Nevíte někdo, jestli dorazí Zubřík? Víťa Troníček

Oblíbená kapelní otázka, protože Zbynďa, když má na starosti děti, muzika je na vedlejší koleji a přes to nikdy nejel vlak. Vlastně ho za tenhle postoj všichni v kapele tajně obdivujeme, protože my ostatní té opojné hudební droze rádi podléháme a občas kvůli tomu rodičovské povinnosti zanedbáváme. Na Zbynďu je spoleh v několika věcech – pokud něco jde, tak to zařídí, ale pokud má něco důležitějšího – což jsou děti – určitě nedorazí, i kdybychom hráli vyprodanou Lucernu… Teda přesněji: pokud zrovna Zuzanka s Vojtíškem nebudou chtít vidět tatínka trdlovat na pódiu, jsme bez něj. Až je v tom je jakási matematická přesnost, pravidelnost. Pravda, občas ho zdrží skály, nebo „cachky“, ale když má dorazit, tak dorazí. Byť kolikrát až na druhou, třetí píseň…

Zubřík se totiž vyznačuje neuvěřitelnou snahou maximálně využít čas, furt musí něco dělat, kolikrát zastavíme na benzínce a než si holky dojdou na záchod, Zbynďa vyleze na nedaleký kopec, blázen, nesnáší prostoje a třeba pauzy na soustředění vyplňuje během, takže ho pořád hledáme, nebo na něj čekáme. Kuriózní byl třeba návrat po jednom hraní, hromadné spaní u nás v obýváku, ráno otevřeme oči a Zubřík se šklebí s čerstvými rohlíky na stole a ťuká do svého počítače, ve kterém ani nepotřebuje mít operační systém. Je to cvok. Má přetopený kotel, pořád musí něco dělat a nezná odpočinek. A dá se mu oponovat jen když má totálně vybité baterie, to je pak schopen usnout ve stoje… Kdyby nás alespoň pořád nehecoval. Ten kopec Číčov ve 3 ráno, při úplňku a -10°C, jsme s Feďou odmarodili, týden se nemohli nadechnout a on se jen tlemil.

Před pár lety jsme s ním lezli ferraty na dolomitské Toffany, Zubr byl ve svým živlu, jak nějaký prcek na dětské prolejzačce. Svítily mu oči, byť musel vždycky dlouho čekat, než jsme k němu dofuněli… Je děsný mít za kamaráda někoho, kdo by uštval i králíčka Duracell.
Alespoň, že se nedokáže bránit slovním útokům na pódiu a my si z jeho vzhledu můžeme vesele střílet, jako že je pozůstatek nehudební činnosti Waldemara Matušky, že má jako jeden z posledních pražských trampů v Brdech srub, ale nemůže ho najít, nebo – když si jednou za půl roku nechává ostříhat své kudrliny – že paní zpěvačka Jitka Zelenková zas bude mít na novou paruku. To se Zubřík jen culí a krčí rameny.

Jako muzikant ale musím smeknout před jeho výjimečným tónem. Zbynďa není žádný školený umělec nebo stupnicový závodník, tvrdošíjně mě posílá do háje, když po něm chci zahrát dvojtón, nebo – nedej bože – fuj – akord, protože to se na foukačku prej nedělá, to do huby nevezme a ať si řeknu někomu jinýmu… Dokonce mi vyoutovává mnoho tónu z požadovaných melodií, protože i když je to třeba v G dur, odmítá to hrát na foukačku G a pak má k dispozici jen pár použitelných tónu… jenže jakých, panečku – díky tomu je ta jeho hra velmi originální a sound nezaměnitelný… ono už sami foukačkáři jsou ohrožený druh a moc jich není, takže připouštím, že Zubřík má v naší kapele podivná privilegia – na zkoušky moc nemusí, hrát si vlastně může co chce a dokonce i na koncerty občas nemusí dorazit…

Když na koncert nedorazí, omlouvá se větou: “ To nějak dáte beze mě…“ A já mu říkám: „No, jasně, v poho“ a v duchu: „ale nebude to ono…“ on umí člověka naštvat, ale pravidla dodržuje, hudba až na druhém-třetím místě. Stejně ho vždycky rádi vidíme. Nevím jak to dělá. Je to kamarádství bez zbytečných keců, odmítá slavit své narozeniny nebo vánoce, ale session nevynechá. A neradi se s ním přeme, protože mu to pálí více než nám, říká věci jaksi natvrdo, neboť mu přijde jako ztráta času slova vážit a řešit neřešitelné. Bohužel, občas by mohl i zdvořile počkat, než nám pomalejším dojde, že má – jako obvykle – pravdu. Někdy svoji, beran jeden, paličatej, ale obvykle pravdu.

Zubřík je zpěvák z donucení, ale nikdo z kapely necítí třeba Ryvolovky tak, jako on. Vlastně díky němu a jeho obzoru v očích jsme do značné míry stále ohňová kapela. Když jsme tuhle doprovázeli Wabiho Daňka, vyprskl mistr smíchy: „Ty vole, von to umí přesně do posledního tónu z desky…“ jojo, na to je Zubřík machr a pro celkový zvuk Marien, stejně jako kdysi pro Magison, je klíčový. Mrzí mě, že už je líný psát, protože Pouliční lampa je geniální kousek, svědčící i o jeho autorském talentu. Teď jsme ho zkoušeli ukecat na soustředění, ať ještě něco vypotí. Přinesl totiž vlastnoručně vyrobený ořechový chléb, z jehož chuti nám konečně došlo, proč odmítá vystupovat z auta, když zastavíme cestou z hraní u McDonalds. Ale člověk, co umí péct takový chleba, stahovat ovce, používat comp bez windows a lézt po skalách, by měl zvládnout hravě napsat píseň taky, ne? Vyzul se z toho, ale nazkoušeli jsme alespoň stařičkou Bloudění od Magisonu, nádhera, umí to dávat laskavě, měkce a s nadhledem, jako kdysi Luďa. Počkejte, až to od něj uslyšíte…

Přinesl teď na soustřeďko ořechovici – vlastnoručně vyrobenou. Chápete? On, abstinent vyrobil doma chlast… Vypadalo to jako vyjetý motorový olej a taky to tak chutnalo. Vlastně myslím, že nic horšího jsem v životě nepil, ale drželi jsme se statečně – přeci jen vidět Zubříka se sklenkou je mimořádná událost. Zůstala tam na chatě více než půlka flašky, další soustředění bude tak za půl roku… už teď se bojím, ale třeba to časem získá jinou příchuť. Jak ale bohužel Zubra známe, přiveze určitě další, protože nepochopil, že nám to zrovna nejede.

Tak Zubříku, čus ve čtvrtek na zkoušce, projedeme věci na výročák, v pořadí a změříme čas. Jo a už jsem vymyslel, co uděláme s tím sólem, budeš nadávat, je to v D dur, ale uvidíš, že se to bude lidem líbit. A kdybys nedorazil na zkoušku, tak dej vědět, alespoň na koncert. Mikrofon a odposlech ti nastavíme…

Víťa Troníček

PS: … je podivný stav, když si mozek odmítá připustit realitu. Koukáme do nebe a bráníme se patetickým myšlenkám o tom velkým slavným nebeským bandu. Slovy klasika: musí to být pořádný session a báječné místo, když se odtamtud ještě žádný muzikant nevrátil. Asi potřebovali foukačkáře… Nebo mladou krev… A on k nim nahoru přece furt lezl…

Ale protože je na něj spoleh, určitě tam bude čekat, bude nám držet místo a až přijde náš čas a pak to zas rozjedeme. A my do té doby budeme koukat nahoru a říkat, že tam máme kámoše… Bylo nám ctí s Tebou hrát, Zubříku.
Tvoji Marien…

Zubřík dohrál 18.10.2014 při slaňování v Alpách…

 

Úvaha za volantem – Radim Sojka Ptáček

Kužely světel osvětlují silnici přede mnou a mi se za volantem honí hlavou pocity z dnešního večera.

Vracím se z Tónů Cest a tam někde pod žebry cítím příjemné teplo. Né, nedal jsem si frťana na cestu. To je mi tak příjemně teplo po dnešním prožitku s příjemnými písničkami. A hlavně s příjemnými lidmi. Nejen na pódiu, ale i v řadách publika. Když mi při některých „tutových“ písničkách pobíhal mráz po zádech, nebo naskakoval úsměv na rtu při textech veselejší povahy, koukal jsem občas na své sousedy (známé i neznámé tváře) v okolních řadách. Myslím, že jejich pocity byly velmi podobné.

Zkrátka, dnešním večerem se cítím tak nějak vnitřně obohacený.  Z účinkujících písničkářů Krtka, Lenky a Racka čišelo  zvláštní charisma, jako by se chtěli rozdat. Taky pohodové Tempo dělalo skvělou atmosféru nejen písněmi, ale i průvodním slovem. Až teď za volantem cestou domů, kdy se zážitky zpětně promítají hlavou, si ale uvědomuji, že mi nezbyl čas plácnout organizátory tohoto večera  po rameni a říct „Díky, bylo to príma“.

Už jsem si na Tóny zvykl a věřte, v prázdninové odmlce mi budou chybět.

                                                                                           Sojka

 

 

 

Chapman STICK - Mr. Stickman alias Radim Duda

Hudební nástroj  STICK byl vynalezen koncem šedesátých let panem Emmettem Chapmanem z Kalifornie, USA a proto se mu také říká delším názvem Chapman Stick.

Tento kytarista jako první vymyslel unikátní příklepovou techniku hry na kytaru, tzv. „obouruční tapping“. Struna se v tomto případě nerozechvívá úderem trsátka, ale příklepem prsty levé a pravé ruky ke hmatníku.Tímto skutečně revolučním stylem hry je možné zahrát současně jak melodickou, tak harmonickou, ale i basovou linku a to libovolnou rukou a nezávisle na sobě.

Podstata hry na STICK spočívá v tom, že už se nástroj nedrží jako klasická kytara horizontálně, ale posunul se do vertikální polohy. Vlastní nástroj je zavěšen jednak na klasickém popruhu a jednak je uchycen speciálním držákem za opasek. Umožní se tím oběma rukám snadný přístup ke strunám a otevírá se tak možnost hrát obouručně.

 Zvuk rozvibrované struny je zde snímán a následně přenášen speciální sadou elektromagnetických snímačů. Jedná se o stereo nástroj, tedy kytarová i basová část má samostatný výstup a hlasitostní ovládání a barvu zvuku je pak ještě možné upravit libovolnými efekty včetně využití MIDI propojení. Zvuk strun je velice tichý, asi jako u elektrické kytary, proto se k zesílení používá P.A. system, nebo basové a kytarové kombo.

Nástroje se obvykle vyrábí z jednoho kusu speciálního dřeva ze stromu „tarara“ , které je specifické svou vysokou hustotou a tvrdostí. Díky těmto vlastnostem se mu také přezdívá „iron wood“ – železný strom.

Tento strom se donedávna vyskytoval pouze na jediném místě na Zemi a to v jižní Brazílii. Ironií osudu zůstává, že díky zásahu člověka a kácení deštných pralesů se tento strom v přírodě dnes již prakticky nevyskytuje a nástroj se proto začal vyrábět z umělých materiálů – ze speciálních „karbonových vláken“.

Vzácný nástroj se vyrábí v několika variantách a s různým počtem strun 8-, 10-, a 12-, a s různým laděním. Já používám dvanáctistrunnou alternativu, tedy šest strun v kvartovém (kytarovém) a šest strun v kvintovém (basovém) ladění.

Další zvláštností nástroje je, že basová část je obrácená a nejtlustší basová struna je dole, tedy přesně naopak, než jak je tomu u basové kytary.

Jednoduše řečeno tento nástroj spojuje výhody dvou nástrojů: basové kytary a kytary v jednom, ale způsobem hry a hudebním myšlením má STICK nejblíže ke klavíru.

 

                                                                                                 Mr. Stickman alias Radim Duda

 

Mr. Stickman – Radim Duda – Symphony on the Chapman Stick

 

 

Kapela  HAJCMAN  BRNO    

 

Kapela Hajcman je zbrusu nová kapela, která vznikla začátkem roku 2013, proto zde nemůže být zatím  žádná řeč o nějaké historii kapely a nedejbože o nějaké široké škále odehraných vystoupení či vydaných gramofonových deskách či CD  a získaných ocenění – tohle vystoupení je historicky první J!

 

Kapela vznikla za účelem interpretace málo známých – dá se říct zapomenutých a téměř nehraných písní Kapitána Kida.

 

Martin Škrobák – alias Švorcák  se s Kidem kamarádil, hudebně spolupracoval a často ho i navštěvoval v jeho fascinujícím baráku na severu čech , zvaném  USHER a  podařilo se mu ponahrávat  hromadu skvělých písní, které Kid sám nikdy nevydal na svých četných nosičích a ani je běžně nehrál.

 

Proto vznikl nápad poskládat kapelu, jež by tyto krásné songy dostala mezi lidi a by nezůstaly na věky věků zapomenuty.

Zároveň tomuto uskupení jde i o to, aby byl zvuk a celkový přednes zcela originální a aby si posluchač  zvyklý na klasické obsazení trampských kapel, jež jsou většinou 2-3 kytary a basa, odnesl i nevšední zážitek.

 

Kapela Hajcman má samozřejmě v plánu zařadit do repertoáru i vlastní tvorbu, ale na to si milí posluchači budete muset ještě nějakou chvíli počkat.

 

 

OBSAZENÍ KAPELY :

 

Martin Škrobák alis Švorcák – kytara, tenorové a uke banjo, ukulele, zpěv   (STALAKTIT, BANJO GANG…….)

 

Tomáš  Martiník alias Lipo- mandolína, zpěv   (HRNEK…..)

 

Tomáš Juřena -  dobro, zpěv  (FRAGMENT, BLUEGRASS COMEBACK…..)

 

Kamil Mazálek – kontrabas, zpěv  (STALAKTIT, BANJO GANG, T.E.BAND….)

 

REPETOÁR :

 

1.NÁVRAT DOMŮ         Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

2.HOLUBI                       Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

3.JEDNOU TO BUDE    Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

4.HOŘÍ                           Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

5.FORDKA                     Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

6.DIVNEJ SEN               Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

7.KDYBYCH BYL SÁM   Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

8.HIS MASTERS VOICE Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

9.BETONOVÁ HRÁZ     Jaroslav Velinský  KAPITÁN KID

10.O HOLCE Z VAGÓNU                        Martin Škrobák
 

 

 

                                                                                   sepsal Lipo

Country radio od 30.11.2013 také na Moravě

Během uplynulého víkendu nastala v rozhlasovém éteru na Moravě velké změna. Objevila se nová stanice – Country radio, která nahradila rockové Rádio Hey. Na Moravě se tak objevuje stanice, kde často uslyšíte nejen Jarka Nohavicu nebo Michala Tučného, ale i písničky, které na jiných stanicích neuslyšíte a to klasické anglosaské country.

 

 Country radio je soukromá rozhlasová stanice, která byla založena v srpnu 1991 jako první stanice formátu country hudby v Evropě.

Je to především hudební stanice, která vysílá country, folk, trampskou hudby, spirituál i gospel, klasický rock n´roll, jižanský rock a další příbuzné žánry. Přináší pravidelné, nebulvární , národní i regionální zprávy.

 

Od 30. listopadu se signál Country radia objevil i na Moravě. Na Ostravsku jej naladíte především na 94,7, v Opavě a okolí na 94,9 a ve Slezsku (Třinec,Karviná, Frýdek-Místek) také na 97,4 fm.V Havířově a Ostravě se využívají ještě dokrývací kmitočty (102,7 a 88,6) s menším výkonem v centrech těchto měst. Na Brněnsku naladíte Country radio na kmitočtu 96,8, v Třebíči na 91,8 a na Vyškovsku 94,4 fm.

 

V programu Country radia potkáte i spoustu osobností české kultury, kteří zde mají své pořady. Například každý pátek zve legendární zpěvačka, Yvonne Přenosilová Jméno Miloně Čepelky si většina z nás asi spojuje s Divadlem Járy Cimrmana, ve kterém začal v roce 1967 jako zakládající člen působit. K mnoha dnešním aktivitám tohoto básníka, textaře, herce a scenáristy však můžeme přiřadit i pravidelné moderování pořadu Country Radia „Knižní hitparáda“. Každý čtvrtek od  zde Miloň Čepelka představuje svým osobitým a milým způsobem nové knížky.  

 

A muzikantů  – moderátorů uslyšíte ve vysílání Country radia hned několik. Není znalejšího, kdo by mohl moderovat pořad s trampskou tematikou. A tak Tonymu Linhartovi patří Ozvěny osadních ohňů, do kterých velmi často pozve, a přinutí živě zahrát, nejednu skvělou kapelu. Sám stále hraje a zpívá se skupinou Pacifik.

 

Petr Kocman je aktivní muzikant a milovník Country Music vám pravidelně každý týden představuje své oblíbené písničky v pořadu Country je všechno, co se mi líbí. Když nemoderuje, koncertuje se svoji doprovodnou kapelou PK Band.
Vídat ho můžete také s country-rockovou kapelou Double Eagle, ve vokálním triu VoKoBere s Jiřím Vondráčkem, nebo jako hosta skupiny Fešáci a bratrů Honzy a Františka Nedvědů.

 

Country radio má slogan „Klidné rádio do neklidné doby“ a dokonale jej ve svém vysílání naplňuje.

 

 

 

(Jiří Janda – Country radio,  jjanda@radiounited.cz  – 734 641 035)

 

Máte to spočtený – rozhovor s Kapitánem Kidem

( Belmondo)

 

Těžká situace představovat legendu. Už proto, že Kid se tak nebere a když tak s ironii a nadhledem.

 

A protože se s ním vždycky rádi potkáváme a jelikož se jeho samotného už zeptali mí předchůdci snad úplně na všechno, zvolil jsem formu povídání trošku jinou.

Inspirovala mě příhoda z letošní zimy, kdy probíhala jedna neúspěšná volba prezidenta za druhou a kdy ze dne den vznikla iniciativa pracovně nazvaná KáKánaHá aneb Kapitán Kid na Hrad.

 

Republika stále neměla prezidenta. Těžko se hledal pro všechny strany přijatelný kandidát. Tak se na scéně objevuje kampaň „Gott mit uns“, jejíž cílem bylo dotlačit Karla Gotta na Hrad.

Hokejisté nezůstávají pozadu, kandidatura Dominika Haška na sebe nenechá dlouho čekat. Následují další – havíři, včelaři, myslivci, ženy,…

A trampové? Samozřejmě nezůstávají pozadu. Na konspirační schůzce v pražském P-klubu v Trojické se vybírá ze žhavých kandidátů. Jednoznačně vítězí Kapitán Kid, což samozřejmě v tu chvíli ještě netuší.

Tiskový mluvčí Cimbura se ujímá úkolu nejdůležitějšího, získat mistra pro kandidaturu.

Akce je korunována úspěchem a Cimbura na vše strany vysílá svou depeši: „Kid kandidaturu přijal a hledá beranici na projev 25.2. na Staroměstském náměstí.“

Kampaň se rozjíždí na plné obrátky a nebýt nečekaného zvolení Václava Klause….

1. Mistře, jistě rád čtete literaturu. Je vaším nejoblíbenějším autorem Jaroslav Velinský nebo Václav Rabský?

Oba je mám rád. Ale radši toho prvního, protože mi značně přispívá k důchodu.

 

 

2. Víme že rád vaříte. Prozradíte trampským čtenářům nějaké oblíbené jídlo nebo snad i recept?

Ech… Nejradši mám topinky. Krajíčky chleba osmažit dočervena na oleji, pak natřít česnekem, pokapat polévkovým kořením (varianta: worchester) a namazat nějakým chutným taveňasem. Lze i poklást plátky sýra ementálského typu – a máte-li na zahrádce libeček, položte navrch dva tři lístečky. K tomu konvici dobrého čaje… Dobrou chuť.

 

 

3. V jednom rozhovoru jste uvedl, že vaší inspirací jsou i skladatelé jako Dvořák, Brahms, Mozart či Beethoven. Angažoval byste některého z nich na společnou tvorbu či vystoupení?

Dvořáka. S tím bych se snadno domluvil. S Mozartem by zase mohla bejt sranda… Brahms by možná nechtěl. S Beethovenem bych si asi rozuměl, i když německy moc neumím; jednou hrál nějaký šlechtě, která se přitom bavila, chodila si pro pivo a pro párky… A Ludva zavřel piáno a povídá: „Prasatům nehraju.“

 

 

4. Píšete knihy, skládáte písně, malujete obrazy – je vůbec nějaký umělecký obor, který jste dosud svou činností neobohatil?

Jasně. Třeba balet, ten mi nikdy moc nešel.

 

 

5. Kdyby ve třetím kole prezidentských voleb nebyl zvolen nový prezident, byl byste navržen jako trampský kandidát, jakým byste byl prezidentem?

Snažil bych se stát diktátorem s neomezenou mocí. Načež bych dal zavřít na doživotí bratry Nedvědy… Možná i někoho dalšího.

 

 

6. Mistře, kdy hodláte svá hluboká životní moudra „vtesat“ do stránek memoárů?

Nejspíš nikdy, protože v mém životě se nevyskytovala jen moudra – dokonce bych řekl, že těch nemouder bylo mnohem víc. Musel bych lhát, abych si nepokazil image – a já lžu nerad.

 

 

7. Původně jsem chtěl vést rozhovor pouze o literatuře, ale přiznám se, že takovým znalcem žánru krimi a sci-fi nejsem. Takže mohli

bychom najít společně sdílenou literaturu? Ferda mravenec? Mladá garda? Němý Bobeš? Němá barikáda?
Co třeba Božena Němcová? Taková Babička…

 

 

8. Kde ráčíte kupovat šle a podvazky?

Ach! Opět ti protivní novináři! I kdybych něco z toho používal, neřekl bych to. Byla by to reklama.

 

 

9. Mistře, jakou zásadní  myšlenku byste chtěl touto cestou sdělit lidstvu?

Jestli to takhle půjde dál, máte to spočítaný.

 

 

Dodnes mne to neuskutečněné prezidentství mrzí. Ve skrytu duše jsem si už představoval Kida vcházejícího do prezidentské lože za zvuků tradičních fanfár z Jenoféfy. Nad hradem by tou dobou do dáli zářil obrovský woodcraft,….

                                                                                             

                                                                                                                                                                 Belmondo

 

Termín akce: 12.7.2013
Termín akce: 20:00	až	23:00

 

 

 

Letos začátkem července zavítá Tony Trischka znovu do Evropy… Narodil se 16. ledna 1949 v Syracuse ve státě New York, v rodině univerzitního profesora.

Jako teenager se dostal mezi místní folkové a bluegrassové nadšence a začal okamžitě studovat všemožné banjové styly. První nahrávky s Country Cooking na začátku sedmdesátých let předznamenaly pozdější zajímavý a progresivní styl, stejně jako technické mistrovství. V dalších letech vyrostl zároveň v precizního skladatele a v polovině sedmdesátých let nahrál tři alba původního banjového materiálu.

Sedmdesátá léta rovněž zahrnují tři roky s elektrifikovanou kapelou Breakfast Special z New Yorku. Se svým druhým nástrojem, pedálovou steelkytarou, byl Tony rovněž přizván do kdejakého dění od rock and rollu, přes moderní country až k jug bandu, který se zabýval hudbou se středovýchodní příchutí. Po Breakfast Special se utvořila další elektrifikovaná kapela Heartlands. Spolupracovala s Russem Barenbergem a Johnem Millerem, ale trvala pouze jeden rok. Koncem sedmdesátých let se Tony koncentroval na tvorbu banjových škol (kterých vydal nesčetné množství, stejně jako magnetofonových výukových kazet a později instruktážních DVD) a hrál také na banjo pro představení divadla v New Yorku včetně devíti měsíců hitového country-folkového broadwayského muzikálu s hudbou Roberta Waldmana „The Robber Bridegroom“.

Tonyho nejambicióznější hudební projekt, skupina Skyline, byla založena v roce 1980. Kapela využívala typické bluegrassové instrumentace ke hře hudebního směru, který byl později pojmenován jako soudobý pop. Složité hudební aranže, komplexní pojetí hudebních struktur a melodií a do důsledků rozvinutá improvizace dala v plné míře vyniknout Tonyho talentu a jeho hudebnímu rozvoji.

Třebaže Tonyho jeho hudební cesta zavála daleko od původního bluegrassu, vracel se mnohokrát k jeho kořenům pro inspiraci. Například jeho album „Hill Country“ z roku 1985 zdůrazňuje přímou direktní hru a při rozhovorech rád říkává, že z licků Lamara Griera na starých nahrávkách s Monroem je „prostě hotový“, stejně jako z posledních nahrávek Chicka Corey, Milese Davise nebo Police. Jednoduše se ta původní linka táhne s ním a nemůže se jí nabažit.

V roce 2007, po několika deskách s hudbou za hranicemi bluegrassu, respektive newgrassu, kde se prezentoval víceméně jazzem, ale také funkem, blues nebo old-time, se navrátil na modré pláně s albem „Double Banjo Bluegrass Spectacular“ (Rounder 0548), k jehož realizaci si pozval do studia řadu dalších excelentních banjistů, jako jsou například Earl Scruggs, Kenny Ingram, Tom Adams, Marshall Wilborn, Béla Fleck, Noam Pikelny, Scott Vestal, Bill Emerson či Alison Brown, se kterými nahrál banjová dueta s podporou dalších vynikajících hudebníků, jako jsou například Sam Bush, Jerry Douglas, Stuart Duncan, Tony Rice, Mike Compton, David Grier, Chris Thile, Barry Bales, Barry Mitterhoff, Byron House, Tim Stafford, David McLaughlin, Kenny Smith, Dudley Connell, Rickie Simpkins a další… V současné době má Tony na svém kontě 16 vydaných sólových desek a na desítkách dalších spoluúčinkoval.

Americký hudebník s českými kořeny u nás letos vystoupí už poněkolikáté. Poprvé jej pamětníci (a starší ročníky) mohli u nás slyšet se skupinou Skyline v roce 1988. Přijel pak i v letech 1989, 1991, 1996, 2008 a zatím naposled v roce 2009. V první polovině července 2013 budete mít možnost znovu tohoto excelentního hudebníka u nás vidět a slyšet společně se skupinou Druhá tráva, a to na koncertě v Ploukonicích u Turnova (5. 7. 2013 – sledujte kalendář akcí) a na Festivalu Slunce ve Strážnici. Je ale více než pravděpodobné, že se počet vystoupení Druhé trávy s Tony Trischkou ještě rozhojní…

Milan J. Kalinics

Více informací o tomto výjimečném hudebníkovi najdete na www.tonytrischka.com a www.festival-slunce.cz a také zde na BGCZ.net v souvisejících článcích (viz odkazy dole).

Související články:
Společná vystoupení: Druhá tráva & Tony Trischka 2009 (07.07.2009)
S Tony Trischkou v hudebninách (15.05.2008)
Tony Trischka po letech znovu v ČR s Druhou trávou (01.04.2008)
Tony Trischka – 5. díl (25.03.2008)
Tony Trischka – 4. díl (18.03.2008)
Tony Trischka – 3. díl (11.03.2008)
Tony Trischka – 2. díl (04.03.2008)
Tony Trischka – 1. díl (26.02.2008)

 

autor Milan J. Kalinics, převzato z www.bgcz.net

 

Malá Ostrava s velkým aplausem – Janikula

 

V pátek 12. dubna 2013 se v ostravském klubu Parník konal další ročník minifestivalu písničkářů Malá Ostrava.

Festival již léta dává příležitost mladým písničkářům zahrát si na prknech známého ostravského klubu a na závěr jako bonus vystupuje vždy některá z písničkářských legend.

Nové a fakt pěkné fotky od Marťana najdete na:

https://picasaweb.google.com/109350039396855901190/MalaOstrava02?feat=email

Když jsme s Marťankou bývali před léty ve štábu havířovské Porty, vůbec nás tenkrát nenapadlo, že po létech budeme vzpomínat s nostalgií a hrdě vyprávět, že jsme tenkrát osobně byli u toho když mnozí dnes slavní teprve ochutnávali z kalichu slávy a s pokorou pokoušeli před plnými sály prkna, která znamenají svět. Jak šel čas tak některé festivaly ztratily svoji noblesu , některé zcela zanikly jiné svůj boj o přízeň posluchačů teprve vedou. Moc fandím takovým bláznům jako jsou Milan Kaplan , Mlok , Zajac , kteří dají nezištně (často i ztrátově) svoji energii i prostředky do svých snů a zorganizují večer krásné muziky s krásnými lidmi, kteří dali do svých písní celou svoji osobnost i srdce. Těm kteří jste tam nebyli posílám alespoň pár těchto fotek, abych také mohl přispět svojí“ troškou do mlýna.“ A třeba za dvacet let budeme s hrdostí vyprávět, že jsme byli u toho když se novodobí „Nohavicové“ teprve drali do síně slávy. Marťan

 

 

Letošními vystupujícími byli Kofe@Vlna, Pavel Tabásek, Edo Klena, René Souček a jako hvězda večera Pavel Dobeš.
Michal Bystrov, který měl také vystoupit, se bohužel z důvodu nemoci omluvil.

 

Večer zahájili Kofe@Vlna, původem také z Ostravska, kteří v současné době působí v Olomouci.    Na pódiu to nejsou žádní nováčci, už s dřívější kapelou I.C.Q. získali například cenu Krtka na festivalu Zahrada v Náměšti na Hané, v této sestavě spolu hrají již skoro rok a tak nebylo divu, že jejich svěží písničky diváky patřičně rozehřály.

Tentokrát přijeli jako duo, přestože posledních několik koncertů už mají i sympatickou flétnistku a jejich muzika je tak opět o něco bohatší.

Kluci nasadili vysokou laťku.

 

 

Dalším vystupujícím byl Pavel Tabásek z Jasenné, který kromě sólového hraní vystupuje také se svou kapelou Partyja v různých personálních variantách. Ani Pavla si jistě pořadatelé

nepozvali náhodou, i on byl jak s Partyjou (tehdy ještě Tabáskovou partyjou), tak sám úspěšný na Zahradě.

A například loni získal cenu Krtka na Folkové růži, která organizuje soutěž o Krtka pro písničkáře poté, co se festival Zahrada přestal konat.

Jeho valašský temperament a bezprostřednost si také snadno diváky získaly (a musím přiznat, že kamarády i jeho tradičně vynikající slivovica) a snad jen díky snaze dodržet časový harmonogram už nedošlo – i přes potlesk diváků – i na přídavek.

 

 

Pavla na pódiu vystřídal Edo Klena a zazněla díky tomu i slovenština.

Se svým doprovodem ve folkrockovějším stylu a neotřelými texty osvěžujícím způsobem připomněli, že slovenská scéna, byť na českých pódiích ne moc často představovaná, také pestře a zajímavě žije.

Myslím, že celý klub se příjemně bavil.

 

 

 

 

Posledním muzikantem, který před přestávkou završil vystoupení mladých písničkářů, byl René Souček z Fajneho-Mjesta (což je Frýdek-Místek, jediné s pomlčkou Fajne-Mjesto, jak René zpívá v jedné ze svýchpísniček, která se dokonce stala neoficiální hymnou v tomto městě).

Slyšet jsme mohli především rychlejší a vtipné písničky (na které publikum reagovalo smíchem) a i přestože René má ve svém repertoáru i kousky velmi romantické, v nabitém Parníku (ano, řada diváků musela i stát, protože místa k sezení už došla) zařadil především takové, které do rozjařené atmosféry zapadly lépe.

Od té doby, co byl (stejně jako například Kofe@Vlna a někteří další mladí písničkáři) vybrán jako předkapela na jeden z koncertů Tomáše Kluse, vystupuje s perkusistou Markem Hlostou.

A že měl úspěch i tady, potvrzovalo i pochvalné vyjádření, dotaz na cédéčko a zájem o termín křtu od samotného Jarka Nohavici, který se jako divák taky v Parníku objevil.

 

 

 

Po přestávce už patřila pódiová prkna Dobešovým. Ano, Pavel Dobeš tentokrát nehrál s Tomášem Kotrbou, ale vzal si rodinnou posilu. Kromě známých hitů (jako třeba Jarmila, Blažek) si i publikum přímo žádalo některé písničky, které by tady v Ostravě samozřejmě nesměly chybět (například Zapomenutý trumf).

Byla to velmi pěkná a příhodná tečka za tímto náramně vydařeným festiválkem. Takže se, doufám, můžeme těšit, že zase za rok…?

 

 

 

                                                                                         Jana Mojžíšková (Janikula)

 

Další fotografie najdete na  http://mojanina.rajce.idnes.cz/Mala_Ostrava%2C_Parnik%2C_12.4.2013/

 

 

Písničkářské setkání v klubu Parník 12.4.2013
hrají:
PAVEL DOBEŠ,
KOFE@VLNA,
René Souček,
Pavel Tabásek,
Edo Klena
Michal Bystrový
 

a další.

Nejen paměrníci se mohou vrátit o pěkných pár let zpět, kdy organizační štáb za laskavého a dle  dochovaných zpráv také přísného vedení Milana Auruse Kaplana, připravil řadu legendárních setkání v porubském domě kultury a posléze po jeho zakázání v Břeclavi.

 

Na videu níže se můžete podívat, jak to tenkrát vypadalo a pokud budeme citovat Jarka Nohavicu:

„Píseň Darmoděj zazněla poprvé veřejně v pátek 25.března 1983 v 18,00 hodin ve velkém divadelním sále porubského kulturního domu. Vím to tak přesně, protože jsem tou zbrusu novou písní začínal tehdejší Folkový kolotoč.

Byl to nápad Milana Kaplana, hlavního pořadatele a duše největší písničkářské akce těch let.

Po mém úspěšném folkovém debutu v předcházejícím ročníku mi na jedné z našich četných porad v baru Waldemar hned vedle ostravského rádia, kde tehdy pracoval, prostě zadal úkol. Složíš něco, čím bychom mohli zahájit kolotoč. Hned po zvonech, které zní na počátku, přijdeš ty. Bylo to hodně patetické a má píseň podle toho dopadla.“

 

Celý text najdete na stránkách JN v úžasné sekci o vzniku písní Archiv pod lupou. Určitě doporučujeme k návštěvě.

 

Zašlapané Projekty – Folkový kolotoč – pořad natočený Českou televizí

 

 

Povídání – Ladislav Huberťák Kučera ( Hop Trop)

Mívali jsme doma gramofonovou desku, která byla zvláštní. Drážky z jedný strany se skoro proklubaly skrz bakelit, zatímco druhá strana byla nedotčena. Bytem co chvíli hřměla písnička o starým honci krav, a já cejtil, že tohle je to správní. Doma jsem objevil starýho gibsona, tvrdšího, než život sám, a protože jsem nikdy neslyšel, že by na něj někdo z rodiny hrával, je mi dodnes záhadou, kde se vlastně vzal.

Později jsme ho s klukama tahali na první čundry. Bylo nám kolem čtrnácti a údolí Rio Ohário se, s námi nechtěným jódlem, nesly písničky odposlechnutý od pana Pellara, Suchýho, Beatles, a bůhví koho. Jenou přebrodil řeku k našemu ohni drsňák v maskáči, vylil z trofejních „půllitráků“ vodu, dal je sušit k plamenům a půjčil si našeho krutýho gibsona. Celej večer naším ležením duněly stáda a vlaky, defilovaly zástupy pistolníků od těch kvalitnějších, jako Billy Kid, po slabší, jako Slaboch Ben.

Podruhý jsem cejtil, že tohle je to správný.

Bigbítová horečka zastihla snad každýho kluka. V učení, v rachotu červenejch kytar, snažili jsme se taky zpívat lívrpůlsky, a na čundrech nám to bylo patřičně vyčítáno.

Jednou si nás vzal do parády starší kamarád Berta R ück a naučil nás fígl. Zpívat ve dvou a třech hlasech bylo pro nás objevem, stejně jako jeho chlupatej zpěvník, plnej překrásnejch starejch písniček. Pořídil jsem si zpěvník v ještě chlupatějších deskách a pilně opisoval.

 

Později v kasárnách na stavbě letiště budila tahle knížka údiv u vojáků, mluvících nejednou řečí a nedesaterým nářečím. Žil jsem tam v montérkách, tričku a sandálech, vyzbrojen sklápěcí Tatrou 138. Byla celá ocákaná betonem, kterej mi do korby vylejval z vysoká míchačky Honza Kopečný. Byl z Chebu, i když podle opálení ho v létě leckdo oslovoval maďarsky, nebo rómsky. Kamarádi ale důsledně česky: „Johnny!“ Jak jinak?

Hráli jsme spolu po večerech na kytary a kamarádili s kantorem Ádou Lisým, momentálně des. abs., což u naší zbraně byla asi dost veliká šajba. Áda dovedl třeba zařídit turistický výpravy vjáků po stopách partyzánů tam i onam. Pochopili jsme hned, že partyzáni se pohybovali většinou v lese, takže jde o úplně normálka čundr i s možností vybrat si ve skladu kuchyně potravu.

Desátník kantor Áda jednou při večerním hraní, jehož byl vzdycky jen posluchačem, chladně prohlásil: „Chtělo by to basu. Já vás přihlásil na Portu. Abyste se koukli taky na svý kámoše, jedeme do Kraslic!“ V duchu nejvíc jsem jásal určitě já, protože tohle muzikantský město rok předtím zažilo Portu, na který jsme zkoušeli hrát s naší trampskou partou. Fort Alaska – byly to zlatý časy.

Sloužil s námi Pavel Mosbauer, basař. Opravdovej basař. Spolu jsme na vojnu rukovali z Cremony, takže hudební nástroje byly naším chlebíčkem. Basa byla bez problémů, a později Cíga, kterej svojí dlouhou vychrtlostí připomínal trochu cigáro, leckde chválili za precizní, čistou hru. V Kraslicích jsme moc slávy nenadělali, ale jako náhradníky nás porota vybrala na celostátní Portu do Sokolova. Podmínku bylo, že budeme mít do soutěže čtyři písničky. Na přihlášku se musely napsat tři z Kraslic, a jeden vymyšlenej název, ke kterýmu bylo nutný do celostátního klání vymyslet jenom maličkost. Myslím, že text a melodii. Dali jsme se do práce a povedlo se jich dokonce víc.

Tenkrát zabodoval Pacifik a my si společně s Plížáky odnášeli diplomy za druhý místo. Svoje vlastní fotky jsme si pak prohlíželi dost dlouho, vzájemně si poklepávavajíce na rameno. Za odměnu nám pak velitelství dalo občas rozkazem hrát na různejch schůzích¨, pro vojáky spřátelenejch armád – Kojejcům a Mongolcům se to náramně líbilo. – a zúčastnit se FPP v Sokolově. Tam už se musely z repertoáru vyškrtat kříže, mrtvoly, tuláci a vagabundi, alkohol, kuřivo a další rekvizity trampskejch písní.

Dochovala se například jediná skladba pro tuhle událost, bohužel ne mezi obyčejným posluchačstvem, ale v polozapomenutým zpěvníku, podle kterýho ji nastudovala parta zvukařů z Petynky. Při vystoupení Hop-tropu byla provedena veřejně, včetně vystřelenejch pěstí ve finále. Kamarádi mi chtěli – jako už tolikrát – udělat radost. Slzy dojetí se nekonaly, ale začal jsem úpěnlivě přemejšlet, jak radost oplatit.

Po vojně přibyly obyčený starosti a hrálo se jen málo. Pár písniček přišlo na svět pro nově vzniku skupinu Basta fidli. Po prvních nezdarech se rozpadla dost brzy. Další písničky sotva spatřily světlo světa, poznaly tmu šuplíku. Občas jsme si zpívali s mojí ženou Zdenou, která se už před vojnou /mojí!/, nechala obalamutit mám syrovým zpěvem a neurvalou hrou na kytaru tak, že mě vtáhla v lese z houpací sítě a trochu zcivilizovala.

Na Kladno jsme se stěhovali v sedmasedmdesátým, a teprve po třech letech nás kytary svedly dohromady s Jardou Lenkem. Přinesl si nechat opravit kytaru a navzájem jsme si hráli, co kdo stvořil. Říkali mu Samson a byl mužem činu. Zašel do hospůdky „U Černý Máry“, kde s kdekým hrával Míra Vondra na basu. Den nato se začal otřásat náš panelák.

Míra ná přezdívku „Šroub“. Nikdo z nás dodneška neví, jak k tomu přišel. Šrouby většinou nemají vynikající sluch a srdíčko s puncem. Přezdívky jsou divná věc. Samson vostříhanej Dalilou se asi taky moc nepodobal rozchechtanýmu Jardovi a já svůj hubertus z půdy jednoho opuštěnýho baráku v pohraničí už taky nemám. Nenosil bych ho, přestože mi sloužíval jako spacák, stan a nůše na chrastí.

Byli jsme zase tři. Každou zkoušku přibejvaly dvě písničky, ať už z dob Termitů (jak se jmenovala naše vojenská sešlost(, nebo ze šuplíku. Blížilo se první vystoupení, kterým bylo okresní kolo Porty. Chyběl název skupiny, protože převládal názor, že všechno ostatní důležitější. Při jednou sezení přišla řeč i na tohle. Zdena, můj a náš první největší fanda a kritik, řekla tohle: „Chcete to takhle vlastně jen zkusit a kdoví, jak vás vezmou lidi.

Co takhle třeba Hop nebo trop?“

Stačilo zestručnit, a brali jsme. Dál už se jenom vymejšlelo a hrálo. Chtěl bych, aby bylo pořád o čem. Stanou se různý věci. Čas a cesty můžou za to, že poznáte fajn lidi, přátele, kamarády, a taky ty ostatní. Pokud se někdo pozná v některý sloce, nebo si dokonce zazpívá z tohohle zpěvníku, nemohlo se stát nic skvělejšího.

Když mi někdy jó nebylo do zpívání, vždycky se našel někdo, kdo mě v tom nenechal samotnýho. Byla to dlouhá řada jmen a Samson se Šroubem by jistě připsali další.

Tak díky, aspoň těch pár písniček.

Huberťák, úvod k 1. zpěvníku Hop tropu

 

 

 

 

 

 

 

foto: Jirka Tobola