V Maroku jsou pouště a žijí tam velbloudi aneb na čaj s berbery a těmi velbloudy (Lenka Lenýš Zemanová)
2.11.2013Velebloudí výlet na Saharu (říjen 2009)
Berber Salim, Lenyška, Rachel, Jimmy Hendrix a Bob Marley
——————————————————————————————————————————————————–
Lenka Zemanová zvaná Lenyška či Lenýš Lenýšová
je alternativní veterinářka, masérka, fotografka a taky trochu cestovatelka. Velký snílek a multifunkční všeuměl, co velmi rád(a) experimentuje. Přebývá v Opavě. Superzdatný fotodokumentátor povyšující reportáž na umění. Fotí fotoaparátem.
Včera masožrout, teď vegetarián, zítra kdovícožrout a pokud Velký Manitů, Buddha anebo Rákosníček dá (dají), tak i šťastný obyvatel vlastní permaokultní farmy kdesi v Podlesí.
http://lenyskavmaroku2009.weebly.com/
———————————————————————————————————————————————————
V Maroku jsou pouště a žijí tam velbloudi aneb na čaj s berbery a těmi velbloudy (Lenka Lenýš Zemanová)
S Rachel jsme se domluvily, že tenhle výlet prostě musíme vymyslet a i kdybychom třeba kvůli počasí už nikam jinam nejely, tak tohle nám nesmí uniknout. Během týdne jsme bádaly na internetu co a jak a kde, až nám ve čtvrtek dopoledne doktor doporučil, že bychom mohly jet k jeho dobrému kamarádovi do hotelu a že ten kamarád zná i lidi s velbloudama a že pro nás něco vymyslí. A že máme vyrazit už ve čtvrtek večer místo pátka večera. Tak jo!!!
Po práci jsme zajely koupit lístky na autobus, sbalily foťáky, chleba a vodu a v devět večer nám jel autobus do Erfoudu. Noční jízda byla pohodlná natolik, nakolik jen noční jízda autobusem může být. Naštěstí kvalita autobusu byla srovnatelná s těmi, se kterými se třeba vydáváte na vaše dovolené k moři, takže na Maroko luxus.
V šest ráno jsme dorazily do Erfoudu a tam nás už čekal rozespalý berber s turbanem přes rameno místo na hlavě a zavezl nás do hotelu. Na chvíli jsme si zdřímly, ale opravdu jen na chvíli, protože něco po osmé se nám do pokoje začaly dobývat uklizečky (naštěstí jsme se zamkly, takže se nedobyly) a za pár chvil na to se nám u dvěří začali přehadovat nějací lidé, takže spánkový deficit zůstal nezměněn. Další pokusy o usnutí už jsme vzdaly a vydaly se prozkoumat hotel a najít někoho, kdo by nám řekl co a jak, protože jsme nevěděly zatím vůbec nic.
Narazily jsme na našeho “taxikáře” Mohammeda, který nám pověděl, že asi v půl třetí vyrazíme na další přesun přes kamenitou předpoušť zvanou “hamada” a že buď můžeme jet taxíkem za 500Dh nebo jeepem za 700Dh. Samozřejmě, že jsme chtěly to levnější. Po zbytek dlouhých hodin jsme se jen tak poflakovaly po hotelu, nic jsme nedělaly, jen jedly náš chleba a pily vodu a podřimovaly. Mohammed se najednou zjevil a sdělil, že změna plánu, že pojedeme jeepem za 500Dh. Byly jsme nevyspalé a unavené z čekání, takže nám nedošlo, že “změna plnánu” byla plánovaná dávno předem a že nás jen zkoušeli, zdali náhodou nedáme rovnou těch 700Dh. To nám došlo ale až časem…
Konečně jsme se nalodily do luxusního 4×4 čehosi a vyrážíme skrze Erfoud, přes brod, po asfaltové cestě, po kamenité cestě, po písčité cestě necestě dohromady asi 50 km kamsi do neznáma. Dorazili jsme na okraj pouště. Mohammed nás zavedl do hotelu, kde nám hned nalévali berberskou whisky (čaj Tuareg), nabízeli nějaké sušenky a že naši vembloudi budou brzy přichystáni.
Mezitím jsme vyřešili s Mohammedem finance, kluci z hotelu nám zahráli na kastaněty a bubny a pak jsme zase jen čekaly. Tohleto čekání dovolovalo mým myšlenkám vytvářet různé prekérní situace. Třeba, že po nás zítra budou chtít další peníze na převoz přes hamadu i když už jsme to dneska všechno zaplatily, nebo že nás prodají za vembludy, nebo že nás nechají v poušti a další takové hlupoty. Jediný, z koho jsem neměla moc dobrý pocit byl pouze Mohammed a to kvůli oněm financím, prože jsme ze sebe nechaly vytáhnout tolik moc za jeepa, ale co už.
Vembloudi Bob Marley a Jimmi Hendrix jsou nachystáni a my vyrážíme s mladým Salimem – Berberem a nomádem z pouště. Cestou potkáváme pár dalších karavan a všichni zastavují ve chvíli, kdy slunce zapadá za obzor, aby se pořádně pokochali.
Vembloudí jízda je poněkud kolíbavá a po krátké době se začne ozývat bolení všech obvyklých i neobvyklých sedacích i nesedacích kostí. Asi tak jako po první jarní jízdě na kole. A možná ještě vice. Hodinka a půl, kterou jsme strávily s Rachel na hřbetě pouštího korábu byla až až. Do tábora jsme dorazili až za tmy, ale bylo teprve jen něco krtátce po sedmé večer. Tábořiště bylo prázdné a jen ve stanu opodál se mihotalo světýlko.
Jak jsme se dozvěděly, tak tam bydlí nomádí rodinka, která se o nás bude večer starat. Usadili nás na matrace doprostřed tábořiště, donesli stůl a začali snášet světlo, tradiční čaj, sušenky, oříšky, zeleninový salát, k tomu nám hráli na bubny a zpívali a jako hlavní jídlo jsme dostaly tažín připravený a servírovaný v tradičních tažín nádobách. Byla to mňamka mňamkovitá a to vše pod nebem plným hvězd. Tolik jsem jich na nebi ještě neviděla. A jedna dokonce spadla.
Po večeři jsme se měly jít na chvíli usadit na jednu z okolních dun a pozorovat ony úžasné hvězdy, ale jelikož se během našeho hodování poněkud zatáhlo, tak jsme se nikam nešly a radši se zabalily do vembloudích dek a usly. Rachel spala jako obvykle jak dřevo, ale já zůstala ostražitá pro případ, že by si pro nás přišla polární liška 
))) Během noci dokonce spadlo pár kapek deště, ale nic vážného. Po zbytek noci bylo hrobové ticho a tak akorát teplo. Ráno mne probudil kykyryčák a první ptáčkové a v šest jsme s Rachel vyrazily na dunu, abychom koukly na východ slunce. Nádhera!
Pak už jen snídaně, nalodění se na naše roztomilé koráby Boba a Jimmiho a pomalu zpátky do civilizace. Z hotelu opět jeepem bez jakýchkoliv komplikací a z ticha pouště hurá do hluku Erfoudu, ve kterém zrovna probíhal datlový festival.
V ulicích spousta lidí, hudby, datlí, policistů….Autobus nám jel zase až v půl deváté večer, takže jsme od desáté ráno, kdy jsme dorazily do Erfoudu, vyloženě zabíjely čas. Chvíli jsme koukaly na muzikanty, chvíli bloumaly po datlovém trhu, většinu chvil odolávaly náporu prodavačů, koukly na místní trh se vším možným i nemožným, daly si pizzu v jedné z restaurací, kterou doporučujue Lonely Planet původce a pak jen seděly na lavičče plné rozdrcených šněčích skořápek kousek od prodavače šnečí polévky.
Půl devátá se pomaličku doplazila až k nám a další noční cestování v nepohodlných autobusových polohách ukončilo náš povedený výletík. V neděli v šest ráno usínáme v naších Fondouckých postelích.
Stálo to za to!!!
18.10.2009 Lenyška