Tóny cest ukázaly, že … (Miroslav Vlček , MF DNES, 11. 12. 2000)
9.12.2011Tóny cest ukázaly, že i v panelákovém prostředí může být dobře
Doba adventní je mimo jiné i dobou vánočních koncertů. Těch velkých honosných pro stovky posluchačů, i těch komornějších pro stovku třeba jednu. Jeden z těch druhých uspořádala v pátek 8. prosince v kulturním domě Gama ostravská skupina Tempo di vlak. Když jsem jel na jejich koncert, honily se mi hlavou různé obavy a vzpomínky na občasná setkání s touto zvláštní komunitou trampů: jejich uniformita oblékání a chování a podobně. Místo toho jsem se ale dočkal příjemného překvapení.
Přestože kapela Tempo di vlak vznikla teprve loni a koncertovat začala až letos na jaře, působí velmi nadějným a vitálním dojmem.
Stačila se objevit na řadě festivalů včetně těch prestižních, jako je Zahrada nebo finále +Porty. Už to samo je oceněním jejich muziky, jejíž základ tvoří především čisté, procítěné vokály Ester „Viki“ Donathové a Silvy „Áji“ Hillové, doprovázené kytarami Jiřího Hanuska a Robina „Cowboye“ Hilla a kontrabasem Petra „Brumly“ Donatha.
Jejich melodická poetika je posunuje od ortodoxního, jednoduchého trampského prozpěvování směrem k lyrickému folku s propracovanou harmonií, čímž se mohou stát přitažlivým pro širší publikum, než je uzavřený okruh táborníků. A tak přesto, že skupina sama deklaruje, že vychází zcela jednoznačně z tradic klasické a moderní trampské písně“, posunuje dál její hranice svou snahou po vokálně instrumentální osobitosti a propracovanosti a hledá tak svou vlastní cestičku ze zavedených standardů.
Ostatně výše zmíněné Tóny cest v Gamě jsou právě jejich autorským každoměsíčním – a zdaleka ne jen hudebním projektem, koncipovaným od počátku do podoby cyklického minifestiválku s pečlivým výběrem hostů. V tom třetím, prosincovém se po dlouhé době v Ostravě objevil náš snad nejznámější recitátor Mirek Kovářík s typicky rozevlátým přednesem textů Václava Hraběte, Josefa Kainara a Alexandry Berkové. K jeho životním paradoxům patří mezi jiným i to, že jako z podstaty netramp („… jak já k tomu přijdu, že mi ten širák nic moc neříká, že tu Portu prožiju v hotelu…“) se jako dlouholetý konferenciér Porty stal jakýmsi trampským maskotem díky poezii jazzové a bluesové. Tou právě konvenoval druhému hostu večera, bohumínské vokální skupině Sluníčko, která tady poprvé představila své CD Maratón.
Z jeho obsahu ale zahrála jen málo, protože první oficiální křest bude tuto sobotu v bohumínském kinosále. A taky proto, že tyto Tóny cest byly koncertem vánočním. A právě tomu Sluníčko věnovalo značnou část svého vystoupení. Dovršili tak atmosféru, kterou svým citlivým dramaturgickým přístupem dokázala pořádající kapela Tempo di vlak i po výtvarné stránce vdechnout tomuto sálu ve stroze panelákovém prostředí a ukázat tak, že s dobrou muzikou a dobrými lidmi může být příjemně kdekoli.
Miroslav Vlček , Mladá fronta DNES, 11. 12. 2000