Jak vzniká píseň (Vláďa Šaolín Konopas)

Jak vzniká píseň

   Šaolín

 

Napsat takovou píseň je celkem sranda.

Sedne se ke kytaře nebo k piánu a začne se komponovat. Když je hotová melodie, prostě se přesedne ke psacímu stroji nebo počítači a vymyslí se nějaký duchaplný text. A nebo obráceně. Cestou z práce se v tramvaji popíše zezadu vizitka našeho šéfa něčím, co právě text připomíná a doma už se nad to jen frknou akordové značky made in naše fantazie. A je to.

Horší už je to druhý den. Když pomine ten opojný pocit z dobře vykonané práce a my si hned po ránu svoje dílo přečteme nebo ještě lépe poslechneme z magneťáku. Celý den pak za moc nestojíme a špekulujeme, jak na to, aby se ten song dal aspoň trochu poslouchat a jak to udělat, aby refrén, který končí v tónině G dur zvolna navázal na druhou sloku, která je v tónině H moll.  Večer zasedneme k nástroji i počítači současně a dřeme do úmoru. Kombinujeme, škrtáme, přepisujeme. Zkrátka makáme na tom.

Výsledkem je další den ráno naprosto stejná reakce jako den předchozí. V práci s námi není řeč, v MHD jsme neurvalí na vetché stařenky a doma třískáme věcma. Pak z ničeho nic usedáme k nástroji a zuřivě se pouštíme do dalších hektických úprav na dramatickém útvaru odborně zvaném Píseň folková.

Pracujeme s elánem a veškerou energií, kterou máme netuše, že takto strávíme přinejmenším ještě celý další týden. Pak se jednoho rána probudíme vyčerpaní, oblečení a ještě s tužkou v ruce. Intuitivně pustíme magneťák a hle – píseň je dokončena! Naše radostné výkřiky neberou konců a den je náhle jasný a světlý. Se všemi se cestou do práce bodře zdravíme a celý den hýříme vtipem a nevadnoucím úsměvem. Jen zatvrzelý skeptik by si v tuto chvíli připustil, že ještě zdaleka není vyhráno.

Další den je totiž zkouška kapely. Ačkoliv na ní jindy chodíme minimálně tak o půl hodiny pozdě, dnes jsme dochvilní a dokonce dorážíme na zkoušku s pětiminutovým předstihem. Sedíme zde tedy na židli a netrpělivě vyčkáváme příchodu ostatních členů kapely, přitom významně poklepáváme prsty na futrál naší kytary.Když je kapela konečně kompletní, vyjímáme nástroj z pouzdra a nadšeně všem sdělujeme tu radostnou novinu. Přítomné osazenstvo si tedy posedá po zkušebně a my začínáme s produkcí naší nové písně.

Fantastický přednes, hrajeme srdcem a naše tělo se zmítá v zajetí originálního textu a neméně originálních harmonií. Nakonec triumfujeme zdrcujícím G maj6 a závěrečným vítězným trilkem. Ve zkušebně pak nastává delší ticho. To mám zpívat já? Nesměle pípne zpěvačka. Ostatní zarytě mlčí. Víš, pronáší nakonec kapelník, je to celkem dobrý, ale něco mi tam přeci jen ještě schází. Po této větě se se svými „drobnými“ připomínkami přidávají i ostatní členové kapely, až je nám jasné, že tam prostě schází úplně všechno všem. Zbytek zkoušky už pro nás probíhá jaksi vzdáleně a po jejím skončení se jako poslední šouráme hruškovou alejí na tramvaj.

První polovina cesty tramvají posléze probíhá docela klidně. Pak nám to ale v hlavě zašrotuje a my úporně hledáme propisku, zasutou někde na dně batohu. Hbitě vytahujeme text minulé písně, otáčíme list a na druhou, prázdnou stranu rychle smolíme text nový, který nás právě napadl. Rýmy se na nás hrnou v nepředstavitelných chuchvalcích a my se jimi cítíme doslova zavaleni. Než tramvaj zabrzdí v naší ulici, máme text poskládaný do jednotlivých slok a nechybí ani chytlavý a rázný refrén. Doma už nad něj frkneme jen akordové značky made in naše fantazie a je to.

Horší už je to druhý den…

 

This entry was posted on Neděle, Leden 8th, 2012 at 15:47 and is filed under ID 53 Cesty - Cesty tónů. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.