UKRAJINA – Petr Šikula Vrchovský
30.3.2012Ukrajina 22.10.1997 – 1.11.1997 (o tom jak Luck, Sojka, Šikula a Bruml přežili)
Tak jak legendární pionýři ve svých vozech táhli na západ Ameriky, tak my se snažíme dobývat východ Evropy. Čím více na východ tím lépe. „Byli jsme na Kremeňci u ukrajinských hranic!“ „To je něco!“, „Cože!? Vy jste šli po ukrajinsko-polské hranici? Teda, takhle riskovat.“ Prostě Ukrajina byla (a stále je) pro nás země zaslíbená, plná dobrodružství a nádherné přírody.
Konkrétní rozhodnutí přišlo asi měsíc před odjezdem a vyřizování příslušných náležitostí asi týden předem. Je jasné, že za tak krátkou dobu jsme nic nevyřídili, a navíc zjištěné informace byly protichůdné, tedy bezcenné. Nastal čas improvizace.
Na slovenské straně hranic celníci kroutili hlavami, kde že máme razítka v pasech a jediné co pro nás můžou udělat je to, že nás pustí dále. V Čopu vykoukneme z okna a rychle se zase schováme. V kukuřičném poli obklíčení ostnatým drátem, se k nám blíží přehlídka uniforem. Sedíme v kupé a mlčky se na sebe díváme. Občas někdo jakoby s knedlíkem v krku prohodí: „Však to vyjde.“ I tady přece platí: „Zavřít můžou, ale pustit musí.“ „U vas problěma !“ vyslovila kouzelnou větu pohraničnice. Netušili jsme, že tuto větu uslyšíme ještě mockrát. Pak zkoušeli naši solventnost. „Deset dolarů za tři dny pobytu na osobu, to je na plánovaných devět dnů pro čtyři osoby celkem 120 $.“ Nepřichází v úvahu. Luck a Sojka nakonec za malý dárek a příslušný obnos koupili v kanceláři pobyt na tři dny, však ono to nějak dopadne. V pasech máme razítko a v rukou podezřelý papír od podezřelé cestovky na třídenní pobyt.
Z Mukačeva ještě pět hodin cesty autobusem a jsme tady, ve vysněných horách Zakarpatské Rusi. Dole vládne příjemný pozdní podzim, ale nahoře už řádí tuhá zima. A navíc ještě dobrých třicet čísel přisněžilo.
Hory nás překvapily svou rozlehlostí (mapa 1:200000 dosti klame), údolí jsou hluboká a hřebeny dlouhé a holé – klasické „poloniny“.
Všude je pusto a prázdno. Cesty nejsou značené a pod sněhem nebyly ani vidět. Mapa a buzola se tu stávají nutností. Vylézt na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu (2061m n.m.) není těžké, je k ní dobrý přístup a samotná hora není příliš příkrá. Zato hřeben „polonin“ jsme si vychutnali. Trvalo čtyři dny, než jsme sešli do další vesnice. Až patnáctistupňový mráz, sníh po kolena a v závějích místy po pás, nám sebraly hodně sil.
Situace byla vážná. Po prvním dnu na „poloninách“ bylo jasné, že to co v létě ujdeme za hodinu, v hlubokém sněhu může trvat půlden. A ještě ta nejistota jaké to bude dál. Jako by se hory chlubily co dovedou, vykouzlily pro nás sněžení s hustou mlhou. Chvílemi nebylo poznat, kde končí sníh a kde začíná obloha. Vítr občas mlhu rozfoukal a my na pár sekund „prozřeli“. Přesně jako na nějakých testech – v určitém časovém úseku si toho musíme zapamatovat co nejvíce, abychom potom mohli uhodnout co nejvíce míst ve svém okolí. A výsledek je takový, že bloudíme kolem Bliznice, která se pro usnadnění situace skládá ze třech vrcholů.
„
Co to povídáš Lucku, kdybychom šli špatně, znamenalo by to, že pod náma je údolí z kterého jsme vyšli.“ V tom vítr rozfouká mraky a my s vytřeštěnýma očima hledíme do údolí, kde jsme přespávali. Taková zacházka v hlubokém sněhu znamená hodiny cesty navíc. Ten den se nám navíc ani nepodařilo, najít něco k přespání, takže scházíme pár kilometrů z hřebenu a bivakujeme.
Ráno se cpeme do zmrzlých věcí a ti gereenhorni, kteří si večer nerozšněrovali a neroztáhli kanady, mají vážné problémy. Potom se vracíme ve stejných stopách zpět na hřeben a znova levá, pravá – střídáme se v prošlapávání hlubokého sněhu. Ke konci dne se rychle začíná projevovat únava – máme toho tak akorát. Abychom vydrželi, musíme si trochu vylepšovat naší dost energeticky chudou stravu. Takže jsme během cesty snědli všechny cukrovinky pro ukrajinské děti a vypili dvě láhve vodky, které byly původně určeny pro případný úplatek.
Pokud narazíme na nějakou cestu, slouží většinou pouze k orientaci. Nejschůdnější je to stále po hřebenech, kde je sníh sfoukaný. Počasí se začalo umoudřovat, přestalo sněžit a mlha se už taky ztratila, začala se objevovat modrá obloha. Byla to předzvěst budoucího dobrého počasí. Matka příroda své děti nezavrhla a o tom co jsme prožívali později, se nám před dvěmi dny ani nezdálo. Vůbec jsme netušili, v jaké nádheře to chodíme. Nekonečné bílé pláně lemované zelení smrkových lesů, a kam oko dohlédne jen samé kopečky bez známky civilizace. Jen hory a my.
Boj s časem však pokračoval. Vstávali jsme za šera a šlapali do setmění. Nejvíce namáhavý byl poslední den na „poloninách“. Nevíme přesně co nás na zpáteční cestě čeká, proto si dáváme den rezervu. To znamená ujít ke stanovenému cíli – pro naše pohodlí to byly opět salaše. S baterkami v ruce, s trochou hledání i trochou štěstí, jsme došli. Tenkrát jsme před sebou nemuseli nic tajit, všichni jsme si hrábli na dno svých sil. Určitě ani nevíte, jak dovede povzbudit glukopur zapíjený vodkou.
Ráno bylo odměnou za veškerou dřinu. Sluníčko našlo svou ztracenou sílu a v údolích jakoby začínalo jaro. Mlčky si vychutnáváme tuto jarní atmosféru a v duchu se loučíme s ukrajinskými horami. Plánovaná Koločava byla ještě daleko, ušli jsme celkem asi dvě třetiny původně stanovené cesty, to je okolo 70 km. Svojí pouť přes „poloniny“ končíme ve vesnici Krasna.
Přicházíme k vesnici a po čtyřech dnech potkáváme první lidi. Opakuje se situace jako v předchozí vesnici, ženy z nás mají strach a chlapi jsou zvědaví. Ve vesnici zjišťujeme situaci a ptáme se, kde je obchod, jak jede autobus a vlak. Jeden mladík vystrašeně všechno odsouhlasil. Ten by snad potvrdil, že tu mají i letiště. Potom se nás ujala jedna paní asi tak středního věku. Společně jsme nakoupili a ona nás pozvala dokonce k sobě do chalupy. Po cestě se ještě Luck se Šikulou objímali s nějakým opilcem, to víte po čtyřech dnech první lidé.
Vešli jsme do chalupy s očima na vrch hlavy. Kuchyně, jako z pohádky, velká kachlová pec a v rohu místnosti babička u kolovrátku. Za chvíli přišli ostatní – manžel, bratr paní a několik dětí. Všichni nás vřele přivítali a pak i pohostili. Jako první chod se podávalo vařené uzené s česnekem a hromadou zeleninového salátu. Druhý chod bylo vařené kůzlečí maso a na závěr buchta s jablky. Vše jsme mohutně zapíjeli mlékem. Po jídle bylo veselo, povídali jsme si opravdu o všem možném a s řečí problémy nebyly. Čeština a ta jejich „směska“ si byly hodně podobné.
Najednou Vasil povídá: „Ještě minutu a jdeme se dívat na televizi.“ A v tu chvíli pustili do vesnice elektrický proud, rozsvítilo se světlo a všichni se šli posadit do vedlejší místnosti k televizi. Tam nás překvapilo video a taky to, co nám pustili. Byly to kreslené pohádky o kozácích, a nám se to líbilo, protože ti kozáci pořád kouřili fajfky.
Pohádky skončily, my jsme ještě něco lehce pojedli, vyložili jsme zbytky svých zásob jídla a po společném fotu pomalu na autobus. Ještě nás odprovodili na autobus a po cestě nám povídali o tom, že žijí sice chudě, ale šťastně. Chlapi dělají v lese za plat 50 Hřiven a ženské jsou doma. (Pozn.: Průměrný plat je asi 250 Hřiven, 1 Hřivna = 1 DEM = 20 Kč). Doma mají většinou pole a dobytek, takže co se jídla týče, jsou soběstační. V čem to štěstí asi vězí!?
„Ty džípy mají shnilej rám a rozrachtanej plech …“ a ty autobusy byly přesně jako z té písničky. Inu jaká cesta, takové vozidlo. Do Věresny jsme dojeli šťastně. Tam jsme ještě světácky zkoušeli podplatit řidiče autobusu několika krabičkami camelek, ale nakonec jsme zaplatili za lístky jako za celý kartón. Vlak do Mukačeva nám jel až ráno, tak jsme si vychutnali poslední ukrajinskou noc v sadu za městem.
V Mukačevu byly trochu problémy se zpátečním lístkem, který jsme si museli teprve koupit. Bohužel nás hned odchytli místní revizoři, takže pozornost do kapsy. Na hranicích ještě přitvrdili, zase prý „U vas problěma !“ a pak i bouchání dveřmi. Zvolili jsme ale taktiku : Sojka má zraněné koleno – proto jedeme pozdě a obětujeme maximálně přiznaných 20$. Situace byla nervózní, chtěl 40$. Nechutně se to protahovalo, tak nakonec z nás vypáčil asi 26$. S výstupním razítkem v pase jsme pak konečně mohli oslavovat úspěch expedice.
A na závěr: Určitě jsme tam nebyli naposled.
Bruml
