Ukrajina 22.10.1997   – 1.11.1997  (o tom jak Luck, Sojka, Šikula a Bruml přežili)

 

         Tak jak legendární pionýři ve svých vozech táhli na západ Ameriky, tak my se snažíme dobývat východ Evropy. Čím více na východ tím lépe. „Byli jsme na Kremeňci u ukrajinských hranic!“ „To je něco!“, „Cože!? Vy jste šli po ukrajinsko-polské hranici? Teda, takhle riskovat.“ Prostě Ukrajina byla (a stále je) pro nás země zaslíbená, plná dobrodružství a nádherné přírody.

         Konkrétní rozhodnutí přišlo asi měsíc před odjezdem a vyřizování příslušných náležitostí asi týden předem. Je jasné, že za tak krátkou dobu jsme nic nevyřídili, a navíc zjištěné informace byly protichůdné, tedy bezcenné. Nastal čas improvizace.

         Na slovenské straně hranic celníci kroutili hlavami, kde že máme razítka v pasech a jediné co pro nás můžou udělat je to, že nás pustí dále. V Čopu vykoukneme z okna a rychle se zase schováme. V kukuřičném poli obklíčení ostnatým drátem, se k nám blíží přehlídka uniforem. Sedíme v kupé a mlčky se na sebe díváme. Občas někdo jakoby s knedlíkem v krku prohodí: „Však to vyjde.“ I tady přece platí: „Zavřít můžou, ale pustit musí.“  „U vas problěma !“ vyslovila kouzelnou větu pohraničnice. Netušili jsme, že tuto větu uslyšíme ještě mockrát. Pak zkoušeli naši solventnost. „Deset dolarů za tři dny pobytu na osobu, to je na plánovaných devět dnů pro čtyři osoby celkem 120 $.“ Nepřichází v úvahu. Luck a Sojka nakonec za malý dárek a příslušný obnos koupili v kanceláři pobyt na tři dny, však ono to nějak dopadne. V pasech máme razítko a v rukou podezřelý papír od podezřelé cestovky na třídenní pobyt.

        Z Mukačeva ještě pět hodin cesty autobusem a jsme tady, ve vysněných horách Zakarpatské Rusi. Dole vládne příjemný pozdní podzim, ale nahoře už řádí tuhá zima. A navíc ještě dobrých třicet čísel přisněžilo.

Hory nás překvapily svou rozlehlostí (mapa 1:200000 dosti  klame), údolí jsou hluboká a hřebeny dlouhé a holé – klasické „poloniny“.

Všude je pusto a prázdno. Cesty nejsou značené a pod sněhem nebyly ani vidět. Mapa a buzola se tu stávají nutností. Vylézt na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu (2061m n.m.) není těžké, je k ní dobrý přístup a samotná hora není příliš příkrá. Zato hřeben „polonin“ jsme si vychutnali. Trvalo čtyři dny, než jsme sešli do další vesnice. Až patnáctistupňový mráz, sníh po kolena a v závějích místy po pás, nám sebraly hodně sil.

Situace byla vážná. Po prvním dnu na „poloninách“ bylo jasné, že to co v létě ujdeme za hodinu, v hlubokém sněhu může trvat půlden. A ještě ta nejistota jaké to bude dál. Jako by se hory chlubily co dovedou, vykouzlily pro nás sněžení s hustou mlhou. Chvílemi nebylo poznat, kde končí sníh a kde začíná obloha. Vítr občas mlhu rozfoukal a my na pár sekund „prozřeli“. Přesně jako na nějakých testech – v určitém časovém úseku si toho musíme zapamatovat co nejvíce, abychom potom mohli uhodnout co nejvíce míst ve svém okolí. A výsledek je takový, že bloudíme kolem Bliznice, která se pro usnadnění situace skládá ze třech vrcholů.

„Co to povídáš Lucku, kdybychom šli špatně, znamenalo by to, že pod náma je údolí z kterého jsme vyšli.“ V tom vítr rozfouká mraky a my s vytřeštěnýma očima hledíme do údolí, kde jsme přespávali. Taková zacházka v hlubokém sněhu znamená hodiny cesty navíc. Ten den se nám navíc ani nepodařilo, najít něco k přespání, takže scházíme pár kilometrů z hřebenu a bivakujeme.

Ráno se cpeme do zmrzlých věcí a ti gereenhorni, kteří si večer nerozšněrovali a neroztáhli kanady, mají vážné problémy. Potom se vracíme ve stejných stopách zpět na hřeben a znova levá, pravá – střídáme se v prošlapávání hlubokého sněhu. Ke konci dne se rychle začíná projevovat únava – máme toho tak akorát. Abychom vydrželi, musíme si trochu vylepšovat naší dost energeticky chudou stravu. Takže jsme během cesty snědli všechny cukrovinky pro ukrajinské děti a vypili dvě láhve vodky, které byly původně určeny pro případný úplatek.
       

  Pokud narazíme na nějakou cestu, slouží většinou pouze k orientaci. Nejschůdnější je to stále po hřebenech, kde je sníh sfoukaný.  Počasí se začalo umoudřovat, přestalo sněžit a mlha se už taky ztratila, začala se objevovat modrá obloha. Byla to předzvěst budoucího dobrého počasí. Matka příroda své děti nezavrhla a o tom co jsme prožívali později, se nám před dvěmi dny ani nezdálo. Vůbec jsme netušili, v jaké nádheře to chodíme. Nekonečné bílé pláně lemované zelení smrkových lesů, a kam oko dohlédne jen samé kopečky bez známky civilizace. Jen hory a my.
        

Boj s časem však pokračoval. Vstávali jsme za šera a šlapali do setmění. Nejvíce namáhavý byl poslední den na „poloninách“. Nevíme přesně co nás na zpáteční cestě čeká, proto si dáváme den rezervu. To znamená ujít ke stanovenému cíli – pro naše pohodlí to byly opět salaše. S baterkami v ruce, s trochou hledání i trochou štěstí, jsme došli. Tenkrát jsme před sebou nemuseli nic tajit, všichni jsme si hrábli na dno svých sil.  Určitě ani nevíte, jak dovede povzbudit glukopur zapíjený vodkou.      

         Ráno bylo odměnou za veškerou dřinu. Sluníčko našlo svou ztracenou sílu a v údolích jakoby začínalo jaro. Mlčky si vychutnáváme tuto jarní atmosféru a v duchu se loučíme s ukrajinskými horami. Plánovaná Koločava byla ještě daleko, ušli jsme celkem asi dvě třetiny původně stanovené cesty, to je okolo 70 km. Svojí pouť přes „poloniny“ končíme ve vesnici Krasna.

         Přicházíme k vesnici a po čtyřech dnech potkáváme první lidi. Opakuje se situace jako v předchozí vesnici, ženy z nás mají strach a chlapi jsou zvědaví. Ve vesnici zjišťujeme situaci a ptáme se, kde je obchod, jak jede autobus a vlak. Jeden mladík vystrašeně všechno odsouhlasil. Ten by snad potvrdil, že tu mají i letiště. Potom se nás ujala jedna paní asi tak středního věku. Společně jsme nakoupili a ona nás pozvala dokonce k sobě do chalupy. Po cestě se ještě Luck se Šikulou objímali s nějakým opilcem, to víte po čtyřech dnech první lidé.
         Vešli jsme do chalupy s očima na vrch hlavy. Kuchyně, jako z pohádky, velká kachlová pec a v rohu místnosti babička u kolovrátku. Za chvíli přišli ostatní – manžel, bratr paní a několik dětí. Všichni nás vřele přivítali a pak i pohostili. Jako první chod se podávalo vařené uzené s česnekem a hromadou zeleninového salátu. Druhý chod bylo vařené kůzlečí maso a na závěr buchta s jablky. Vše jsme mohutně zapíjeli mlékem. Po jídle bylo veselo, povídali jsme si opravdu o všem možném a s řečí problémy nebyly.  Čeština a ta jejich „směska“ si byly hodně podobné.

Najednou Vasil povídá: „Ještě minutu a jdeme se dívat na televizi.“ A v tu chvíli pustili do vesnice elektrický proud, rozsvítilo se světlo a všichni se šli posadit do vedlejší místnosti k televizi. Tam nás překvapilo video a taky to, co nám pustili. Byly to kreslené pohádky o kozácích, a nám se to líbilo, protože ti kozáci pořád kouřili fajfky.

Pohádky skončily, my jsme ještě něco lehce pojedli, vyložili jsme zbytky svých zásob jídla a po společném fotu pomalu na autobus. Ještě nás odprovodili na autobus a po cestě nám povídali o tom, že žijí sice chudě, ale šťastně. Chlapi dělají v lese za plat 50 Hřiven a ženské jsou doma.   (Pozn.: Průměrný plat je asi 250 Hřiven, 1 Hřivna =  1 DEM = 20 Kč). Doma mají většinou pole a dobytek, takže co se jídla týče, jsou soběstační. V čem to štěstí asi vězí!?
      

   „Ty džípy mají shnilej rám a rozrachtanej plech …“ a ty autobusy byly přesně jako z  té písničky. Inu jaká cesta, takové vozidlo. Do Věresny jsme dojeli šťastně. Tam jsme ještě světácky zkoušeli podplatit řidiče autobusu několika krabičkami camelek, ale nakonec jsme zaplatili za lístky jako za celý kartón. Vlak do Mukačeva nám jel až ráno, tak jsme si vychutnali poslední ukrajinskou noc v sadu za městem.

      

   V Mukačevu byly trochu problémy se zpátečním lístkem, který jsme si museli teprve koupit. Bohužel nás hned odchytli místní revizoři, takže pozornost do kapsy. Na hranicích ještě přitvrdili, zase prý „U vas problěma !“ a pak i bouchání dveřmi. Zvolili jsme ale taktiku : Sojka má zraněné koleno – proto jedeme pozdě a obětujeme maximálně přiznaných 20$. Situace byla nervózní, chtěl 40$. Nechutně se to protahovalo, tak nakonec z nás vypáčil asi 26$.  S výstupním razítkem v pase jsme pak konečně mohli oslavovat úspěch expedice.
        

  A na závěr: Určitě jsme tam nebyli naposled.

                                                                                                                                                                            Bruml

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak to všechno  začalo …

No tak za mnou přijeďte“, odpověděl Luck s veselým zábleskem v očích a ve dvou dalších párech očí to taky zajiskřilo. „To si teda piš, že přijedem“ ozvalo se dvojhlasně a první plány velkého vandru do divočiny se tak začaly rodit už v listopadu 97.

Za několik týdnů se objevil další pár blikajících oček  a tak jsme byli čtyři.

Akorát na „drsnou“ cestu krajinou splněných snů z dětských let, krajinou Jacka Londona a hrdinů jeho knih, krajinou medvědů, bobrů a táhnoucích lososů.

Každá expedice vyžaduje určitou přípravu a tak nastalo období shánění  informací, víz, letenek a hlavně plánování míst, které budeme chtít navštívit.

 

Velkou výhodou bylo, že Luck odlétal právě studovat do „jů-es-ej“ a tak mohl potřebné informace shánět rovnou na místě.

 

Dostal taky za úkol sehnat auto  – samozřejmě v odpovídajícím stavu vzhledem k našim traperským oblekům decentně obrostlých lišejníkem a záplatami, s nízkou spotřebou a za málo dolárků.

„Tak, a teď se Lucku snaž“. Na našem kontinentě  nastalo zase listování v archivech, oprašování knih a žhavení drátů internetu.

Snaha přinesla ovoce. Zajíc někde vyhrabal adresu „nějakého Ludvy Schmidta ze Vsetína, který tam prý taky byl, a něco by moh‘ poradit“.

Po několikahodinovém posezení u slivovice, pohrouženi do map, fotek a Ludvova vyprávění jsme odjížděli s předběžným plánem cesty na celých třicet osm dní, pořádně napakovaní informacemi a naladěni na správnou notu.

Tohoto plánu jsme se přibližně drželi po celou dobu – až na nepředpokládané odchylky, kdy nás cesty osudů a náhod zavedly prostě trochu jinam.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podzimní putování Balkánem, autem, pěšky i kanoí.

Pohoří Olymp, bájný poloostrov Pilion, krásné opuštěné pláže, horské kamenné vesničky, tisíce bunkrů v Albánii v kontrastu se zajímavou přírodou, starobylé kláštery i pevnost Ali Paši.

Hluboké kaňony s kamennými mosty a sjíždění divoké řeky Morači, horký vodopád u Thermopyl a tisícileté olivovníky,  prostě  různobarevné střípky jedné krásné části jihovýchodní Evropy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Není čas snít, je čas své sny žít“ Heslo, pod kterým jsem vyrazil do Jižní Ameriky.

Na své cestě jsem strávil skoro čtyři měsíce i v Peru a Bolívii.

Země, kde najdete mořské pláže i ledové šestitisícovky, vyprahlé pouště i promočené amazonské pralesy. Předkolumbovské památky, koloniální města i ztracené vesnice, kde si jenom řeknete, i tady můžou žít lidé…

NEDĚLE, 4. ŘÍJNA 2009
Den 160. Machu Picchu
Den strávený na nejslavnějším Maccu Picchu. Sraz máme ve čtyři ráno na plaze. Ve čtvrt vycházíme, v půl jsme dole na mostě a začíná bláznivý výběh nahoru. Phil nabral rychlost, Míla za ním a já se ze všech sil držím. Předcházíme desítky lidí a v pět jsme u vstupu, jako osmý, devátý a desátý. Otvirá se v šest a všechno je to jenom proto, abychom dostali vstupenku na Wayna Picchu, kterých se rozdává 2×200 na den. A všechno to je zbytečné, mohli jsme spát o dvě hodiny déle, protože kamarád doráží o půl sedmé a dostává číslo 131

Ale má to výhodu v tom, že po ránu tam nejsou davy lidí, resp. těch málo set se tam ztratí. Zmiňované Wayna Picchu je kopeček 360 merů nad Machu Picchu a pohled z něj stojí za to. Já scházím k Chrámu měsíce a Velké jeskyni (nebo jak to všechno přeložit) na druhé straně hory, kde toho moc není, a naštěstí kolem hory a ne přes vrchol se vracím na MP. Potom máme procházku po MP s průvodcem a výkladem, který nebyl nic moc, ale v tom vedru a v davech dalších skupin to až tak nevadilo. Další výlet bokem na „Inca most“, kdy na stezce vedoucí ve skále najednou museli postavit opravdu něco jako most, zklamáním ale je, že se tam nedá projít a pokračovat, možná za pár let. A ještě jeden výletík a pohled na MC z opačné strany. Potom už je MC zase skoro bez lidí, nasvícené pozdním odpoledním světlem, líbí se mi to více než ráno.

Ve čtyři odcházíme i my, cesta dolů nám trvá skoro jako nahoru… Ve městě se nám v tomto předraženém městečku daří najít překvapivě levné kuře s hranolkami u paní na ulici, a pak sedáme na poslední vlak a jedeme. To už jsme půl dne sami, protože ostatní jeli odpoledním vlakem, což se stává zajímavým v Ollantaytambu, kde přestupujeme na bus, ovšem v „naší“ společnosti o nás nic neví. Nakonec to ale dopadne dobře a odjíždíme zpátky do Cusca.

Machu Picchu je sice pěkně předražená sranda, ale je tam pěkně a líbilo se mi tam. Žádný hrad ala Crac de Chevalier (ani Vikštejn) to sice není, ale pěknější než co tam postavili, je to, KDE to postavili. Místo si vybrali nádherné, to se jim opravdu povedlo!

Ale své krásné fotky, nejhezčí jaké kdy kdo udělal Vám neukážu. Však na internetu jich najdete dost…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

INDIE

O té se mi ani nesnilo, ale dala jsem si na net inzerát, že hledáme spolucestovatele pro snížení nákladů. Ozvali se mi Vláďa s Katkou, kteří už měli koupenou levnou letenku do Indie. Dokonce plánovali půjčit auto a vše si projet sami. My auto při cestování preferujeme, takže slovo dalo slovo a  už jsem hledala info o Indii a cestování autem. NENAŠLA jsem nic. Proto to bylo velké dobrodružství. Přeci jen řídit v Indii je hluboký zážitek. Já jsem sice neřídila, to s gráciií svedli Jirka s Vláďou.

INDIE pro nás byla velké dobrodružství. Proč  dobrodružství ?  Asi jako jediní jsme se rozhodli v Indii přesunovat zapůjčený autem, které jsme si sami řídili. Pokud se rozhodnete přečíst tento cestopis celý, zpočátku Vás čeká poznání místní dopravy proložené  návštěvou památek ve Fethepuri  Sikri a  Tádž Mahálu v Agře. Následuje dobrodružný přesun do Varanasi. Ve Varanasi se nám opravdu líbilo a také jsme si potřebovali odpočinout, takže jsme zde zůstali 2 noci. Následovaly opět historické skvosty, tentokrát Khajuraho a Orcha a poté trocha přírody v Národním parku Ranthambor. Tam jsme byli dost zklamáni, ale pak nás okouzlil Jaipur a Ambér.

Dillí jsme se vyhli, škoda, ale na další město už jsme neměli sílu ani čas. Dopravní zácpa nás odradila od cesty do centra. V každém případě, bylo to krásných 9 dní, které se nám po měsíci doma stále vrací, vzpomínáme na ně, zdá se nám o prožitých situacích a určitě se do Indie zase někdy vrátíme.  Pro začátek jsem si už koupila Lonely Planet – jižní Indie. Určitě by se nám líbilo projet západní část, směrem k moři, Jodpur, Puskar, Bombay, Elora, Goa …… prostě kamkoliv.    

Přípravy na cestu:

Musím říct, že jsem přečetla snad všechny informace a cestopisy, které kdy kdo na net pověsil. Hledala jsem dokonce i  v angličtině, jelikož na českých stránkách jsem nenašla NIKOHO, kdo by byl takový šílenec, jako my. Vláďa měl v plánu projet Indii zapůjčeným vozem a jelikož i my to tak děláme na našich cestách, nic jsme nenamítali. To jsem ovšem ještě nevěděla, že  takto po Indii ještě nikdo necestoval, jen pár motorkářů na motorkách a na jedněch angl. stránkách mi sestra našla holku, co v Indii žila nějakou dobu, pak si auto půjčila, ale druhý den to vzdala. Zkrátka, všichni mi psali, že jsme blázni, ale že nám přejí hodně štěstí a máme se pak ozvat, jak to dopadlo.

Na základě všech přečtených informací jsem do Indie odlétala s přesvědčením, že se zákonitě musíme nabourat nebo někoho přejedeme, skončíme v indické base, že nás okradou, onemocníme nějakou malárií, svrabem, AIDS, že někde zabloudíme, že se nemáme žádného Inda ptát na cestu, jelikož nám poradí jistojistě špatně, protože nechce být za hlupáka, umřeme a už se domů zkrátka nevrátíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednou takhle na večer, bylo pozdní léto roku 2010, jsme po výtečné večeři seděli u kamaráda, a u láhve příjemně vychlazeného vína s nadšením hltali jeho povídání z cest. Byl pro nás hrdinou, když nám oznámil, že před pár měsíci nakoupil pozemky v Keňi a má s nimi velké plány.

Zasněně jsem koukala do dáli a z hrdla mi unikl povzdech, když nám sdělil, že tam příští měsíc musí zase letět.

V tu chvíli se v jeho hlavě zrodil TEN nápad. Proč bychom nemohli letět s ním?

Co v Evropě, když zima klepe na dveře? Ještě ten večer jsme si zamluvili letenky a následující den je zaplatili.

O necelé dva měsíce později jsme se vydali na mnichovské letiště, na kterém jsme se poprvé setkali se zbylými spolucestovateli a s baťůžky na zádech se vydali vstříc africkému dobrodružství.

V tu chvíli jsme měli jisté jenom zdravotní pojištění, dva tisíce dolarů v kapse a přislíbené ubytování u jakéhosi Toniho na pobřeží poblíž Kilifi….

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V krátkých videosekvencích navštívíme tajemný a pozoruhodný svět jeskyní Moravského krasu.  Největší z nich je Amatérská jeskyně. Historie jejího objevování a zpřístupňování patří zároveň k nejnapínavějším a nejdramatičtějším kapitolám české speleologie.