4. Tóny cest – Douda Band (Ostrava)
25.12.2011Leden 2001 – Douda band, Ťutínek
Douda band
Hrajeme spolu asi jeden rok, máme však dřívější zkušenosti z kapely Cantus.
Složení kapely : Zuzka Teichmanová – zpěv
Luboš Hroch – kytara, zpěv
Jan Dragon – kytara, housle, zpěv
Roman Kašperlík – kontrabas
Hrajeme folk a hrajeme rádi.
Ahoj Douda
Obrázky z Pákistánu (Ťutínek)
Přál bych vám zažít ten nádherný pocit, jste šest dní v horách, které jsou tak vysoké, a máte čím dál menší hlad. Pojídáte jen polívky ze sáčku a čokoládové tyčinky. (Mimochodem v Pákistánu jsou k dostání dva druhy polívek v sáčku, žluté a červené s nudlemi. Ty červené jsou lepší. Pálí dvakrát.) Drápete se vzhůru, a pak se zase drápete dolů. Tak po těch šesti dnech sestoupíte dolů, do nějakého městečka, mezi lidi. Do toho neuvěřitelného vedra a váš organismus zase začne mít hlad. A pak se dostanete do maličké zakouřené hospůdky, nejlépe, kde vaří Afgánistánci. (Slovo hospůdka jsem použil jen proto, že mě nenapadlo nic lepšího. V podstatě to je otevřená garáž, kde se sedí na zemi. Uprostřed je natáhnutý dlouhý igelit, který představuje ubrus. A vy sedíte v poloze nohy křížem, a na ubrus nesmíte strkat vaše zaprášené bosé nohy, jinak jste upozorněni nesmlouvavým pohledem hostinského. U vchodu do garáže je kuchařský kout. Dva velké plynové vařiče, na kterých jsou obrovské hrnce s něčím, co za chvíli budete jíst.) A v té hospůdce dostanete za pár babek plný talíř, že se na něj víc už nevleze. A vy se do toho talíře pustíte s takovou vervou, že má hostinský strach, abyste mu nesnědli i příbor (ten tam naštěstí ani nebyl). A když se tak nacpáváte, tak v půlce zjistíte, že už víc nemůžete. Před vámi leží talíř s něčím moc dobrým a vy už nemůžete. Prostě scvrklý žaludek. Jak je to možné?
A celý měsíc pijete jen vodu a čaj a nemáte ani kapku alkoholu a kávy, na kterou jste tak zvyklí v práci. A přesto je vám tak dobře jako nikdy předtím. Jak je to možné?
A večer chodíte brzo spát a ráno se brzy budíte. O půl šesté vezmete foťák a jdete fotit východ slunce nad osmitisícovou horou. A všude je tajemné ticho, které přerušuje někde zespodu hukot ledovcové řeky a někde vysoko nad vámi slyšíte padat sněhové a kamenné laviny. A ty laviny jsou na pohled tak blízko. A ztratíte přehled o měřítku, když jdete někam půl dne a přitom jste si mysleli, že to je na dvě hodiny. Jak je to možné?
Možná, že se dají takové chvilky zažít i jinde a nemusí to být v zemi šest tisíc kilometrů vzdálené a v horách osm tisíc metrů vysokých. Možná.
První, co mě překvapilo bylo množství lidí na letišti, kteří se přijeli podívat na cizince s vidinou nějakého výdělku. Byli oblečeni v takových směšných pyžamech. Když jsem si to pyžamo taky koupil, tak jsem zjistil, že to je bezvadná věc. V tom vedru a v tom prachu.
První den jsem měl trochu stísněný pocit z toho nepořádku na ulicích, z toho množství lidí v pyžamech, z toho množství škunérů (fiakry nebo tak nějak, nikdy nevím, jak se to jmenuje, jó rikša!).
A pak jsem se po měsíci vrátil na ty samé místa odkud jsem vyjel a nepořádek jsem náhle neviděl, lidé mi nevadili a škunérem jsem se vozil po velikém městě tam a sem. Další zvláštností je neustálé podávání ruky. Seznamoval jsem se pořád s někým novým, a než jsem se seznámil tak jsem si s ním podal ruku, ale tak nějak jinak. U nás by člověk řekl, že Pákistánci jsou teplouši. Ale oni nejsou (určitě ne všichni). Jen mají trochu jiný zvyk ve zdravení se s tím druhým. S ženami jsem se nezdravil. Nebyly totiž vidět. A když jsem nějakou zahlédl, tak byla celá zakrytá a honem někam spěchala. Škoda.
A jídlo? Brzy jsem dostal hlad. A strach nestrach, prostě jsem musel něco místního vyzkoušet. Rozdíl mezi začátkem a koncem cesty byl velký. Na začátku jsem jedl jenom něco, o čem jsem si myslel, že mi to neublíží. No a na konci jsem už dlabal vše. S heslem za rozumnou cenu od všeho kousek.
Muslimové? Ptáte se na muslimy? Vítali mě, zdravili mě, ptali se mě na spoustu věcí, zvali mě domů, ždímali ze mě peníze (jen někteří), smlouvali se mnou a taky se mi divili. A nejraději jsem měl, když mě pozorovali. Třeba jak jsem stavěl stan. Z dvoumetrové dálky, v podřepu, mlčky. A vydrželi dlouho. Mrzelo mě, že jsem potkával jen muže, ale zvykl jsem si. Všude jen muži a je jich hodně. Horší to bylo pro mé kamarádky. Nikdo se s nimi nebavil.
Ale kamarádky měly tuhý kořínek a nezlomné touhy. Po týdnech v horách se otrkaly a vehementně dožadovaly svých evropských práv. Ptaly se mužů na cestu, chtěly zastávku v autobuse na čůrání, objednávaly jídlo v hospůdkách. A Pákistánci byli překvapeni, a nakonec podlehli.
Vše se mění i Pákistán. Mění se zvyky. Ti bohatí se oblékají po evropsku, jak oni tvrdí. A co víc, oni se i baví po evropsku. Pijí whisku a kouří drahé cigarety a pak se tím chlubí. (Ti Evropané musí být ale divní). Ti chudší zase sní o ….
Největší změny ale teprve nastanou. Ano myslím na Internet. V každém městě v Pákistánu najdete čajovničku s Internetem. Každý průměrný Pákistánec má doma Internet. A mají neuvěřitelný přehled o světě. A všechno je zajímá a samozřejmě nejvíce to, co zatím bylo nebo je zapovězené. A kluci v čajovničkách si postesknou, že je Pákistán nebaví, a že by chtěli vidět i jiný kus světa. A že nechtějí být ženatí, a že chtějí mít jen přítelkyně.
Nezdá se vám to podobné?
Dobrá už končím. Už jen poslední postřeh. V Pákistánu mohou mít muži čtyři manželky. A víte jak to mimo jiné zdůvodňují? „Muž je od přírody divný, (zvíře) tak proč mu to nedovolit oficiálně.“ Realita je taková, že si to stejně všichni Pákistánci nemůžou dovolit, jelikož každé z manželek je nutné vytvořit stejně dobré podmínky. A u nás? Oficiálně, neoficiálně. Ale zaručeně evropsky!
A na závěr? Na závěr se octnete v Praze na letišti a říkáte si: „Kde jsou ti milí Pákistánci?“
Poznámka autora: Autor není svatý, kouří, pije, a taky …
Ahoj zase někdy Ťutínek
U Tempa di vlak
První letošní týdny byly pro nás obdobím plánováním celého roku.
V průběhu ledna nám přišly přihlášky do různých soutěží, jako jsou Moravský vrabec, Porta, Trampská porta, Festival trampské písně v Horním Jelení, Trampská nota Padochov a jiné. Ozývají se i organizátoři nejrůznějších festivalů a festiválků a nám se začíná až příliš modrat ještě donedávna sněhobílý kalendář. Samozřejmě nezapomínáme na to, že jsme stále trampové, nejen názvem skupiny, ale hlavně duší. A tak do zbylých ještě „bílých“ víkendů vkládáme termíny vandrů.
Ten nejbližší bude po příštích tónech cest, kdy hostující Magison provedeme krásami Beskyd za což nám oni na oplátku přislíbili, že nás protáhnou jejich mateřskými Brdy.
Přelom roku je však i časem zmatků. Když jsme na první letošní zkoušce chtěli dopilovat novou písničku „Kolejí pár“, se kterou jsme se chtěli vytáhnout na lednových tónech cest, nemohli jsme najít notový záznam s rozepsanými hlasy. Přes vánoce jsme je totiž samozřejmě všichni… nó… skoro všichni…, tedy já alespoň určitě, zapomněli. Každý svaloval ztrátu na druhého, jak už to tak chodí a tak se holt hlasy musely napsat znovu…
Když pak večer před „Tónama“ pekla Viki perník pro hladové posluchače, našli se tolik hledané notičky mezi recepty na vánoční cukroví.
Jó přelom roku je i časem zmatků.
Za Tempo di vlak Cowboy