PERU a BOLÍVIE – David Sam Krčmařský
28.3.2012„Není čas snít, je čas své sny žít“ Heslo, pod kterým jsem vyrazil do Jižní Ameriky.
Na své cestě jsem strávil skoro čtyři měsíce i v Peru a Bolívii.
Země, kde najdete mořské pláže i ledové šestitisícovky, vyprahlé pouště i promočené amazonské pralesy. Předkolumbovské památky, koloniální města i ztracené vesnice, kde si jenom řeknete, i tady můžou žít lidé…
NEDĚLE, 4. ŘÍJNA 2009
Den 160. Machu Picchu
Den strávený na nejslavnějším Maccu Picchu. Sraz máme ve čtyři ráno na plaze. Ve čtvrt vycházíme, v půl jsme dole na mostě a začíná bláznivý výběh nahoru. Phil nabral rychlost, Míla za ním a já se ze všech sil držím. Předcházíme desítky lidí a v pět jsme u vstupu, jako osmý, devátý a desátý. Otvirá se v šest a všechno je to jenom proto, abychom dostali vstupenku na Wayna Picchu, kterých se rozdává 2×200 na den. A všechno to je zbytečné, mohli jsme spát o dvě hodiny déle, protože kamarád doráží o půl sedmé a dostává číslo 131 
Ale má to výhodu v tom, že po ránu tam nejsou davy lidí, resp. těch málo set se tam ztratí. Zmiňované Wayna Picchu je kopeček 360 merů nad Machu Picchu a pohled z něj stojí za to. Já scházím k Chrámu měsíce a Velké jeskyni (nebo jak to všechno přeložit) na druhé straně hory, kde toho moc není, a naštěstí kolem hory a ne přes vrchol se vracím na MP. Potom máme procházku po MP s průvodcem a výkladem, který nebyl nic moc, ale v tom vedru a v davech dalších skupin to až tak nevadilo. Další výlet bokem na „Inca most“, kdy na stezce vedoucí ve skále najednou museli postavit opravdu něco jako most, zklamáním ale je, že se tam nedá projít a pokračovat, možná za pár let. A ještě jeden výletík a pohled na MC z opačné strany. Potom už je MC zase skoro bez lidí, nasvícené pozdním odpoledním světlem, líbí se mi to více než ráno.
Ve čtyři odcházíme i my, cesta dolů nám trvá skoro jako nahoru… Ve městě se nám v tomto předraženém městečku daří najít překvapivě levné kuře s hranolkami u paní na ulici, a pak sedáme na poslední vlak a jedeme. To už jsme půl dne sami, protože ostatní jeli odpoledním vlakem, což se stává zajímavým v Ollantaytambu, kde přestupujeme na bus, ovšem v „naší“ společnosti o nás nic neví. Nakonec to ale dopadne dobře a odjíždíme zpátky do Cusca.
Machu Picchu je sice pěkně předražená sranda, ale je tam pěkně a líbilo se mi tam. Žádný hrad ala Crac de Chevalier (ani Vikštejn) to sice není, ale pěknější než co tam postavili, je to, KDE to postavili. Místo si vybrali nádherné, to se jim opravdu povedlo! 
Ale své krásné fotky, nejhezčí jaké kdy kdo udělal Vám neukážu. Však na internetu jich najdete dost…
