Trampský písničky (Robert Farář Čapek)
8.1.2012Trampský písničky
Robert Farář Čapek
Nedávno jsem se probíral svou sbírkou trempskejch nahrávek a touhle činností jsem strávil smutnej, přesmutnej večer. Když odečtu věci, zplozený dílnou bří & synů Nedvědů, který jsem si vždycky pořizoval víceméně ze srandy, abych jima děsil a vyháněl míň otrlý návštěvy, nedokázal jsem najít cokoli, co by mě dokázalo naplnit takovým tím uspokojením, kdy se člověk rozvalí v sesli, labužnicky usrkne kafe a lebedí si. Ten večer se u mě nelebedilo, nesrkalo, nerozvalovalo. Pozornýmu kolemjdoucímu by se spíš na chodbu domu donesl pláč a skřípění zubů.
Naslouchaje výtvorům, chrlenejm v přehršlích jinak vcelku rozumnejma hudebníma firmama, jsem propadal střídavě naději (třeba aspoň v tý další písničce přece jen něco…) a beznaději (nojo, tak zase nic…). Po truchlivý očistě mi všechnu tu produkci překryl jedinej úpornej pocit: trempská písnička přestala existovat. Na trh se dostane jen něco, čemu se říká zboží a čím se zahltí vovcovitě poslušný masy.
Zdálo by se, že dochází k jevu, kterej tu nejspíš byl už někdy ve třicátejch letech. Tehdy se taky vydávaly strašný sračky za doprovodu piána a každá osada měla na druhý straně svý oblíbený songy, který drhla od večera do rána. Jedinej rozdíl spočívá ve zjištění, že už člověk dneska neslyší nový trempský písničky ani u toho ohně.
Největší problém (problém kontinuální a neomezující se jen na dnešní generaci) veškerý lesní produkce spočívá v textech. Myslím, že všem nám už je dneska jasný, že zpívat ó karibú, případně o tom, jak v tichu u jezera miluje za šera Indián, se dá leda tak z recese a že doba těchhle živočišnejch druhů prostě pominula. Není jen záležitostí písničky trempský, aby byly ideje, vyjádřený v textu, uvěřitelný. Uvěřitelný je klíčový slovo. B.B.King zazpívá dal jsem ti novej ford a tys řekla, že chceš cadillac, dal jsem ti sedm dětí a teď chceš, abych si je vzal zpátky a já to beru, jde to od srdce a není možný se s tím neztotožnit. Tohle přece zná každej chlap! Já vím, že je to nejspíš trochu mimo mísu, ale všichni jsme přece už aspoň jednou v životě zažili chvíli, kdy jsme si řekli kurňa, nejčko to ten chlap trefil, to je naprosto přesný. Jasně že k tomu, aby člověk napsal dobrý blues, nemusí kroutit dvacet let v San Quentinu.
Ale jinak: jsem třeba ochotnej vzít to, co zpívá starej Nedvěd, protože vím, jakej je to vůl a že mu jde akorát o prachy. Ale neberu, když texty starýho zpívá Nedvěd mladej. To prostě nejde. To je tolik ujetý, že už to hraničí s parodií. No jasně, všichni jsme svýho času drkotali zubama a koukali, jak nad lesem vychází sluníčko a obloha šedne a hrozivě černavý kmeny stromů v měkkým jitřním světle dostávají teple hnědej odstín, ale kdo to má poslouchat? A navíc: kdo to má poslouchat po sto osmdesátý osmý? Copak už nikdo nedokáže napsat něco, co by se dalo i přečíst, aniž by člověk zešílel? Není, nebylo a nikdy, nikdy nebude žádný umění napsat písničku o tom, jak je v lese hezky. I já bych ji dokázal sfouknout za půl hodinky a to bych si jo dal záležet – ale proboha, proč bych to měl dělat?
Pokud jde o muziku, jde o podobnej případ. Porta je plná kapel, který se zmůžou na D-G-A, případně na G-C-D nebo C-F-G, odehrajou svůj díl a upadnou v zapomnění. Jak vždycky nejde o umění, je to spíš záležitost odvahy, představivosti a praxe. Už dávno nerozhoduje při psaní muziky norma píšeš to, co umíš, přirozenej výběr se zúžil na heslo píšeš to, co vykrádáš. S tím už se holt nedá nic dělat, poslední originální melodie napsal Strauss někdy začátkem století a od tý doby se nic novýho pod sluncem neurodilo.
Skalní bluegrassisti (ahoj, Zajaci) taky nešílí z toho, že všichni vykrádají šedesát let starýho Scruggse nebo Monroea. Tím se ale dostávám trochu jinam, než bych měl bejt. Závěr prostě zní, že nic původního neexistuje. Můžeme se o tom přít, můžeme se zkoušet dokazovat opak, ale to je zhruba tak všechno, co s tím zmůžeme. Čím dřív se s tím smíříme, tím líp a svobodněji se nám bude poslouchat.
Žádnej kytarista není lepší než počet akordů, který umí zahrát, praví stará moudrost a já se pod ni s radostí podepisuju. Nemá cenu bránit pokroku, když už jednou někdo vymyslel, jak se hraje A dim, tak se s tím holt nějak musíme popasovat a ono to tu melodii nějak ozvláštní.
Moderní doba bohužel s moderním vzděláním přinesla specializaci (řekněte studovanýmu chemikovi, aby vám rozšrouboval zástrčku – bude naprosto bezmocnej) a odnesla nemoderní syntézu neboli dovednost spojování různejch věcí a směrů v harmonickej celek.
Snad by z toho přece jen mohla existovat cesta ven. Já jsem ten poslední, kdo by se pokládal za nějakýho rádobyproroka, jen jsem už pár géček zpřetrhal na Portách a kántrybálech, takže si myslím, že když už má někdo tu odvahu a odhaluje svý nitro před davem krvelačnejch lidí, mohl by mít taky tu odvahu a trochu svý písničky vybrousit. Jak říká Miki Ryvola (kterýho já osobně pokládám za klasika a arbitra naprosto bez diskuse): v čemkoli, co píšeš – ať už je to básnička, povídka nebo písnička – musí bejt nějakej fór, něco, co tu věc ozvláštní a vryje ji do paměti. Což je přesně postup kytarovejch akordů, kdy po céčku nenásleduje očekávaný a nudný F dur, ale E dur, a moll a teprve pak efko. Hele, ono to k tomu nakonec dojde – kam jinam taky, žejo? – ale jinudy, než to masa čeká. A masu to zaujme a pak možná přestane chroustat slaný tyčinky a odcházet na cigáro do předsálí a začne poslouchat. Posluchač už není dávno hájená zvěř. Posluchače je třeba do písničky vtáhnout, omlátit mu hlavu o pražce a pustit s posledním refrénem vyčerpanýho, zkrvavělýho, přesto šťastnýho. A naučit se tohle, přesně o tohle tu kráčí.
Kde jinde se učit, než u lidí, který to umí? Pokud chce člověk do čehokoli – tedy i do muziky – vidět natolik, aby se mohl snažit bez uzardění vytvářet nový hodnoty, musí mít široký obzory. U muziky to znamená za 1) poslouchat, poslouchat, poslouchat – čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v tejdnu mít otevřený uši dokořán a chytat melodie, který se valí a válí kolem a neomezovat se jen na jeden rank a styl a za 2) číst, číst a ještě jednou číst, protože ony ty texty taky potřebujou trošku vyšperkovat obratama, aliteracema a slovníma hříčkama, aby to nebyla pořád ta jedna, jak jedeme do lesa, tam je hezky a my jsme všichni kamarádi.
Kapitán Kid by taky nenapsal svý nejlepší texty, kdyby četl akorát sportovní stránku novin. Není třeba to tahat do extrému a kýče, stačí se odlišovat od stádní produkce a posluchač bude vrnět, posluchač bude příst, bude šťastnej a bude nám žrát z trsátka.
