vůně koření a jídelníček,

typický hluk rušných ulic, kouř vonných tyčinek,

chrámová hudba, zpěv muezzinů i ječící indické

písně… Atmosféra toho všeho ovládla mé vnímání

a celou svou myslí jsem byl rázem zpět v Asii.

Z ostrovního Merlionu, Lvího města, se mostem

přes Johorský průliv dostávám na Malajský poloostrov.

Jen jednou jsem byl v Kuala Lumpuru, a to před

sedmi lety. Od té doby jsem se hlavnímu městu zdárně

vyhýbal. Dva důvody, které mi stály za návštěvu

„kej el“ (tak se hlavnímu městu familiárně přezdívá),

jsou mí dva přátelé. Před pár roky jsem se potkal

v Laosu s mladým čínským studentem, který však

studoval ve Státech. Teď mezi studiem chvíli cestuje.

Než se vydá do Singapuru, stihneme se na dva dny

sejít.

Třetí den se setkávám s kámošem druhým, místním.

Před čtyřmi lety mě svezl na stopu a od té doby

jsme v kontaktu. Se Samem jsme zašli na večeři. Později

přišli i dva jeho přátelé a společně po jídle popíjíme

čaj. Jeden z nových přátel bydlí přímo v centru

a nabídl mi přespání. Pochází z Hongkongu a v Kuala

Lumpuru dělá producenta TV seriálu. Doma mi pustil

ukázky své práce. Něco na způsob Esmeraldy. Rád

cestuje a fotí, takže jsme našli společné téma.

Než jsem po týdnu Kuala Lumpur opustil, vzal

mě Sam na výlet do nedalekého jeskynního chrámu

Batu. Koncem ledna v něm hinduisté pořádají velký

festival Thaipusam. Při některých obřadech si dobrovolníci

zapichují do zad háčky s lanky, jimiž táhnou

nazdobený povoz. Tohle byla scéna, kterou jsem

viděl na pohlednici. Na jiné si účastníci jehličkou

propichují kůži na pažích. Bylo to něco, co jsem doposud

neviděl a vidět si přál. A hlavně zažít nevšední

atmosféru tohoto náboženského svátku. Jenže za půl

roku budu bůhví kde. To jsem ještě netušil, že zanedlouho

budu svědkem něčeho podobného, ale mnohem

většího. Skutečně neskutečného festivalu…

Ptačí hnízdo

V pátek 8. 8. 2008 v osm hodin večer vcházím

do malé jídelny. Objednám si čínské nudle a sleduji

zahájení 24. letních olympijských her. První v Číně,

v zemi, která svou politikou popírá snad všechno,

o co filozofie olympionismu usiluje… Do ptačího

hnízda snesla rudá kukačka své vejce. Potomek krvavé

arogance z hnízda vyhazuje holátka etických principů

a olympijského ducha. Po pádu na tvrdou a studenou

dlažbu pod hnízdem umírá lidská důstojnost,

harmonický rozvoj člověka a mírová společnost.

Mezinárodní olympijský výbor, Mezinárodní sportovní

federace a národní olympijské výbory se staly

maskoty zakrývající si oči, uši i ústa. Na stadion dorazila

pochodeň, která zapálila emoce na pěti kontinentech

a spálila poslání olympijského hnutí. Vzhůru

stoupá bílá vlajka potřísněná otisky pout. Zasekává

se v půli žerdi… Je mi z té podívané smutno. V polovině

show, v polovině večeře vycházím na čerstvý

vzduch.

Stopem po moři

Z malého státu Perlis na severovýchodě země

u thajských hranic se trajektem dostávám na ostrov

Langkawi. V malajštině je to jméno pro orla

rudohnědého. Krom velké populace těchto dravců

je zde také velký přístav jachet. Jedno z největších

a zároveň posledních míst, kde se na své cestě domů

mohu pokusit stopnout loď. To je také důvod, proč

jsem sem trajektem připlul. Abych trajektem nemusel

zase zpět, systematicky začínám hledat. Ptám se

v přístavním úřadě, v Yacht klubu, správce přístavu i

lidí z plavební společnosti. Všichni mi sdělují stejnou

informaci. Je sezona monzunových bouří, každý zde

čeká, až se změní směr pasátů. V listopadu se pak za

plachetnicemi jen zapráší. Moc nadějně to na stávající

dobu nevypadá. Zašel jsem se zeptat také na imigrační

úřad. Tam mi mladý úředník ukazuje zápisy

v knize: „Minulý měsíc vypluly jen dvě lodě. Končilo

jim vízum. Většinou se všichni plaví do thajského

Phuketu.“ Byla zde velmi malá, teoretická naděje, že

se někdo takový objeví i teď. Přesto se znovu vyptávám

lidí v přístavu i mimo něj.

„Ano, znám jednoho, který se zanedlouho bude

do Phuketu plavit,“ říká mi na tržišti během rozhovoru

starší fousáč ze západu. Správně jsem ho tipnul

na námořníka. „Ptej se na Chipa,“ říká při loučení

a rozdmýchává tím jiskřičku naděje.

Hned další den nalézám jeho jachtu a odpoledne

zastihnu Chipa na palubě. Starší chlap mi podává

ruku na pozdrav. „Jo, za pár dní poplujeme do Phuketu,“

potvrzuje mi americkou angličtinou informaci,

kterou mi už dopoledne dala jeho podstatně mladší

thajská manželka. V krátkosti seznamuji Chipa se

svou několikaletou cestou stopem. Se zaujetím poslouchá.

Pak pokládám klíčovou otázku: „Vadilo by

vám mít při plavbě pomocníka v kuchyni, na palubě

a při noční směně u kormidla?“ Jakým dojmem působil,

tak i odpověděl. Férově a na rovinu. „Vadilo.“

S velkým úsilím se snažím maskovat velké zklamání.

Podávám mu svou malou stopařskou kartičku: „Kdybyste

o někom slyšel, že shání pomocnou ruku při

plavbě, dejte mu, prosím, na mě kontakt.“

Najít loď je jedna věc, ale být přijat na palubu

je věc druhá. Není to jako jízda autem, kde se dá

kdykoliv a kdekoliv zastavit. Kapitán má plnou zodpovědnost

za posádku, její dokumenty i převážené

věci. Ne každý podstoupí určité riziko vzít na palubu

neznámého člověka. Nemusí to být jen otázka důvěry,

ale třeba i zdravotního stavu a s tím případné starosti

na moři.

Večer si kontroluji e-maily a se vzrušením začínám

číst zprávu od Chipa: „Ahoj, Romane, díval

jsem se na tvé webovky. Pěkný příběh, pěkné fotky.

Přeji ti hodně štěstí, ať si nějakou jachtu stopneš…“

Úsměv mi bleskově zmizel a po chvíli váhání odepisuji:

„Děkuji, přál bych si to štěstí tady vybrat.“ Další

den se mi objeví nová zpráva od Chipa: „Jestli chceš,

přijď zítra ráno k přístavu. Plujeme na opačný konec

ostrova. Je tam celní správa. Uvidíme, jak si navzájem

budeme rozumět. Nic však neslibuji.“ I tak se mi

po téhle zprávě znovu objevil velký úsměv na tváři.

Tak se jmenuje i loď: Big Smile.

Jen co jsme druhý den vypluli, zmizel úsměv

z tváře Chipovi. „Umíš plavat?“ překvapil mě náhle

otázkou. „A potápět se?“ Sotva jsme odvázali loď

a byl spuštěn motor, Chip zpozoroval, že loď nepluje

tak, jak by měla. Zastavili jsme. Měl jsem zkontrolovat

lodní šroub. „Jo, je celý pokrytý vrstvami lastur,“

potvrzuji po vynoření to, čeho se obával. Před pár

dny jsem nabízel pomoc při plavbě a teď jsem dostal

možnost ji poskytnout. K tomu jsem dostal škrabku.

Jenže tou jsem bušil do schránek mlžů, jako do

betonu. Za dlouhou dobu, co jachta stála v přístavu,

šroub celý obrostl několikacentimetrovou vrstvou.

Buším do ní vší silou, ale odlétávají jen maličké

střepinky. Navíc jsou mušle ostré jako břitva a při

každém nechtěném dotyku se zařezávají do rukou.

Bez dechu a jakéhokoliv náznaku zdárného očištění

šroubu vyplouvám na hladinu. Znovu a znovu se potápím

pod loď. Při jakékoliv jiné situaci bych praštil

špachtlí o mořské dno a řekl, že to nejde. Ale tady

mám jedinečnou nebo snad i jedinou možnost ukázat,

že mohu být užitečný… Sakra! Teď se mi špachtle

vysmekla z ruky a já si rozřízl prst. Špachtle klesá ke

dnu a já už nemám sílu ani dech ji polapit. S provinilým

výrazem to sděluji kapitánovi v naději, že nemá

náhradní. Má. A raději na ni přivazuje poutko a dělá,

že nevidí mou krvácející ruku. Znovu se dlouze rozdýchávám,

abych překysličil krev… Uff! Konečně

jsem se dostal špachtlí až na kov. Teď už to pomaličku

jde. Ještě zbývala druhá strana lopatky a pak už

jen ty dvě další.

Po třech hodinách, dvou rozřezaných prstech

a jedné utopené špachtli pokračujeme v plavbě. Teď

už loď pluje, jak má. Můžeme i roztáhnout plachty.

Ne však na dlouho. Než je stačíme rychle stáhnout,

ocitáme se z čista jasna uprostřed menší bouře. S tou

se nepočítalo! Loď, jež stála dlouho v přístavu, nebyla

připravena na plavbu po rozbouřeném moři. Nevíme,

co dříve. Lovit z moře věci, které se neudržely

na palubě, nebo přivazovat ty, které do vody ještě nespadly.

Sudy s vodou, vařič i plynová bomba, to vše

nebylo uvázáno a jen volně leželo. Mezitím Chipova

žena zápasí v podpalubí s padajícími hrnci a hlavně

sama se sebou…

Nakonec jsme bouřkou propluli bez větších ztrát

na majetku a životech. Když slunce usedá na obzor,

usedá spuštěná kotva na dno klidné zátoky Telaga.

Nastává válečná porada. Chip rozhodl, že manželku

raději pošle do Phuketu autobusem. Moře přece jen

není v ideální kondici pro její žaludek. Manželka je

ráda, že se nemusí plavit a také že Chip nebude na

plavbě sám. Já jsem rád ještě víc, že se mi konečně

poštěstilo stopnout si jachtu do jiné země.

Vyplujeme za tři dny, to by mělo být počasí příznivější.

Měl jsem čas na výšlap hory Mat Chinchang,

odkud je výhled na podstatnou část ostrova. Druhý

den, při cestě dolů, jsem se zastavil u vodopádu Sedm

studní. V jedné z jeho kaskádovitých „studen“ jsem

se vykoupal a hlavně se nechal příjemně masírovat

proudem vody. Bylo to jako v přírodních lázních.

Po návratu do městečka dělám velký nákup. Zásobuji

loď. Se ctí jsem se zhostil role provianťáka i kuchaře.

Příjemné bylo zjištění, že Langkawi je bezcelní

ostrov a pivo stojí stejně jako nealko. Klidně bych

se bez něho obešel, ale nevyužít takovou možnost, to

bych si mohl při plavbě i vyčítat.

Po většinu večerů se stravuji na velkém „ramadánském“

tržišti. To po celý lunární měsíc umožňuje

zakoupit hotová jídla na dobu, kdy zapadající slunce

určí čas pro zahájení vydatné večeře. Lidé ve velkém

nakupují. Je potěšením se mezi tou spoustou pochutin

procházet a nakupovat také. Já jsem s ochutnávkou

nečekal tak dlouho jako místní, ale respektoval

jsem jejich půst a odebral jsem se baštit vždy mimo

tržiště… V předvečer vyplutí se jdeme odbavit na

celní a imigrační správu a připravujeme loď k plavbě.

Vyplouváme

Ráno pln očekávání zvedám kotvu. Konečně vyrážíme

na pomalou cestu Andamanským mořem.

První večer naší společné plavby máme malou oslavu.

Já si připomínám den, kdy jsem před šesti lety

zvedl svou pomyslnou kotvu, a Chip zvedá skleničku

k oslavě svých šedesátých devátých narozenin. Společně

si připíjíme na šťastnou plavbu.

Vzdálenost mezi Langkawi a Phuketem se dá

zvládnout relativně rychle. Avšak ani Chip ani já nikam

nespěcháme. Není kam. Po cestě je spousta nádherných

tropických ostrovů, které by bylo hříchem

nenavštívit.

První ostrov, u něhož jsme přistáli, je také hned

prvním thajským ostrovem. Název Tarutao je však

malajský a znamená „záhadný“ či „tajuplný“. A stejně

tak je trochu tajuplná i historie tohoto hustě zalesněného

ostrova. V roce 1938 zde thajská vláda zřídila

trestaneckou kolonii. Až pět set oponentů režimu zde

našlo svůj nový domov. Jenže během války se na kolonii

pozapomnělo. Té se nedostávalo jídla, prostředků

a léků. Hodně lidí podlehlo malárii a jiným nemocem.

Obětmi se stávali i dozorci. V kolonii zavládla

naprostá anarchie a hodně lidí se rekrutovalo na piráty.

Vláda neměla situaci nijak pod kontrolou a ostrov

se stal postrachem celého regionu. Až v roce 1946

pozvala vláda britskou armádu, která zbytky kolonie

rozpustila a ostrov „vyčistila“. Ten se stal pár let poté

národním parkem. Procházet se zbytky této dnes už

džunglí pohlcené trestanecké kolonie byl velmi zajímavý

zážitek.

Jako druhý jsme navštívili ostrov Phetra. Tvoří

ho jen malý, ale bohatě zarostlý pískovcový hřeben.

K obeplutí ostrova nám stačil gumový člun. Na severní

straně je separovaně postaveno několik chatrčí

mořských cikánů, kteří se kromě rybolovu živí hlavně

sběrem jedlých hnízd salangan. Tito rorýsovití ptáci,

podobní vlaštovkám, používají k stavbě hnízd svých

rychle tuhnoucích slin. Číňané pokládají polévku

z těchto jeskynních hnízd za luxusní pochoutku. My

jsme si večer skromně pochutnali na obyčejné čínské

polévce s vejcem.

Každý den jsme pluli jen pár hodin a zakotvili

u zvoleného ostrova. Některý byl liduprázdný, někde

žili rybáři. Prozkoumávali jsme z člunu pobřeží,

nebo se procházeli po jeho opuštěných plážích.

Hodně jsem plaval a potápěl se na korálech. Chip mi

občas vyprávěl své příběhy z nedávné minulosti a já

jsem se nestačil divit, jak mladou a vitální mysl má

tento muž, který se rozhodl absolutně ignorovat svůj

věk. Chip je mořský vlk, který se dostal do různých

nezávidění hodných situací. Krátce se ocitl ve vězení

za nelegálně drženou zbraň, již si pořídil po zkušenostech

s piráty. Vypráví také o nezdravé symbióze

existující mezi policií a podsvětím. Zkorumpovanost

je obrovská. Také pouliční prostituce se často využívá

hlavně jako prostředek k uspání a okradení. Zmiňuji

to zde pro důmyslnost, jakou je toho dosaženo.

Nabídnutý drink kdekoho odradí, proto si prostitutky

nanášejí uspávací prostředek na bradavky.

Až pohádkově tajuplně vypadala návštěva maličkého

ostrůvku Muk, tajné pevnosti. Jediná přístupová

cesta do útrob vede smaragdovou jeskyní. Její

vchod se nachází pod hladinou vysoké hradní stěny

a přístupný je jen za odlivu. Přivstali jsme si a člunem

jsme se svítilnou vpluli dovnitř. Po proplutí se

před námi otevřel písečný pás a za ním panenská

džungle chráněná obrovskou přírodní oválnou katedrálou.

Kdybych hledal ostrov k ukrytí pokladu nebo

k ukrytí sebe sama, nenašel bych asi ideálnější.

Perla mezi ostrovy nás však stále ještě čekala.

Cestou k ní nás čekala ovšem ještě také další velká

bouře. Před tou jsme se spěchali ukrýt do relativně

chráněného kotviště u ostrova Lantha. Po zakotvení

jsme plachtami chytali déšť do velkých plastových

sudů, abychom měli vodu na mytí. Až druhý den jsme

pokračovali dále k souostroví Phi Phi. Bezpečnější je

kotvení u ostrova Phi Phi Don. Jedná se o dvě vyšší

hory spojené nízkým písečným pásem, na němž je

vystavěna vesnice. Je to místo tragicky poznamenané

vánoční tsunami roku 2004. Až desetimetrová vlna

zbořila a spláchla téměř vše. Do roka se podstatná

část vesnice opravila, ale tragédie lidská se bude hojit

ještě velmi dlouho.

Na Phi Phi jsme zůstali několik dní. Jednu noc

jsem kempoval na vyhlídkovém místě, odkud je krásný

rozhled na celý ostrov. Dalo se odtamtud spatřit

i ostrov Phi Phi Le. Ten je neobydleným národním

parkem. Domluvili jsme se s místním rybářem a ten

s námi na své lodi celý ostrov objel.

Jedná se o pozemský ráj. Alespoň pro návštěvníky,

místní to možná takhle nevnímají. Ale já jsem určitě

viděl jedny z nejkrásnějších zátok, pláží a zálivů s absolutně

průzračnou vodou.V ní jsem při potápění pozoroval

pestrobarevnou škálu ryb, které se v záblescích

slunečního svitu měnily v duhové. V přirozeném

prostředí jsem pokorně pozoroval pýchu akvaristů

a mne nervózně pozorovala velká muréna. V severní

části ostrova jsme se podívali na Vikingskou jeskyni,

prošpikovanou soustavou bambusových žebříků,

z nichž se dvakrát do roka sbírají už zmiňovaná jedlá

hnízda.

Ostrovy Phi Phi měly být tou závěrečnou třešinkou

na dortu tohoto nevšedního stopu. Určitě jimi

jsou, ale nebyly tím posledním navštíveným ostrovem.

Z Phi Phi jsme sice vyrazili směrem na Phuket,

jenže silný protivítr nás nechtěl pustit. „Musíme se

vrátit. Takhle bychom do Phuketu nedopluli,“ přišel

Chip s variantou zpětné plavby. Minimální úhel, pod

kterým se dá plout proti větru, je třicet stupňů. A právě

pod tímto radiem jsem v mapě objevil bonusový

ostrov. Chip nebyl proti. Roztáhli jsme plachty, vypnuli

motor a pootočili kormidlem. Byla to ta nejkrásnější

plavba pod plachtami, kdy příď lodi rozbíjela

nárazy jednu vlnu za druhou.

V pozdní odpoledne kotvíme. Vítr utichl a obloha

se proměnila v nezvykle rudou. Z posledních zbytků

zásob připravuji jídlo. Po večeři, jako každý jiný večer,

Chip sestaví sadu písní k pohodovému poslechu

a relaxaci. Naplní si svou speciální dýmku a odpočívá

v hamace. Já si otevřu poslední pivko a lehnu

na nafukovací matraci na palubě. Je tam příjemněji

než v kajutě, kterou jsem měl k dispozici. Usínání

na houpající se palubě v teplých nocích je jedna

z nezapomenutelných věcí. Stejně jako ranní koupání.

Skokem z „postele“ rovnou do vody. K snídani

máme už pouze ovomaltinu, také jen zbytek. Pokračujeme

v relaxaci. Jako by se nám ani nechtělo

vyplout. Máme před sebou poslední část naši desetidenníplavby. Chip kontroluje rádiovým spojením počasí v Phuketu. Zrovna jím prochází bouřka a silně

prší. Není proč spěchat. Jako bychom si tuhle plavbu

chtěli protáhnout ještě alespoň o pár chvil. Vyrážíme

až za další dvě hodiny.

Odpoledne připlouváme do zátoky Chalong. Sotva

jsme dorazili ve člunu k pobřeží, spustil se další

déšť. Vyšlo nám to s načasováním perfektně. Na imigračním

úřadě proběhlo vše bleskově rychle. V jídelně

poblíž přístavu nás nalézá Chipova žena Tuk.

Z původně plánovaných čtyř dní jsme na lodi

strávili deset. Během nich se z nás stali přátelé

a v příležitostném kontaktu jsme doposud. Byl to můj

nejdelší stop a určitě také jeden z nejkrásnějších.

 

Bylo by hříchem tyhle místa minout.

 

 

 

 

Comments are closed.