Statisticky průměrný vodák
10.2.2014Statisticky průměrný vodák – film Zdeňka Junka ze Strakonic
Zdeněk Junek patřil více než jedno desetiletí k nejvýraznějším tvůrcům amatérského filmu v Československu. Na neprofesionální scénu (a tehdy bylo možno mluvit i o téměř nezávislé scéně) vstoupil jako autor krátkých kreslených filmů, později přidal filmy hrané a dokumenty…
Dejme však slovo autorovi. Použijeme jeho vlastní komentář k jednotlivým filmům při projekci průřezu jeho neprofesionální tvorby.
Statisticky průměrný vodák
Statisticky průměrný vodák (SPV) je stěžejním filmem světové vodácké kinematografie. Film byl natočen v roce 1982 ku příležitosti založení VědeckoVýzkumného Ústavu Vodní Turistiky a dokončen o rok později.
Je to film vědecký (science). Mapuje velmi podrobně den průměrného vodáka na české řece. Současně jde tak trochu o fikci (fiction), neboť žádný ze členů VVÚVT tehdy ještě neměl pražádnou vědeckou hodnost.
Tato science fiction slavila úspěch hlavně na Mladé kameře a Mohelnickém dostavníku, kde si našla své obecenstvo a později na klubových večerech, když jsem promítal své filmy na pozvání různých oficiálních i neoficiálních spolků, seskupení a organizací.
SPV byl natočen sovětskou kamerou na péro Quarz 2 Super 8 a zvuk se natáčel na přenosný páskový magnetofon Uran na 4 monočlánky.
Rychlost posuvu filmu v kameře, tedy frekvenci 18 snímků za sekundu v této kameře udržoval malý Wattův odstředivý regulátor – nic digitáního, tak nebylo divu, že kolísala.
Hlavně, když při dlouhém záběru docházelo péro.
Tehdy jsme byli na filmových soutěžích snad jediní, kdo byl schopen k záběrům z pérové kamery udělat synchronní zvuk, což byla nepředstavitelná práce při ozvučování filmu.
8 mm film
Pro ty, kdo nejsou pamětníky úzkého filmu musím udělat malý technický exkurz. Do dnešní videokamery dáte kazetu nebo kartu a točíte a točíte. Plýtváte, zapomenete vypnout kameru, nic se neděje. Na dvacetiminutový scénář bych dneska připravil 4, maximálně 5 hodinových kazet nebo 16 GB kartu. Tehdy jsem na vodu na natočení SPV vezl 6 cívek dvojité Super 8 Fomapan R po 7,5 minutách a jedno ORWO 27 – drahý film pro špatné světelné podmínky, ten měl 10 minut.
Dvojitá Super 8 – to byl 16 mm široký film s perforací Super 8. Natočila se půlka, film se v kameře otočil a naexponovala se druhá strana. Po vyvolání se film rozřízl napůl. Tenhle materiál včetně vyvolání stál asi 4 stovky, což je jako dneska 5 000 korun. Při každém zmačknutí spouště člověk musel myslet na to, že mu tečou peníze z kapsy a že záběr může opakovat maximálně jednou, jinak filmový materiál do konce natáčení nevyjde.
Statisticky průměrného vodáka jsme tehdy natáčeli podle rámcového scénáře s tím, že jsme měli seznam scén, které se natočit musí a pak jsme nechávali prostor pro improvizaci, protože jsme si byli jisti, že nás na vodě ještě něco napadne.
Pak jsme se vrátili z Lužnice a já prožíval nejméně 3 týdny utrpení, než přišly vyvolané filmy z laboratoře. Budou záběry správně exponované?
Kamery neměly automatiku ani spolehlivé měření expozice, to se dělalo ručním expozimetrem.
Neutopí film v laboratoři?
Nekonečné čekání na vyvolaný film
Většina filmových amatérů využívala k vyvolání svých filmů v. d. Fotografia (výrobní družstvo). Byli i tací – a já jsem také patřil mezi ně, kteří si zakoupili sovětskou vývojnici na 10 metrů 16 mm filmu a vyvolávali si někdy inverzní černobílé filmy sami. Buď vývojky, přerušovače, ustalovače a další roztoky rozdělali ze zakoupené sady chemikálií od firmy Foma n. p. (národní podnik) nebo si pomocí laboratorních vah a hromady chemikálií míchali roztoky sami podle osvědčených receptů.
Jenže film se ve vývojnici občas slepil, někdy ujela teplota, občas člověk netrefil správně druhý osvit (ten z negativu dělá opět pozitiv) atd, a tak proti netrpělivé touze po rychlém vyvolání stálo riziko poničení filmu. Větší projekty tedy člověk raději svěřil státní laboratoři. Jenže tam se zrovna nepřetrhli a tak se čekalo tři týdny a někdy, zvláště na konci léta, ještě mnohem déle. Jako student ČVUT jsem bydlel na strahovských kolejích a jezdil jsem do Fotografie ve Vltavské ulici v září takřka denně a stále poslouchal, že moje filmy bohužel ještě nejsou vyvolané, že toho po prázdninách mají moc.
No a když se člověk konečně dočkal?… Někdy přišel film vysloveně špatně vyvolaný, což se poznalo podle světlých okrajů a perforace, jindy chyběl poslední záběr – prostě kus při vyvolávání ustřihli. Nepamatuji, že bych někdy byl úplně spokojený.
Stříhalo se opravdu i nůžkami
No ale když to aspoň jakž takž nějak dopadlo, začala piplačka se střihem. Jednotlivé záběry se prohlížely lupou nebo na speciální prohlížečce (políčko super 8 má velikost asi 4 x 6 mm), cívka se rozstříhala na kousky, nad stolem visely na liště s kolíky na prádlo desítky pásků filmu. Když jsem pak film poslepoval a poprvé si jej promítl, zjistil jsem většinou, že to není ono a ještě přistřihoval nebo vyměnil záběr za ten vyhozený v plechové krabici, co se zdál horší.
Pak se natočily titulky a čekalo se zase měsíc na vyvolání. Když titulky vyšly, přilepily se k filmu a celá cívka se poslala panu doktoru Rentzovi do Prahy. Ten na okraj filmu nalepil úzký magnetofonový pásek, na který se pak nahrával ve zvukové promítačce zvuk. Ten se mixoval z hudby, komentáře, synchronních zvuků a ruchů z natáčení.
To, co se dneska na počítači dělá šoupáním myši dříve vypadlo takhle: jeden člověk (většinou já) seděl u promítačky s filmem nastaveným přesně na určité políčko záběru. Druhý měl nastavený páskový magnetofon na začátku hudby a třetí měl další magnetofon přesně na začátku komentáře. Pak se řeklo 3-2-1 teď a všichni stroje pustili. Já pak skočil k mixpultu a zesiloval nebo zeslaboval hudbu, ruchy nebo komentář. No jo, jenže ono to nevyšlo napoprvé, nevyšlo napodruhé ani napotřetí. Tak se posouvaly pásky, malovaly se na ně lihovým fixem nové a nové značky.
A když to konečně vyšlo, tak jsme zjistili, že se nám synchronní zvuk po pár sekundách začíná rozjíždět – lidé buď rychleji hýbali pusou nebo byl naopak rychlejší zvuk z pásku. Tak se musela důmyslnými fintami měnit rychlost promítačky nebo magneťáků. Zvukový film, kde lidé normálně mluvili byl malý zázrak.
Vraťme se k SPV. Když mě po mnoha letech přítel Jarda Samson Lenk požádal, jestli bych nepromítl tenhle film na jeho koncertu, měl jsem strach, že ho dnešní divák zvyklý na zběsilý střh videoklipů přijme jako archaismus.
Ale film se kupodivu líbil i po 17 letech po natočení na Samsonově koncertu v klubu Dominik a tak se projekce opakovala v amfiteátru před 3 tisíci diváky na festivalu v Hrádku u Rokycan, kde Hop Trop slavil 20 let od založení.
Filmem byl zakončen dvoudenní hudební program a diváci se – aspoň se nám neskromně zdálo – skvěle bavili.
Experiment IVO
Po úspěšném přijetí SPV se rozhodlVVÚVT pokračovat v základním výzkumu a dal si za cíl nalézt model ideálního vodáka zkráceně IVO. Tento výzkum bylo nutno zdokumentovat a tak vznikl 2. stěžejní film světové vodácké kinematografie Experiment IVO.
Abychom diváka nezatěžovali jen suchými vědeckými fakty, doplnili jsme úvod filmu parodií na tehdejší socialistické reklamy.
Ty pak jako samostatný film získaly dokonce 4. cenu na Setkání tvůrců hraného filmu v Praze. (Pan Vajíčko a socialistické výrobky).
Historie VědeckoVýzkumného Ústavu Vodní Turistiky začíná v červnu 1982 v restauraci – tehdy asi tak 6. cenové skupiny – Zlatá hvězda v Písku.
Sešli se zde Karel Teoretik Mündel, Jiří Gonzáles Lukeš a Zdeněk Junek, aby vymysleli scénář filmu, který se měl natáčet na letní vodě, filmu, který sleduje jeden den běžného českého vodáka.
K takovémuto úkolu však nelze přistupovat jinak, než vědecky.
A tak byl – přibližně po pěti pivech – vynalezen VědeckoVýzkumný Ústav Vodní Turistiky. A jak se účastníci schůzky blížili k obvyklé dekádě (odborný výraz pro 10 piv), začaly se jasně rýsovat kontury scénáře filmu Statisticky průměrný vodák.
Zdeněk Junek