Podzimní nostalgie

Marek Eiffel Lazecký

Špičkami kanad brázdil loňské listí jako hrdá brigadýrka modrý nekonečný oceán.

S jemným šelestem se rozestupovalo a dešťové kapky ulpívající na listech, stékaly mu po botách a  vytvářely precizní černý lesk, v němž se odrážely okolní kmeny stromů, přízračně vystupující z mléčného pozadí.

Husté mžení se mu sráželo na klobouku a po kapkách začlo mizet za okrajem krempy. Hned první kapka upoutala jeho pozornost, jak nesměle přelézala okraj plstěného převisu.  Mlčky si zblízka prohlížela jeho tvář a v jejím nitru se rozprostíral okolní svět.

Kývl ji na pozdrav a v tu chvíli se pustila a s veselým jódlováním proletěla prostorem a dopadla mezi kapky, které tiše šelestily ve zmrtvělém listí.

Ještě se po něm ohlédla, ale už spatřila jen nejasnou siluetu mizející v šedivém mléce.

Jen šňůra rozházeného listí dávala tušit, že tudy prošel člověk.

Mirek Zajac Duda

Říkání o tom, co jsem aneb modlitba za stříbrnou pavučinu

Miki Ryvola

Jsem tramp. Vím o podivných stromech, které za noci zpívají.

Znám skály, měnící se za soumraku v hrady, plné trubadůrů a bílých paní. Jsem majitelem nejbohatších nalezišť červených oblázků na světe, fialkových skel v tůních Švarcavy a moje doly na jahody mi kdekdo závidí.

Jsem tramp a znám řeč netopýrů, obrovských mravenců a malých žabiček, co přicházejí s deštěm z nebe. Domluvím se s kameny na cestě, vyznám se v morseovce datlů a lehce  luštím poselství hor, které potoky přinášejí ke mně do údolí.

Jsem tramp a dobře vím, kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku, tak slabou,abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením a který se blýská radostí, když navečer skončím pochod a on se může zahryznout do chleba. Mám popraskanou kytaru, slepenou smolou a ona mě učí novým lesním nářečím.

Jsem tramp a hodnoty, kterých si cením, jsou asi stejně podivné, jako já. Nade vše jsou mi vzácná křesla z chorošů a mechu, kamenné stoly, benátská zrcadla studánek a pramenů. Jdu přes bludné kořeny za kouzlem svítících dřev, znám úplňky za zákeřnými bažinami a vím, kam mohu kdykoliv zajít pro trochu krásného strachu a užaslé bázně.

Jsem tramp, ač na tom jméně vůbec nezáleží. Dobrovolně jsem se stal členem bosácké sekty, klanící se Obyčejnu, Prostotě a Přírodě – přísným, ale nekrvelačným božstvům. Shovívaným a dnes již trochu komickým bůžkům. Mám nekonečně mnoho přátel, ale často marně čekám na setkání s nimi. Vím o síle, která se v nás skrývá, ale často se jí bojím a utíkám před ní.

Jsem tramp a mojí zbraní se stále častěji stává útěk. Přesto vás varuji, vás, kteří se tak hlučně houfujete na hranicích mé říše – budete jednou poraženi! S děsem prchnete z plechových pojízdných skrýší, až drápky a zuby mých lesních přátel zaškrabou na dveře vašich obytných přívěsů. S hrůzou budete vzpomínat na první a poslední noc v mé říši, až zavelím zeleným světýlkům k pochodu na vaše víkendové hrady. Letky vos, baterie pýchavek, kulomety datlů a ostnatý drát maliní jsou připraveni k boji.

Jsem tramp a vím, jak těžké je nahnat strach těm, kdo svou duši rozmělnili za čtyři gumové. Přesto vás varuju – až dorachotíte ve svých vozech tam, kde stříbrná pavučina přes cestu označuje hranice mé říše, zastavte. V mém i vašem zájmu.

Jsem tramp a podivínsky provozuju to, co se do dnešního světa nehodí.

Jsem tramp a modlím se za stříbrnou pavučinu.

Martin Marťan Urbančík

Stezka mluví naslouchej …

Radim Sojka Ptáček

Po nějaké době zase venku ve čtverko, s nejlepšíma pardama, jako kdysi…

Tentokrát ukrajujem kiláky ze štreky přes Strážovské vrchy a loučíme se s podzimem. Šlapem mimo značky a hledáme neobjevené. Moc toho nenamluvíme, ale okolo je stejně slyšet spoustu šepotu a různých hlásků. To si zrovna pobrukuje oblíbenou melodii sluníčko, když zlatým štětcem dobarvuje listnáče po okolních kopcích. Rozsedlinou ve skále se rozléhá podivný hukot – „Někdo tady zapomněl vypnout generátor“, povídá někdo z nás, – to o sobě dávají vědět divoké včely. „Ššust, ššust – povídají si naše kanady se spadaným listím o neprošlapaných stezkách. „Duc, duc“, raduje se balvánek z trochy pohybu, když si to skáče několika metrovými skoky do údolí. „Tam dole pozor, pozor, pozor, pozor, …“, vrací se ozvěnou. „Plesk“, hlásí po půlnoci vítězství v mistrovství volného pádu první kapka. „Plesk, plesk“, hlásí dolet na cílovou lajnu našich celt další favoritky.

Veselé praskání ranního ohníčku, mlsně oblizující omlácený kotlík. Gulášek zádumčivě bublá a smutně přemýšlí nad svým dalším osudem. „Mlask“, pochvalují si hlasitě lžíce obsah kotlíku. „Šust“, obnovují kanady konverzaci po ránu s listím. Zurčení potůčku, cvrkot padající vody a vrzání příček starého žebříku vedoucí přes vodopád pod Strážovem. Šeptání větru v korunách stromů, slastné sténání babiček borovic, když jim větrný hřeben uhlazuje jejich střapaté vlasy. Noc v kempu ve skalách pod vrcholem Klaku, brumlání starých strun. „Trápení jsou někde v dáli a kolem je klid“, opakují skály melodii písničky.

Cinkot tisíců hvězd zavěšených na špagátku tam někde vysoko- „Cink, cink, už spíte, kluci?“, chtějí si hvězdy poklábosit. Spousta nenápadných hlásků a šeptání, stačí jen naslouchat. „Důdaj, důdaj, důdaj“, zpívají s námi pražce pod vlakem na zpáteční cestě a v pauzách mezi refrény vychvalují kytaru, jak bezvadně šlape.

„Díky pardi za tendle vandr, díky stezko, krásně jsem si s tebou pokecal“.

O trampech a lidech

Milan Belmondo Plch

Dnešní svět je široce otevřený těm, kteří chtějí slyšet a vidět. Těm, kteří cítí, jejich duše touží poznávat. Poznal jsem cesty s báglem na zádech, v sedle kola, plazení se bahnem jeskyní, šplhání na skály, cesty autobusem i letadlem. Spaní pod širákem, ale i v hotelích. Kouzlo horkého čaje z ešusu po mrazivé lesní noci, ale i chuť dobře vychlazené whisky. Koupání v rybnících nejzapadlejších koutů i na plážích plných lidí. Krásu akordů falešně laděných kytar, koncertů písničkářů plné songů od duše k duši, ale i skříplou dušičku několika tón Vltavy nebo třeba rockové opery. Východy slunce v kopcích, praskající oheň – věčný film. Ale i obdiv k laskavosti a lidské dobrotě filmů opravdových. Radost z několika korun v kapse a velkých cílů před sebou, ale i štěstí z daleko více korunek a cílů nemenších. Pohodu chvíle bloudění zcela bez cíle i objevování cílů známých.

Co je krásnější – van Goghovy Slunečnice před vlastníma očima, bouřící Rýnské vodopády, moře rozbíjející se pravidelně o útesy, pivo s poctivou pěnou v hospůdce, nebo večerní koupel jen tak? Co je víc? Hrst čerstvě natrhaných borůvek, nebo kaviár? Darovaná skořápka ořechu, nebo drahá elektronika pod stromečkem?

Mnozí z nás vědí přesně, co je víc. Jejich celý svět je tramping. Co je trampské, je dobré. Poznáváním lidí, všech věcí tohoto světa – bílých i černých, radostných i smutných drahých i levných – se dostaneme k poznání věcí špatných a dobrých. I smutné může být dobré, stejně tak i zdarma získané může být špatné.

Nežijeme ve světě trampů, ale ve světě lidí. Naše cesta může být jiná, ale stejně se vždycky budeme potkávat, část cesty běžet společně. A budeme-li tu svou cestičku sami co nejvíc odklánět někam pryč, přestane rozumět světu a on nám.

foto Vlastík Němec

A jít a nemyslet na konec cesty

Miki Ryvola

a jít a nemyslet na konec cesty
přes obrácené kotlíky ježatých kopců
mamutími strništi smrků a sosen
přes můstek houpající se nad splavem

a jít a neznat jména měst kterými cesta vede
dávat jim jména zaprášených knih a snů
potkávat dřevorubce horské nosiče pastýře
cestami vrásčitými vodou a kořen

a jít a nemyslet na nic
náhle se rozběhnout sloní trávou
sklonit se nad řekou a kornoutem dlaní
nahlédnout do rybí země
vyhlížet slunce až zabolí v zátylku
nastavit čelo padající vodě a větru

a jít a nemyslet na konec cesty.
 

Martin Marťan Urbančík