Portfejeton (Iva Tapi Synáková)
8.1.2012Portfejeton
Iva Tapi Synáková
Sejšn. Já vím, že se to píše session. A taky už jsem se setkala s přepisem. „sešn“, což je možná správnější. Ale pro mě ne. Já v kořenech výrazu sejšn vidím české „sejít se“, pro mě je to české slovo s anglickou koncovkou, podobně jako nohejbal.
Sejšn je sen, halucinace, davová psychóza, prostě něco, co nelze zachytit a popsat, a když, tak to stejně nikdo nepochopí. Ze sejšnu zůstává jen pocit, sem tam útržek děje, který se dá přehodnotit nezasvěcencům jako nedostačující, ale přece jen nějaká odpověď na jejich otázku, co se tam vlastně dělo.
Sokolov, Porta 1980. Z asi stohlavového hloučku se ozvou první tóny písně Quantonamo. Opodál stojícímu protagonistovi dvou vrcholových kapel se divně zaleskne zrak. Prodere se dovnitř shluku, vyrve nejbližšímu kytaristovi zbraň z ruky s omluvným „Promiň, kamaráde, já musím …“ a hraje jako o život. Za posledním „Hejá!“ setře z čela pot, vrátí nástroj majiteli a vydechne: „A teď už můžete hrát, co chcete, akorát to musí mít stejnou melodii a stejný slova jako Quantonamo!“
Olomouc, ještě o rok dřív. J jednou rohu táhne bílý losos peřejí a hledá děvče na neděli. V druhém se čtyři banja překřikují s američtinou, z níž je zřetelně rozumět pouze výrazům home, road a country. V třetím skupinka vlasatých hubeňourů ve vybledlých tričkách a stejně vlasatých dívek v tričkách rovněž vybledlých, leč přitažlivých, vyzpěvuje, že jim žena každá ráda hodí růži, protože oni jsou stoprocentní muži. V přesném geometrickém středu tohoto trojúhelníku stojí vousáč a blondýnka, on duje do nepatrné flétničky a mezitím huláká: „V tom pátým taktu je přece fis, a ne ef, dyť to musíš slyšet! Jak to, že to neslyšíš!“
První Svojšice. Tehdy pouze třítisícový dav se rozchází v houstnoucím\ tmě a areálem se nese jímavý mužská čtyřhlas: „Věrně naše milování nepřeruší žádné zloby naléhání …“
Wabi Ryvola, Vašek Souček, Honza Nedvěd a Dušan Vančura vzdávají hold klasice.
Plzeňská Porta, 1983. Kytaristovi vedle mě se domotává zavázaný prst, vílí cár sebou rytmicky škube, objevuje se zdravá červeň. Nabízím se, že mu zranění převážu. „A čo by, teraz rteba hrať!“ – zaržá, různým máváním vmotá fáč do strun a dokumentuje tak svou osudovou svázanost s nástrojem.
Hospoda u Dobrého data po městské Portě v Brně, letos. Povědomý vousáč v zeleném kabátě s kapucí, pouzdro na house pod paže se ke mně probojoval davem: „Poslyšte, já vás zná. Vy jste byla na školení pedagogického minima!“ – „A vy jste nám tam přednášel psychologii. Co tady děláte?“ – „No, já jdu ze zkoušky – já hraju v BROLNu, Víš, a ujela mně šalina … Jedu vám takhle stezkou, dát koňům v řece pít!“zavýskne psycholog a nechává odjet postupně tři tramvaje za sebou.
Tamtéž, 5 hodin ráno. Bob jde přemlouvat Nezmary, aby zahráli nějaký blues. „Na blues eště není doba.“ Odmítají. „Jakto není doba,“ šílí Bob a nadskakuje na židli, „dyť je pět ráno!“ Dočká se jen pohledu s hlubokým despektem: „Ty, kterej hraješ už ve tři Slavíky z Madridu, nám budeš vykládat, kdy je doba na blues!“
Ale to všechno jsou jen útržky. Pravá podstata sejšnu je jako cukr. Který se v organismu beze zbytku rozpustí a přemění na energii. A tak přeju všem na Portě aspoň jeden energetický sejšn. Od slovesa sejít se.
