Prosinec 2001 – Rolničky

Rolničky – História skupiny

Skupinu ROLNIČKY vytvorili 8. augusta 1991 Peter Škrak, Rastislav Řezáč a Dušan Franců s cieľom začať tvoriť a hrať melodické, ľahko spievateľné pesničky. V nasledujúcom roku sa Rolničky dostali až do celoštátneho finále súťaže Trampská Porta a vystupovali na niekoľkých prehliadkach a festivaloch. Na jeseň sa skupina rozšírila o gitaristku, speváčku a skladateľku Ľubu Piačkovú a speváčku a flautistku Danku Čuvarskú. Pesničky sa začali posúvať z oblasti trampskej piesne skôr k folku.
V roku 1993 skupina natočila spolu s topoľčianskym pesničkárom Maňasom kazetu s názvom „Ostalo nám spievanie“, ktorú vydala hudobná spoločnosť GRAN. Ďalšie 4 pesničky Rolničiek vyšli na kazete „Rukami-nohami“ v roku 1994.
V roku 1995 Rolničky uspeli v konkurze najväčšieho českého festivalu folkovej hudby „Zahrada“ v Strážnici. Získala v diváckom hlasovaní najviac hlasov a obdržala prestížnu cenu „Krtečka“. Úspechy roku 1995 však už zaznamenali v pozmenenom zložení: Danku Čuvarskú vystriedala Martina Vrbová.
Rolničky vystupovali na festivale Zahrada aj v roku 1996 a koncertovali samostatne aj v rámci prehliadok a festivalov na rôznych miestach Slovenska.

14. marca 1997 Rolničky svoju činnosť v tomto zložení ukončili. K obnove skupiny došlo až v lete 1997, kedy vznikla nová zostava: Mária Horníková (spev, perkusie, zobcová flauta), Andrea Eder (Zobcové flauty, priečna flauta, gitara, spev), Peter Škrak (kontrabas, gitara, spev), Peter Humeník (gitary, kontrabas, spev), Dušan Franců (12-strunová gitara, spev), Alex Goliaš (technická výpomoc, zvuk). Prvý koncert Rolničiek v novej zostave sa usktočnil 13. februára 1998. V máji a júni Rolničky nahrávali pesničky na album Ostrov Pokladov v Prenčovskom štúdiu Eda Mráza – Ďatla

Vo finále festivalu Strunobranie ’98 v Banskej Štiavnici sa Rolničkám ušla jedna z cien symbolizovaná archaickým baníckym nástrojom, ktorý teraz visí na stene v klubovni Lesnej YMCA. V máji a júni 1999 natočila Slovenská televízia o Rolničkách reláciu „Pesničkári slovenskí“ s piatimi pesničkami.
V auguste 1999 skupinu opustila flautistka Andrea a v novembri medzeru po nej zaplnila Hela Marczellová. Zdržala sa však len do prvého koncertu 17. marca 2000, po ktorom skupinu opustila, aby sa mohla naplno venovať štúdiu operného spevu. Rolničky však ostali päťčlenné vďaka flautistke a speváčke Hanke Jóžovej, ktorej na prípravu na prvé vystúpenie stačil týždeň.
Na konci roku 2000 sa so skupinou dôstojne rozlúčil aj Peter Škrak zvaný Žralok, pretože údel amatérskeho muzikanta sa nedal ďalej spájať s jeho náročným povolaním lekára. Jeho miesto pri kontrabase zaujal skautský vodca Laco Jediný – Biely Medveď, zakladateľ tzv. „ľavého krídla“ kapely – podľa obvyklého rozostavenia na javisku.
V septembri 2001 k nemu pribudol gitarista Miloš Hlava, ktorý vystriedal Petra Humeníka. Tým sa menované krídlo stalo totálne ľavým. Zanovito zotrváva pri svojom image a stojí v opozícii proti pravému krídlu (Hanka a Dušan), kým Majka v strede zachováva prísnu neutralitu.
Miloš okrem posilnenia ľavého krídla spôsobil značné zníženie vekového priemeru. Darmo je … šéfkapelník už má svoje roky.
Rolničky majú to šťastie mať okolo seba dobrých priateľov a priaznivcov, ktorí majú nemalú zásluhu na tom, že skupina stále funguje. Okrem zázemia členov bratislavskej Lesnej YMCA (www.ymca.sk/lesymca.htm) je to pardubická folková skupina Poupata (www.mujweb.cz/www/POUPATA) , s ktorou Rolničky strávili už niekoľko veľmi príjemných víkendov a rolničková fotografka Sýkorka (jana.sykorova@ymca.sk).
No a inventúra na konci roku 2001 ukázala, že počet rolničkových detí je 3.

Vystúpenia, našťastie, neostali len suchým remeslom, ale sú pravidelne spojené s nie práve bežnými zážitkami, ktorými potom členovia skupiny zapĺňajú stránky kroniky. Sú rôzne, od humorných, cez čiernohumorné až po drasťáky:

Horror o tom, ako Rolničky vyšli na čisté pódium a kým z neho zišli, tak naň spredu ktosi povesil logo HZDS…
Kuchárska balada o Majkinom leče s hubami, po ktorom piati zo siedmich konzumentov mali namále a levická pohotovosť si prišla na svoje.
Detektívka o zlomenom kľúči a vlámavaní sa do vlastného auta, o rozžeravených kotúčových brzdách na aute a ich hasení.
Technická príručka o tom, ako možno ľahko a rýchlo zničiť výsledok úmornej práce v štúdiu.
Rozprávka o kamarátoch, ktorí ešte nezabudli spievať do svitania pri ohni.
Čierna komédia o pokazenom víkende s kamarátmi zo skupiny Poupata, ktorým neznámi naši spoluobčania ukradli z auta temer všetky batohy a polícia nás odradila od spisovania protokolu, že to aj tak nestojí za to.
Chorobopis cholerického a roztržitého kapelníka, ktorý dokázal pol roka vytýkať ostatným stratu kufra s káblami a efektormi – kým ho nenašiel doma pod skriňou…

Skupina prevzala spolu s názvom aj časť repertoáru pôvodných Rolničiek a bývalej skupiny Zápalky a rozšírila ho o nové skladby pri zachovaní folkového štýlu.
Rolničky vystupujú najradšej v menších kluboch v samostatnom programe alebo v rámci spoločného koncertu s inou folkovou skupinou.

Vánoce, vánoce.

A už jsou tady, ať chcete či ne. Na vánoce se nejvíce těší děti a obchodníci a taky nám to dávají náležitě znát. K tradičním symbolům vánoc jako jsou stromečky, kapříci a prosté dárečky nám ještě přibyly další. Např.: nákupní horečka, rozsvícené výlohy, rozesmáté tváře s mobilem u ucha a spousta věcí bez kterých určitě nemůžeme žít a zatím v pohodě žijeme. A když k tomu připočtu konec roku v pracovním procesu, nechápu jak se může normální dospělá osoba na vánoce těšit.
Takovými a podobnými řečmi už byly popsány hromady papíru. Chtěl jsem říct něco daleko důležitějšího. Gratuluji všem, kteří tyto řádky čtou sedě na polstrovaných židlích KD Gama či jiných kulturních zařízeních. Pokud jste si totiž v tuhletu náročnou dobu pro sebe ušetřili trochu toho volného času, jste na dobré cestě prožít všechny svátky opravdu v klidu a míru. O to víc nás těší (a zároveň zavazuje), že jste si vybrali náš pořad Tóny cest, na kterém se pokusíme společně s kapelou Rolničky vykouzlit opravdickou vánoční náladu.

                               Pěkný večer a pěkné vánoce přeje Bruml a celé Tempo di vlak

Listopad 2001 – Lístek

Lístek Praha

Lístek bývala v devadesátejch letech minulýho století docela známá kapela,
nahrála dvě CD, pravidelně hrála na Portách atd. Pak se její členové rozešli
do jiných renomovaných nejmenovaných kapel (Kvokál a Magison) a Zbyněk -
kapelník zůstal sám. Asi před rokem začal dávat dohromady novou kapelu.
Dneska hrajeme ve složení:

Zbyněk Zatloukal – dvanáctistrunná kytara, hudba, texty
Sylva Čekalová – Panova flétna
Jiří Matěk – pětistrunné banjo, šestistrunná kytara, hudba, texty
Radek Polívka – kontrabas
+ zpěv více méně všichni

Na tomhle složení se nám líbí netradiční zvuková kombinace banjo + Panova
flétna. Díky nástrojovýmu obsazení, kde žádnej nástroj nepotřebuje podporu
ze strany ČEZ, můžeme hrát i bez aparátu, což zhusta a rádi činíme. V
poslední době se nám dobře hrálo třeba na vyhlašování výsledků literární
trampské soutěže Trapsavec, nebo na Jizerský notě, kde nám taky Tempo di
vlak nabídli hostování v jejich pravidelným pořadu. Jestli to ještě někdo z
předchozího nepoznal, tak všichni v kapele jsou postižený úchylkama typu
ježdění na vandry nebo na vodu, což odpovídajícím zůsobem deformuje i naši
muziku.

U Tempa di vlak

Tak to psaní tentokrát PŘIPADLO na mě. Mám ráda podzim. Vždycky se na něj těším, ale tak mi nějak dochází, že v tomhle ročním období číhá na člověka spousta nebezpečí. Sotva jsem bez boulí přežila PADÁNÍ ořechů na naší zahradě, vytáhly mě děti na sbírání kaštanů. Při sekání trávy na mě SPADLO jabko a večer na mě PADLA únava. Ráno mi VYPADL z ruky můj nejmilejší hrnek. Chystám se na vandr a zjišťuju, že se mi ROZPADLY boty. Nic nestíhám. Do autobusu jsem VPADLA na poslední chvíli, knoflík na kabátě visí na vlásku a počítám, že jestli ho brzy nepřišiju, brzy mi UPADNE. V práci si chci uvařit vodu na čaj – zkazila se konvice a VYPADLY pojistky. To, co jsem na sebe ještě v polospánku po zazvonění budíku navlíkla, mi vůbec NEPADNE… Občas mě POPADAJÍ podzimní nálady a jak to tak VYPADÁ, asi to ze mě jen tak NESPADNE. PŘEPADAJÍ mě všelijaké myšlenky. Chce se mi nevstat ráno z postele, nejít do práce, neumýt nádobí,… Chce se mi PADNOUT někam pod stromy do listí a čekat, že mě NAPADNE nějaká pěkná podzimní písnička. Ale dost povídání. Těším se, až z nás po prvních akordech SPADNE tréma, jsem zvědavá, jak se vám budou líbit naše dvě nové písničky. Tak držte palce, ať nám to dobře DOPADNE.

                                                                                                              Ája

Říjen 2001 – Blaf

Blaf

Recyklace k „lepšímu“…

Na Blaf jsem poprvé narazil v bývalé Bystřici 7, v legendárních Košařiskách, na jakémsi festivalu někdy v létě roku 1987. Nejprve mi, upřímně řečeno, připadlo to co slyším, jako dost těžký úlet, ale pak mě dost svérázná poetika a svižná hudba kapely pohltily stejně, jako všechny ostatní kolem. Melodie ve stylu country a texty v „tomankovsko-jablunkovském“ nářečí působily na domácí i přespolní.. Zdejší „partyja co jezdí do roboty werkovym cugem a pije rum i slivku“, se v písničkách poznávala těm, kteří textu příliš nerozuměli, zase přišel Blaf jako originální zjevení z jiné planety. A při tom zůstalo dodnes…

Co se ovšem za ta léta změnilo, bylo především osazenstvo kapely. Zjednodušeně, hráči přicházeli a odcházeli, jen tandem Buble a Tomanek zůstal. Už už to loni vypadalo tak, že kapela zavře krám. Nestalo se. Naopak, Blaf posílil o další kvalitní muzikanty a nahrál desku. Tento koloběh změn nazval Tomáš recyklací k „lepšímu“…

Když už jsme u desky, tak „chlast sice vypaluje buňky“, ale ty autorovy jsou zřejmě odolnější, neboť, i když hitmaker Blafu spadl z „garnika“ za psací stůl, s čímž se freudovsky vyrovnává v písni „Kancnaryjsko“, inspiraci neztratil. Dvacítkou písniček, které spatřily světlo světa v uplynulých pěti letech, pokračuje v barvitém vykreslování atmosféry gorolského hlavního města Jablunkova a jeho okolí. Po smyslu CD „Nie beje to lehki“ ovšem radši nepátrat.Sám Tománek to komentuje po svém: „Na cedéčku jsou odkazy na minulost i na budoucnost. Myslím na každou dobu, která je před námi. Každá doba je těžká, ale myslím i na to, že nebude lehké si CD sehnat.“ Tvrdí hlavní „blafák“ Tomáš. „Naopak, bude lehké si desku pirátsky vypalovat“.

Na nové desce jsou opět krásné historky z „Goralie“, například o Juzkovi, co ukradl kolo a „kwiotko“ (v písni je honička, jak stvořená pro videoklip), či o Trudce z Bystřice co nikdy „nievychynyla liny“. Své místo tu mají Tomášovy osobní vzpomínky na reflex viz. „Ztraskany rok“, „Gdaňsk“, „Grazli“ nebo „Zapominejmy“. Objevují se písničky cikánské, svižná milostná story „Hadry, kible“ a Bubleho motorkářská eskapáda „Od Sikorów“, cestopisné „Je wiosna“ a dokonce mravoučné, mám na mysli především „Zdrawotnio“. A samozřejmě nikde nechybí všudypřítomná „gořolka“. Osobně mě nejvíce uchvátila píseň „Sarna“, která jediná naprosto vybočuje z řady. V ní se dostal Tomáš na básnické pole dosud neorané. Jeho staříček ta volantem Velkého vozu s vousy až po pás, který „popekuje haš“ mi připomněl poetiku slavné beatlesovské Lucky na obloze s diamanty. Moc pěkné …

Svět podle blafu plně koresponduje s naivismem jablunkovských obrázků Antoniho Szpyrce na obálce desky. Je plný originálních postaviček, příběhů, střeštěných nápadů, optimismu a dobré muziky.

Jak bylo na Jizerské notě 2001. (Tempo di vlak)

Už nebudu dlouze popisovat kapelní dění v období mezi Tóny, neboť by mi nezbylo místo na krásné zážitky z opravdu trampského festivalu v Hejnicích. Tak tedy ve zkratce kde jsme všude byli : Festival trampské písně ve Skaličce (mimochodem ten stojí vždycky za to), Portování u Bolka, které je čím dál tím více komornější; jedna pro nás fajn akce – ženitba kamaráda, kde jsme hráli přímo na obřadu a Mendelsona nahradili Mikiho „Bodláky ve vlasech“ (teď už jen chybí hrát na pohřbu) a Jizerská nota v Hejnicích.
Volný pátek, vybarvené stromy v řídké mlze a do toho všeho špagátky deště. Co víc podzim potřebuje proto, aby nás přesvědčil vyrazit ven. Jizerské hory, pro nás exotické svými balvany vyvřelin, jsou pravý trampský ráj. Namířili jsme si to na Island a dle známé písně čekali opravdu drsné podmínky. Jak se zdá, kluci šli tenkrát jinudy a my jsme si mohli pouze notovat Má zem je krásná …. Podle Kapitána Kida na Islandu spalo až 5 trampíků najednou, což mi při pohledu na drobný převis z jedné strany chráněn kládami připadlo daleko drsnější než popisovaná cesta. Ovšem okolní kraj podobný tomu za polárním kruhem, se přesně trefil do mého vkusu. A večer se už jen poslouchalo – Sekvoj, Magison, Ajeto …
V sobotu dopoledne na nás v místním kině čekal zážitek ve formě komponovaného pořadu Potlach, který byl věnován J. Londonovi. Na závěr se promítal dokument o trampech „Potlach“ natočený v 70. letech a tehdy promítaný jako filmový týdeník. V hlavních rolích vystoupili pro nás komicky mladí Kapitán Kid, Miki a Wabi Ryvolovi, Krisťák …. Poté Kapitán Kid současný uvedl některé záběry filmu na pravou míru. Tak nějak jsem cítil, že se účastním něčeho mimořádného. Díky za to Šaolínovi a Carmenovi, kteří vše měli na starost.
Příjemný den končil v kempu v Hejnicích na Jizerské notě a vše umocnilo naše třetí místo v diváckém hlasování (za Sekvojí a Lístkem) a cenu T.O. Jitro za Ájininu píseň „Kolejí pár“.

                                                        Ahoj na Tónech cest !
                                                                                                     Bruml

Září 2001 – BG styl

Co nového u BG Stylu?

No, hlavně pár nových písniček, které určitě uslyšíte na některých nejbližších hudebních radovánkách. Právě proto, že jedna z důležitých cest, jak udržet kapelu „dýchající“, vede přes neustálé rozšiřování repertoáru. Tedy alespoň já to tak cítím. (A funguje to.) Složení kapely se naopak naštěstí nezměnilo vůbec, jen Jirka, Méďa i Aleš změnili svá trvalá bydliště. Tvrdí však svorně, že to není kvůli neodbytným fanynkám a tak jim tedy prý nemám co závidět.
Důvod, proč píšu tyto řádky, je ohlédnutí za již loňskou sezónou, načichlou vůní koncertů, festivalů, přátel a projetých stovek kilometrů. Věřím, že jste na mnoha akcích byli stejně jako my, protože jste minimálně fandové kapely Tempo di vlak a ta letos oprávněně nechyběla téměř nikde, kde se něco šustlo…
Celou báječnou sezónu odstartoval křest našeho prvního CD s názvem Austrálie, spáchaný v květnu v klubu Parník. Pro nás bgstyláky to byl zážitek, na který určitě i po letech vzpomeneme a sentimentální slzu zamáčkneme. Parník pojal na svou palubu okolo 170-ti plujících – skvělých posluchačů a oslava zrodu našeho kulatého „novorozeněte“ proběhla vskutku pohodově.
Dále tu byl Jesenický Nugget, jenž se zdařile přestěhoval do nádherného areálu „Na Miroslavi“ v Lipové Lázni. Báječně (a moc rádi) jsme si zahráli nejen v soutěžním bloku, ba převážně v nočních hodinách, kdy probíhal country bál v naší režii. Opravdu povedená akce a Mirkovi Hrdličkovi i Mlokovi skládám velkou poklonu!
(Tady jen malá změna v kapele: Láďa v téhle době hraje ještě dokonaleji na kytaru a Jirka Mitrych mimo banja stále častěji oprašuje své staré fidle!)
Léto bylo v plném proudu, když jsme zjistili, že jsme si na sebe ušili cílevědomě bič. Tou cílevědomostí a bičem mám na mysli naše dvě úspěšná vítězství v moravských kolech Porty a Moravského vrabce – a tím daný postup do národních finále těchto soutěží. Radost z úspěchu a z vašich hlasů v diváckých soutěžích byla nemalá. Určitě nám pomáháte vyvracet chybný dojem, že bluegrass je na ústupu a bez posluchačské perspektivy. Snad jedinou vadou na kráse byl naprosto shodný termín konání Porty a Zahrady (Plzeň a Náměšť na Hané!). Pozvání přišlo od obou štábů a kdo má potom mít tu drzost říct, že 400 km cestovat odmítá?! Vždyť to celé děláme pro lidi, na nich to stojí a padá, my pro Vás hrát chceme – a tak jsme pendlovali. Výsledek: Zahrada – nádherná atmosféra připomínající dávnou velkou Portu a její Lochotín. Porta – naopak atmosféra malého „mírně roztěkaného“ festivalu (omluvou může být Plzni i deštivá smůla). Ale určitě nelitujeme …slivovičku měli výtečnou!
Festival Strunobranie v Banskej Štiavnici jsme si opět vysloužili vítězstvím na moravském poli a přijetí na slovenské půdě bylo úžasné!
Jedna velká kapitola by mohla být věnována Festivalu na Pomezí, kde jsme před půlnocí zahřívali prkna na pódiu Kamelotu. Atmosféra vrcholila, napětí rostlo, lidičkové byli skvělí…(pak našemu banjistovi Jirkovi v zajetí hudby málem ujel vlak na Šumavu na dovolenou a z pódia prchal, jako by banjo ukrad). Opět výborná akce v režii Mloka a jeho party.
A hráli jsme dál…. Western na Bílé, Folk Country festival ve FM, Mohelnický dostavník, Starý dobrý western na Bystřičce,…
Ale nic nekončí! I podzim má svá kouzla – 6.10. JamGrass v Jindř.Hradci, 10.10. v Praze společný koncert s kapelou Sunny Side a 13.10. pořad „Tóny cest“ s kapelou Tempo di vlak .
V prosinci jsme sobě i našim přátelům posluchačům udělali radost koncertem v ostravském Parník, kde jsme 5 dní před Vánocemi společně strávili báječný večer ve skvělé atmosféře i náladě. Vždy je to příjemné hrát pro plné hlediště a v Parníku se sešli opravdu lidičkové skvělé krevní skupiny, což znamenalo atmosféru naprosto senzační. Prostě konec roku jak se patří důstojný…
Vše další se dočtete na našich www stránkách. Ahoj a stavte se někdy!

Čenda
Kontakt: 0608-816606
bgstyl@bgstyl.cz       www.bgstyl.cz

Střípky z prázdnin Tempo di vlak

Stejně jako většina z vás, jsme i my prožívali radosti dlouhých teplých dní letních měsíců. Plahočili jsme se po horách, večer sedávali u oranžových ohňů, placatili se u vody, sjížděli jsme divoké řeky, leželi na vyhřátých kobercích trávy, skotačili na loukách a mezi tím vším jsme jezdili s basou a kytarami po různých koutech naší zelené lipové zemičky.
První prázdninový víkend jsme vydýchali městský vzduch na výročním ohni T.O.Žlutý kvítek, který byl jako vždy, skvělý a občasný deštík nás neměl šanci rozházet.
Tři dny na to, jsme se vydali na čtyřdenní maratón, přes Velkou Bystřici u Olomouce, kde se konala výborně připravená „Bystřická předzahrada“ na „Zahradu“ v Náměšti na Hané, odkud jsme přejeli do Plzně na Portu, z které jsme se ještě ve čtyři hodiny ráno vrátili zpátky do Náměště na další hraní na Zahradě, tentokrát u kapličky. Přesto, že ty čtyři dny byli velmi náročné a spánku bylo hodně málo, v duši zůstala spousta zážitků ze setkání se zajímavými lidmi, novými i starými kamarády a to všechno přece stojí za těch pár probdělých nocí.
Festival na Pomezí, konaný následující víkend byl neméně zajímavý a po našem vystoupení na krásném dřevěném folklórním pódiu v areálu Matice slezské v Dolní Lomné, jsme nástroje ze svých rukou pustily až se svítáním, kdy plamen ohně, u kterého jsme celou dlouhou noc hráli, začal ztrácet svou jasnou barvu.
Za dva dny už jsme zase házeli do auta stany, spacáky, lodě, basu , kytary a spousty dalších potřebných i méně potřebných věcí a včetně našich dětí si to namířili na Šumavu. Týden chození po kopcích, sjíždění Vltavy, návštěv různých hospůdek (celý dobu nás totiž neopustil bratříček déšť) a zámků jsme zakončili v rodišti Jana Žižky, tedy v Trocnově, na příjemném festiválku „Jihočeské zpívání“ pořádané třeboňskou kapelou Rybníkáři.
Pak konečně nastali muzikantské prázdniny a my odložili drahé kytary a do starejch obalů nasoukali letité španělky, do strarejch batohů spacák a kus špeku a vydali se na toulky slovenskem….
Konec lenošivejm dnům udělalo hraní na „Bohumínských léto-kruzích“ a poslední prázdninový festival „Mohelnický dostavník“, kterému lze vytknout snad jen to počasí, ale to bohužel nikdo ovlivnit nemůže.
Nezbývá už tedy nic jiného než zavřít tu těžkou knihu s nadpisem Prázdniny 2001 a otevřít novou s bílými listy a popsat ji stejně příjemnými zážitky

Cowboy

U Tempa di vlak

Slunce už ztrácí svou sílu a barví přírodu do zlatova – začíná babí léto, pro nás trampy asi nejhezčí období roku. Léto se nezadržitelně chýlí ke svému konci a přesto máme dneska teprve první letní Tóny cest. Září je pro všechny spíš takové synonymum pro návrat do školy, návrat k povinnostem všedních dnů, po těch dvou volných slunečných měsících prázdnin. Stejně tak i my se vracíme na prkna našeho kulturního domu, abychom spolu s vámi prožili dalších deset pokračování Tónů cest. Doufám, že jste přes prázdniny nezapomněli všechny písničky, které jsme vás v průběhu loňského školního roku učili, a že si je dnes spolu všechny zazpíváme a pokud jsou mezi námi i „prvňáčci“,určitě budou dnes pilně poslouchat, ať už třeba za měsíc můžou zpívat s námi.

                                                                                         Cowboy

Červen 2001 – Tempo di vlak a žranice

   Léto je už málem na spadnutí a nám dneškem končí hraní pod střechami kulturních domů a zítřkem nastává čas hraní na festivalech, u ohňů a nebo jen tak někde pod širým nebem.

            Zítra totiž jedeme na Farmu Bolka Polívky do Olšan, kde budeme vystupovat na „Portování u Bolka“. Příští týden jsme pozvaní do nedalekých Klimkovic na akci nazvanou „Klimkovické kytarobití“, takže pro ty z vás, kteří si rádi poslechnete muziku venku a neradi jezdíte příliž daleko, je to možnost jak strávit sobotní odpoledne. Jako host tam vystoupí Wabi Daněk s Milošem Dvořáčkem. Mimo to nás ještě čeká spousta pěkných akcí a zážitků, Porta v Plzní, Zahrada v Náměšti na Hané, výroční oheń T.O. Žlutý kvítek, Jesenický nugget, Festival na pomezí, Jihočeské zpívání spojené se sjížděním Lužnice, Mohelnický dostavník a spousty vandrů a probdělých nocí. Prázdniny však pro nás nejsou jen festivaly, ale hlavně se už moc těšíme na jahody, maliny, borůvky, koupání a jiné radosti, které sebou přináší léto.

            No a pokud se nám s vámi, během této doby, nezkříží naše cesty, tak se určitě  uvidíme tady v kulturním domě Gama, kde se určitě s příchodem podzimu rádi zpátky uchýlíme.

            Prozatím vám tedy přejeme príma večer a príma léto.

                                                                Za Tempo di vlak 

                                                                                                Cowboy

Květen 2001 – písničkáři

René Racek Matlášek

Dlouholetý kamarád, leader skupiny 0,5t PVC (dříve Ruchadlo), vydal kazetu Kouzlo bot.

Jan Krtek Dospiva a Lucka Orálková

Sympatická dvojice, hrají už dlouho a stále s nadšením, letos zvítězili na Orlovském špagátu.

U Tempa di vlak

Nastává léto, čas festivalů, a já bych se chtěl svěřit se svými dojmy z těch všelijakých oblastních a regionálních předkol či konkurzů. Sami jsme se dostali na mnohé velkolepé festivaly, které v republice existují a sám nemám pořádně jasno, jak se to mohlo stát. Ovšem bylo to velké klání a poslední slovo měla porota.
Říká se že, muzikanti jsou tvorové soutěživí. Ale v porovnání se sportovci mají život o něco těžší. Závodníci s hudebními nástroji stojí za lajnou mikrofónů připraveni vyrazit. Nelze však vzít metr a jejich výkon přesně změřit. Proto kapely a písničkáři kromě samotného hraní a zpívání musí taky trochu politikařit. Je zajímavé pozorovat, jak se s tím někteří muzikanti umí vypořádat.
Jsou například hudebníci , kteří hrají poprvé a mají co dělat sami se sebou. Zdravá tréma dovede probrat a dotlačit k maximálním výkonům. Ale tréma roztřásající kolena mimo rytmus, ta dovede hodně pokazit. Tím si však musí projít každý. (Mohli bychom povídat).
Existují také hudebníci bez jakékoli taktiky, protože jim nepřipadá důležitá. Maximálně vyberou své písničky tak, aby moc neuspávaly a ostatní energii věnují zpívání. Zbytečně se nepředvádějí, a to, co dělají, dělají pro písničku.
Pak jsou ale ti s jasnou taktikou, kteří přesně vědí, že chtějí vyhrát. Někteří to dělají dobře a jejich profesionální výkon se líbí. Ovšem není nic horšího, než muzikant svíjející se na pódiu a divák, který na to nechápavě a chladně hledí.
Tak nějak cítím, že závodit ve zpívání není to nejlepší, ale zároveň chápu, že na celostátním festivalu 400 kapel vystoupit nemůže.
A na závěr jenom krátce. Minulý týden jsme hráli v rehabilitačním ústavu v Hrabyni pro lidi, mimo jiné, psychicky těžce zkoušené. Bez poroty a umístění někoho upřímně potěšit je ta největší radost z písniček a celého zpívání.
                                                                                         Za Tempo di vlak Bruml

Duben 2001 – Bluegras comeback, western divadlo

Návrat k bluegrassu (Bluegras comeback)

Zcela záměrně byl 6. leden (narozeniny E.Scruggse, jednoho z největších světových banjistů) 1997 určen jako den vzniku opavské skupiny s názvem BLUEGRASS COMEBACK. Proč zrovna toto datum, to je jasné (Scruggsovy narozeniny jsou pro nás symbolem a jako rodinné trio skupina začala hrát koncem prosince 1996) a název vlastně dal skupině náš dlouholetý přítel, výborný zpěvák a mandolinista těšínských Vrtáků Standa Feruga, když mi v reakci na zprávu o vzniku skupiny popřál „… ať se ti ten comeback podaří“. Původně se jednalo o rodinné seskupení (moje žena Eva baskytara, syn Tomáš kytara a já banjo) a hráli jsme pouze instrumentálky. Od června r. 1998 jsme však změnili složení i zaměření kapely – dnes má Bluegrass Comeback pět členů. Náš styl snad lze umístit na rozhraní tradičního a moderního bluegrassu, repertoár je tvořen skladbami skupin Seldom Scene, Stanley Brothers, Osborne Brothers, Country Gentleman, Nashville Bluegrass Band, Lonesome River Band, hrajeme také skladby Petera Rowana či Billa Monroea. Stylu odpovídá také tradiční oblečení členů skupiny na pódiu – sako, kravata, klobouk apod., zcela ve shodě s výrokem otce bluegrassu, Billa Monroea : „You cannot play the bluegrass music in the striped pants.“ (Nemůžete hrát bluegrass v proužkovaných kalhotách). Bluegrass Comeback má velké ambice (nedokáže něco dělat „jen tak“ – vždy to musí být naplno). Texty jsou výhradně anglické. V repertoáru jsou také instrumentální skladby – ty vybírá především kytarista a lze zde nalézt skladby Davida Griera, Dana Craryho, Steva Kaufmanna, Tonyho Rice apod.

Dnešní složení BGC :
Tomáš Juřena – kytara, dobro
Na kytaru hraje od prosince 1996, od začátku veden k bluegrassu, poctivě cvičí podle tabulatur výše zmíněných velkých amerických vzorů. Většinu sól si však již dnes vymýšlí sám a dbá především na jejich melodičnost. Ve svých 16 letech má pevné místo na české bluegrassové scéně. Na festivalu Jesenický nugget v Jeseníku ’98 získal cenu za hru na kytaru, ve skupině je pravděpodobně nejlepším instrumentalistou.
O prázdninách 1998 začal hrát na dobro a také díky tomu se BGC začal orientovat jednak na repertoár skupiny Seldom Scene, jednak na tvorbu zpěváka Petera Rowana.
Tomáš hraje na kytaru Martin D28, postavenou O. Holoubkem a na dobro z dílny pana M.Ulmy.
Má rád plyšáky, rád chodí do přírody, kromě bluegrassu poslouchá i jakoukoliv jinou muziku (s vyjímkou techna), rád jí chobotnice.

Eva Juřenová – baskytara, zpěv
Původně jsme chtěli kontrabas, ale pak jsme zjistili, že to je na dvoupokojový panelákový byt skutečně příliš velký nástroj – východiskem tedy byla baskytara. Eva si dnešní hrou na basu vyplnila svůj dlouholetý sen. Hraje od ledna 1997 a cvičí stejně poctivě jako Tomáš. V repertoáru existuje několik skladeb, ve kterých Eva také zpívá.
Učaruje jí zpěvák s hlubokým hlasem, ráda poslouchá klasickou hudbu hranou na kytaru, ale také např. peruánský folklór. Má ráda pohádky.

Jan Meisel – mandolína, zpěv
28 let bluegrassu v různých severomoravských bluegrassových skupinách (naposledy Modřina Ostrava) mluví samo za sebe. Po rozpadu Modřiny dostal několik nabídek, všechny vyzkoušel a nakonec zakotvil u nás. Díky Honzovi jsme přestali hrát pouze instrumentálky a začali jsme bluegrass také zpívat (je možné hovořit o bluegrassu bez zpěvu ?). Honza má vynikající tenor, v repertoáru skupiny je několik skladeb, kde Honza zpívá vedoucí (lead) hlas.
Honza dnes hraje na mandolínu F5, model „Fern“, postavenou O. Holoubkem.
Honza je neúnavný „slavič“ jmenin, narozenin a jakýchkoliv jiných příležitostí své početné rodiny a příbuzenstva. Rád chodí na plesy a zpívá v Chuchelné v kostelním sboru.
Jan Sabol – kytara, zpěv
Přišel k nám z kapely Second Caffe. Jeho hlas zcela jistě zaujme i posluchače, kteří toho o bluegrassu mnoho nevědí. Je vedoucím zpěvákem (lead vocal) skupiny. Na Moravském vrabci ’99 v Karviné dostal za svůj vokální projev cenu poroty. Hraje doprovodnou kytaru, bluegrassu se věnuje přibližně šest let.
V brzké době bude hrát kytarové doprovody na nástroj Martin H000, který speciálně pro něj momentálně staví O. Holoubek.
Honza má zálibu v dívkách a whisky a rád na tohle téma také zpívá (zejména píseň P.Rowana „Moonshiner, kde se autor vyznává ze stejných zálib). Honza rád chodí na vandry.

Pavel Juřena – banjo, kapelník
28 let bluegrassu – Červotoči Frýdek-Místek, Bluegrass Nova Olomouc, Vrtáci Český Těšín a hostování ve spoustě dalších kapel. Po odchodu od Vrtáků jsem chtěl hraní pověsit na hřebík, pak mě ale přemluvil můj syn – založení Bluegrass Comebacku tak vlastně částečně inicioval i Tomáš.
Dnes hraju na kopii banja Gibson Granada, postavenou P. Janiššem.
Mám rád bluegrass, newgrass a jejich odvozeniny, ale také poslouchám folklór náš – cimbálovku, i folklór jiných zemí (flamengo, irskou a skotskou hudbu, poslouchám i arabský folklór). Rád dobře jím a líbí se mi velké limuzíny.

Hrajeme po celé republice, na festivalech, přehlídkách, klubových večerech apod., namátkou Banjo Jamboree Kopidlno, Bluegrassový večer Horná Poruba (SR), Jesenický nugget, Moravský hrozen Hustopeče, European Bluegrass Band Championship Vídeň, Jamboree Strakonice, Bluegrass Vodranty Čáslav, Dotkni se Písku, pravidelné bluegrassové večery ve Sloupnici, Bluegrassová pouť na hradě Sovinci, Mohelnický dostavník, Jamgrass v Jindřichově Hradci, Folkový výprodej ve Studénce, Country Širák v Opavě apod. Připravujeme se na vystoupení v rámci EWOB 2000 (European World of Bluegrass) v Holandsku, snad letos vyjde Dobrofest v Trnavě. Český rozhlas Olomouc natočil s naší skupinou hodinový pořad.

V opavské hospodě Wee West pořádáme pod názvem „Bluegrassové návraty“ předvánoční koncerty (koncem minulého roku už třetí).

Kontakt na skupinu :
Pavel Juřena tel.: do práce :069 – 66 63 143
Hlavní 126 domů :0653 – 73 46 72
747 06 Opava 6 fax (do práce) :069 – 66 63 112
E-mail : pavel.jurena@mediumsoft.cz

Na místo se dopravíme dvěmi auty :
* Renault 21 TS (2,00 Kč,- / 1 km)
* Opel Kadett 1.7 D (1,50,- Kč / 1 km)
Pokud se jedná o placený koncert, hrajeme za 2 000,- Kč za hodinové vystoupení + doprava (event.nocleh, jídlo).
V případě neplaceného vystoupení požadujeme zaplatit alespoň cestu (viz výše) a ubytování (třeba v tělocvičně), event. jídlo.
Jsme schopni odehrát – bez přestávek – 2 hodiny, s přestávkama 3 hodiny. Nehrajem tzv. country bály, zábavy, podnikové večírky apod. Vystupujeme zásadně pouze na festivalech, přehlídkách, klubových večerech, zřídka na soutěžích (soutěžní 2-4 skladby je pro nás málo). U festivalů není podmínkou ryze bluegrassové zaměření, hráváme i na folkových festivalech (např. Folkový výprodej), hrajeme na smíšených festivalech (Mohelnický Dostavník apod.)

Spokojíme se se čtyřmi mikrofony a jednou linkou pro baskytaru. Odposlechy nejsou nutné. Ubytování – kdekoliv, přivezeme si spacáky, nafukovací matrace.

U Tempa di vlak

Tak se nám rok překulil k tolik očekávanému jaru, i když prozatím jen kalendářně, a počasí, které panuje venku dostálo svému názvu „aprílové“.
Naneštěstí se tyto střídavé přeháňky podepsali i na naší kapele a my pokašláváme, chodíme s šátkem na krku a kapesníkem u nosu. Ještě, že ty nemoci trvají vždycky jen krátce a my moc nemusíme zanedbávat zkoušky.
V uplynulém měsíci jsme absolvovali dvě soutěžní klání a sice na Portě 2001 v Havířově a na Moravském vrabci v Karviné. Na portě jsme vybojovali postup na letní finále v Plzni a na Vrabci se nám poštěstilo dostat krásného keramického vrabčáka, za pro nás vynikající třetí místo a postup na finále, které je zároveň konkurzem na festival Zahrada v Náměšti na Hané.
Nezapomenutelným zážitkem tohoto měsíce však pro nás byl náš první koncert v Praze. Sám teď ani nevím, jestli se stal větším zážitkem samotný koncert v P- klubu Trojická, kde jsme si zahráli se skupinou Magison, nebo ta šílená cesta do matičky Prahy. Usedět ty dvě cesty byl fakt velký výkon a domů naše auta dorazili v pět hodin ráno. Cestou tam jsme se stavovali v jednom útulném motorestu schladit žízeň a hlad, a hlavně vyprázdnit naše močové měchýře, na což já osobně doplatil. Snědli jsme výborné saláty, zbytky si zabalili sebou a vyrazili jsme. Většina na záchod a já s Jirkou ven. Jsem totiž od přírody šetřílek a nebudu přece platit dvě koruny za záchod!!! Dal jsem tedy podržet právě zakoupenou housku Jirkovi a zamířil směr les. „Paráda a dvě kačky mám v kapse“ odlehčený se vracím zpátky. Jenže to už slyším Áju jak nadává, že Jirka proudil její housku cigaretovým kouřem. Takže jsem za smíchu všech přítomných bez mrknutí oka popadl peníze a šel jsem koupit za pouhé tři koruny české housku novou… No a pak se říká, že kdo šetří má za tři.

                                          Střípky ze života Tempo di vlak sepsal Cowboy

Březen 2001 – Magison Praha

MAGISON hraje trampskou muziku s prvky jazzu a swingu. Byli jsme ovlivněni hlavně slavnou érou moderní trampské písně, kterou v jejím rozkvětu v sedmdesátých letech představovaly především kapely Hoboes, Stopa, Příboj a mnoho dalších.

MAGISON má vlastní autorský repertoár, drtivou většinu skladeb napsal Vláďa Šaolín Konopas, několik songů je od Zbyňka Zubříka Rosendorfa. Tématicky se zaměřujeme hlavně na písně o toulání, přírodě a volnosti.

     Složení kapely :       Mirka Menšíková                       – zpěv

                                        Luděk Žofák                               – zpěv a kontrabas

                                        Zbyněk Zubřík Rosendorf       – zpěv a foukací harmoniky

                                        Vláďa Šaolín Konopas             – zpěv a akustická kytara

                                        Honza Fruhvirt                            – sólová kytara

U Tempa di vlak

Nahrej! Hups,křup…A rázem mám s nohou v sádře spoustu času.Viki sice přibylo k malému Kubovi jedno velké nemocné dítě,ale zato mám čas zavzpomínat na poslední Tóny cest a víkend v Beskydech s Ozvěnou a jejími přáteli Supem, Belmondem, Bublinou a dalšími.Samozřejmě to byl víkend plný písniček,předávání zkušeností a dalších fórků.(Sup při snídani pozoruje pochtívajícího Sama a pronese úvahu:„Pes nejlepší přítel člověka s párkem “). Musíme se taky trochu pochválit. Poslední dva týdny jsme byli velice zodpovědní.Moc si totiž přejeme zahrát v Ústí nad Labem na finále Trampské porty.Vzájemně si mezi sebou přiznáváme, že dokonce trénujeme své party doma každý sám. Jirka ze strachu před svými pověstnými okny trénuje některé dny až čtyři hodiny nepřetržitě. Všichni doufáme,že se to neprojeví na psychice jeho synka Dalibora a ženy Lady. Přišel den „D “a my v Bludově na oblastním kole Trampské porty podáváme maximální výkony (k případným chybám se vám stejně nepřiznáme). Zvuk z aparatury je příšerný a ven leze něco podobného,co jsem slyšel na brigádě ve válcovnách plechu.Tak se tedy alespoň usmíváme, a vypadáme sympaticky. Nebudu to dále protahovat.Porota uznala,že jsme už uzráli na finále a udělila nám pěkné první místo a tím přímý postup do finále. V diváckém hlasování jsme se umístili jako druzí.Upřímně si těchto oceněn vážíme a naše radost po vyhlášení vítězů byla ohromná. Pro nás krásný večer končí krátkým sejšnem a řádnou oslavou u kamarádů Syslíků v nedalekých Velkých Losinách.

Únor 2001 – Ozvěna, Belmondo, Sup

Ozvěna – Brno

                                     „Ahoj kamarádi!“
Tak začíná Pitt všechny svoje psané promluvy k P. T. diváctvu, pokračuje, že Ozvěna vznikla v roce 1978 a založili ji kamarádi Jack, Pitt, Sup, Šany a Čita, že už ale předtím kamarádi Pitt, a Martin a Sup hráli v brněnské country skupině Tuláci a to je podle něho celý.
Ale my ostatní jsme taky do Ozvěny nespadli rovnou z lesa, z vandru, nebo z potlachu. A protože jsem se řečňování dnes zmocnil já, může to konečně ven. Kupříkladu Čita zpívala dlouhá léta ve sboru u Líska, i sóla! A měla z nás desku bezkonkurenčně první ( i s fotkou na přebalu – přesně čtrnáctá zleva někde okolo druhé až třetí řady). Kromě ní z ní původní jepičí sestavy Ozvěny zůstal jen Pitt a do sokolovské Porty 1980, kde stihli Ozvěně nadělit autorskou za Nádraží ještě Sup a znovu se přidal Martin, hvězda třetích hlasů v mandolinovém orchestru.
Mě si právě na finále v Sokolově za účelem oslabení konkurence vytáhli do Ozvěny z trampského óbrsouboru Lata 25, a to za flašku Fernetu, o které se ani po dvaceti letech nemůže Ota s Pittem dohodnout, kdo ji má komu dát. Získali mě nedocenitelné zkušenosti ze skautu, z Latys, z Fobosu, Z Kapky a netušili, že se mě už nezbaví. Za odměnu jsem jim vbrzku zkomplikoval život Čitiným mateřstvím, takže jsme na Portě v Plzni 1982 (tam jsme včetně „vítězství“ v letech 1985 a 1986 – to s Pačískem a Míšou – nepřetížitelně zavazeli až do převratu) zlanařili od trampské skupiny Na půli cesty Pavlu, aby – Čitu zaskočila, když nebude moct. Ale ta stejně nemohla jen jednou, takže nám zbyly na krku obě. Pravdou je, že díky těmto pokladům se nás pak na Portách, Svojšicích, Jeleních, Kotlících, Dostavnících, Totemech a Zaprášených cestách usmívali pořadatelé a takoví velikáni jako Samson a další Hop-Tropáci, Dušan Vančura za Spiritálu (přítel Tichota ne) nebo Wabislav Dabing Staněk. Toho jsme rafinovaně využívali k tomu, abychom je zvali na naše pravidelné Večery písní táborových ohňů v dělňáku v Líšni, skoro celodenní Galavečery, trampské pyžamové bály nebo závěrečně ohně na Muchově boudě a abychom profitovali akvizicí dalších posluchačů na oplátkových akcích u nich. Dlužno podotknout, že jsme si navzájem zpívali za cesťák. Neuvěřitelné honoráře 27 Kčs za hodinu jsme dostávali málokde. spíš šatnový blok na guláš a pivo. Zato jsme se dobře pobavili a mrzačili se ukopnutím palců při všudeoblíbených fotbalových mačích Ozvěna proti zbytku světa. U toho mrzačení jsme ovšem zůstali. Vloni jsem si , když se „Vinohrady bavily“, vyhodil koleno, když jsme se snažili lanem přetáhnout pět stopadesátikilových řízků.

Pak přišla v létě 1987 rána morová. Z Ozvěny odešly obě krásky (Pavla do Bokomary a Pokroku, Čita domů). Pokračovali jsme s Matějem (Trosečníci a Bacarrat) a Blankou a nakonec se to rozchodilo s Edou. Přišel Listopad. A smyčec. Již žádná zkouška více, nic. Jen na jedno odpoledne jsme vybublali nad hladinu někde kolem roku 1991, abychom z rozběhu (Pavla z rozjezdu – s kočárkem) natočili Pittovu Po řece dolů pro sampler Na kančí louce (I.). Do té doby jsme měli jen „Dál nespěchej“ a „Už jsi tu dlouho“ na elpíčkách ze Svojšic a Porty 86. Na další „Kančí louku (II.)“ pak Číča (už asi neměl co) zařadil Čápy, Diega a Nádraží a donutil nás na křtu desky na Jamborce zazpívat jednu písničku. To nám nějak přišlo málo, když už jsme se dva dny předtím po tolika letech sešli v zlaté sestavě (z někdy okolo roku 1985). Tak jsme si jich zazpívali pět (a přidali jen tři). Následkem toho na místě pamětníci slzeli (Silence) a kapitalisti si vyhradili vydání našeho prvního CD – po dvaceti letech (Pavel Kopřiva). „Prázdný nádraží“ pak vyšlo v následujícím roce 199. Seznam písní a plná jména umělců jsou prosím vyvedena na přebalu, co je strčený dovnitř. Naopak tam nejsou jména všech těch, kteří nám po celou dobu pomáhali a pomáhají a bez kterých by to vůbec nešlo a kterým aspoň tímto – dík.
No a teď už je to celý. Už zase hrajeme přes kaluže. Pro stařeckou únavu a profesní shon však veřejně jen toliko sem a tam do roka. Pavla řediteluje agenturu, Pitt diriguje prodejnu, čita rehabilituje stařečky, Martin bdí nad prameny Opavice, já dál dokružuju paragrafy. Nejzaměstnanější je invalidní důchodce Forzajt, kterým jsme loni omladili krev (55 let – sbor Janáčkových závodů, Antares, chrámový sbor, tři infarkty), když to má z Karlova za námi tak daleko zdravý Martin. Ten si kromě spodků s Ozvěnou – za účelem dosažení ještě větší slávy – zpívá vršky s dechovkou v Bruntále. Zkoušky a hlavně sleziny v Kalumetu jsou ale každé úterý a na společné akce je rok už zase krátky. Než stihneme pěšky, na kolech nebo na běžkách párkrát Jeseníky, Roháče, Brdy, Stálkov, Šmelcovnu, Telecí, Židlochovice, Habrovany už je zase Silvestr na Skřípově. Slunce svíti, hlavně že neprší. Letitá hibernace zapomenuta.
                      Pozdravuje Vás taky Pitt. A ostatní.
                                                                                       Vždycky Váš   Žralok

U Tempa di vlak

Naše kapela je opravdu mladá a perspektivní. Je to vidět na všech těch událostech, které se udály mezi třetími a čtvrtými Tóny cest. Takže jenom zkratkovitě : 
Jirkovi, přesněji jeho ženě Ladě, se narodil kluk jak buk – Dalibor. Jirka, snad aby si to taky zkusil, o pár týdnů později vyčůral několik urostlých močových kamenů … 
Koncertovat s Pacifikem byla pro nás veliká čest. Jejich písničky jsme už jako trampští mlíčňáci poslouchali s otevřenou pusou u táborových ohňů, aniž bychom věděli kdo je vlastně napsal. Na posezení v hospůdce byli Pacifičáci moc fajn a zjistili jsme, že to jsou úplně normální lidi. Možná si s nima zahrajeme v Praze v Malostranské besedě. Jestli nás pozvou …

Kapelní potomstvo začíná prodělávat dětské nemoci. Zkoušky se trochu komplikují, ale neseme to všichni statečně. Hlavně děti. Pokud někdo z vás neměl plané neštovice, tak na nás raději moc nešahejte …
Minulý víkend část mužské části kapely absolvovala zimní přechod Beskyd. Za vydatného deště jsme obdivovali zimní krajinu v okolí Smrku. Nikdo nezmrznul, ale promokli všichni. Cowboy vyhrál náročný „Šílený běh do vrchu“ a já jsem mu celou dobu ze zadních pozic držel palce, takže proto jsem nemohl pořádně běžet. Snad to vše přežijeme ve zdraví …

                        To je vše, moc se na vás těšíme a ahoj na Tónech cest.

Za Tempo di vlak Bruml

Leden 2001 – Douda band, Ťutínek

Douda band

Hrajeme spolu asi jeden rok, máme však dřívější zkušenosti z kapely Cantus.

Složení kapely :        Zuzka Teichmanová    – zpěv

                                    Luboš Hroch                – kytara, zpěv

                                    Jan Dragon                  – kytara, housle, zpěv

                                    Roman Kašperlík        – kontrabas

Hrajeme folk a hrajeme rádi.

                                                                                     Ahoj Douda

Obrázky z Pákistánu (Ťutínek)

Přál bych vám zažít ten nádherný pocit, jste šest dní v horách, které jsou tak vysoké, a máte čím dál menší hlad. Pojídáte jen polívky ze sáčku a čokoládové tyčinky. (Mimochodem v Pákistánu jsou k dostání dva druhy polívek v sáčku, žluté a červené s nudlemi. Ty červené jsou lepší. Pálí dvakrát.) Drápete se vzhůru, a pak se zase drápete dolů. Tak po těch šesti dnech sestoupíte dolů, do nějakého městečka, mezi lidi. Do toho neuvěřitelného vedra a váš organismus zase začne mít hlad. A pak se dostanete do maličké zakouřené hospůdky, nejlépe, kde vaří Afgánistánci. (Slovo hospůdka jsem použil jen proto, že mě nenapadlo nic lepšího. V podstatě to je otevřená garáž, kde se sedí na zemi. Uprostřed je natáhnutý dlouhý igelit, který představuje ubrus. A vy sedíte v poloze nohy křížem, a na ubrus nesmíte strkat vaše zaprášené bosé nohy, jinak jste upozorněni nesmlouvavým pohledem hostinského. U vchodu do garáže je kuchařský kout. Dva velké plynové vařiče, na kterých jsou obrovské hrnce s něčím, co za chvíli budete jíst.) A v té hospůdce dostanete za pár babek plný talíř, že se na něj víc už nevleze. A vy se do toho talíře pustíte s takovou vervou, že má hostinský strach, abyste mu nesnědli i příbor (ten tam naštěstí ani nebyl). A když se tak nacpáváte, tak v půlce zjistíte, že už víc nemůžete. Před vámi leží talíř s něčím moc dobrým a vy už nemůžete. Prostě scvrklý žaludek. Jak je to možné?
A celý měsíc pijete jen vodu a čaj a nemáte ani kapku alkoholu a kávy, na kterou jste tak zvyklí v práci. A přesto je vám tak dobře jako nikdy předtím. Jak je to možné?
A večer chodíte brzo spát a ráno se brzy budíte. O půl šesté vezmete foťák a jdete fotit východ slunce nad osmitisícovou horou. A všude je tajemné ticho, které přerušuje někde zespodu hukot ledovcové řeky a někde vysoko nad vámi slyšíte padat sněhové a kamenné laviny. A ty laviny jsou na pohled tak blízko. A ztratíte přehled o měřítku, když jdete někam půl dne a přitom jste si mysleli, že to je na dvě hodiny. Jak je to možné?
Možná, že se dají takové chvilky zažít i jinde a nemusí to být v zemi šest tisíc kilometrů vzdálené a v horách osm tisíc metrů vysokých. Možná.

První, co mě překvapilo bylo množství lidí na letišti, kteří se přijeli podívat na cizince s vidinou nějakého výdělku. Byli oblečeni v takových směšných pyžamech. Když jsem si to pyžamo taky koupil, tak jsem zjistil, že to je bezvadná věc. V tom vedru a v tom prachu.
První den jsem měl trochu stísněný pocit z toho nepořádku na ulicích, z toho množství lidí v pyžamech, z toho množství škunérů (fiakry nebo tak nějak, nikdy nevím, jak se to jmenuje, jó rikša!).
A pak jsem se po měsíci vrátil na ty samé místa odkud jsem vyjel a nepořádek jsem náhle neviděl, lidé mi nevadili a škunérem jsem se vozil po velikém městě tam a sem. Další zvláštností je neustálé podávání ruky. Seznamoval jsem se pořád s někým novým, a než jsem se seznámil tak jsem si s ním podal ruku, ale tak nějak jinak. U nás by člověk řekl, že Pákistánci jsou teplouši. Ale oni nejsou (určitě ne všichni). Jen mají trochu jiný zvyk ve zdravení se s tím druhým. S ženami jsem se nezdravil. Nebyly totiž vidět. A když jsem nějakou zahlédl, tak byla celá zakrytá a honem někam spěchala. Škoda.
A jídlo? Brzy jsem dostal hlad. A strach nestrach, prostě jsem musel něco místního vyzkoušet. Rozdíl mezi začátkem a koncem cesty byl velký. Na začátku jsem jedl jenom něco, o čem jsem si myslel, že mi to neublíží. No a na konci jsem už dlabal vše. S heslem za rozumnou cenu od všeho kousek.
Muslimové? Ptáte se na muslimy? Vítali mě, zdravili mě, ptali se mě na spoustu věcí, zvali mě domů, ždímali ze mě peníze (jen někteří), smlouvali se mnou a taky se mi divili. A nejraději jsem měl, když mě pozorovali. Třeba jak jsem stavěl stan. Z dvoumetrové dálky, v podřepu, mlčky. A vydrželi dlouho. Mrzelo mě, že jsem potkával jen muže, ale zvykl jsem si. Všude jen muži a je jich hodně. Horší to bylo pro mé kamarádky. Nikdo se s nimi nebavil.
Ale kamarádky měly tuhý kořínek a nezlomné touhy. Po týdnech v horách se otrkaly a vehementně dožadovaly svých evropských práv. Ptaly se mužů na cestu, chtěly zastávku v autobuse na čůrání, objednávaly jídlo v hospůdkách. A Pákistánci byli překvapeni, a nakonec podlehli.
Vše se mění i Pákistán. Mění se zvyky. Ti bohatí se oblékají po evropsku, jak oni tvrdí. A co víc, oni se i baví po evropsku. Pijí whisku a kouří drahé cigarety a pak se tím chlubí. (Ti Evropané musí být ale divní). Ti chudší zase sní o ….
Největší změny ale teprve nastanou. Ano myslím na Internet. V každém městě v Pákistánu najdete čajovničku s Internetem. Každý průměrný Pákistánec má doma Internet. A mají neuvěřitelný přehled o světě. A všechno je zajímá a samozřejmě nejvíce to, co zatím bylo nebo je zapovězené. A kluci v čajovničkách si postesknou, že je Pákistán nebaví, a že by chtěli vidět i jiný kus světa. A že nechtějí být ženatí, a že chtějí mít jen přítelkyně.
Nezdá se vám to podobné?
Dobrá už končím. Už jen poslední postřeh. V Pákistánu mohou mít muži čtyři manželky. A víte jak to mimo jiné zdůvodňují? „Muž je od přírody divný, (zvíře) tak proč mu to nedovolit oficiálně.“ Realita je taková, že si to stejně všichni Pákistánci nemůžou dovolit, jelikož každé z manželek je nutné vytvořit stejně dobré podmínky. A u nás? Oficiálně, neoficiálně. Ale zaručeně evropsky!

A na závěr? Na závěr se octnete v Praze na letišti a říkáte si: „Kde jsou ti milí Pákistánci?“

                         Poznámka autora: Autor není svatý, kouří, pije, a taky …
                                                                                        Ahoj zase někdy Ťutínek

U Tempa di vlak

První letošní týdny byly pro nás obdobím plánováním celého roku.
V průběhu ledna nám přišly přihlášky do různých soutěží, jako jsou Moravský vrabec, Porta, Trampská porta, Festival trampské písně v Horním Jelení, Trampská nota Padochov a jiné. Ozývají se i organizátoři nejrůznějších festivalů a festiválků a nám se začíná až příliš modrat ještě donedávna sněhobílý kalendář. Samozřejmě nezapomínáme na to, že jsme stále trampové, nejen názvem skupiny, ale hlavně duší. A tak do zbylých ještě „bílých“ víkendů vkládáme termíny vandrů.
Ten nejbližší bude po příštích tónech cest, kdy hostující Magison provedeme krásami Beskyd za což nám oni na oplátku přislíbili, že nás protáhnou jejich mateřskými Brdy.
Přelom roku je však i časem zmatků. Když jsme na první letošní zkoušce chtěli dopilovat novou písničku „Kolejí pár“, se kterou jsme se chtěli vytáhnout na lednových tónech cest, nemohli jsme najít notový záznam s rozepsanými hlasy. Přes vánoce jsme je totiž samozřejmě všichni… nó… skoro všichni…, tedy já alespoň určitě, zapomněli. Každý svaloval ztrátu na druhého, jak už to tak chodí a tak se holt hlasy musely napsat znovu…
Když pak večer před „Tónama“ pekla Viki perník pro hladové posluchače, našli se tolik hledané notičky mezi recepty na vánoční cukroví.
Jó přelom roku je i časem zmatků.
                                                                        Za Tempo di vlak Cowboy