Stojedenáctka s Devítkou

 

rozhovor s H.Brožem (Devítka) po 111.Tónech cest (Lucy)

Krásné tři jedničky označovaly Tóny cest konané 13. prosince 2011. Výzdoba i atmosféra evokovaly blížící se svátky. Tempo di vlak ten večer hojně sahalo do repertoáru jiných kapel a vybíralo ty s vánoční a zimní tématikou.

Pozvaní hosté tentokrát dorazili z různých koutů republiky.  Devítka totiž bydlí částečně v jižních Čechách (manželé Brožovi), trošku ve východních (Petr Haf Havrda)a stálého hosta Petra Novotného si přibírají z pomezí jižní Moravy a Vysočiny.

Kapela letos oslavila – neoslavila své dvacetileté výročí existence. Nekonaly se žádné megakoncerty, nicméně dáreček si nadělila v podobě nového CD Duše v peří.

 

Druhá půlka večera se tedy nesla zejména ve znamení písniček z nové desky. Nechyběla oblíbená historka o vzniku titulní písně, oceňovaná zejména na Ostravsku.

Originální komická scénka v podobě muzikantského souboje obou Petrů (basa kontra elektrická kytara, ovšem za pomoci netradičních pomůcek typu záchodová štětka, příbor či brambory) diváky značně rozveselila. Neméně ovšem pobavila i neplánovaná vsuvka místních aktérů s padajícími vázami a transparenty.

Vše nakonec dobře dopadlo a po koncertě jsme si trochu s Devítkou (přesněji s kapelníkem Honzou Brožem) popovídali.

 

Jak se vám tady dnes hrálo? Jaká byla atmosféra?

      Od jisté doby jsem fanda na Ostravu, na její zákoutí provoněná dřinou, železem a uhlím, protože jsem fanda na Ostraváky, a protože znám „Tempáky“ a vím, že jsou to „fajne“ lidi, těšil jsem se. A nezklamal jsem se. Stačí?

 

Jezdíte na Severní Moravu často?

     Bohužel, spíše sporadicky.

 

Nedávno jste hráli v Polance nad Odrou, kde se dle vašeho povídání stala příhoda s Duší v peří. Co je na ní pravdy?

     Nechtěla bys nechat autorovi alespoň lehkou mlhu tajemství? Ale ano. Myslím, že je to pravda.

 

Jak se prodává nové CD? Je o něj větší zájem než o ty předchozí?

     Je to jednoznačně nejúspěšnější CD Devítky za dobu její existence. A troufám si říct, že právem. Dal jsem mu tři roky života a všechny síly, které jsem měl. Poprvé jsem pro jednu desku napsal třiadvacet písniček a nemilosrdně vyhazoval. Jen na masteringu jsme strávili tři dny. Dodnes bych na ničem nic neměnil a to se mi nestalo ještě nikdy v životě. První vydání je téměř vyprodáno. Chystáme dotisk.

 

Kdysi jste hrávali ve čtyřech, pak se s odchodem bratrů Hoffrichterů na dlouho objevovalo trio. Nyní si berete stálého hosta – basáka, většinou Petra Novotného, někdy i Honzu Klupku z Passage. Bude tedy Devítka už trvale čtyř, případně vícečlenná?

     Bezmála pět let jsem zkoušel Devítku tříčlennou, neb mne právě tato forma vždy oslovovala nejvíc. Než zjistil jsem, že tento kabát mým písničkám prostě nesluší. Na rozdíl od jiných si totiž myslím, že písnička napsaná srdcem a s otevřenýma ušima aranž a žánr v podstatě obsahuje. Jde jen o to, vyhovět jí. Tedy, ano. Pokud to bude možné, Devítka zůstane do budoucna čtyřčlenná.

 

Tempo di vlak má Tóny cest v Ostravě, vy zas míváte pravidelné večery v pražské Malostranské besedě.  Vidíte  nějakou podobnost mezi těmito akcemi? (Počet diváků, atmosféra…)

     Kdybych chtěl být cynický, řekl bych, že nadšení a fatální nedostatek peněz. Ale nebudu cynik. Nevím, jak to mají „Tempáci“ v Ostravě, ale pro mě je Malostranská Beseda nejsrdečnější záležitostí v mém muzikantském životě. Hrajeme v ní pravidelně skoro patnáct let. Déle, než tam hrálo mé milované Divadlo Járy Cimrmana.

Každý měsíc máme možnost stát na podiu, přes které bez nadsázky kráčely muzikantské dějiny. A jejich tvůrci. V šatně jsme seděli na židlích, na kterých sedával Kalandra. Michnová, Merta, Klikar, Hříbal. Pospíšil, Němec, Neduha.  A Marek Eben, když ještě hrál country. A mraky dalších, kteří tam byli, anebo jsou doma. Dodnes mě to nepřestalo dojímat.

Co plánujete do další dvacetiletky?

 

     První „blikanec“: Hrát co nejvíc na Ostravsku. Jsou tam fakt fajne lidi. Ale vážně. Chci dělat Muziku nejlépe jak mi mozek a prsty dovolí a nejupřímněji, jak mi dá srdce. Amen.

 

                                                                                                                                     ptala se Lucie Lucy Nováková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    
Pokud se vám jeví nadpis lehce zmateným, vysvětlím. Název Tóny cest nese cyklus hudebních večerů pořádaný ostravskou trampskou kapelou Tempo di vlak. Nápad vznikl před deseti lety a kapela si každý měsíc, vyjma letních prázdnin, zvala zajímavé hosty z trampsko- folkovo-countryového rybníčku. Před pěti lety okolnosti vynutily přesun z původního kulturního domu Gama na Fifejdách do prostor zařízení příznačně pojmenovaného Akord.

Letošní 15. říjen patřil stému pokračování této příjemné akcičky.
Večer obvykle začínají domácí Tempáci, příjemnou tradicí je i možnost vstupu zdarma, pokud dotyčný přinese „pekáč buchet“ – neboli jakýkoli zákusek v množství větším než malém.

Domácí výtvory pak o přestávce slouží jako občerstvení všem návštěvníkům. Občas k tomu přibude i nějaké to promítání a povídání z cest. No, a nesmí chybět host – těch se vystřídalo už 65, někteří jednou, jiní vícekrát, jména známá jen místně i celorepublikové hvězdy. Marod, Trempo di šlak a podobná kamarádská recesistická uskupení, z krajů blízkých třeba Sluníčko, Dobrá poloha, Celtic Cross, Křeni a z opačných koutů republiky zas Pavlína Jíšová, Nezmaři, Pacifik… Opravdu si každý za ta léta mohl vybrat.
A jak probíhaly Tóny jubilejní? Význačný večer přinesl hosty hned dva. Zahájil „téměř domácí“ BG Styl, nejčastěji se vyskytující mezi zvanými. Završil tak tucet účinkování a to zasluhuje ocenění – na scénu byl přinesen první z mnoha oslavných dortů. Předtím ovšem zazněly tradiční bluegrassové pecky a na jednu z nich, Kentucky Girl, nafasovali „hostky“ – dámskou část hostitelské kapely. Přídavkem si střihli k velkému pobavení a radosti muzikantů i posluchačů tempácký Zlatý déšť v bluegrassovém hávu.
Poté Libor Čenda Cenek odložil mandolínu, chopil se mikrofonu a své obvyklé moderátorské role, aby uvedl domácí.
Tempo di vlak nabídlo výlet do minulosti, projížděli repertoár od nejstarších písní až k novinkám, vybrali za každý rok jednu. Během vystoupení rozbalili dárek od p. Kuklové a p. Bystroňové – dort v podobě mašinky s pěti vagónky. Dle zpráv z kapely prý nejen vypadal, ale i chutnal výtečně. Navrhli také vylepšení dalších večerů přidáním karaoke show s dobrovolníky z publika.

Prvním dobrovolníkem byl povinně vylosován dvorní kameraman Honza Halas a k protestům, že nemá běžící text, nafasoval papír – nejsem si jistá, že se na něm kýžená slova písně Velké plány opravdu nacházela. Na jeviště se též musel dostavit „ředitel Tónů“, neboli hlavní organizátor Mirek Zajac Duda, který byl odměněn za svou záslužnou činnost dalším z mnoha dortů. Jelikož slavit je potřeba všemi možnými způsoby, překvapení toho večera nebrala konce. Kapela vlastním nákladem vydala upomínkové CD Tóny cest. Všichni účinkující stovky pokračování by se na něj sice nevešli, 26 písniček však tvoří dostatečně reprezentativní výběr hostů a zpříjemní jistě nejeden zimní večer. To vše v rámci oslav nabídnuto za velice symbolických 50 Kč. Později CD bude samozřejmě také k dostání, i když za mírně vyšší cenu. Kapela neopomněla pozdravit písničkou ani dalšího oslavence – kamaráda Franklina z Angoly.
Poslední pauzou k vyvrcholení večera. Na pódiu téměř tma, jen světýlka svíček, tempáci tvoří sbor písni Jen tak dál – na židli sedí s kytarou Vojta Kiďák Tomáško, trampský písničkář, můj z nejmilejších. Krásné zakončení s písničkami starými i novějšími, jakož i veselými historkami, jak už bývá Kiďákovým zvykem. Povídka o návštěvě nočního podniku pobavila stejně, jako básničky Jardy Wykrenta či třeba Depresivní písnička, znějící docela vesele, Kolínská vrchovina (již z nadpisu čiší psina) – vlastně vůbec asi zaznělo těch smutně – krásných, na které jsem bývala zvyklá, méně, zato rozesmívacích se publiku dostalo v hojné míře. Závěrem samozřejmě nechyběl Toulavej, opět s doprovodem kapely.
Oficiální část plynule přešla v jam s nachystaným občerstvením pro tělo i ducha – tempáci dodali chlebíčky, jednohubky, Ryvolovky… Příjemný večer zahřál u srdíčka a všichni už se těšíme na další stovku. Kdo máte zájem, zajděte do Ostravy – Zábřehu. Na Nezmary 10.11. už to zřejmě nevyjde, ale zkuste třeba prosincové předvánoční Tóny s Marien.

Tóny cest ukázaly, že i v panelákovém prostředí může být dobře

Doba adventní je mimo jiné i dobou vánočních koncertů. Těch velkých honosných pro stovky posluchačů, i těch komornějších pro stovku třeba jednu. Jeden z těch druhých uspořádala v pátek 8. prosince v kulturním  domě Gama ostravská skupina Tempo di vlak. Když jsem jel na jejich koncert, honily  se mi hlavou různé obavy a vzpomínky na občasná setkání s touto zvláštní komunitou trampů: jejich uniformita oblékání a chování a podobně. Místo toho jsem se ale dočkal příjemného překvapení.

Přestože kapela Tempo di vlak vznikla teprve loni a koncertovat začala až letos na jaře, působí velmi nadějným a vitálním dojmem.
Stačila se objevit na řadě festivalů včetně těch prestižních, jako je Zahrada nebo finále +Porty. Už to samo je oceněním jejich muziky, jejíž základ tvoří především čisté, procítěné vokály Ester „Viki“ Donathové a Silvy „Áji“ Hillové, doprovázené kytarami Jiřího Hanuska a Robina „Cowboye“ Hilla a kontrabasem Petra „Brumly“ Donatha.

Jejich melodická poetika je posunuje od ortodoxního, jednoduchého trampského prozpěvování směrem k lyrickému folku s propracovanou harmonií, čímž se mohou stát přitažlivým pro širší publikum, než je uzavřený okruh táborníků. A tak přesto, že skupina sama deklaruje, že vychází zcela jednoznačně z tradic klasické a moderní trampské písně“, posunuje dál její hranice svou snahou po vokálně instrumentální osobitosti a propracovanosti a hledá tak svou vlastní cestičku ze zavedených standardů.

Ostatně výše zmíněné Tóny cest v Gamě jsou právě jejich autorským každoměsíčním – a zdaleka ne jen hudebním projektem, koncipovaným od počátku do podoby cyklického minifestiválku s pečlivým výběrem hostů. V tom třetím, prosincovém se po dlouhé době v Ostravě objevil náš snad nejznámější recitátor Mirek Kovářík s typicky rozevlátým přednesem textů Václava Hraběte, Josefa Kainara a Alexandry Berkové. K jeho životním paradoxům patří mezi jiným i to, že jako z podstaty netramp („… jak já k tomu přijdu, že mi ten širák nic moc neříká, že tu Portu prožiju v hotelu…“) se jako dlouholetý konferenciér Porty stal jakýmsi trampským maskotem díky poezii jazzové a bluesové. Tou právě konvenoval druhému hostu večera, bohumínské vokální skupině Sluníčko, která tady poprvé představila své CD Maratón.
Z jeho obsahu ale zahrála jen málo, protože první oficiální křest bude tuto sobotu v bohumínském kinosále. A taky proto, že tyto Tóny cest byly koncertem vánočním. A právě tomu Sluníčko věnovalo značnou část svého vystoupení. Dovršili tak atmosféru, kterou svým citlivým dramaturgickým přístupem dokázala pořádající kapela Tempo di vlak i po výtvarné stránce vdechnout tomuto sálu ve stroze panelákovém prostředí a ukázat tak, že s dobrou muzikou a dobrými lidmi může být příjemně kdekoli.
                    

                                                                                                                                       Miroslav Vlček , Mladá fronta DNES, 11. 12. 2000
 

O veselém ostravském publiku, zánětu hrtanu, hledání Gamy, Klárčině sukcesu ….
Hoho, tak tedy Ostrava…. Těšili jsme se. Já s bráchou a Zdenou asi nejvíce, protože jsme v dobách Poupat opakovaně zažívali uchechtané ostravské publikum, které mi, nevím proč korespondovalo s obrázky uchechtaných černých horníků, kterým ze tmy dolů svítily zuby.
A to i přes to, že už se v Ostravě léta uhlí netěží. Byla to prostě u nich vždycky pohoda, obvykle jinde si s lidmi takový dialog netroufnete vést. Tady nám nikdy nedali šanci a v přátelské atmosféře nás povzbuzovali, ať už třeba nekecám a hrajem, ať zahrajem ještě tuhle, nebo onu píseň, či třeba jestli Honza náhodou ještě nepopovyrostl….KD Gama, v čele s paní Makovou, je pro folkaře úžasný stánek.
Těšil jsme se tak strašně, že jsem zase přišel o hlas. Zůstal někde na divadelním zájezdu v Táboře, ze kterého jsem jen tak přejížděl na, ten den své už čtvrté, vystoupení do Ostravy.
Ale pohoda. Do chvíle než Jeník zapnul ve své Lagunce klimatizaci a já už v Mohelnici myslel, že mi někdo oběma rukama mačká krk. Kuriózně se do Ostravy dopravila Ivanova Klárka, která nestíhala odjezd z Pardubic, protože absolvovala přijímací pohovor, coby lektorka němčiny. Ukázalo se ovšem, že šéfové dotyčné firmy jsou z Ostravy a že ji tam tedy za námi do ostravského kulturáku Gama vezmou. Čímž získala vcelku velký časový prostor pro nezávazné klábosení během dvou a půlhodinové jízdy a to by v tom byl čert, kdyby neudělala dojem.(Čert v tom nebyl – přijata, gratulujeme, složím oslavnou ódu: Danke, maine liebe Ostrafa).
Ostravu jsme našli bez obtíží, kulturní dům Gama s obtížemi, respektive náhodou.Těsně po té, co jsem připustil, že nevím, kde jsme, ani kam či kterým směrem máme jet, vynořila se před námi známá Aralka, kterou je nutno projet a hned za ní Gama stojí. Hurá. Tempáci di vlak, coby hostitelé, už měli rozparáděný sál a tak jsme vybalili a začali oprašovat. Já opět s hrůzou v jakém to je stavu po tak dlouhé době nezkoušení – považte týden, jsme na to nesáhli…ta hrůza, ostatní vcelku v pohodě, že to zas nějak dopadne a že to při nejhorším zase nějak okecám.
Naštěstí nebylo třeba. Pan zvukař se činil, pan moderátor se taky snažil, možná zbytečně moc a hlavně: Ó…sladké ostravské publikum. Ke konci při opakovaném opakování přídavku jsme měli skoro pocit, že jsme něco jako Beatles…. Úvodem jsme předali ještě Robinovi z Tempa na důkaz díku a mezikapelové spolupráce obří perníkovou lokomotivu. I s příslibem zaslání faktury, to aby věděli, zač je v Pardubicích perník.
I přes všechny naše duhy a neduhy to dopadlo moc dobře, s příslibem brzkého opáčka u nás i v Gamě. A touto cestou děkuji za veskrze kladné ohlasy, které mi mailem po koncertu přišli.
Zapsal: Víťa
 

 

Pozvanie od skupiny Tempo di vlak sme mali už dosť dlho a náležite sme s pripravovali. Julinka dostala nové šaty, Medveď zvýšené tréningové dávky a pán Chudík v dielni pripomenul nášmu autu, že má byť spoľahlivé.
Vo štvrtok v Bratislave napadlo asi 15 centimetrov snehu, čo znamenalo úplnú katastrofu. Cestári sa pustili do práce s veľkým elánom a pozhŕňali sneh na električkové koľaje, takže čosi kdesi aj vykoľajilo. Napokon vo štvrtok večer bolo jasné, že autom nepôjdeme. Stretli sme sa preto v piatok napoludnie na stanici. Pripadali sme si ako blbci, keď sme tam stáli so všetkými báglami a haraburdami pod modrým nebom a v ostrom slnečnom svite.
Vrátili sme sa s Medveďom k nám domov, vyhrabali auto zo snehu a až potom sme konečne vyrazili na cestu. Na hranici sme najprv trištvrte hodiny čakali, zato potom som omylom ušiel najprv policajtovi a následne aj colníkovi. Zistil som, že ani českí policajti nemajú radi, keď ich ignorujete.
Večerali sme v akomsi motoreste neďaleko Olomouca za značne priateľskú cenu a do Ostravy sme dorazili po šiestej večer. Kultúrny dom Gama stojí na škaredom sídlisku, ale znútra je celkom pekný.
Privítali nás Zajíc a Alenka Kučerová zvaná AlíK, ktorí dokopy tvoria akýsi background skupiny Tempo di vlak. Organizujú všetko dianie okolo tejto skupiny a treba povedať, že dobre.
Minimálne raz do mesiaca usporiadajú koncert, kde hrá Tempo di vlak a ešte nejaký hosť. Majú celkom dobrého konferanciéra a každý koncert je sojený ešte s nejakým \“nekoncertným\“ dianím pre spestrenie. Buď je to nejaké premietanie obrázkov či videa, alebo, ako teraz, výstava akýchsi výtvarných diel a tak trochu aj vianočná besiedka s ozdobami a zákuskami. účastníci koncertov dostávajú klubové preukazy a za každú účasť na koncerte dostávajú do preukazu pečiatku. Následne pri niektorých drahších koncertov s hviezdnym obsadením za tieto pečiatky obdržia zľavu na lístok.
Veľmi nás potešilo, že sme v sále objavili gitarovú brložnicu Ibaivu. Veru, náš fan klub je malý, ale verný až za hranice! Naše vystúpenie bolo doslova tragické. Celá kapela patrí na ľavé krídlo… Hrali sme mizerne, spievali falošne, zabúdali text a podobne. Ocenil som výhodu dvanásťstrunovej gitary, keď mi počas pesničky praskla struna \“E\“. Nevadííí! Mám ešte jednúúúú!

No proste bol to des. A tí ľudia celkom zdvorilo tlieskali a vypýtali si aj prídavok. Dokonca skúpili väčšinu cédéčiek a kaziet, asi preto, aby si vypočuli ako to má naozaj vyzerať.
Po skončení koncertu nás odviedli naši hostitelia do pivovarskej reštaurácie, kde sme posedeli asi tak sve hodiny. Nebola to bohvieaká zábava, pretože my akosi v podobných zariadeniach nie sme práve doma. Odtiaľ nás AlíK odviedla k sebe domov. Pokecali sme a zaliezli chváliac Ibaivu. Predtým som ale strašne zjazdil Medveďa, ktorý opäť domrvil sklz v pesničke Kaluže. Následne som ho niekoľkokrát skúšal, či vie, na ktorú slabiku to má spraviť. Ešte keď zaspával, som ho zobudil vrhnúc sa na neho s otázkou \“Na ktorú slabiku?\“
Ráno pre nás prišlo o štvrť na dvanásť. Vrhol som sa na Medveďa: \“Na ktorú slabiku?!\“ Odpovedal správne\“Po!\“ Vzápätí sa začal škrabať na hlave, lebo zabudol, v ktorej pesničke…
Keď prišiel Zajac, rozlúčili sme sa s Ibaivou, ktorá sa vracala už domov a my ostatní sme sa odtrepali do Karvinej. Mrzlo až prašťalo a tak sme sa na našich letných pneumatikách radšej veľmi neponáhľali. Dva týždne dozadu sa totižto pri ceste do Ostravy vybúrala skupina Magison. Spravili kotrnelec, auto bolo na šrot a speváčka skončila v špitáli s prasknutým stavcom. My sme boli úspešnejší a do Domu detí Juventus sme dorazili celí. Zložili nás do izbietky za barom, kde sme mali úplný kľud a starali sa o nás úplne špičkovo. Kŕmili nás, napájali nás a boli na nás strašne dobrí.
Okresná prehliadka folkových, trampských, country a podobných muzikantov \“Totýmek\“ bola veľmi rôznorodá. Keďže sme mali hrať hneď po prestávke, boli sme pripravení už pri poslednom vystúpení pred ňou. Boli to dvaja chlapci, ktorí hrozne hrali a spievali kameloťácke pesničky. Vrchol ich vystúpenia však prišiel až keď skončili. Totižto jeden ich kamarát ich hecoval, že sú mäkkí a že súťažiť nepôjdu. Stavil sa s nimi, že ak na to javisko vylezú, dá sa ostrihať dohola. No a prehral a konferanciér Pepa Mlok Grimm ho pozval na javisko, aby to priznal. Následne povolal kvalifikovanú holičku, ktorá ho pretvorila na skinheada, kým celá sála spievala \“Když mě brali za vojáčka, stříhali mě dohola…\“
Naše vystúpenie prekvapilo najmä nás samých. Zvukár Stanislav Večerka odviedol excelentnú prácu. Taký famózny zvuk sme snáď ešte nezažili a pripadalo nám, že tak dobre sme ešte nehrali. Odchádzali sme z javiska vyšší o pol metra sebavedomia… Teta barmanka nás potom nakŕmila rezňami, nad ktorými Miloš predniesol stručný, hodnotiaci prejav, po ktorom sme od rehotu padali pod stôl. Tempo di vlak sa s nami rozlúčilo a okolo pol ôsmej sme vyrazili domov, pekne pomaličky, ale bezpečne. Napokon to teda všetko dobre dopadlo, aspoň nám to tak pripadalo.

Ostravský Kulturní dům Gama v Hornopolní ulici, v sousedství nemocničního areálu a pivovaru Ostravar, kromě jiných aktivit vsadil také na prezentaci trampské hudby. Už dva roky zde pravidelně vystupuje domácí folková kapela Tempo di vlak, kterou občas doplní i hostující soubory. O zájemce tu věru nouzi nemají…

»Tóny cest – to jsou večery naplněné hlavně trampskou muzikou. Letos to byly například melodie Mikiho Ryvoly, Nezmarů, Pacifiku, ale idalších, leckdy méně známých či dokonce teprve se prosazujících skupin,« uvedla k aktivitám Kulturního domu Gama jeho pracovnice Jiřina Maková. »Některé programy doplňujeme také videoprojekcemi nebo uměleckým slovem, což samozřejmě dramaturgii obohacuje, takže i zájem publika je trvalý,« doplnila. V polovině června tu pokřtila svůj první kompaktní Na ostravských Fifejdách mívají dostaveníčko příznivci folku (Haló noviny, 11.7.2002)disk ostravská skupina Tempo di vlak, která je v tomto kulturním domě trvalým hostem. Kapela se prosadila i ve finále soutěží Moravský vrabec, Trampská porta a jinde. »Se smíšenými pocity jsme vstupovali do vnějškově nevzhledné betonové stavby, ale o to víc nás upřímně překvapil malý útulný sál uvnitř,« přiznala se jedna z návštěvnic vystoupení skupiny. »A když večer zahájila pořádající kapela Tempo di vlak, jako bych se vrátila do svých »…nácti«: ty písničky voněly lesem a dálkami, promítané diapozitivy z toulek kapely po pódiích i vandrech vhodně zpívání doplňovaly, aby tím atmosféru ještě víc umocnily. Vytvořila se zde nádherná pohoda, která maže hranici mezi těmi, kteří baví, a těmi, co se bavit nechávají. Nijak smrtelně se neberou ani případné překlepy a přežblepty, všechno je otočeno v žert, nechybí troška hecu ani improvizace… A tak jsem si najednou uprostřed betonového města připadala jako někde v přírodě na vandru,« konstatovala návštěvnice, nechávající si říkat Vega. Ostravskou folkovou skupinu Tempo di vlak tvoří Silvie Hillová alias Ája (zpěv, flétna, rytmika), zpěvačka Ester Donathová – Viki, zpěvák a kytarista Robin Hill – Cowboy, zpívající a hrající kontrabasista Petr Donath – Bruml a kytarista Jirka Hanusek – Jirka. »Všechno začalo na podzim 1998, kdy jsme se potkali na jedné trampské akci – Dakotě. Samozřejmě se tam hodně zpívalo a hrálo: tam jsme si nějak padli do oka a do uší. Několikrát jsme se potom spolu setkali a zazpívali si jen tak pro radost. Nikoho z nás tehdy ještě nenapadlo, že bychom mohli časem vystupovat veřejně i na festivalech. Přelomem byla naše účast na festivalu ve východočeském Horním Jelení: honem jsme tehdy museli vymyslet název kapely a taky jsme se museli patřičně připravit. A pak už to šlo málem samo sebou. Písničky si píšeme nejen sami, ale pravidelnými přispěvateli jsou také autoři Robert Čapek a Alena Kučerová,« zmínili se o sobě kolektivně »jedním hlasem« aneb »unisono«. A jaké je jejich přání do budoucna? »Ať nás neopustí radost z dobrých písniček a taky bychom si chtěli popřát spoustu spokojených posluchačů,« uvedli společně. To první záleží především na nich. To druhé získali v Kulturním domě Gama v ostravských Fifejdách také díky tomu prvnímu. Protože lidé si v té současné společenské siberii přejí aspoň kousek, skutečně aspoň špetičku, radosti, něčeho pozitivního a vskutku hřejivého.
 

TÓNY CEST – UŽ JSTE BYLI NA TRAMPSKÉM RAUTU? (InternetFOLK, 14.6.2001)
Přiznávám se bez mučení, proti návštěvě libovolného rautu jsem nikdy nic neměl. Myslím, že je to moc hezký koníček, škoda jen, že mě jedinci či libovolné instituce nezvou častěji. Těchto bohulibých akcí jsem už přesto pár absolvoval. Na některých nabízeli vybraní kuchaři vybraných restauracípřehršle všemožných lahůdek a v rohu decentně hrála kapela, na jiných se smečka hladovců rvala o poslední olezlý chlebíček. Ale o trampském rautu, který pořadala kapela Tempo di vlak v rámci svých Tónů cest (tzv. traut), jsem nikdy předtím neslyšel.
O tom, že se mi Tóny cest hodně líbí, jsem psal už v červnovém vydání časopisu Folk a country a svůj kladný postoj k rautům jsem vyjadřil o pár řádků výše. I průměrně inteligentnímu bernardýnovi je tedy asi jasné, že jsem neodolal a na ve čtvrtek 7. 6. 2001 vyrazil směr Ostrava. Vstupenka stojí méně než dva litry benzínu a navíc při třetí návštěvě Tónů cest obdržíte berušku sedmitečnou (bohužel ne živou, ale čokoládovou). Lístek vám za dveřmi roztrhne usměvavá a sympatická AlíK. Tedy Alena Kučerová, z jejíž tvorby pocházejí některé texty hostitelské skupiny. A pokud by se vám roztržení vstupenky zdálo málo, nabídne vám i možnost zakoupení časopisu Cesty. Stojí to za to. I já, který dostávám u většiny tramských časopisů příznaky podobné BSE, kulhavce i slintavce dohromady, jsem si v něm pěkně početl. Místo přehršle trampských povídek můžete v posledním čísle najít například anketu o trampských časopisech nebo ukázku z díla Vladimíra Merty Nebýt stádem Hamletů.
Ale pojďme ke koncertu samotnému. Toto deváté pokračování se od předchozích lišilo absencí hudebních hostů. Hudební program celé první části, kromě čtyř písní skupiny Šíny, zajišťovala pouze domácí kapela křtící svůj nový zpěvník, čímž byl získán čas i důvod k uspořádání trampského rautu v druhé půli večera.
Mimochodem proti členům skupiny Šíny jsou muzikanti z Tempa opravdu omladinou, jak je nazval Honza Hučín ve své reportáži z Trampské porty. Jinak si pod pojmem omladina představuji umělce s věkovým průměrem nižším, než je věk průměrného návštěvníka festivalů. Což se o této skupině už vzhledem k počtu dětí vesele skotačících pod pódiem asi říct nedá. I když ženy jsou v Tempu krásné a muži urostlí.
Na jevišti i pod ním bylo veselo, k čemuž přispělo pozvání pořadatelského týmu na pódium, nebo třeba převlečení skupiny do darovaných zelených doktorských oblečků a apartních (loveckých?) kloboučků.
Po symbolickém pokřtění zpěvníku následoval onen tolikrát zmiňovaný raut a sejšn, na kterém kromě Tempa di vlak hrály i Šíny a vítěz Dětské porty skupina Sponteo. Dvacet zpěvníků (více jich k tomuto datu nebylo k dispozici) bylo hned prodáno a předplaceny jsou prý už mnohé další. Najděte v něm všechny autorské písně této úspěšné trampské skupiny za její krátkou existenci. (Mým favoritem je Zimní z dílny Jirky Hanouska s melodií vskutku hitovou.)
A teď konečně k jídelníčku. Jen namátkou. Na stolech jste mohli najít výborné americké brambory, jakési velmi chutné šneky z listového těsta obsahující salám a sýr (můj velmi laický odhad), všemožné buchty, topinky vykrajované do ozdobných tvarů, čaj a rum, chlebíčky se skvělou česnekovo-bylinkovou(?) pomazánkou a mnohé další lahůdky, na které už raději nebudu vzpomínat, jelikož z toho dostávám hlad.
Závěrečné shrnutí: tohoto pěkného gastronomicko – hudebního večera se zúčastnilo přibližně 120 diváků, z nichž bylo prý asi dvacet dětí. Spokojenost na všech stranách vysoká. Po následující letní festivalové přestávce (byl by asi kratší výčet festivalů, na nichž Tempo di vlak nehraje, než naopak), se můžeme na Tónech cest znovu setkat ve čtvrtek 13. 9. 2001 (host B.G. styl).
Neváhejte, strávit příjemný večer s příjemnými lidmi nikdy není k zahození.

 

    

Pokud se vám jeví nadpis lehce zmateným, vysvětlím. Název Tóny cest nese cyklus hudebních večerů pořádaný ostravskou trampskou kapelou Tempo di vlak. Nápad vznikl před deseti lety a kapela si každý měsíc, vyjma letních prázdnin, zvala zajímavé hosty z trampsko- folkovo-countryového rybníčku. Před pěti lety okolnosti vynutily přesun z původního kulturního domu Gama na Fifejdách do prostor zařízení příznačně pojmenovaného Akord. Letošní 15. říjen patřil stému pokračování této příjemné akcičky.
Večer obvykle začínají domácí Tempáci, příjemnou tradicí je i možnost vstupu zdarma, pokud dotyčný přinese „pekáč buchet“ – neboli jakýkoli zákusek v množství větším než malém.

Domácí výtvory pak o přestávce slouží jako občerstvení všem návštěvníkům. Občas k tomu přibude i nějaké to promítání a povídání z cest. No, a nesmí chybět host – těch se vystřídalo už 65, někteří jednou, jiní vícekrát, jména známá jen místně i celorepublikové hvězdy. Marod, Trempo di šlak a podobná kamarádská recesistická uskupení, z krajů blízkých třeba Sluníčko, Dobrá poloha, Celtic Cross, Křeni a z opačných koutů republiky zas Pavlína Jíšová, Nezmaři, Pacifik… Opravdu si každý za ta léta mohl vybrat.
A jak probíhaly Tóny jubilejní? Význačný večer přinesl hosty hned dva. Zahájil „téměř domácí“ BG Styl, nejčastěji se vyskytující mezi zvanými. Završil tak tucet účinkování a to zasluhuje ocenění – na scénu byl přinesen první z mnoha oslavných dortů. Předtím ovšem zazněly tradiční bluegrassové pecky a na jednu z nich, Kentucky Girl, nafasovali „hostky“ – dámskou část hostitelské kapely. Přídavkem si střihli k velkému pobavení a radosti muzikantů i posluchačů tempácký Zlatý déšť v bluegrassovém hávu.
Poté Libor Čenda Cenek odložil mandolínu, chopil se mikrofonu a své obvyklé moderátorské role, aby uvedl domácí.
Tempo di vlak nabídlo výlet do minulosti, projížděli repertoár od nejstarších písní až k novinkám, vybrali za každý rok jednu. Během vystoupení rozbalili dárek od p. Kuklové a p. Bystroňové – dort v podobě mašinky s pěti vagónky. Dle zpráv z kapely prý nejen vypadal, ale i chutnal výtečně. Navrhli také vylepšení dalších večerů přidáním karaoke show s dobrovolníky z publika.

Prvním dobrovolníkem byl povinně vylosován dvorní kameraman Honza Halas a k protestům, že nemá běžící text, nafasoval papír – nejsem si jistá, že se na něm kýžená slova písně Velké plány opravdu nacházela. Na jeviště se též musel dostavit „ředitel Tónů“, neboli hlavní organizátor Mirek Zajac Duda, který byl odměněn za svou záslužnou činnost dalším z mnoha dortů. Jelikož slavit je potřeba všemi možnými způsoby, překvapení toho večera nebrala konce. Kapela vlastním nákladem vydala upomínkové CD Tóny cest. Všichni účinkující stovky pokračování by se na něj sice nevešli, 26 písniček však tvoří dostatečně reprezentativní výběr hostů a zpříjemní jistě nejeden zimní večer. To vše v rámci oslav nabídnuto za velice symbolických 50 Kč. Později CD bude samozřejmě také k dostání, i když za mírně vyšší cenu. Kapela neopomněla pozdravit písničkou ani dalšího oslavence – kamaráda Franklina z Angoly.
Poslední pauzou k vyvrcholení večera. Na pódiu téměř tma, jen světýlka svíček, tempáci tvoří sbor písni Jen tak dál – na židli sedí s kytarou Vojta Kiďák Tomáško, trampský písničkář, můj z nejmilejších. Krásné zakončení s písničkami starými i novějšími, jakož i veselými historkami, jak už bývá Kiďákovým zvykem. Povídka o návštěvě nočního podniku pobavila stejně, jako básničky Jardy Wykrenta či třeba Depresivní písnička, znějící docela vesele, Kolínská vrchovina (již z nadpisu čiší psina) – vlastně vůbec asi zaznělo těch smutně – krásných, na které jsem bývala zvyklá, méně, zato rozesmívacích se publiku dostalo v hojné míře. Závěrem samozřejmě nechyběl Toulavej, opět s doprovodem kapely.
Oficiální část plynule přešla v jam s nachystaným občerstvením pro tělo i ducha – tempáci dodali chlebíčky, jednohubky, Ryvolovky… Příjemný večer zahřál u srdíčka a všichni už se těšíme na další stovku. Kdo máte zájem, zajděte do Ostravy – Zábřehu. Na Nezmary 10.11. už to zřejmě nevyjde, ale zkuste třeba prosincové předvánoční Tóny s Marien.