Jak jsem dělal háčka na Salze – Vlastík Chobot Němec
15.9.2015Jak jsem dělal háčka na Salze – Vlastík Němec
Asi tak týden před odjezdem na Salzu jsem se dozvěděl ,že Zajíci budu dělat háčka.To víte, v takové chvíli znervózní nejeden zkušený vodák,na což pak já – vodácké embryo. Zajíci předcházela ta nejlepší pověst starého (15-sezónního) říčního vlka,
který už udolal kdejakou říčku a potok Čech,Moravy a Slovenska.Ale přece jenjisté obavy jsem měl,zda-li mě nevyhodí hned za první peřejí.Přesvědčil jsem sám sebe,že se mi se Zajícem nemůže vůbec nic stát a slovíčko „udělat se“ jsem vyškrtl
z vodáckého slovníku.
První nasednutí do Pálavy mně dalo za pravdu.Zatím co všichni vsunuli nohy pod sedátko a kolena do řemínku ,můj zadák se na zádi kanoe pohodlně usadil s pravou nohou nataženou k vodotěsnému sudu s videokamerou. Vyrazili jsme.
Ale po pár metrech přišla pohroma v okamžiku,kdy jsem měl pádlovat na pravé straně.Mnozí z Vás určitě znáte ten pocit,kdy jste od přírody leváci,v první třídě Vás naučí psát pravou a za 10 let zjistíte,že už se to nedá předělat.Vypadal jsem asi jako ten indián,kterému se dostala po příjezdu Španělů poprvé v životě do ruky vidličkaa nevěda k čemu slouží,začal ji používat jako útočnou zbraň na hýžďové svalstvo. Strany,které jsem se snadno naučil rozeznávat podle hodinek na levé ruce a pera v pravé, se najednou daly do pohybu.Když už jsem asi tak po páté hlásil Zajíci „Kámen na pravoboku“ (ve skutečnosti byl na levoboku) a začal mohutně kanoi přitahovat na pravý břeh ,zadák jen tak poznamenal „Vy háčci jste všichni stejní ……..“.To už se mnou vypadalo dost špatně.
Abych si trošku napravil kazící reputaci, začal jsem mohutně pádlovat po vzoru loňského sjíždění Steyeru se Šikulou (dělal jsem háčka),kdy jsme byli dvakrát,místy až třikrát rychlejší než řeka (až na dvě vynucené zastávky).Moje snažení o rychlou dravou jízdu plnou úspěšných vodáckých kliček,při kterých se hrůzou tají dech,nenašlo u Zajíce otevřenou náruč.Spíše naopak. Podřídil jsem se .
Další hodinka plavby už probíhala v pohodě.Začali jsme se vzájemně doplňovat a já jsem měl dojem ,že spolu jezdíme odjakživa.Mezi námi se začalo vytvářet harmonické souznění vodáckých duší.Měl jsem takový pocit,že kdybych se stal mužem přes palubu,určitě by Zajíc jako věrný sluha Pátek za mnou skočil a naopak.
V nejhorším bychom utonuli oba dva.
Ke konci naší sobotní vodácké cesty, opilý vodáckým štěstím (Zajíc bez přilby), jsme nevěnovali pozornost peřeji před campingem.Najeli jsme si špatně a co čert nechtěl,udělali se. Avšak nepodlehli jsme ani na okamžik panice. Zajíc duchapřítomně čapnul do jedné ruky sud,druhou se držel Pálavy a já oběma tlačil loď ke břehu.To byla naše vodácká maturita.
I v neděli nám bohové nebyli nakloněni,pršelo a byla zima.Měli jsme sjíždět velkou a malou soutěsku,plnou rychlé vody a peřejí. Zajíc,co by zkušený vodák, navrhnul zlepšit stabilitu lodi snížením těžiště.Nápad to byl dobrý,při vjezdu do peřejí
sesednout do lodě a tím zatížit její příď.Nehledaje v tom nic složitého,souhlasil jsem. Před vjezdem do první větší peřeje jsem tak učinil.Opřel ruce s nataženýmpádlem o boky lodě a čekal.Když se přede mnou objevila asi tak 3/4-1 m vysoká vlna,
na okamžik se mi před očima promítnul film „Zkáza Poseidonu“. Přiblble jsem se usmí- val a v příští vteřině zařval,protože studená voda na obličej působila asi tak,jako kdyby proti Vám někdo vhodil hrst připínáčků.Zajíc začal také řvát,ale smíchy.To už voda byla téměř všude. S ešusem v ruce jsem do další peřeje plnil funkci ruční pumpy.
Stejným způsobem jsme sjeli dalších pět možná šest peřejí.Postupně jak se prsty stávaly méně a méně pohyblivější,tak jako kdyby teplota vody stoupala.Často jsme zastavovali,abychom natočili a nafotili naše kamarády a pěknou přírodu.
Přesto jsem párkrát nebyl schopen prokřehlými prsty namáčknout spoušť kompaktu velkou jako dvoukoruna. Na konci našeho vodáckého putování mě můj zadák potřepal studenou pravicí a prohlásil, že to celkem ušlo.Uvnitř jsem ale cítil,že se mu to moc a moc líbilo. Inu takový je říční vlk,velká slova jsou zbytečná.Nenápadně jsem se otočil,aby si nevšimnul, jak pozvolna po mé tváři stéká slza štěstí do Salzy.
Vlastík Chobot