Jak  jsem  dělal  háčka na Salze – Vlastík  Němec

 

Asi tak týden před  odjezdem  na  Salzu  jsem  se  dozvěděl ,že Zajíci budu dělat háčka.To víte, v takové chvíli znervózní nejeden zkušený vodák,na což pak já – vodácké embryo. Zajíci předcházela ta nejlepší pověst starého (15-sezónního) říčního vlka,

který už udolal kdejakou říčku a potok Čech,Moravy a Slovenska.Ale přece jenjisté obavy jsem měl,zda-li mě nevyhodí hned za první peřejí.Přesvědčil jsem sám sebe,že se mi se Zajícem nemůže vůbec nic stát a slovíčko „udělat se“ jsem vyškrtl

z vodáckého slovníku.

První nasednutí  do Pálavy  mně dalo za pravdu.Zatím co všichni vsunuli nohy pod sedátko a  kolena do řemínku ,můj zadák se na zádi kanoe pohodlně usadil s pravou nohou  nataženou k vodotěsnému sudu s videokamerou. Vyrazili jsme.

Ale po pár metrech  přišla pohroma v okamžiku,kdy jsem měl pádlovat na pravé straně.Mnozí z Vás určitě znáte ten pocit,kdy jste od přírody leváci,v první třídě Vás naučí psát pravou a za 10 let zjistíte,že už se to nedá předělat.Vypadal jsem asi jako ten indián,kterému se dostala po příjezdu Španělů  poprvé v životě do ruky vidličkaa nevěda k čemu slouží,začal ji používat jako útočnou zbraň na hýžďové svalstvo. Strany,které jsem se snadno naučil rozeznávat podle hodinek na levé ruce a pera v pravé, se najednou daly do pohybu.Když už jsem asi tak po páté hlásil Zajíci  „Kámen na pravoboku“ (ve skutečnosti byl na levoboku) a začal mohutně kanoi přitahovat na pravý břeh ,zadák jen tak poznamenal „Vy háčci jste všichni stejní ……..“.To už se mnou vypadalo dost špatně.

Abych si trošku napravil kazící reputaci, začal jsem mohutně pádlovat po vzoru loňského sjíždění Steyeru se Šikulou (dělal jsem háčka),kdy jsme byli dvakrát,místy až třikrát rychlejší  než řeka (až na dvě vynucené zastávky).Moje snažení o rychlou dravou jízdu plnou úspěšných vodáckých kliček,při kterých se hrůzou tají dech,nenašlo u Zajíce otevřenou náruč.Spíše naopak. Podřídil jsem se .

Další hodinka plavby už probíhala v pohodě.Začali jsme se vzájemně doplňovat a já jsem měl dojem ,že spolu jezdíme odjakživa.Mezi námi se začalo vytvářet harmonické souznění vodáckých duší.Měl jsem takový pocit,že kdybych se stal mužem přes palubu,určitě by Zajíc jako věrný sluha Pátek za mnou skočil a naopak.

V nejhorším bychom utonuli oba dva.

 

Ke konci naší sobotní vodácké cesty, opilý vodáckým štěstím (Zajíc bez přilby), jsme nevěnovali pozornost peřeji před campingem.Najeli jsme si špatně a co čert nechtěl,udělali se. Avšak nepodlehli jsme ani na okamžik panice. Zajíc duchapřítomně čapnul do jedné ruky sud,druhou se držel Pálavy a já oběma tlačil loď ke břehu.To byla naše vodácká maturita.

I v neděli nám bohové nebyli nakloněni,pršelo a byla zima.Měli jsme sjíždět velkou a malou soutěsku,plnou rychlé vody a peřejí. Zajíc,co by zkušený vodák, navrhnul zlepšit stabilitu lodi snížením těžiště.Nápad to byl dobrý,při vjezdu do peřejí

sesednout do lodě a tím zatížit její příď.Nehledaje v tom nic složitého,souhlasil jsem. Před vjezdem do první větší peřeje jsem tak učinil.Opřel ruce s nataženýmpádlem o boky lodě a čekal.Když se přede mnou objevila asi tak  3/4-1 m  vysoká vlna,

na okamžik se mi před očima promítnul film „Zkáza Poseidonu“. Přiblble jsem se usmí- val a v příští vteřině zařval,protože studená voda na obličej působila asi tak,jako kdyby proti Vám někdo vhodil hrst připínáčků.Zajíc začal také řvát,ale smíchy.To už voda byla téměř všude. S ešusem v ruce jsem do další peřeje plnil funkci ruční pumpy.

Stejným způsobem jsme sjeli dalších pět možná šest peřejí.Postupně jak se prsty stávaly méně a méně pohyblivější,tak jako kdyby teplota vody stoupala.Často jsme zastavovali,abychom natočili a nafotili naše kamarády a pěknou přírodu.

Přesto jsem párkrát nebyl schopen prokřehlými prsty namáčknout  spoušť kompaktu velkou jako dvoukoruna. Na konci našeho vodáckého putování mě můj zadák potřepal studenou pravicí a prohlásil, že to celkem ušlo.Uvnitř jsem ale cítil,že se mu to moc a moc líbilo. Inu takový je říční vlk,velká slova jsou zbytečná.Nenápadně jsem se otočil,aby si nevšimnul, jak pozvolna po mé tváři stéká slza štěstí do Salzy.

Vlastík Chobot

 

 

Námořní jachting se dá přirovnat k vandrování. Jen, místo po horách se cestuje po moři. Výhody jsou podobné – jedu s kým chci, kam se mi zachce a můžu kdykoliv změnit své rozhodnutí i plány.

Námořní jachting – Ivan Váňa Honzák

A to v souladu s náladou, chutí, energií a hlavně v souladu s přírodou – na moři hlavně počasím a chováním moře (vítr, přílivy, odlivy, proudy a tak).

Kdysi jsem si myslel, že abych plachtit na moři, tak musím být bohatý a vlastnit jachtu. Ze břehu jsem záviděl posádkám, které si užívaly svou dovolenou pod plachtami.Kamarád, který se tomu věnoval delší dobu mne vyved z omylu. Postup byl rychlý – udělat si kapitánské zkoušky, domluvit partu a rezervovat si loď. Ještě v tom samém roce jsem plul se svou posádkou po Jadranu.

Od té doby se plavím jednou až dvakrát ročně po různých Evropských mořích. Přitom, týdenní dovolená na lodi přijde levněji než dovolená na souši někde v hotelu nebo penziónu.

Stejně jako vandrování nebo horská turistika muže být jachting náročný, který je vhodný pro partu drsných chlapů (nebo Amazonek) nebo pohodička rodinného typu, kam se dají vzít děti ve věku od 2-3 let (teda viděl jsem i menší).

Přijďte pomyslně „ochutnat“ pár zážitků z rodinné dovolené na jachtě, kde děti jdou z jednoho dobrodružství do druhého a taky z děsivé plavby party protřelých námořníků, kteří se zmítají v 5-ti metrových vlnách středozemního moře, aby k večeru dopluli do tiché zátoky nebo do přístavu krásného středověkého města …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Putování po moři, po jezerech, větších řekách, ( u nás nejblíž meandry Dunaje). Cílem plavby je obeplutí ostrova anebo toulky mezi ostrovy. Navštěvujeme odlehlá místa mnohdy přístupná pouze z moře. 

Nocujeme  v nejodlehlejších a nejméně přístupných místech mimo civilizaci. Vybavení včetně jídla a pitné vody si vezeme sebou v kajacích. Martin Zatloukal, Vodák sport Olomouc

 

 

 

 

 

Není mohutná ani příliš dlouhá. Má však bouřlivé vodopády, kaskády, divoké peřeje a protéká úžasným kaňonem, který bývá označován za jeden z nejpůvabnějších v celé Evropě.

Plavariť němóžno! – Robin Cowboy Hill

Zrmanja – krasová řeka v severní Dalmácii. V letním období bohužel komerčně využívaná.

 

Takže: nepatříte-li k příznivcům skupinových výprav s průvodcem a nejste-li ochotni za zážitky zaplatit nemalý obnos, vydejte se s námi na největší přítok Zrmanji – opuštěnou řeku Krupa s mnoha hučícími vodopády, travertinovými kaskádami , tyrkysově modrou vodou…

 

 

Statisticky průměrný vodák – film Zdeňka Junka ze Strakonic

 

Zdeněk Junek patřil více než jedno desetiletí k nejvýraznějším tvůrcům amatérského filmu v Československu. Na neprofesionální scénu (a tehdy bylo možno mluvit i o téměř nezávislé scéně) vstoupil jako autor krátkých kreslených filmů, později přidal filmy hrané a dokumenty…

Dejme však slovo autorovi. Použijeme jeho vlastní komentář k jednotlivým filmům při projekci průřezu jeho neprofesionální tvorby.

 

Statisticky průměrný vodák

Statisticky průměrný vodák (SPV) je stěžejním filmem světové vodácké kinematografie. Film byl natočen v roce 1982 ku příležitosti založení VědeckoVýzkumného Ústavu Vodní Turistiky a dokončen o rok později.

Je to film vědecký (science). Mapuje velmi podrobně den průměrného vodáka na české řece. Současně jde tak trochu o fikci (fiction), neboť žádný ze členů VVÚVT tehdy ještě neměl pražádnou vědeckou hodnost.

 

Tato science fiction slavila úspěch hlavně na Mladé kameře a Mohelnickém dostavníku, kde si našla své obecenstvo a později na klubových večerech, když jsem promítal své filmy na pozvání různých oficiálních i neoficiálních spolků, seskupení a organizací.

 

SPV byl natočen sovětskou kamerou na péro Quarz 2 Super 8 a zvuk se natáčel na přenosný páskový magnetofon Uran na 4 monočlánky.

Rychlost posuvu filmu v kameře, tedy frekvenci 18 snímků za sekundu v této kameře udržoval malý Wattův odstředivý regulátor – nic digitáního, tak nebylo divu, že kolísala.

Hlavně, když při dlouhém záběru docházelo péro.

Tehdy jsme byli na filmových soutěžích snad jediní, kdo byl schopen k záběrům z pérové kamery udělat synchronní zvuk, což byla nepředstavitelná práce při ozvučování filmu.

 

 

 

8 mm film

Pro ty, kdo nejsou pamětníky úzkého filmu musím udělat malý technický exkurz. Do dnešní videokamery dáte kazetu nebo kartu a točíte a točíte. Plýtváte, zapomenete vypnout kameru, nic se neděje. Na dvacetiminutový scénář bych dneska připravil 4, maximálně 5 hodinových kazet nebo 16 GB kartu. Tehdy jsem na vodu na natočení SPV vezl 6 cívek dvojité Super 8 Fomapan R po 7,5 minutách a jedno ORWO 27 – drahý film pro špatné světelné podmínky, ten měl 10 minut.

Dvojitá Super 8 – to byl 16 mm široký film s perforací Super 8. Natočila se půlka, film se v kameře otočil a naexponovala se druhá strana. Po vyvolání se film rozřízl napůl. Tenhle materiál včetně vyvolání stál asi 4 stovky, což je jako dneska 5 000 korun. Při každém zmačknutí spouště člověk musel myslet na to, že mu tečou peníze z kapsy a že záběr může opakovat maximálně jednou, jinak filmový materiál do konce natáčení nevyjde.

 

Statisticky průměrného vodáka jsme tehdy natáčeli podle rámcového scénáře s tím, že jsme měli seznam scén, které se natočit musí a pak jsme nechávali prostor pro improvizaci, protože jsme si byli jisti, že nás na vodě ještě něco napadne.

 

Pak jsme se vrátili z Lužnice a já prožíval nejméně 3 týdny utrpení, než přišly vyvolané filmy z laboratoře. Budou záběry správně exponované?

Kamery neměly automatiku ani spolehlivé měření expozice, to se dělalo ručním expozimetrem.

Neutopí film v laboratoři?

 

 

Nekonečné čekání na vyvolaný film

Většina filmových amatérů využívala k vyvolání svých filmů v. d. Fotografia (výrobní družstvo). Byli i tací – a já jsem také patřil mezi ně, kteří si zakoupili sovětskou vývojnici na 10 metrů 16 mm filmu a vyvolávali si někdy inverzní černobílé filmy sami. Buď vývojky, přerušovače, ustalovače a další roztoky rozdělali ze zakoupené sady chemikálií od firmy Foma n. p. (národní podnik) nebo si pomocí laboratorních vah a hromady chemikálií míchali roztoky sami podle osvědčených receptů.

Jenže film se ve vývojnici občas slepil, někdy ujela teplota, občas člověk netrefil správně druhý osvit (ten z negativu dělá opět pozitiv) atd, a tak proti netrpělivé touze po rychlém vyvolání stálo riziko poničení filmu. Větší projekty tedy člověk raději svěřil státní laboratoři. Jenže tam se zrovna nepřetrhli a tak se čekalo tři týdny a někdy, zvláště na konci léta, ještě mnohem déle. Jako student ČVUT jsem bydlel na strahovských kolejích a jezdil jsem do Fotografie ve Vltavské ulici v září takřka denně a stále poslouchal, že moje filmy bohužel ještě nejsou vyvolané, že toho po prázdninách mají moc.

No a když se člověk konečně dočkal?… Někdy přišel film vysloveně špatně vyvolaný, což se poznalo podle světlých okrajů a perforace, jindy chyběl poslední záběr – prostě kus při vyvolávání ustřihli. Nepamatuji, že bych někdy byl úplně spokojený.

 

Stříhalo se opravdu i nůžkami

No ale když to aspoň jakž takž nějak dopadlo, začala piplačka se střihem. Jednotlivé záběry se prohlížely lupou nebo na speciální prohlížečce (políčko super 8 má velikost asi 4 x 6 mm), cívka se rozstříhala na kousky, nad stolem visely na liště s kolíky na prádlo desítky pásků filmu. Když jsem pak film poslepoval a poprvé si jej promítl, zjistil jsem většinou, že to není ono a ještě přistřihoval nebo vyměnil záběr za ten vyhozený v plechové krabici, co se zdál horší.

Pak se natočily titulky a čekalo se zase měsíc na vyvolání. Když titulky vyšly, přilepily se k filmu a celá cívka se poslala panu doktoru Rentzovi do Prahy. Ten na okraj filmu nalepil úzký magnetofonový pásek, na který se pak nahrával ve zvukové promítačce zvuk. Ten se mixoval z hudby, komentáře, synchronních zvuků a ruchů z natáčení.

 

To, co se dneska na počítači dělá šoupáním myši dříve vypadlo takhle: jeden člověk (většinou já) seděl u promítačky s filmem nastaveným přesně na určité políčko záběru. Druhý měl nastavený páskový magnetofon na začátku hudby a třetí měl další magnetofon přesně na začátku komentáře. Pak se řeklo 3-2-1 teď a všichni stroje pustili. Já pak skočil k mixpultu a zesiloval nebo zeslaboval hudbu, ruchy nebo komentář. No jo, jenže ono to nevyšlo napoprvé, nevyšlo napodruhé ani napotřetí. Tak se posouvaly pásky, malovaly se na ně lihovým fixem nové a nové značky.

A když to konečně vyšlo, tak jsme zjistili, že se nám synchronní zvuk po pár sekundách začíná rozjíždět – lidé buď rychleji hýbali pusou nebo byl naopak rychlejší zvuk z pásku. Tak se musela důmyslnými fintami měnit rychlost promítačky nebo magneťáků. Zvukový film, kde lidé normálně mluvili byl malý zázrak.

 

Vraťme se k SPV. Když mě po mnoha letech přítel Jarda Samson Lenk požádal, jestli bych nepromítl tenhle film na jeho koncertu, měl jsem strach, že ho dnešní divák zvyklý na zběsilý střh videoklipů přijme jako archaismus.

Ale film se kupodivu líbil i po 17 letech po natočení na Samsonově koncertu v klubu Dominik a tak se projekce opakovala v amfiteátru před 3 tisíci diváky na festivalu v Hrádku u Rokycan, kde Hop Trop slavil 20 let od založení.

Filmem byl zakončen dvoudenní hudební program a diváci se – aspoň se nám neskromně zdálo – skvěle bavili.

 

 

 

Experiment IVO

Po úspěšném přijetí SPV se rozhodlVVÚVT pokračovat v základním výzkumu a dal si za cíl nalézt model ideálního vodáka zkráceně IVO. Tento výzkum bylo nutno zdokumentovat a tak vznikl 2. stěžejní film světové vodácké kinematografie Experiment IVO.

Abychom diváka nezatěžovali jen suchými vědeckými fakty, doplnili jsme úvod filmu parodií na tehdejší socialistické reklamy.

Ty pak jako samostatný film získaly dokonce 4. cenu na Setkání tvůrců hraného filmu v Praze. (Pan Vajíčko a socialistické výrobky).

Historie VědeckoVýzkumného Ústavu Vodní Turistiky začíná v červnu 1982 v restauraci – tehdy asi tak 6. cenové skupiny – Zlatá hvězda v Písku.

Sešli se zde Karel Teoretik Mündel, Jiří Gonzáles Lukeš a Zdeněk Junek, aby vymysleli scénář filmu, který se měl natáčet na letní vodě, filmu, který sleduje jeden den běžného českého vodáka.

 

 

K takovémuto úkolu však nelze přistupovat jinak, než vědecky.

A tak byl – přibližně po pěti pivech – vynalezen VědeckoVýzkumný Ústav Vodní Turistiky. A jak se účastníci schůzky blížili k obvyklé dekádě (odborný výraz pro 10 piv), začaly se jasně rýsovat kontury scénáře filmu Statisticky průměrný vodák.

 

 

                                                                                                                                                               Zdeněk Junek

 

Otakar Štěrba je horolezec a cestovatel, který uskutečnil řadu prvosjezdů asijských řek a vedl první českou vědeckou expedici do Himalájí. Země bývalého Sovětského svazu navštívil více než 50x.

Je průkopníkem českého expedičního vodáctví. S přáteli v 70. letech sestrojil legendární nafukovací plavidlo Matylda.

Po roce 1991 uskutečnil zcela mimořádný projekt obeplutí světa po řekách.

V malých lodích sám nebo s manželkou Dinou přejel takřka všechny kontinenty, včetně tzv. Severozápadní cesty, považované za nejtěžší námořní plavbu.

 

 

Řeky, moje řeky – Cesta vodáka a ekologa po řekách kolem světa… Otakar Štěrba

 

—————————————————————————————————————————————————-

prof. RNDr. Otakar Štěrba, CsC., Hynkov

(Česká republika, *1933)

Vystudoval přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor zoologie. Je uznávaným odborníkem na hydrobiologii.

Otakar Štěrba je horolezec a cestovatel, který uskutečnil řadu prvosjezdů asijských řek a vedl první českou vědeckou expedici do Himalájí.

Své poznatky vtělil do osmi vědecko-populárních knih, populárně-naučných filmů, výukových televizních pořadů a množství odborných přednášek.

Své zkušenosti využil při založení Katedry ekologie v roce 1990 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého jako prvního vysokoškolského učiliště tohoto oboru u nás.

V roce 1991 byl jmenován prvním profesorem ekologie.

Zavedl odborné studium („Ochrana a tvorba životního prostředí“), které ve stejné podobě postupně převzaly všechny přírodovědecké fakulty ČR. Katedru ekologie vedl od založení do roku 2000, kromě let 1990-94, kdy zastával funkci děkana fakulty.

———————————————————————————————————————————————————–

 

                                              Cesty Otakara Štěrby po roce 1991

 

1991 Olomouc-Amsterodam – Praha  35 dnů, 3 084 km

1992 Krakow-Čukotka  (ze střední Evropa do Tichý oceán) 13 528 km, loď 500cm, sklolaminát a dřevo, motor Mercury

1993 Severní amerika

1995 severní Amerika 2

1996 Severozápadní cest

Jižní Amerika

 

 

 

V celé své činnosti usiluje Otakar Štěrba o obnovení přírodní rovnováhy. Významný ekolog Otakar Štěrba na cestách po světě s oblibou dokumentuje životní prostředí pomocí kamery, zvláště v oblasti kontinentálních vod.

První režijní dokumenty Velká řeka (1980) a Velké krajinné ekosystémy (1981) vyrobil ve spolupráci s Krátkým filmem Praha. Následně začal spolupracovat s Československou televizí jako režisér dokumentů Československé ženy v Himalájích (1985) a Přelidněné Himaláje (1985).

Pracoval jako odborný konzultant na celovečerním filmu Zdeňka Sirového Cesta na jihozápad (1989). Také se podílel tvorbou scénáře na pětidílném seriálu Zeměpis světa – Příběhy z ostrovních říší Tichomoří (2002). V letech 2005 až 2007 v Pákistánu natáčel a režíroval dokumentární film Nemocnice na konci světa (2008), který v jeho tvorbě vyniká svou humanitární stránkou.

Otakar Štěrba za celý svůj dosavadní život prošel mnoha rolemi, všechny však spojuje vztah k přírodě a krajině:

 

Odra  - řeka pro otrlé

Rosťa Břéťa Popek

 

Krosnu na záda, kytaru, Žofii, vzal Špilda pádla?! Nejsou tu tak asi jo. Tak ještě zamknout a hurá na nádraží.

Po chvilce čekání na Svinově se objevují další částečně oslamákované postavičky – Petra, tenkrát ještě Drsná Olina a do té doby fiktivní Adam.

Vlak nás teď odveze kousek proti proudu Odry, kde to možná bude jakžtakž sjízdné. Sotva vylezem v Suchdole z vlaku, od nádražní budovy se začíná ozývat nevídaný jásot, jehož zdrojem není nikdo jiný než Angel.  Z důvodů, že doba už pokročila a v nejbližších dvou hodinách nám stejně do Oder nic nejede, balíme všech pět švestek a tři gumáky a pádíme směrem, kde tuším řeku.

Nakonec k nějaké vodě docházíme a po přenici, zda vůbec teče a kterým směrem,  se shodujem, že to skutečně bude jeden ze zákrutů Odry. 

Směr toku řeky se dá určit poměrně snadno. Vyvolíme si klacíček, který vrhneme do vodního živlu, a když nechce plout žádným  směrem,  děláme rukou vlnky ve směru, který nám vyhovuje.

 Podle směru,  kterým pluje klacíček už pak snadno určíme, jak ta řeka vlastně teče.

 

Večerní oheň u řeky má tu nevýhodu, že komáři ví, kterým směrem letět. Když ale ohníček trochu čoudí, kousat nás přiletí jenom ti nejotrlejší.  Buřty opečené ne zrovna všechny přesně podle pokynů Doc. Pipka skvěle doplní moučník v podobě kynutých knedlí s borůvkama.

 

Na noc si ze strachu před nenadálou noční záplavou ustýlám na dně gumáku a ještě chvilku se snažíme vlastním zpěvem přehlušit zvuky, které vydává diskotéka v nedalekém Suchdole. Olina nám navrhuje, že kdyby se někomu namočil spacák, tak má v tom svojem ještě dost místa. To tak leda za trest. Zavádíme pohrůžku: „Nezlob, nebo půjdeš k Olině do spacáku!“

 

Po krátkém ranním boji se konečně rozdělujeme do tří přítomných lodí – Špilda pojede s Drsnou (nyní něžnou) O., Adam s Angel a já si do lodi vezmu želvu Žofii a Petru s tím, že zatím nevím,  komu přiřknu roli příďové paňácy. Po krátkém výcviku nováčků na suchu jsme připraveni vyrazit, ale … Na přání  Drsné O., že prý to tak správní vodáci dělají, odrážíme až po desáté hodině.

 

Řeka je ochotná téct jenom na mělčinách, kde stejně musí aspoň půl posádky vystoupit, aby loď byla bezpečně převedena přes nástrahy mělké vody. Na jednom takovém místě vlivem vlastní nemotornosti Petra vypadává prvé ze člunu. Olina nás povzbuzuje ke spěchu, že prý hospoda čeká.

 

Cestou dál objevuje Petra zralé ostružiny rostoucí z poměrně prudkého břehu. Coby mlsná huba otáčím loď a přirážím přímo pod chutné to ovoce. Petra vystupuje částečně z lodi a s jednou nohou na břehu škube ostružiny do té doby, než pozpátku sletí do lodi a já jsem z ničeho nic po pás ve vodě a vedle mě se ozývá: „Ale ty ostružiny pořád mám!!“

 

Nevýhodou téhle řeky je, že s sebou vezme veškeré plovoucí svinstvo, které lidi vyprodukujou. Neřád ten pak vytváří napříč řekou místy až deset metrů dlouhá smetiště, kterými odmítáme proplouvat, a tak to raději vezmeme kousek po břehu. Jinak je to paráda. Stromy sklánějí své větve až k vodní hladině a holky tvrdí, že to je úplně jako v pravěku s tím, že tu chybí jenom dinosauři.

 

Všude lítá plno ptáků a všechny určujeme jako sýkorku. Sice tvrdím, že ten velký bílý pták s dlouhým zobákem je nejspíš havran, ale jsem přehlasován,  je to sýkorka. Než se dostanem do Studénky,  Petra nás stihne ještě jednou převrátit ve vrbičkách a ani Angel s Adamem neuniknou osudu a chytají loď zrádně je vyklopivší.

Pro dnešní den skončíme ve Studénce u splavu, neb je od tama blízko do hospody, což Olině vyhovuje a tak necháváme Špildu hlídat a mažeme na utopence. Vlivem mých pokusů vyhnout se pomocí výmluv údělu hrací skříně, jsem nazván Fňuknou a nikdo mě ani nepolituje, když mě zlotřilý komár kousne do malíčku.

Ráno balí Adam a Angel loď a opouští nás cestou, na jejímž konci je spása v podobě nádraží. Osiřelí se pouštíme po proudu dál až do Ostravy. Cestu teď už nepřerušují ani tak smetiště jako spíš četné splavy, které se musí přenášet.

Olina navádí Petru ke vzpouře a opalování na lodi, leč Petra uvědoměle tento návrh zamítá. Na březích se podivuhodnou rychlostí množí rybáři a tak není těžké zjistit, kde to vlastně jsme.

Třeba kolem Polanky jsme pluli skoro dvě hodiny, než jsme se dostali k mostu přes řeku a tím i k cíli naší cesty. Balíme lodě a děkujeme sluníčku, že nás (s výjimkou noci) po celou dobu neopustilo.

 

Dojmy z právě uplynulého víkendu nám kazily jen vzpomínky na četná smetiště uprostřed řeky.  

Ještě poslední fotku na mostě a pak už mažeme na autobus domů.

                                                                                                                                            

                                                                                 Rosťa Břéťa Popek

LODNÍ DENÍK Lužnice, Sázava 4.- 13.9.1989

Jana, Kvěťák, Maličký, Nšo-či, Pískle, Piškot, Zajac, Sluníčko, Příšerka

 

Z Ostravy jsme vyjeli čtyři. Z Bohumína tři. Tedy jsme liší. Čeká vždy jednoho z nás cesta v již oblíbeném jednočlunu. Cesta v nacpaném kupé probíhala (anžto v noci) poklidně. Počáteční povykování se záhy změnilo v tvrdý spánek. Jen dva nejukecanější opět nespali. Vystupovali jsme ve Veselí, kde (řekněme ještě korventní kapitán – nyní zbaven jakýchkoli práv) Zajac vystopoval obchod a tak jsme nakupovali.  Zajace s Piškotem bylo nutno odkopávat od regálů se sladkostmi, anébrž bylo třeba myslet na naše finance a zuby.

Také dlužno připomenout „skvělý“ čaj v nádražní restauraci, kde se Kvěťákovi podařilo prvně zabodovat – objednavši si čaj do (řekněme to jejími slovy): “ Prosím Vás nemůžete mi to nalít do kríglu – nevím jak se tom řekne česky!“ Nalili a půllitr praskl. Vraťme se však k čaji samotnému. K tomu je třeba varování: Vodáci nepijte čaj ve Veselí, neboť už nebudete nikdy veselí. My ho nedopili. Dál jsme cestovali do nové vsi. Když jsme se vyházeli i s věcma z vlaku, trochu bloudivě a udýchaně jsme našli vodu. já osobně, když jsem Lužnici prvně uviděla tak nějak jsme neměla slov už jsem se moc těšila. Takže nikoli řeka jako řeka. A my za chvíli poznáme jaká je tahle.

Jenže teďhlavní úraz naší vodácké expedice – balení.
Když nasedáme do lodí je slyšet posádky.

Šplouch: Jana a Zajac (mimochodem dva zadáci) a na lodi se ozývá: „Zaber“, „Dyť jó“ „A jsme v tom“ „Říkal jsi zaber, já tvrdím, že se to mělo brátdoleva“, „Houby – napravo“-.

Dále tu máme… Veselý bobr – to je prima loď, Kvěťa a Pískle. Ta loď nezapře svůj název, je veselo až nezdravě, neboť projíždíme vrbičky a brzy se nám podaří jedné a pak i druhé opustit nedobrovolně loď.

Za námi pluje nejlepší loď naší grupy – Nautilus, Maličký a Nšo-či. Nejlepší posádka. Protože jsou prvně na vodě a na fungl novém člunu, který má jedinou vadu – je vratký. Poté co dostali od Zajace seřváno za to, jak drží pádla a jak Nšo-či sedí v lodi a hlavně když se poprvé obrátili, byla z nich už ukázková indiánská loď (až na chvíle, kdy se měnla v ponorku).

A taky se musím zmínit o Piškotově jednočlunu, protože je to tzv „tichý borec“ (nebylo o něm totiž na vodě ani slyšet). Když jsme tak celý den pádlovali každý toho už měl dost zakotvili jsmena pravém břehu, vyložili věci a umřeli, lépe řečeno usnuli – alespoň já – tudíž nevím co se dělo. Podvědomně jsem postavila stan a šla spát.

zapsala Pískle

Tak a máme za sebou druhý den. ráno jsme vstávali asi tak kolem půl deváté, takže slabší jedinci spali po včerejším velmi namáhavém dnu 11. hodin. Je to docela slušný úvod. Pak nastalo kruté balení, které mě absolutně nebaví. asi tak kolem půl jedenácté, jsme se konečně dostali k tomu abychom začali zdolávat Lužnici. 

No, popravdě řečeno to s tím vyplutím záviselo na našem okouzlujícím Zajíčkovi. Čluny pomalu, ale jistě začaly opouštět kotviště. Náš Nautilus jako poslední. Bude to určitě tím, že Zajac je nepostradatelný a tudíž jsme si ani náhodou nemohli dovolit vyplout jako první. Když jsme se Zajacem nasedli, tak jsme s údivem zjistili, že náš člun odmítá poslušnost, byl nějaký hrozně moc vratký a to si dovolil moc.

Proto dostal tvrdou lekci. Nevím jestli se nám chtěl pomstít nebo co, ale jak jsme si tak pluli najednou tu byla překážka. Větve, se kterýma po včerejším dnu nemám moc dobré zkušenosti. A taky že jo! Už jsme tam byli. Doufám, že nemusím nikomu vysvětlovat kde. Ale pro ty méně chápavé. Ocitli jsme se v něčem velmi mokrém a studeném. Kdyby vás ani teď nenapadlo co to je: byla to voda! Tak jsme se zase od srdce zasmáli. A nebyli jsme sami. Posádka Šplouchu nás sledovala z povzdálí a nechápu, čemu se tak šíleně smáli. Ne že bychom byli zlomyslní, ale zítra se jim určitě budem smát my (aspoň v to plně doufám). Nechci pomlouvat Piškouna, ale ještě nebyl ani jednou ve vodě a to není vůbec fér. Snad to zítra napraví.

Pak už byla cesta v pohodě a to až do chvíle, než jsme dopluli ke splavu. Prvně jel Piškoun. Sjel to perfektně. Zajíčka hned chytla vodácká vášeň. Tak jsem se rozloučila a jeli jsme. Začátek nebyl nejhorší, ale potom. No, raději nemluvit. Zajíček se nějak naklonil na levou stranu a náš vratký Nautilus už se nechtěl vyrovnat. takže z toho plyne jenom jedno východisko. Zajac sepodrobil další báječné koupeli a já taky. Člun udělal salto, ale vyhostil ze své paluby jídlo. Maličký hodil kraula. Asi po 10 mimutách zjistil, že se plácá po břichu. Pak už se neudělal nikdo, zklamali. Šplouch byl zase píchlý a tak jsme zakotvili naše rychlé šípy. Zrovna do mně Zajac hučí ať napíšu, že je nejlepší kapitán. Vyvracet mu to nebudu. však ho všichni známe. Pak už jsme hráli jenom volej. No, a teď jsou špagety, takže končím.

                                                                                                   zapsala Nšo-či

Ráno. Všechna dobrá předsevzetí opět padla. Žádné brzké vstávání se nekonalo. Vyrazila jsme s Piškotem a Maličkým do obchodu. Dalo nám to sice práci, ale nakonec jsme ho našli. Když jsme se vrátili, vrhli jsme se všichni na vaječinu. Pak jsme se zabalili a chtěli jsme vyjet, ale zjistili jsme, že nemáme pádlo. Nenašli jsme ho nikde. Vyrazili jsme v sestavě: Zajac, Nšo-či – Nautilus, Pískle – jednočlun, Piškot, Maličký – Šplouch, Kvěťák a já – Veselý Bobr. A vwswlo bylo. Ze všeho nejdřív se vyznamenala Pískle, dělala volavku se svým jednočlunem a Piškot s Maličkým za ní jeli, ktyž tu Pískle uhnula, že tudy cesta nevede. Šplouch to už nevybral a kluci vymetli všechny vrbičky. Pak se prozměnu vyznamenala Kvěťák, když v rámci záchrany lodě dělala potápku. Zajac s Nšo-či samozřejmně nebyli pozadu.Když píchli, museli dál po břehu. Ostatní sjeli dva jezy a jeden přenesli a utábořili. Jsme v kempu v Suchdole. Spravujem lodě, vaříme večeři a pomalu se stmívá. Doufám, že tento den skončí hezky a jestli se náhodou ještě něco stane tak to zapíšu.

Jana

  Tohle je zase cesta vlakem. venku zase leje a my se dneska  přesouváme na Sázavu. Lépe řečeno na Stvořidla, kterými nás hoši  straší co jsme nasedli do lodí.Už se moc těším. Jen kdo pojede  Nautila?          

     Pískle

  Úryvek z denního tisku : „Parta vodáků unesla v úterý 8.8. vlak na  trase Čerčany – Světlá n.S. Únosci s sebou vzali i rukojmí a ti  později vypověděli, že vodáci se chtěli rychleji dostat na  Stvořidla. …Zlaté časy Divokého Západu se vracejí!…

  Včera byla středa a dneska je čtvrtek. Proto budu psát o středě.  Den začal velmi slibně, protože bylo zamračeno a pršelo a když  teda něco vysvitlo, tak ne slunce, ale naděje, že už dneska nebudu  dělat potápky a eskymáky v pitomém Nautilu (Nšo-či výstižně a  vtipně, což je bohužel indiánské dceři vzácné, ale já z ní udělám  buď Indiánku nebo Indiána, no tak Nšo-či řekla, že to není člun,  ale zmetek.              Zajac

  První zápis do deníku. Dostáváme se Slunkem perfektní člun  Maličkého – Nautilus – vůbec není vratkej. První peřeje docela  zvládáme. Obrovská vlna a jsme v tom – šílený proud a marné řvaní  v peřejích – beznadějné. Slunko chytá obětavě loď. Na mě kašle.  Pět metrů přede mnou – loď se Slunkem – pojď – skoč. No to určitě  – sam šutr – obrovský proud. Vrhám se – unášena proudem, vlnám na  pospas. Šíleně řvu- a pevně svírám člun. Nožky nám něžně drncají  vo šutry – jak příjemné. Ztratila jsem botku. Slunkova reakce: „  Opravdu? To je mi líto – drž se člunu – máš ještě druhou!“ Jak je  ochotný. Je to skvělé a ten řev do bouřících vln. Nejedu. V  životě. Slunkova odpověď: „Zítra jedem znovu.“ Vždy je na mé  straně             

   Příšerka

  Dnes jsem viděl na vlastní oči plavecký klub „Kamikadze“. Bylo to  šest šílenců, kteří sjížděli Stvořidla na gumových matracích.  Jejich cílem bylo nerozpojit se od sebe ani ve chvílích zlých, což  se jim po 100 metrech zhroutilo.        Piškot

  Pocity a děje : Kvěťa – nabité nohy!; Nšo-či – uplavala bota;  Zajac – uplaval v peřejích; Jana – projela se bez zátěže v lodi  (Zajac); Piškot – fotograf a hazardér na Okinawě II.; Maličký -  trochu se koupal; Pískle – bez ztráty desítky; Sluníčko a  Příšerka – měli smůlu, nejeli.

  Ráno pršelo, skoro až lilo. To byla hlavní příčina toho, že jsme  vstali až ve 13.00. Opravdu, spánku zde máme víc než dost. No  konečně se nám podařilo vykopat i ty největší spáče ze stanu  (Zajac and company). Odebrali jsme se k řece. Vody přes noc  přibylo a tak se jelo fantasticky. Peřeje jak bič. Mrskali jsme se  a všem se to moc líbilo. Úplně jsme se vžili do role indiánů  nespřátelených kmenů. No prostě bomba. Ovšem pak přišla něšportová  situace – udělali se Čuníčko a Pepřa, ale dopadlo to dobře i přes  ztrátu boty. Pak jsme si zahráli volejbal a taky fotbal a jeden  spokojený den je za námi          Kvěťák

  Dnes jsme vstávali jako obvykle po desáté hodině a čekalo na nás  veliké překvapení. noviny na kterých nám Příšerka a Sluníčko  nechali vzkaz. Tím nám začala nepodařená hra. Vzkaz nás posílal na  zastávku Smrčná, kde jsme našli další zprávu a tři balíčky s  ostružinami. Dověděli jsme se že se máme dopravot vlakem do  Stvořidel, což bylo dost nereálné. Po delší poradě jsme usoudili,  že P. a S. vezmeme člun a věci a sjedeme Stvořidla po vodě.  Posádky: Houba – Kvěťák, Nšo-či; Nautilus – Pískle, Maličký;  Šplouch – Jana, Zajac; jednočlun – Piškot. Bylo to žužo. S  Pískletem se mi jelo skvěle a máme hezké zážitky. Horší zážitky  bude mít Houba. Udělali se dvakrát a Kvěťák přidala potápěče. K  tomu mají omlácené kolena. Poté ještě Zajíčkovi uplavala Jana a  Zajíček za ní odvážně skočil. Neskončiloto moc slavně. Zajíček má  podřený bok, hubu a nohy. Pak už se nic hezkého nestalo, všichni  šťastně dopluli a šli jsme na vlak do Světlé odkud to za okamžik  jedem ještě jednou.            Maličký

  Dnes ráno odjeli Kvěťa, Sluníčko a Příšerka. Snad ani nespali a  seděli u svíček. Ráno nás čekalo několik zjištění: že není chleba,  že máme člun navíc a že nám jede vlak. Posnídali jsme smaženici s  houbami, balili, kecali (Zajac dělal kakao. Je zajímavé, že Zajac  vždy dělá kakao, když se nejvíc spěchá) a dolů na nádraží – tu se  rozšířila fáma, že jede vlak! Proč zrovna my musíme zdrhat a  dohánět vlaky – a vlak nám jel asi za 15 minut – jenže ouha – byli  jsme na mostě když vlak přijel. Ten poklus! Vlak byl nacpaný a  všichni spali, posedávali a mlčeli. Dojeli jsme unavení. Na vodu  se ten den už nejelo. Spíme u střelnice. Přes vodu jsou kasárna.  Papkali jsme dobře – brambory s masem a hranolky a prima čaj.
  PS: Veselý Bobr potěšil – obsahuje kvanta vody. Vlak bylo nutno  vytírat. Zítra jedem Krhanice-Pikovice. Dobrou noc.  Pískle