napsal doc. PhDr. Josef Prokeš, Ph.D.

 

Tak jako Vlastimil Třešňák navázal hned v počátcích své tvorby na Skupinu 42,u Karla Plíhala (narozen 1958) lze hned od počátku vysledovat zřetelné ovlivnění poetikou poetismu, což pro naši folkovou scénu osmdesátých let znamenalo vítané osvěžení.

           

      Narozen v Přerově, hudebním vzděláním samouk, vystudoval Plíhal strojní průmyslovku a živil se jako topič v olomouckém divadle. Zaznamenání hodná je snad i skutečnost, že při maturitě byl z českého jazyka a literatury hodnocen pouze jako dostatečný, neboť jeho písemná práce na téma „Umění v naší společnosti“ byla zejména po obsahové stránce nedostatečná.

 

       Jeho hudební začátky jsou spojeny s olomouckou country-swingovou kapelou Falešní hráči. Swing z jeho tvorby již nezmizel a v žánrové rozrůzněnosti českého folku působil dojmem nostalgického návratu někam ke generaci Josefa Škvoreckého – kupř.“Sedí topič u piána“ či ještě výrazněji píseň „U spinetu“:

 

 

 

Radostí se rozplynem

s panem Scottem Joplinem

jó rozkveteš jak maceška

až pustíme se do Ježka

třeba si i trsnem

s Oscarem Petersonem

skončíme až za jitra

u Suchýho a Šlitra

 

            Později založil vlastní skupinu Plíharmonyje a v letech 1981 a 1982 s ní získal interpretační portu. Na příkladech Nohavici, Plíhala a později Janouška je zřejmé, jak zásadní význam koncem sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let měl festival Porta pro odstartování kariéry folkového písničkáře.

 

            V roce l983 začal vystupovat sólově a hned tentýž rok obdržel autorskou portu za svoji píseň „Akordy“. Po čase opustil kotelnu, neboť topit a současně zpívat již z časových důvodů nešlo. Vystupoval potom natolik často, až jej to přestalo bavit a dostal se do tvůrčí krize. V roce l988 se proto vrátil do kotelny a zrušil na rok všechny svoje již sjednané termíny.

 

            Roku l985 s více či méně náhodnými spoluhráči u Supraphonu natočil a vydal svoji první dlouhohrající desku (s blankytně modrým obalem a bez názvu), jeho další profilová LP deska se spoluhráčem Emilem Pospíšilem vyšla opět v Supraphonu roku l989. Ochota monopolního českého hudebního vydavatelství vydávat právě moravského písničkáře Plíhala spočívala v nekonfliktnosti a apolitičnosti jeho textů. Snad pouze u písně „Květina“ mohla cenzura v refrénu odhalit nepatřičnou otázku, Plíhal ji však úspěšně obhájil a zdůvodnil hned následující slokou, pranýřující alkoholismus mládeže se suicidními následky a nabádající raději ku pěstování květin:

 

Nebuďme přátelé adresní

Ale kdo dělá to chladno a černo?

Lepší je fušovat do kytek

Když nám ten svět nějak zešed

Nežli se ztřískat jak dobytek

A pak se řezat a věšet

 

 Plíhal zastával v českém folku funkci jakéhosi „velkého harmonizátora“, který opěval to krásné a pozitivní, zatímco ono „temné“ velkoryse opomíjel. Snad je možno přirovnat jeho postoj k jisté fázi uměleckého vývoje Skota Phillipa Leitche Donovana, jenž po mladistvých protestech a touze po rebelii se roku l97O pro své fanoušky překvapivě odstěhoval na farmu v lesích vévodství Hertfordshire a začal prozpěvovat bezkonfliktní písně o ptácích a zvířátkách a přírodě, o obyčejných věcech i lidech, o poetických snech.

 

 

Poetické akordy

 

 Ačkoli Karel Plíhal dával ostentativně najevo svoji hudební nevzdělanost, ba dokonce neznalost not, jeho melodika i harmonizace nepostrádaly zběhlost a originálnost: častým a důležitým prvkem jeho kytarového doprovodu byly kupř. typické melodické postupy basové linky.

         

Výstavbu jeho písně si můžeme ozřejmit na již zmíněné písni „Akordy“, za kterou obdržel v roce l983 autorskou portu.

           

Melodie je utvořena ze dvou prvků: klesajícího oblouku v rozsahu septimy nebo oktávy a stupňovitě stoupající terciové sekvence. Druhý prvek je neměnný ve všech slokách, a to i s doprovodem, kdežto první prvek se musí přizpůsobovat různým harmonickým situacím, které jsou v každé sloce jiné (největší změny nastávají ve 4. sloce, kde se zcela mění struktura doprovodu). Harmonicky je píseň „Akordy“ dosti bohatá, autor využívá chromatické terciové příbuznosti, mollových subdominant a překvapivých modulací vycházejících z textu – hrají se ty akordy, o nichž se zpívá, hudební forma se stává zároveň obsahem textu (notový přepis v příloze):

 

Nejkrásnější akord bude A maj

prstíky se při něm nepolámaj

pomohl mi k pěkné holce s absolutním sluchem

každej večer naplníme balón horkým vzduchem

V stratosféře hrajeme si A maj

i když se nám naši známí chlámaj

potom když jsme samým štěstím opilí až na mol

stačí místo A maj jenom zahrát třeba A moll

A moll všechny city rázem zchladí

dopadneme na zem na pozadí

lehneme si do trávy a budem koukat vzhůru

dokud nás čas nenaladí aspoň do A duru

Od A dur je jenom kousek k A maj

proto všem těm co se v lásce zklamaj

vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní

každá holka pro někoho má sluch absolutní

V každém akord zní aniž to tuší

zkusme tedy nebýt k sobě hluší

celej svět je jeden velkej koncert lidských duší

jenže jako A maj nic tak srdce nerozbuší

Pro ty co to A maj v lásce nemaj

moh bych zkusit zahrát třeba C maj

 

            Každý písničkář má svůj oblíbený akord. Plíhal tuto skutečnost učinil tématem písně a více méně z nutnosti zabudoval do textu rovněž lásku, své nosné juvenilní téma. Oblíbená poetistická rekvizita horkovzdušného balónu zvedla jeho lyrické hrdiny do stratosféry, aby je vzápětí nechala dopadnout na zem a na pozadí a následně jim umožnila koukat vzhůru, snad za odlétajícím, již odlehčeným balónem. Nahoru, dolů a opět nahoru. Láska, zklamání a opět láska. Tak banálně to v životě stoupá a následně klesá – až po definitivní sklesnutí v hrob. Ten raději Plíhal svým posluchačům v rámci povinného optimismu zamlčel.

 

            Hudební terminologie byla v písni zdrojem obraznosti, podobně jako třeba již v l7. století u Adama Michny z Otradovic. A stejně jako u něj měla takovou asociativní sílu, že vyvolávala rezonanci „nejen u profesionálních hudebníků, ale i u širokých vrstev, jimž byly jeho písně určeny“.

 

            Pro Plíhala charakteristická sevřená rytmická struktura se sdruženým rýmem byla pro recipienty snadno přijatelná, začínající kytaristé si navíc mohli přímo s textem konfrontovat své hráčské umění (nevýhodu pro ně znamenala skutečnost, že píseň nebylo možno transponovat – zpívalo by se pak o jiných akordech, než které prsty právě svíraly). Lexikálně a tvaroslovně nebyla píseň důsledná (v jediném verši se kupř. vedle sebe setkaly tvary velkej koncert lidských duší, tj. obecně český tvar adjektiva s tvarem spisovným – z dnešního hlediska nazíráno pojetí postmoderní), od spisovného pozadí se esteticky ozvláštněně odrážely stažené slovesné tvary nepolámaj, chlámaj, zklamaj, nemaj, vytvořené jako rým na nosný akord A maj (obdobně koukat vzhůru / do A duru).

 

            Při výstavbě textu písně „Akordy“ byl s úspěchem užit asociační princip řazení představ, tolik pěstovaný poetisty. Vyzněním píseň kolísala na pomezí lyrického sentimentu a sebeironie, je ovšem otázkou, nakolik onu sebeironii byli posluchači schopni a ochotni postřehnout. Obecně text postuloval právo jedince na svébytnost, byť pouze neobvyklého a mollového akordu.

 

 

Specifičnost Plíhalovy folkové poetiky

            Obvyklá témata českých folkových písničkářů zpracovával Plíhal nikoli společensky konfrontačně, nýbrž spíše s laskavým humorem a sebeironií. Tu osvědčoval i v rozhovorech pro masová média: „Názor na sebe? Krásný a velmi, velmi inteligentní.“ Vojenská tematika je v Plíhalově písni „Modrá knížka“ kupříkladu pojata následovně:

 

Celej svět je náhle beznadějně šedý

Bloudím ulicemi zoufalý a bledý

Všude vidím mládež odvedenou, veselou a bodrou

A jenom mně dali knížku modrou, modrou, modrou

 

            Sloka uvedena tvarem obecně českým, dále je však výpověď nesena ve spisovné rovině. Veselost odvedené mládeže (již samo o sobě užití slova mládež ve folkové písni nemohlo vyznít jinak než zastřeně ironicky) postavil autor do konfrontace s vlastní „zoufalou“ neodvedeností, avšak závěrečné opakování „modrosti“ knížky ani nejomezenější cenzor nemohl považovat za opravdu zoufalé, spíše naopak. Podobné textové nuance se ale obtížně dokazovaly a zdůvodňovaly. Jaký rozdíl od Nohavicova „vojenského“ textu stříhali mě dohola / vypadal jsem jako blbec či od jednoznačných textů Krylových!

 

            Rovněž tematika sexu byla u Plíhala poetisticky hravá, kupř. Krylovy nejednoznačné dvě třešně na talíři vyjádřil Plíhal u své dívky koupající se ve vaně takto (závěrečná sloka písně „Námořnická“):

 

Za modrým obzorem dva mysy naděje

Čekají na další kluky

Maličký námořník i študák z koleje

Mají cíl na dosah ruky

 

            Z typicky Plíhalových tematických okruhů je třeba zmínit především nejrůznější zvířátka, zhusta poetisticky exotická, jako byli tapíři, piraně, rejnoci, nosorožci, aligátoři, panteři, avšak i naše zvířátka „domácí“. S nimi Plíhal rozehrával rozverné bajky, tu a tam přímo konfrontované se světem lidí:

 

A bleše Tamaře zas blešák s jinou zahnul

Jednou je přistihla – no prostě žádná psina

Pod tíhou svědomí on na život si šáhnul

Skočil mi do dlaně, když fackoval jsem syna

 

            Tento přístup nezapřel inspiraci Jiřím Suchým, kromě již zmíněného poetismu. Je ležérní, dovádivý, fantaskní, hravý, neheroický a milostný. Poetistická hravost je vyjádřena rovněž graficky v zápisech textů písní Karla Plíhala: Z kadlubu poetistických rýmů jako by byl odlit uvedený stejnoslovný rým dávku odlít / někam odlít, rovněž tak poměrně četná rýmová echa typu funí / u ní, aroma / na Roma, stráže / ráže, pramen / ramen, okem / krokem, promiskuity / pro misku i ty. Rýmovou hravost projevoval Plíhal ve svých textech často, jako příklad uveďme alespoň rým Konverzuju celkem plynně / Najdu svoje místo v kinně z písně „Pozvánka“.

 

            Poetistický motiv exotického cestování „s lodí, jež dováží čaj a kávu“ se u Plíhala objevuje kupř. v jeho písni „Taxík“:

 

Jsi už dlouho pryč a nikdo blízkej není nablízku

Pštros je na tom líp, ten může strčit hlavu do písku

A já ji strčím do okýnka nejbližšího taxíku

Řeknu: pane taxikáři, dvakrát kolem rovníku

Taxikář se spokojeně a se mnou vrhne do proudu

Aut, co trošku připomínaj karavanu velbloudů

Budeme se zvolna houpat noční městskou Saharou

Onen pán mi bude třeba líčit trable se starou

 

            Exotický motiv cestování byl v roce l984 o to účinnější, že – na rozdíl od Konstantina Biebla v blahých dobách rozkvětu poetismu – běžný posluchač písně si mohl o jakémkoli cestování, natožpak na Jávu, nechat pouze zdát. Případně Plíhala zpívat. Z řemeslně textařského hlediska na uvedené ukázce zaujme přesah syntaktického celku prvního verše druhé sloky do verše následujícího, což v jakékoli (nikoli pouze folkové) písni není nikterak běžné vzhledem k formální pravidelnosti, k níž písňový text inklinuje. Navíc v tomto konkrétním případě je na konci prvního verše osminová pauza (a po skončení syntaktického celku naopak další vedlejší věta předmětná navazuje bez jakékoli pauzy), takže hodně záleží na důvtipnosti interpreta, kterak že se s problémem vyrovná: pakliže zdůrazní přesah jako textové ozvláštnění, bude to na úkor plynulosti melodie – a naopak. Plíhal dal při autorské interpretaci přednost melodii. A elegantně se vyrovnal rovněž s interpretačním problémem v závěrečné sloce: ukončením slova líčit a začátkem slova trable stejnou souhláskou.

         

   Závěrem je možno shrnout, že výstavba písní Karla Plíhala souzněla s jeho odlehčeným, intimně působícím projevem a obohatila český folk osmdesátých let o dimenzi optimistické hravosti. Podotkněme ovšem jedním dechem, že ona zdánlivě bezproblémová optimistická hravost se na sklonku osmdesátých let zvolna přesouvala do vážnější, ba zahořklejší podoby a kolem roku l989 vyústila do druhé autorovy tvůrčí i psychické krize, již ovšem (stejně jako krizi předchozí) Plíhal úspěšně překonal.

 

„24 hodin Le Mans“

Milan Milda Dvořák, Falešná karta

V zimě tohoto roku jsem se konečně odhodlal a začal organizovat akci, kterou jsem už asi dva roky nosil v hlavě. Chtěl jsem zorganizovat akci, při které se, společně s pozvanými muzikanty, pokusíme hrát 24 hodin v tahu.

Už od začátku jsem měl vymyšlenej název – „24 hodin Le Mans“ a místo, kde se akce bude konat – naše chata ve Víru. Taky jsem věděl, že bych chtěl pozvat muzikanty o kterých vím, že vydrží hrát zatraceně dlouho. Na druhou stranu to ale museli být natolik vyspělí muzikanti, kteří se dokážou přidat k písničce, kterou v životě neslyšeli, protože těch písniček se za 24 hodin zahraje moc a nikdo nemůže znát všechny.

Datum jsem nakonec stanovil na 21. dubna 2002.

Pravidla jsem, po dlouhém přemýšlení, vymyslel následovně:

Každou hodinu je pauza 5 min, jednou za 3 hodiny je pauza 15 min.
Žádná písnička se za těch 24 hodin nesmí opakovat.
Pauzy mezi písničkami by měly být minimální
Každý muzikant může za těch 24 hodin propásnout max. 3 písničky.

 

Začátek jsem stanovil na 11.00 v sobotu 20.4. , konec za 24 hodin

…a kteří muzikanti se zúčastnili a jak dlouho vydrželi?

 

Milda (já) (Falešná karta) Kytara, zpěv, kontrabas 24 hod
Vlasťák (Falešná karta) Kytara, zpěv 24 hod
Jim (Falešná karta) Kytara, kontrabas, zpěv, fouk. harmonika 18 hod
Číra (Falešná karta) Zpěv ***
Slůně (T.O. Mufloni) Kytara, kontrabas, zpěv 24 hod
Bzuk (Jewelci) Banjo, zpěv 20 hod
Traper Banjo, kytara, zpěv 24 hod
Kuba (T.O. Zlatá růže) Kytara, kontrabas, fouk. harmonika, zpěv 18 hod
Šaolín (Magison, Folktime) Kytara, zpěv 20 hod
Olda Kontrabas, zpěv asi 14 hod
Roby Kytara, zpěv 15 hod
Drak (Puchejř, Folktime) Zpěv ***
Švorcák (Stalaktit) Kytara, 4-str banjo, zpěv asi 7 hod

…..a ještě se zúčastnili další kamarádi a kamarádky, kterým bych chtěl moc poděkovat za pomoc při organizaci celé akce – hlavně za   to že se o nás celých 24 hodin starali – vařili, chystali, pekli, uklízeli…..
Jsou to: Moji rodiče Starosta a Jarka, moje milovaná Weveruška, Lucka, Drobek a Tatiana…ad.

Kluci, co jenom zpívali, byli hodně znevýhodnění, protože kdyby chtěli uspět, museli by znát všechny písničky a to není v lidských silách. Proto je nelze hodnotit.
Medvědí službu odvedl Drak, který vydržel celých 24 hodin a po celou dobu zapisoval písničky a k drtivé většině ještě přiřadil autory textu a hudby.

Díky tomu je k dispozici následující statistika:

Písniček jsme zahráli za těch 24 hodin  434.

 

Z toho:

Hoboes 75,   Hop trop 43,   Greenhorns 40,   Kapitán Kid 14,   Pacifik 14,   Žalman 14,   KTO s W. Matuškou 13,   Karabina 12,  Wabi Daněk 11

….+ ostaní autoři pod 10 písniček .…198 písniček

Nezbývá než dodat, že se tahle akce moc povedla. Opravdu parádně jsme si zahráli a zazpívali. Sice se mi hlas vrátil až následující čtvrtek a prsty taky zatraceně bolely, ale byla to krása. Ještě nevím jestli bude „24 hodin Le Mans 2003“, protože je to opravdu hodně drsný.

Uvidíme…

Portfejeton

Iva Tapi Synáková

 

Sejšn. Já vím, že se to píše session. A taky už jsem se setkala s přepisem. „sešn“, což je možná správnější. Ale pro mě ne. Já v kořenech výrazu sejšn vidím české „sejít se“, pro mě je to české slovo s anglickou koncovkou, podobně jako nohejbal.
Sejšn je sen, halucinace, davová psychóza, prostě něco, co nelze zachytit a popsat, a když, tak to stejně nikdo nepochopí. Ze sejšnu zůstává jen pocit, sem tam útržek děje, který se dá přehodnotit nezasvěcencům jako nedostačující, ale přece jen nějaká odpověď na jejich otázku, co se tam vlastně dělo.

Sokolov, Porta 1980. Z asi stohlavového hloučku se ozvou první tóny písně Quantonamo. Opodál stojícímu protagonistovi dvou vrcholových kapel se divně zaleskne zrak. Prodere se dovnitř shluku, vyrve nejbližšímu kytaristovi zbraň z ruky s omluvným „Promiň, kamaráde, já musím …“ a hraje jako o život. Za posledním „Hejá!“ setře z čela pot, vrátí nástroj majiteli a vydechne: „A teď už můžete hrát, co chcete, akorát to musí mít stejnou melodii a stejný slova jako Quantonamo!“

Olomouc, ještě o rok dřív. J jednou rohu táhne bílý losos peřejí a hledá děvče na neděli. V druhém se čtyři banja překřikují s američtinou, z níž je zřetelně rozumět pouze výrazům home, road a country. V třetím skupinka vlasatých hubeňourů ve vybledlých tričkách a stejně vlasatých dívek v tričkách rovněž vybledlých, leč přitažlivých, vyzpěvuje, že jim žena každá ráda hodí růži, protože oni jsou stoprocentní muži. V přesném geometrickém středu tohoto trojúhelníku stojí vousáč a blondýnka, on duje do nepatrné flétničky a mezitím huláká: „V tom pátým taktu je přece fis, a ne ef, dyť to musíš slyšet! Jak to, že to neslyšíš!“

První Svojšice. Tehdy pouze třítisícový dav se rozchází v houstnoucím\ tmě a areálem se nese jímavý mužská čtyřhlas: „Věrně naše milování nepřeruší žádné zloby naléhání …“
Wabi Ryvola, Vašek Souček, Honza Nedvěd a Dušan Vančura vzdávají hold klasice.

Plzeňská Porta, 1983. Kytaristovi vedle mě se domotává zavázaný prst, vílí cár sebou rytmicky škube, objevuje se zdravá červeň. Nabízím se, že mu zranění převážu.  „A čo by, teraz rteba hrať!“ – zaržá, různým máváním vmotá fáč do strun a dokumentuje tak svou osudovou svázanost s nástrojem.
Hospoda u Dobrého data po městské Portě v Brně, letos. Povědomý vousáč v zeleném kabátě s kapucí, pouzdro na house pod paže se ke mně probojoval davem: „Poslyšte, já vás zná. Vy jste byla na školení pedagogického minima!“ – „A vy jste nám tam přednášel psychologii. Co tady děláte?“ – „No, já jdu ze zkoušky – já hraju v BROLNu, Víš, a ujela mně šalina … Jedu vám takhle stezkou, dát koňům v řece pít!“zavýskne psycholog a nechává odjet postupně tři tramvaje za sebou.

Tamtéž, 5 hodin ráno. Bob jde přemlouvat Nezmary, aby zahráli nějaký blues. „Na blues eště není doba.“ Odmítají. „Jakto není doba,“ šílí Bob a nadskakuje na židli, „dyť je pět ráno!“ Dočká se jen pohledu s hlubokým despektem: „Ty, kterej hraješ už ve tři Slavíky z Madridu, nám budeš vykládat, kdy je doba na blues!“

Ale to všechno jsou jen útržky. Pravá podstata sejšnu je jako cukr. Který se v organismu beze zbytku rozpustí a přemění na energii. A tak přeju všem na Portě aspoň jeden energetický sejšn. Od slovesa sejít se.

 

Trampský písničky

Robert Farář Čapek

 

Nedávno jsem se probíral svou sbírkou trempskejch nahrávek a touhle činností jsem strávil smutnej, přesmutnej večer. Když odečtu věci, zplozený dílnou bří & synů Nedvědů, který jsem si vždycky pořizoval víceméně ze srandy, abych jima děsil a vyháněl míň otrlý návštěvy, nedokázal jsem najít cokoli, co by mě dokázalo naplnit takovým tím uspokojením, kdy se člověk rozvalí v sesli, labužnicky usrkne kafe a lebedí si. Ten večer se u mě nelebedilo, nesrkalo, nerozvalovalo. Pozornýmu kolemjdoucímu by se spíš na chodbu domu donesl pláč a skřípění zubů.

Naslouchaje výtvorům, chrlenejm v přehršlích jinak vcelku rozumnejma hudebníma firmama, jsem propadal střídavě naději (třeba aspoň v tý další písničce přece jen něco…) a beznaději (nojo, tak zase nic…). Po truchlivý očistě mi všechnu tu produkci překryl jedinej úpornej pocit: trempská písnička přestala existovat. Na trh se dostane jen něco, čemu se říká zboží a čím se zahltí vovcovitě poslušný masy.

Zdálo by se, že dochází k jevu, kterej tu nejspíš byl už někdy ve třicátejch letech. Tehdy se taky vydávaly strašný sračky za doprovodu piána a každá osada měla na druhý straně svý oblíbený songy, který drhla od večera do rána. Jedinej rozdíl spočívá ve zjištění, že už člověk dneska neslyší nový trempský písničky ani u toho ohně.

Největší problém (problém kontinuální a neomezující se jen na dnešní generaci) veškerý lesní produkce spočívá v textech. Myslím, že všem nám už je dneska jasný, že zpívat ó karibú, případně o tom, jak v tichu u jezera miluje za šera Indián, se dá leda tak z recese a že doba těchhle živočišnejch druhů prostě pominula. Není jen záležitostí písničky trempský, aby byly ideje, vyjádřený v textu, uvěřitelný. Uvěřitelný je klíčový slovo. B.B.King zazpívá dal jsem ti novej ford a tys řekla, že chceš cadillac, dal jsem ti sedm dětí a teď chceš, abych si je vzal zpátky a já to beru, jde to od srdce a není možný se s tím neztotožnit. Tohle přece zná každej chlap! Já vím, že je to nejspíš trochu mimo mísu, ale všichni jsme přece už aspoň jednou v životě zažili chvíli, kdy jsme si řekli kurňa, nejčko to ten chlap trefil, to je naprosto přesný. Jasně že k tomu, aby člověk napsal dobrý blues, nemusí kroutit dvacet let v San Quentinu.

Ale jinak: jsem třeba ochotnej vzít to, co zpívá starej Nedvěd, protože vím, jakej je to vůl a že mu jde akorát o prachy. Ale neberu, když texty starýho zpívá Nedvěd mladej. To prostě nejde. To je tolik ujetý, že už to hraničí s parodií. No jasně, všichni jsme svýho času drkotali zubama a koukali, jak nad lesem vychází sluníčko a obloha šedne a hrozivě černavý kmeny stromů v měkkým jitřním světle dostávají teple hnědej odstín, ale kdo to má poslouchat? A navíc: kdo to má poslouchat po sto osmdesátý osmý? Copak už nikdo nedokáže napsat něco, co by se dalo i přečíst, aniž by člověk zešílel? Není, nebylo a nikdy, nikdy nebude žádný umění napsat písničku o tom, jak je v lese hezky. I já bych ji dokázal sfouknout za půl hodinky a to bych si jo dal záležet – ale proboha, proč bych to měl dělat?

Pokud jde o muziku, jde o podobnej případ. Porta je plná kapel, který se zmůžou na D-G-A,  případně na G-C-D nebo C-F-G, odehrajou svůj díl a upadnou v zapomnění. Jak vždycky nejde o umění, je to spíš záležitost odvahy, představivosti a praxe. Už dávno nerozhoduje při psaní muziky norma píšeš to, co umíš, přirozenej výběr se zúžil na heslo píšeš to, co vykrádáš. S tím už se holt nedá nic dělat, poslední originální melodie napsal Strauss někdy začátkem století a od tý doby se nic novýho pod sluncem neurodilo.

Skalní bluegrassisti (ahoj, Zajaci) taky nešílí z toho, že všichni vykrádají šedesát let starýho Scruggse nebo Monroea. Tím se ale dostávám trochu jinam, než bych měl bejt. Závěr prostě zní, že nic původního neexistuje. Můžeme se o tom přít, můžeme se zkoušet dokazovat opak, ale to je zhruba tak všechno, co s tím zmůžeme. Čím dřív se s tím smíříme, tím líp a svobodněji se nám bude poslouchat.

Žádnej kytarista není lepší než počet akordů, který umí zahrát, praví stará moudrost a já se pod ni s radostí podepisuju. Nemá cenu bránit pokroku, když už jednou někdo vymyslel, jak se hraje A dim, tak se s tím holt nějak musíme popasovat a ono to tu melodii nějak ozvláštní.
Moderní doba bohužel s moderním vzděláním přinesla specializaci (řekněte studovanýmu chemikovi, aby vám rozšrouboval zástrčku – bude naprosto bezmocnej) a odnesla nemoderní syntézu neboli dovednost spojování různejch věcí a směrů v harmonickej celek.

Snad by z toho přece jen mohla existovat cesta ven. Já jsem ten poslední, kdo by se pokládal za nějakýho rádobyproroka, jen jsem už pár géček zpřetrhal na Portách a kántrybálech, takže si myslím, že když už má někdo tu odvahu a odhaluje svý nitro před davem krvelačnejch lidí, mohl by mít taky tu odvahu a trochu svý písničky vybrousit. Jak říká Miki Ryvola (kterýho já osobně pokládám za klasika a arbitra naprosto bez diskuse): v čemkoli, co píšeš – ať už je to básnička, povídka nebo písnička – musí bejt nějakej fór, něco, co tu věc ozvláštní a vryje ji do paměti. Což je přesně postup kytarovejch akordů, kdy po céčku nenásleduje očekávaný a nudný F dur, ale E dur, a moll a teprve pak efko. Hele, ono to k tomu nakonec dojde – kam jinam taky, žejo? – ale jinudy, než to masa čeká. A masu to zaujme a pak možná přestane chroustat slaný tyčinky a odcházet na cigáro do předsálí a začne poslouchat. Posluchač už není dávno hájená zvěř. Posluchače je třeba do písničky vtáhnout, omlátit mu hlavu o pražce a pustit s posledním refrénem vyčerpanýho, zkrvavělýho, přesto šťastnýho. A naučit se tohle, přesně o tohle tu kráčí.

Kde jinde se učit, než u lidí, který to umí? Pokud chce člověk do čehokoli – tedy i do muziky – vidět natolik, aby se mohl snažit bez uzardění vytvářet nový hodnoty, musí mít široký obzory. U muziky to znamená za 1) poslouchat, poslouchat, poslouchat – čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v tejdnu mít otevřený uši dokořán a chytat melodie, který se valí a válí kolem a neomezovat se jen na jeden rank a styl a za 2) číst, číst a ještě jednou číst, protože ony ty texty taky potřebujou trošku vyšperkovat obratama, aliteracema a slovníma hříčkama, aby to nebyla pořád ta jedna, jak jedeme do lesa, tam je hezky a my jsme všichni kamarádi.

Kapitán Kid by taky nenapsal svý nejlepší texty, kdyby četl akorát sportovní stránku novin. Není třeba to tahat do extrému a kýče, stačí se odlišovat od stádní produkce a posluchač bude vrnět, posluchač bude příst, bude šťastnej a bude nám žrát z trsátka.

 

Jak vzniká píseň

   Šaolín

 

Napsat takovou píseň je celkem sranda.

Sedne se ke kytaře nebo k piánu a začne se komponovat. Když je hotová melodie, prostě se přesedne ke psacímu stroji nebo počítači a vymyslí se nějaký duchaplný text. A nebo obráceně. Cestou z práce se v tramvaji popíše zezadu vizitka našeho šéfa něčím, co právě text připomíná a doma už se nad to jen frknou akordové značky made in naše fantazie. A je to.

Horší už je to druhý den. Když pomine ten opojný pocit z dobře vykonané práce a my si hned po ránu svoje dílo přečteme nebo ještě lépe poslechneme z magneťáku. Celý den pak za moc nestojíme a špekulujeme, jak na to, aby se ten song dal aspoň trochu poslouchat a jak to udělat, aby refrén, který končí v tónině G dur zvolna navázal na druhou sloku, která je v tónině H moll.  Večer zasedneme k nástroji i počítači současně a dřeme do úmoru. Kombinujeme, škrtáme, přepisujeme. Zkrátka makáme na tom.

Výsledkem je další den ráno naprosto stejná reakce jako den předchozí. V práci s námi není řeč, v MHD jsme neurvalí na vetché stařenky a doma třískáme věcma. Pak z ničeho nic usedáme k nástroji a zuřivě se pouštíme do dalších hektických úprav na dramatickém útvaru odborně zvaném Píseň folková.

Pracujeme s elánem a veškerou energií, kterou máme netuše, že takto strávíme přinejmenším ještě celý další týden. Pak se jednoho rána probudíme vyčerpaní, oblečení a ještě s tužkou v ruce. Intuitivně pustíme magneťák a hle – píseň je dokončena! Naše radostné výkřiky neberou konců a den je náhle jasný a světlý. Se všemi se cestou do práce bodře zdravíme a celý den hýříme vtipem a nevadnoucím úsměvem. Jen zatvrzelý skeptik by si v tuto chvíli připustil, že ještě zdaleka není vyhráno.

Další den je totiž zkouška kapely. Ačkoliv na ní jindy chodíme minimálně tak o půl hodiny pozdě, dnes jsme dochvilní a dokonce dorážíme na zkoušku s pětiminutovým předstihem. Sedíme zde tedy na židli a netrpělivě vyčkáváme příchodu ostatních členů kapely, přitom významně poklepáváme prsty na futrál naší kytary.Když je kapela konečně kompletní, vyjímáme nástroj z pouzdra a nadšeně všem sdělujeme tu radostnou novinu. Přítomné osazenstvo si tedy posedá po zkušebně a my začínáme s produkcí naší nové písně.

Fantastický přednes, hrajeme srdcem a naše tělo se zmítá v zajetí originálního textu a neméně originálních harmonií. Nakonec triumfujeme zdrcujícím G maj6 a závěrečným vítězným trilkem. Ve zkušebně pak nastává delší ticho. To mám zpívat já? Nesměle pípne zpěvačka. Ostatní zarytě mlčí. Víš, pronáší nakonec kapelník, je to celkem dobrý, ale něco mi tam přeci jen ještě schází. Po této větě se se svými „drobnými“ připomínkami přidávají i ostatní členové kapely, až je nám jasné, že tam prostě schází úplně všechno všem. Zbytek zkoušky už pro nás probíhá jaksi vzdáleně a po jejím skončení se jako poslední šouráme hruškovou alejí na tramvaj.

První polovina cesty tramvají posléze probíhá docela klidně. Pak nám to ale v hlavě zašrotuje a my úporně hledáme propisku, zasutou někde na dně batohu. Hbitě vytahujeme text minulé písně, otáčíme list a na druhou, prázdnou stranu rychle smolíme text nový, který nás právě napadl. Rýmy se na nás hrnou v nepředstavitelných chuchvalcích a my se jimi cítíme doslova zavaleni. Než tramvaj zabrzdí v naší ulici, máme text poskládaný do jednotlivých slok a nechybí ani chytlavý a rázný refrén. Doma už nad něj frkneme jen akordové značky made in naše fantazie a je to.

Horší už je to druhý den…

 

POHLEDNICE OD DRUHÉ TRÁVY (1997)

Hlasitý řvavý newgrass v autě nás žene s kámošem večerní silnicí, ozářenou reflektory aut, které nevybíravě oslepují vše před sebou. Hudba je hlučná a je mi to i nepříjemné. A přitom míříme na koncert Druhé trávy.

Jedem na křtiny. Né sice jako kmotři, ale vzdálení příbuzní, co si chtějí něco užít. Mít plné uši inspirace z nového dítěte. Jmenuje se Pohlednice.

Otcové mnoho cestovali a proto je dítě takové, jaké je. Z různých koutů, za odlišné atmosféry se dralo na svět. V Tusconu večer v houpavém křesle se sklenkou whisky, kdy vítr si pohrává s keři laskavce a kojoti vytím dávají znamení, že se vyráží za kořistí. Zvolna se rozeznívá Telegraph road, zpívající drát posílající zprávu, že co bylo včera stezkou bizoní, je dnes highway s provazy aut. El santo dia, zvoní zvony ve starém španělském kostele ohlašující neděli a čas na mši, kde paní madoně a jejímu synu děkují za dobrou sklizeň a pevné zdraví. A zlá Marléna se jen zlostně pošklebuje.

Velkou máme žízeň a otcové  na pódiu se opět rozpomínají, kde všude své dítě tvořili. Za teplé římské noci před svatým Petrem se tiše rozeznívá kytara jednoho z otců. Stal se jím nedávno. Je brán ostatními jako benjamínek. Mírně otylý s mohutnou hřívou se smíchem malého batolete si zvyká na své otcovství. Ostatní by už mohli být starci, co znají starodávný svět v modré rozvlněné trávě, kterou se vyzývavě prochází krvavá Marie s ústy jak kapie. Tráva nabývá různých odstínů pod poryvem větru. Nám všem se to moc líbí a chceme se v ní proběhnout.

V dálce mává strýček Billy. Máme ho všichni moc rádi, protože on to pole rozoral, aby mohlo vyrůst do krásné modré barvy. Jeho synové, dnešní otcové,  končí s představováním svého dítěte a rozdávají podpisy, aby se na křest nezapomnělo. Já si ty podpisy také vyžádal pro všechny své známé. Ať mají taky něco ze křtin.

A pak jedem s kámošem opět za zvuku New grassu uhasit žízeň do našeho města. Auto uhání zvýšenou rychlostí, podle toho jak rychlé tempo skladba má. A už mi tak hlasitě nezní. Už jsem si zvyk a je mi do řeči. Druhá tráva je prostě tráva nejen modrá, ale svými střídajícími barvami mě okouzluje pokaždé jinak.

Dík za pohlednici ze světa, napsal bych otcům.                                                                                                                                                      
                                     

                                                                                                                                                     Nezávislý dopisovatel Harmonica