Jak jsem se dostal k novinařině.

 

Trocha historie prý nikoho nezabije? Dobrá tedy. Poděkujte však Zajacovi, že spustil tyto nádherné stránky o folku a bluegrassu v Ostravě a já se tak přinutil k této vzpomínce.   

 

Zní to strašně, ale brzy to bude již čtyřicet let, kdy jsem začal vnímat bluegrass. Ani nevím kdy a jak jsem se ocitl ve sklepních prostorách jednoho porubského činžovního domu na Havlíčkově náměstí. Scházela se tam velice různorodá partička muzikantů a jak se později ukázalo, toto setkání mělo zásadní vliv na mé další hudební směřování.

 

V té době jsme zkoušeli všechno. Folk s Mirkem Fojtíkem, kytarovou hudbu s Rajkem Kostadinovem, blues s jeho bratrem Kosťou nebo s Jirkou Mížou, klasiku s Honzou Cronem, vokální projekty s Lenkou Halamovou… Bluegrass mi zachutnal až s výjimečným banjistou Petrem Pulcem Kurzou. Nacvičili jsme Andulku Šafářovu a dalších pár kousků a hurá na příborský Pony Express. To se psal rok 1975 a já se tam setkal se špičkovými kapelami té doby. S Petrem jsme založili kapelu Bohemia a můj bluegrass express se rozjel. Souběžně jsme se scházeli i v dalších sestavách a bylo to nádherné období. Festivalů bylo dost a tak se hrálo a hrálo.

 

Čas plynul a v roce 1985 jsem byl přizván do kapely Modřina za odcházejícího Ivoše Drobka Knápka, který dostal lano k Tyrkysu. V tehdejší Modřině jsem se setkal s mandolinistou Honzou Merunem Meiselem, fiedlerem Lud´kem Apačem Petrošem a dobristou Milošem Kudělkou. Na basu hrál Mirek Mladějovský a na banjo jeho bratr Slávek. Ten po návratu z vojny odešel také k Tyrkysu a místo něj nastoupil opavák Vláďa Ceďák Sitko. Později, když se uvolnilo i místo basisty, jsme věděli koho oslovit. Jediným basistou, který nosil boty jako Kalandra, byl Vojta Harry Vysloužil a bylo vymalováno. Tato Modřina absolvovala pět nádherných let protkaných Modřinovinami.

 

Všechno klapalo a tak jsme se dohodli, že uspořádáme vlastní přehlídku. Milan Kaplan nám doporučil trampskou skupinu Albatros a vznikl tak prvý zárodek budoucích Modřinovin v lednu 1986.

Měli jsme pocit, že  musíme posluchači nabídnou i něco hmatatelného, něco, co by si mohl odnést domů a založit hluboko do šuplíku. Po vzoru Portýra vznikl nápad s novinami, protože se dal použít i v názvu přehlídky. Když jsme se rozhodli pro formát novin, tak jsem vůbec netušil, co se za tím skrývá. V té době však bylo nějak více času a tak se nakonec Modřinoviny zrodily.

Prvé vydání Modřinovin vyšlo v listopadu 1986. Dům mládeže se zaplnil, kapely hrály jak o život a konferování se chopil Pepa Mlok Grim. Kromě vstupenky za nějakých 15 Kčs dostali návštěvníci i tištěné noviny a pamětní odznáček, což náležitě ocenili. Ohlasy byly vynikající a my věděli, že budeme muset pokračovat.

Druhý ročník byl navíc obohacen o jam session v kulturáku na Jižních svazích a byl pojat v duchu „hraní na ulici“. Opět úspěch. To jsme však netušili, že ten pravý vrchol přijde již za 8 měsíců.

Do Československa se chystal Tony Trischka se skupinou Skyline a díky dobrým ohlasům z předchozích Modřinovin jsme byli požádáni o pomoc při organizaci přehlídky. Třetí Modřinoviny tak vyšly již v červenci 1988 a vlastní noviny byly excelentní. Velký novinový dvojlist na tenkém papíru byl vytištěn klasickou technikou na rotačce. Příspěvky přicházely z celé republiky a na realizaci se tak podílelo nějakých 20 až 25 dobrovolníků. Sestava kapel byla hvězdná a koncert Skyline nezapomenutelný. Modřina procházela další personální změnou na postu basisty a tak byl Luigiho start velice ostrý. Vše se odehrálo v ostravské hale Tatran a po koncertě se pokračovalo v karvinském klubu Majka až do ranních hodin. Všichni si mohli sáhnout na své hudební vzory a mnozí zjistili, že to, co slyší z nahrávek, není jen lepším nástrojem nebo nahrávací technikou.

Čtvrté a poslední Modřinoviny vyšly v následujícím roce opět v listopadu, ale to už se v Praze cinkalo klíčema…        

 

                                                                                                                            Pro Folk v Ostravě,

                                                                                                                                                              Jiří Zapletal, 5.12.2012

 

P.S. Pokud jsem na někoho důležitého zapomněl, není to moje chyba, neboť léta běží vážení.