Karel Plíhal – swingující harmonizátor
29.5.2012napsal doc. PhDr. Josef Prokeš, Ph.D.
Tak jako Vlastimil Třešňák navázal hned v počátcích své tvorby na Skupinu 42,u Karla Plíhala (narozen 1958) lze hned od počátku vysledovat zřetelné ovlivnění poetikou poetismu, což pro naši folkovou scénu osmdesátých let znamenalo vítané osvěžení.
Narozen v Přerově, hudebním vzděláním samouk, vystudoval Plíhal strojní průmyslovku a živil se jako topič v olomouckém divadle. Zaznamenání hodná je snad i skutečnost, že při maturitě byl z českého jazyka a literatury hodnocen pouze jako dostatečný, neboť jeho písemná práce na téma „Umění v naší společnosti“ byla zejména po obsahové stránce nedostatečná.
Jeho hudební začátky jsou spojeny s olomouckou country-swingovou kapelou Falešní hráči. Swing z jeho tvorby již nezmizel a v žánrové rozrůzněnosti českého folku působil dojmem nostalgického návratu někam ke generaci Josefa Škvoreckého – kupř.“Sedí topič u piána“ či ještě výrazněji píseň „U spinetu“:
Radostí se rozplynem
s panem Scottem Joplinem
jó rozkveteš jak maceška
až pustíme se do Ježka
třeba si i trsnem
s Oscarem Petersonem
skončíme až za jitra
u Suchýho a Šlitra
Později založil vlastní skupinu Plíharmonyje a v letech 1981 a 1982 s ní získal interpretační portu. Na příkladech Nohavici, Plíhala a později Janouška je zřejmé, jak zásadní význam koncem sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let měl festival Porta pro odstartování kariéry folkového písničkáře.
V roce l983 začal vystupovat sólově a hned tentýž rok obdržel autorskou portu za svoji píseň „Akordy“. Po čase opustil kotelnu, neboť topit a současně zpívat již z časových důvodů nešlo. Vystupoval potom natolik často, až jej to přestalo bavit a dostal se do tvůrčí krize. V roce l988 se proto vrátil do kotelny a zrušil na rok všechny svoje již sjednané termíny.
Roku l985 s více či méně náhodnými spoluhráči u Supraphonu natočil a vydal svoji první dlouhohrající desku (s blankytně modrým obalem a bez názvu), jeho další profilová LP deska se spoluhráčem Emilem Pospíšilem vyšla opět v Supraphonu roku l989. Ochota monopolního českého hudebního vydavatelství vydávat právě moravského písničkáře Plíhala spočívala v nekonfliktnosti a apolitičnosti jeho textů. Snad pouze u písně „Květina“ mohla cenzura v refrénu odhalit nepatřičnou otázku, Plíhal ji však úspěšně obhájil a zdůvodnil hned následující slokou, pranýřující alkoholismus mládeže se suicidními následky a nabádající raději ku pěstování květin:
Nebuďme přátelé adresní
Ale kdo dělá to chladno a černo?
Lepší je fušovat do kytek
Když nám ten svět nějak zešed
Nežli se ztřískat jak dobytek
A pak se řezat a věšet
Plíhal zastával v českém folku funkci jakéhosi „velkého harmonizátora“, který opěval to krásné a pozitivní, zatímco ono „temné“ velkoryse opomíjel. Snad je možno přirovnat jeho postoj k jisté fázi uměleckého vývoje Skota Phillipa Leitche Donovana, jenž po mladistvých protestech a touze po rebelii se roku l97O pro své fanoušky překvapivě odstěhoval na farmu v lesích vévodství Hertfordshire a začal prozpěvovat bezkonfliktní písně o ptácích a zvířátkách a přírodě, o obyčejných věcech i lidech, o poetických snech.
Poetické akordy
Ačkoli Karel Plíhal dával ostentativně najevo svoji hudební nevzdělanost, ba dokonce neznalost not, jeho melodika i harmonizace nepostrádaly zběhlost a originálnost: častým a důležitým prvkem jeho kytarového doprovodu byly kupř. typické melodické postupy basové linky.
Výstavbu jeho písně si můžeme ozřejmit na již zmíněné písni „Akordy“, za kterou obdržel v roce l983 autorskou portu.
Melodie je utvořena ze dvou prvků: klesajícího oblouku v rozsahu septimy nebo oktávy a stupňovitě stoupající terciové sekvence. Druhý prvek je neměnný ve všech slokách, a to i s doprovodem, kdežto první prvek se musí přizpůsobovat různým harmonickým situacím, které jsou v každé sloce jiné (největší změny nastávají ve 4. sloce, kde se zcela mění struktura doprovodu). Harmonicky je píseň „Akordy“ dosti bohatá, autor využívá chromatické terciové příbuznosti, mollových subdominant a překvapivých modulací vycházejících z textu – hrají se ty akordy, o nichž se zpívá, hudební forma se stává zároveň obsahem textu (notový přepis v příloze):
Nejkrásnější akord bude A maj
prstíky se při něm nepolámaj
pomohl mi k pěkné holce s absolutním sluchem
každej večer naplníme balón horkým vzduchem
V stratosféře hrajeme si A maj
i když se nám naši známí chlámaj
potom když jsme samým štěstím opilí až na mol
stačí místo A maj jenom zahrát třeba A moll
A moll všechny city rázem zchladí
dopadneme na zem na pozadí
lehneme si do trávy a budem koukat vzhůru
dokud nás čas nenaladí aspoň do A duru
Od A dur je jenom kousek k A maj
proto všem těm co se v lásce zklamaj
vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní
každá holka pro někoho má sluch absolutní
V každém akord zní aniž to tuší
zkusme tedy nebýt k sobě hluší
celej svět je jeden velkej koncert lidských duší
jenže jako A maj nic tak srdce nerozbuší
Pro ty co to A maj v lásce nemaj
moh bych zkusit zahrát třeba C maj
Každý písničkář má svůj oblíbený akord. Plíhal tuto skutečnost učinil tématem písně a více méně z nutnosti zabudoval do textu rovněž lásku, své nosné juvenilní téma. Oblíbená poetistická rekvizita horkovzdušného balónu zvedla jeho lyrické hrdiny do stratosféry, aby je vzápětí nechala dopadnout na zem a na pozadí a následně jim umožnila koukat vzhůru, snad za odlétajícím, již odlehčeným balónem. Nahoru, dolů a opět nahoru. Láska, zklamání a opět láska. Tak banálně to v životě stoupá a následně klesá – až po definitivní sklesnutí v hrob. Ten raději Plíhal svým posluchačům v rámci povinného optimismu zamlčel.
Hudební terminologie byla v písni zdrojem obraznosti, podobně jako třeba již v l7. století u Adama Michny z Otradovic. A stejně jako u něj měla takovou asociativní sílu, že vyvolávala rezonanci „nejen u profesionálních hudebníků, ale i u širokých vrstev, jimž byly jeho písně určeny“.
Pro Plíhala charakteristická sevřená rytmická struktura se sdruženým rýmem byla pro recipienty snadno přijatelná, začínající kytaristé si navíc mohli přímo s textem konfrontovat své hráčské umění (nevýhodu pro ně znamenala skutečnost, že píseň nebylo možno transponovat – zpívalo by se pak o jiných akordech, než které prsty právě svíraly). Lexikálně a tvaroslovně nebyla píseň důsledná (v jediném verši se kupř. vedle sebe setkaly tvary velkej koncert lidských duší, tj. obecně český tvar adjektiva s tvarem spisovným – z dnešního hlediska nazíráno pojetí postmoderní), od spisovného pozadí se esteticky ozvláštněně odrážely stažené slovesné tvary nepolámaj, chlámaj, zklamaj, nemaj, vytvořené jako rým na nosný akord A maj (obdobně koukat vzhůru / do A duru).
Při výstavbě textu písně „Akordy“ byl s úspěchem užit asociační princip řazení představ, tolik pěstovaný poetisty. Vyzněním píseň kolísala na pomezí lyrického sentimentu a sebeironie, je ovšem otázkou, nakolik onu sebeironii byli posluchači schopni a ochotni postřehnout. Obecně text postuloval právo jedince na svébytnost, byť pouze neobvyklého a mollového akordu.
Specifičnost Plíhalovy folkové poetiky
Obvyklá témata českých folkových písničkářů zpracovával Plíhal nikoli společensky konfrontačně, nýbrž spíše s laskavým humorem a sebeironií. Tu osvědčoval i v rozhovorech pro masová média: „Názor na sebe? Krásný a velmi, velmi inteligentní.“ Vojenská tematika je v Plíhalově písni „Modrá knížka“ kupříkladu pojata následovně:
Celej svět je náhle beznadějně šedý
Bloudím ulicemi zoufalý a bledý
Všude vidím mládež odvedenou, veselou a bodrou
A jenom mně dali knížku modrou, modrou, modrou
Sloka uvedena tvarem obecně českým, dále je však výpověď nesena ve spisovné rovině. Veselost odvedené mládeže (již samo o sobě užití slova mládež ve folkové písni nemohlo vyznít jinak než zastřeně ironicky) postavil autor do konfrontace s vlastní „zoufalou“ neodvedeností, avšak závěrečné opakování „modrosti“ knížky ani nejomezenější cenzor nemohl považovat za opravdu zoufalé, spíše naopak. Podobné textové nuance se ale obtížně dokazovaly a zdůvodňovaly. Jaký rozdíl od Nohavicova „vojenského“ textu stříhali mě dohola / vypadal jsem jako blbec či od jednoznačných textů Krylových!
Rovněž tematika sexu byla u Plíhala poetisticky hravá, kupř. Krylovy nejednoznačné dvě třešně na talíři vyjádřil Plíhal u své dívky koupající se ve vaně takto (závěrečná sloka písně „Námořnická“):
Za modrým obzorem dva mysy naděje
Čekají na další kluky
Maličký námořník i študák z koleje
Mají cíl na dosah ruky
Z typicky Plíhalových tematických okruhů je třeba zmínit především nejrůznější zvířátka, zhusta poetisticky exotická, jako byli tapíři, piraně, rejnoci, nosorožci, aligátoři, panteři, avšak i naše zvířátka „domácí“. S nimi Plíhal rozehrával rozverné bajky, tu a tam přímo konfrontované se světem lidí:
A bleše Tamaře zas blešák s jinou zahnul
Jednou je přistihla – no prostě žádná psina
Pod tíhou svědomí on na život si šáhnul
Skočil mi do dlaně, když fackoval jsem syna
Tento přístup nezapřel inspiraci Jiřím Suchým, kromě již zmíněného poetismu. Je ležérní, dovádivý, fantaskní, hravý, neheroický a milostný. Poetistická hravost je vyjádřena rovněž graficky v zápisech textů písní Karla Plíhala: Z kadlubu poetistických rýmů jako by byl odlit uvedený stejnoslovný rým dávku odlít / někam odlít, rovněž tak poměrně četná rýmová echa typu funí / u ní, aroma / na Roma, stráže / ráže, pramen / ramen, okem / krokem, promiskuity / pro misku i ty. Rýmovou hravost projevoval Plíhal ve svých textech často, jako příklad uveďme alespoň rým Konverzuju celkem plynně / Najdu svoje místo v kinně z písně „Pozvánka“.
Poetistický motiv exotického cestování „s lodí, jež dováží čaj a kávu“ se u Plíhala objevuje kupř. v jeho písni „Taxík“:
Jsi už dlouho pryč a nikdo blízkej není nablízku
Pštros je na tom líp, ten může strčit hlavu do písku
A já ji strčím do okýnka nejbližšího taxíku
Řeknu: pane taxikáři, dvakrát kolem rovníku
Taxikář se spokojeně a se mnou vrhne do proudu
Aut, co trošku připomínaj karavanu velbloudů
Budeme se zvolna houpat noční městskou Saharou
Onen pán mi bude třeba líčit trable se starou
Exotický motiv cestování byl v roce l984 o to účinnější, že – na rozdíl od Konstantina Biebla v blahých dobách rozkvětu poetismu – běžný posluchač písně si mohl o jakémkoli cestování, natožpak na Jávu, nechat pouze zdát. Případně Plíhala zpívat. Z řemeslně textařského hlediska na uvedené ukázce zaujme přesah syntaktického celku prvního verše druhé sloky do verše následujícího, což v jakékoli (nikoli pouze folkové) písni není nikterak běžné vzhledem k formální pravidelnosti, k níž písňový text inklinuje. Navíc v tomto konkrétním případě je na konci prvního verše osminová pauza (a po skončení syntaktického celku naopak další vedlejší věta předmětná navazuje bez jakékoli pauzy), takže hodně záleží na důvtipnosti interpreta, kterak že se s problémem vyrovná: pakliže zdůrazní přesah jako textové ozvláštnění, bude to na úkor plynulosti melodie – a naopak. Plíhal dal při autorské interpretaci přednost melodii. A elegantně se vyrovnal rovněž s interpretačním problémem v závěrečné sloce: ukončením slova líčit a začátkem slova trable stejnou souhláskou.
Závěrem je možno shrnout, že výstavba písní Karla Plíhala souzněla s jeho odlehčeným, intimně působícím projevem a obohatila český folk osmdesátých let o dimenzi optimistické hravosti. Podotkněme ovšem jedním dechem, že ona zdánlivě bezproblémová optimistická hravost se na sklonku osmdesátých let zvolna přesouvala do vážnější, ba zahořklejší podoby a kolem roku l989 vyústila do druhé autorovy tvůrčí i psychické krize, již ovšem (stejně jako krizi předchozí) Plíhal úspěšně překonal.