Díky, Ostravaci:-)!
Po 22 letech naší existence se nám konečně podařilo zahrát si v Ostravě. Byli jsme pozváni jako účinkující na třídenní festival Jarní ozvěny cest, tradiční a oblíbenou hudebně zeměpisnou akci táborové osady Žlutý kvítek. Všechno zorganizoval Mirek Zajac Duda se svým teamem nadšenců.
Vyrazili jsme s Mildou časně ráno, abychom v Batelově ještě nabrali Klárku. Cestou jsem, jak už velí tradice, pospával, abych nabral sílu a inspiraci na hudební maraton, který společnost muzikantů slibovala. Slunečný, ale chladný den, dálnice prázdná a krásně upravená až do samotného kdysi hornického srdce republiky. Krátké „zakufrování“ (termín orientačních běžců pro bloudění) při průjezdu městem, ale kolem jedenácté hodiny už vykládáme nástroje v Ostravě – Třebovicích, přímo v novém restauračním zařízení Třebovický mlýn. Nutno ovšem ocenit, že v poslední fázi cesty nám obětavě přijel naproti sám veliký Zajac a ulehčil nám tím finální dohledávku.
První překvapení: v celých Třebovicích nejde elektrický proud. Jsme tedy požádáni, abychom okamžitě předstoupili před diváky a začali hrát. Akusticky. Jenže to je v tuto chvíli ošemetná záležitost, protože Nela ještě nepřijela a Milda potřebuje pro basovou kytaru 220 voltů. A to ještě netušíme, že Klárka zapomněla doma svoji kytaru, což zjistí až těsně před zahájením večerního koncertu. Nemám jí co vyčítat, protože prasklou nylonovou strunu u kytary také objevím až patnáct minut před naším vystoupením.
Naštěstí byla závada na elektrické síti asi během třiceti minut odstraněna, takže naše improvizované vystoupení se nekoná. Všichni tři jsme si oddychli a začali každý po svém způsobu „ladit formu“ na večerní koncert. Nejdříve jsem tedy zhlédl nesmírně zajímavý cestopisný film o splutí jedné etiopské řeky, tekoucí přímo hornatým centrem Afriky. Nerad se dívám na podobné filmy, vždycky mě mrzí, že v té destinaci nemůžu být, a trochu sobecky závidím autorům snímků. V tomto případě jsem však výjimečně podobný pocit nezažíval. Věděl jsem totiž naprosto přesně, že do takovéhoto dobrodružství bych se nepustil. Obsahovalo příliš mnoho závislostí na náhodě. Myslím, že dotyčná parta lidí měla štěstí, že se všichni vrátili živi, i když ne zcela zdrávi.
Během přestávky, způsobené dalším výpadkem elektřiny, jsem se vydal na krátkou procházku kolem řeky Opavy a zašel na dobrý a vydatný oběd, který se však protáhl na dvě hodinky. Byl čas vzít do ruky kytaru a aspoň trochu ukáznit prsty. V tom okamžiku přijíždí Nela s Kubou, a tak se rozezpíváme a rozehrajeme společně. Milda zatím promítá v sále asi desetiminutovou prezentaci o naší cestě po Mexiku. Časový posun festivalu nám určil čas koncertu asi na osmou hodinu večerní. Rádi jsme tedy časovou rezervu proklábosili s ostravskými přáteli, které jsme zvyklí potkávat při jiných hudebních příležitostech. Byla to moc príma společnost.

S postupujícím časem stěhuji nástroje k pódiu, kde zatím řádí bluegrassová hudební skupina, jejíž jméno mi uniklo. Bohužel. Nutno totiž zdůraznit, že hrají zatraceně dobře a skvěle si rozumějí. Klárka zatím zjistí, že jí (jak už bylo řečeno) chybí kytara, a stihne si od kamarádů hudebníků půjčit jinou. Zvukařina na pódiu proběhne rovněž bez komplikací. Začínáme hrát a už během prvních písní probouzíme zaplněné hlediště. Diváci jsou v tomto čase už přece jen trochu unavení. Náš koncert ovšem má svoji pověstnou jiskru a trvá i s přídavky asi hodinu. Myslím, že můžu mluvit o spokojenosti na všech stranách. Osobně oceňuji práci zvukařů, organizátorů, moderátora Josefa Mloka Grima, náš výkon (no, vždycky je co zlepšovat:-)) a samozřejmě i skvélé reakce vstřícného obecenstva.
Bohužel jsem nestihl vychutnat celé vystoupení našich hostitelů, tedy skupiny Tempo di vlak. Ale ten večer měl skvělou atmosféru, závěr tempáckého bloku byl strhující i dojemný (pozdrav Aligátorovi) a kluci z Falešné karty dokonale pobavili celý sál.
Jediným stínem bylo, že těsně před závěrečným jamováním personál resturace bez upozornění uzavřel  výčep, takže neoficiální zpívání začalo v hlubokém tekutinovém deficitu. Ten naštěstí vyřešil jeden z obětavců, jenž odkudsi přivezl minerálky a dvě basy piva. Když pak ještě začala mezi námi kolovat domácí jablečná pálenka, zapomněli jsme na všechny strasti, ponořili se do tónů trampských písniček a probrali se z hudebního opojení s otlačenými prsty až v půl páté ráno. Prostě všechno, jak má být.

Škoda, že Milda s Klárkou chtěli už v neděli dopoledne odjíždět. Přijeli jsme totiž jedním autem. Jinak bych se určitě zúčastnil nedělního vodáckého sjezdu řeky Opavy. Snad to vyjde příště.
I tak bych chtěl s odstupem času, stále ještě unavený a nevyspalý, poděkovat lidičkám, kteří tuto krásnou pospolitost vytvořili, a vyslovit přání, aby podobné střetnutí nebylo posledním.
Pavel