Povídání o vzniku Hop Tropu- Ladislav Huberťák Kučera

Povídání – Ladislav Huberťák Kučera ( Hop Trop)

Mívali jsme doma gramofonovou desku, která byla zvláštní. Drážky z jedný strany se skoro proklubaly skrz bakelit, zatímco druhá strana byla nedotčena. Bytem co chvíli hřměla písnička o starým honci krav, a já cejtil, že tohle je to správní. Doma jsem objevil starýho gibsona, tvrdšího, než život sám, a protože jsem nikdy neslyšel, že by na něj někdo z rodiny hrával, je mi dodnes záhadou, kde se vlastně vzal.

Později jsme ho s klukama tahali na první čundry. Bylo nám kolem čtrnácti a údolí Rio Ohário se, s námi nechtěným jódlem, nesly písničky odposlechnutý od pana Pellara, Suchýho, Beatles, a bůhví koho. Jenou přebrodil řeku k našemu ohni drsňák v maskáči, vylil z trofejních „půllitráků“ vodu, dal je sušit k plamenům a půjčil si našeho krutýho gibsona. Celej večer naším ležením duněly stáda a vlaky, defilovaly zástupy pistolníků od těch kvalitnějších, jako Billy Kid, po slabší, jako Slaboch Ben.

Podruhý jsem cejtil, že tohle je to správný.

Bigbítová horečka zastihla snad každýho kluka. V učení, v rachotu červenejch kytar, snažili jsme se taky zpívat lívrpůlsky, a na čundrech nám to bylo patřičně vyčítáno.

Jednou si nás vzal do parády starší kamarád Berta R ück a naučil nás fígl. Zpívat ve dvou a třech hlasech bylo pro nás objevem, stejně jako jeho chlupatej zpěvník, plnej překrásnejch starejch písniček. Pořídil jsem si zpěvník v ještě chlupatějších deskách a pilně opisoval.

Později v kasárnách na stavbě letiště budila tahle knížka údiv u vojáků, mluvících nejednou řečí a nedesaterým nářečím. Žil jsem tam v montérkách, tričku a sandálech, vyzbrojen sklápěcí Tatrou 138. Byla celá ocákaná betonem, kterej mi do korby vylejval z vysoká míchačky Honza Kopečný. Byl z Chebu, i když podle opálení ho v létě leckdo oslovoval maďarsky, nebo rómsky. Kamarádi ale důsledně česky: „Johnny!“ Jak jinak?

Hráli jsme spolu po večerech na kytary a kamarádili s kantorem Ádou Lisým, momentálně des. abs., což u naší zbraně byla asi dost veliká šajba. Áda dovedl třeba zařídit turistický výpravy vjáků po stopách partyzánů tam i onam. Pochopili jsme hned, že partyzáni se pohybovali většinou v lese, takže jde o úplně normálka čundr i s možností vybrat si ve skladu kuchyně potravu.

Desátník kantor Áda jednou při večerním hraní, jehož byl vzdycky jen posluchačem, chladně prohlásil: „Chtělo by to basu. Já vás přihlásil na Portu. Abyste se koukli taky na svý kámoše, jedeme do Kraslic!“ V duchu nejvíc jsem jásal určitě já, protože tohle muzikantský město rok předtím zažilo Portu, na který jsme zkoušeli hrát s naší trampskou partou. Fort Alaska – byly to zlatý časy.

Sloužil s námi Pavel Mosbauer, basař. Opravdovej basař. Spolu jsme na vojnu rukovali z Cremony, takže hudební nástroje byly naším chlebíčkem. Basa byla bez problémů, a později Cíga, kterej svojí dlouhou vychrtlostí připomínal trochu cigáro, leckde chválili za precizní, čistou hru. V Kraslicích jsme moc slávy nenadělali, ale jako náhradníky nás porota vybrala na celostátní Portu do Sokolova. Podmínku bylo, že budeme mít do soutěže čtyři písničky. Na přihlášku se musely napsat tři z Kraslic, a jeden vymyšlenej název, ke kterýmu bylo nutný do celostátního klání vymyslet jenom maličkost. Myslím, že text a melodii. Dali jsme se do práce a povedlo se jich dokonce víc.

Tenkrát zabodoval Pacifik a my si společně s Plížáky odnášeli diplomy za druhý místo. Svoje vlastní fotky jsme si pak prohlíželi dost dlouho, vzájemně si poklepávavajíce na rameno. Za odměnu nám pak velitelství dalo občas rozkazem hrát na různejch schůzích¨, pro vojáky spřátelenejch armád – Kojejcům a Mongolcům se to náramně líbilo. – a zúčastnit se FPP v Sokolově. Tam už se musely z repertoáru vyškrtat kříže, mrtvoly, tuláci a vagabundi, alkohol, kuřivo a další rekvizity trampskejch písní.

Dochovala se například jediná skladba pro tuhle událost, bohužel ne mezi obyčejným posluchačstvem, ale v polozapomenutým zpěvníku, podle kterýho ji nastudovala parta zvukařů z Petynky. Při vystoupení Hop-tropu byla provedena veřejně, včetně vystřelenejch pěstí ve finále. Kamarádi mi chtěli – jako už tolikrát – udělat radost. Slzy dojetí se nekonaly, ale začal jsem úpěnlivě přemejšlet, jak radost oplatit.

Po vojně přibyly obyčený starosti a hrálo se jen málo. Pár písniček přišlo na svět pro nově vzniku skupinu Basta fidli. Po prvních nezdarech se rozpadla dost brzy. Další písničky sotva spatřily světlo světa, poznaly tmu šuplíku. Občas jsme si zpívali s mojí ženou Zdenou, která se už před vojnou /mojí!/, nechala obalamutit mám syrovým zpěvem a neurvalou hrou na kytaru tak, že mě vtáhla v lese z houpací sítě a trochu zcivilizovala.

Na Kladno jsme se stěhovali v sedmasedmdesátým, a teprve po třech letech nás kytary svedly dohromady s Jardou Lenkem. Přinesl si nechat opravit kytaru a navzájem jsme si hráli, co kdo stvořil. Říkali mu Samson a byl mužem činu. Zašel do hospůdky „U Černý Máry“, kde s kdekým hrával Míra Vondra na basu. Den nato se začal otřásat náš panelák.

Míra ná přezdívku „Šroub“. Nikdo z nás dodneška neví, jak k tomu přišel. Šrouby většinou nemají vynikající sluch a srdíčko s puncem. Přezdívky jsou divná věc. Samson vostříhanej Dalilou se asi taky moc nepodobal rozchechtanýmu Jardovi a já svůj hubertus z půdy jednoho opuštěnýho baráku v pohraničí už taky nemám. Nenosil bych ho, přestože mi sloužíval jako spacák, stan a nůše na chrastí.

Byli jsme zase tři. Každou zkoušku přibejvaly dvě písničky, ať už z dob Termitů (jak se jmenovala naše vojenská sešlost(, nebo ze šuplíku. Blížilo se první vystoupení, kterým bylo okresní kolo Porty. Chyběl název skupiny, protože převládal názor, že všechno ostatní důležitější. Při jednou sezení přišla řeč i na tohle. Zdena, můj a náš první největší fanda a kritik, řekla tohle: „Chcete to takhle vlastně jen zkusit a kdoví, jak vás vezmou lidi.

Co takhle třeba Hop nebo trop?“

Stačilo zestručnit, a brali jsme. Dál už se jenom vymejšlelo a hrálo. Chtěl bych, aby bylo pořád o čem. Stanou se různý věci. Čas a cesty můžou za to, že poznáte fajn lidi, přátele, kamarády, a taky ty ostatní. Pokud se někdo pozná v některý sloce, nebo si dokonce zazpívá z tohohle zpěvníku, nemohlo se stát nic skvělejšího.

Když mi někdy jó nebylo do zpívání, vždycky se našel někdo, kdo mě v tom nenechal samotnýho. Byla to dlouhá řada jmen a Samson se Šroubem by jistě připsali další.

Tak díky, aspoň těch pár písniček.

Huberťák, úvod k 1. zpěvníku Hop tropu

foto: Jirka Tobola

This entry was posted on Neděle, Duben 7th, 2013 at 18:36 and is filed under ID 53 Cesty - Cesty tónů. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.