Nevíte někdo, jestli dorazí Zubřík?
15.9.2015
Nevíte někdo, jestli dorazí Zubřík? Víťa Troníček
Oblíbená kapelní otázka, protože Zbynďa, když má na starosti děti, muzika je na vedlejší koleji a přes to nikdy nejel vlak. Vlastně ho za tenhle postoj všichni v kapele tajně obdivujeme, protože my ostatní té opojné hudební droze rádi podléháme a občas kvůli tomu rodičovské povinnosti zanedbáváme. Na Zbynďu je spoleh v několika věcech – pokud něco jde, tak to zařídí, ale pokud má něco důležitějšího – což jsou děti – určitě nedorazí, i kdybychom hráli vyprodanou Lucernu… Teda přesněji: pokud zrovna Zuzanka s Vojtíškem nebudou chtít vidět tatínka trdlovat na pódiu, jsme bez něj. Až je v tom je jakási matematická přesnost, pravidelnost. Pravda, občas ho zdrží skály, nebo „cachky“, ale když má dorazit, tak dorazí. Byť kolikrát až na druhou, třetí píseň…
Zubřík se totiž vyznačuje neuvěřitelnou snahou maximálně využít čas, furt musí něco dělat, kolikrát zastavíme na benzínce a než si holky dojdou na záchod, Zbynďa vyleze na nedaleký kopec, blázen, nesnáší prostoje a třeba pauzy na soustředění vyplňuje během, takže ho pořád hledáme, nebo na něj čekáme. Kuriózní byl třeba návrat po jednom hraní, hromadné spaní u nás v obýváku, ráno otevřeme oči a Zubřík se šklebí s čerstvými rohlíky na stole a ťuká do svého počítače, ve kterém ani nepotřebuje mít operační systém. Je to cvok. Má přetopený kotel, pořád musí něco dělat a nezná odpočinek. A dá se mu oponovat jen když má totálně vybité baterie, to je pak schopen usnout ve stoje… Kdyby nás alespoň pořád nehecoval. Ten kopec Číčov ve 3 ráno, při úplňku a -10°C, jsme s Feďou odmarodili, týden se nemohli nadechnout a on se jen tlemil.
Zubřík na snímku vlevo s Víťou Troníčkem
Alespoň, že se nedokáže bránit slovním útokům na pódiu a my si z jeho vzhledu můžeme vesele střílet, jako že je pozůstatek nehudební činnosti Waldemara Matušky, že má jako jeden z posledních pražských trampů v Brdech srub, ale nemůže ho najít, nebo – když si jednou za půl roku nechává ostříhat své kudrliny – že paní zpěvačka Jitka Zelenková zas bude mít na novou paruku. To se Zubřík jen culí a krčí rameny.
Jako muzikant ale musím smeknout před jeho výjimečným tónem. Zbynďa není žádný školený umělec nebo stupnicový závodník, tvrdošíjně mě posílá do háje, když po něm chci zahrát dvojtón, nebo – nedej bože – fuj – akord, protože to se na foukačku prej nedělá, to do huby nevezme a ať si řeknu někomu jinýmu… Dokonce mi vyoutovává mnoho tónu z požadovaných melodií, protože i když je to třeba v G dur, odmítá to hrát na foukačku G a pak má k dispozici jen pár použitelných tónu… jenže jakých, panečku – díky tomu je ta jeho hra velmi originální a sound nezaměnitelný… ono už sami foukačkáři jsou ohrožený druh a moc jich není, takže připouštím, že Zubřík má v naší kapele podivná privilegia – na zkoušky moc nemusí, hrát si vlastně může co chce a dokonce i na koncerty občas nemusí dorazit…
Když na koncert nedorazí, omlouvá se větou: “ To nějak dáte beze mě…“ A já mu říkám: „No, jasně, v poho“ a v duchu: „ale nebude to ono…“ on umí člověka naštvat, ale pravidla dodržuje, hudba až na druhém-třetím místě. Stejně ho vždycky rádi vidíme. Nevím jak to dělá. Je to kamarádství bez zbytečných keců, odmítá slavit své narozeniny nebo vánoce, ale session nevynechá. A neradi se s ním přeme, protože mu to pálí více než nám, říká věci jaksi natvrdo, neboť mu přijde jako ztráta času slova vážit a řešit neřešitelné. Bohužel, občas by mohl i zdvořile počkat, než nám pomalejším dojde, že má – jako obvykle – pravdu. Někdy svoji, beran jeden, paličatej, ale obvykle pravdu.
Zubřík je zpěvák z donucení, ale nikdo z kapely necítí třeba Ryvolovky tak, jako on. Vlastně díky němu a jeho obzoru v očích jsme do značné míry stále ohňová kapela. Když jsme tuhle doprovázeli Wabiho Daňka, vyprskl mistr smíchy: „Ty vole, von to umí přesně do posledního tónu z desky…“ jojo, na to je Zubřík machr a pro celkový zvuk Marien, stejně jako kdysi pro Magison, je klíčový. Mrzí mě, že už je líný psát, protože Pouliční lampa je geniální kousek, svědčící i o jeho autorském talentu. Teď jsme ho zkoušeli ukecat na soustředění, ať ještě něco vypotí. Přinesl totiž vlastnoručně vyrobený ořechový chléb, z jehož chuti nám konečně došlo, proč odmítá vystupovat z auta, když zastavíme cestou z hraní u McDonalds. Ale člověk, co umí péct takový chleba, stahovat ovce, používat comp bez windows a lézt po skalách, by měl zvládnout hravě napsat píseň taky, ne? Vyzul se z toho, ale nazkoušeli jsme alespoň stařičkou Bloudění od Magisonu, nádhera, umí to dávat laskavě, měkce a s nadhledem, jako kdysi Luďa. Počkejte, až to od něj uslyšíte…
Přinesl teď na soustřeďko ořechovici – vlastnoručně vyrobenou. Chápete? On, abstinent vyrobil doma chlast… Vypadalo to jako vyjetý motorový olej a taky to tak chutnalo. Vlastně myslím, že nic horšího jsem v životě nepil, ale drželi jsme se statečně – přeci jen vidět Zubříka se sklenkou je mimořádná událost. Zůstala tam na chatě více než půlka flašky, další soustředění bude tak za půl roku… už teď se bojím, ale třeba to časem získá jinou příchuť. Jak ale bohužel Zubra známe, přiveze určitě další, protože nepochopil, že nám to zrovna nejede.
Tak Zubříku, čus ve čtvrtek na zkoušce, projedeme věci na výročák, v pořadí a změříme čas. Jo a už jsem vymyslel, co uděláme s tím sólem, budeš nadávat, je to v D dur, ale uvidíš, že se to bude lidem líbit. A kdybys nedorazil na zkoušku, tak dej vědět, alespoň na koncert. Mikrofon a odposlech ti nastavíme…
Víťa Troníček
PS: … je podivný stav, když si mozek odmítá připustit realitu. Koukáme do nebe a bráníme se patetickým myšlenkám o tom velkým slavným nebeským bandu. Slovy klasika: musí to být pořádný session a báječné místo, když se odtamtud ještě žádný muzikant nevrátil. Asi potřebovali foukačkáře… Nebo mladou krev… A on k nim nahoru přece furt lezl…
Ale protože je na něj spoleh, určitě tam bude čekat, bude nám držet místo a až přijde náš čas a pak to zas rozjedeme. A my do té doby budeme koukat nahoru a říkat, že tam máme kámoše… Bylo nám ctí s Tebou hrát, Zubříku.
Tvoji Marien…
Zubřík dohrál 18.10.2014 při slaňování v Alpách…