Stezkami albánských oslů (Honza Vlasák)
2.11.2013Albánie – rozlohou jako Morava, 3,5 milionu obyvatel, 800 000 betonových bunkrů pro případ napadení imperialisty. Naprosto bezpečná země přátelských vstřícných lidí.
Od památného roku 1996 se v domácnostech nachází 630 000 útočných pušek AK-47 (více známých pod názvem „kalašnikov“), takže kdyby něco, vždycky vás má kdo bránit.
Pokud jde o fotogeničnost krajiny, v Evropě jí může konkurovat snad jen Norsko.
Stezkami albánských oslů (Honza Vlasák)
———————————————————————————————————————————————————————–
Cyklotremp Jan Vlasák
Horolozec, cyklotremp a spisovatel. Na svém kole procestoval 50 zemí světa. Výborný vypravěč, jehož cestovatelská diashow poznáte podle salev smíchu posluchačů v sále.
.Jeden z našich nejlepších outdoorových literárních humoristů, který ve svých knížkách z cest, břitkým suchým humorem komentuje zážitky s domorodci a někdy i s našinci. Jezdí na kole a o tom, co zažil, umí napsat s humorem. Je horolezec, cykloturista a hlavně dobroduh, který si vybírá nebezpečné cesty. Ten poslední cestopis, který mu vyšel, je o Albánii.
——————————————————————————————————————————————————————–
V Albánii nejsou lvi ( kniha)
Počet stran: 88 stran
Formát: 230 x 170 mm (naležato)
Vzhled: pevná vazba, lesklé lamino, vnitřek celobarevný, křídový papír
ISBN: 978-80-87193-09-9
Vyšlo: květen 2010
Vydavatel: CYKLOKNIHY
S cyklotrempem v zemi bunkrů a kalašnikovů – první český cykloprůvodce po Albánii.
Autora této novinky není třeba příliš představovat. Honza Vlasák je šoumen. Na besedách a promítáních baví naplněné sály, jeho historky vyvolávají salvy smíchu. Také jeho publikační činnost je obdivuhodná: sepsal pět knih, které vyšly celkově v devíti vydáních.
Albánie Honzu dostala – jak sám s oblibou říká. Miluje ji a je na ni expertem. Málokterý cykloturista ji má projetou tak důkladně, a pokud ano, těžko by ji přiblížil poutavěji. Z jeho vyprávění je poznat, jak rád má tamní přátelské a vstřícné lidi. Každého pozdraví, s většinou se dá do řeči. A také pomůže. Třeba podaruje léky ze své lékárničky chlapíka, kterého bolí zuby nebo se vzdá svých brýlí ve prospěch někoho, kdo vidí ještě hůř než on.
O Albánii prohlašuje, že je poslední zemí v Evropě, kde se dá prožít objevitelské dobrodružství. Ještě hodně horských cest prý čeká na průkopníky, kteří je zmapují. Pokud jde o fotogeničnost krajiny, v Evropě jí může konkurovat snad jen Norsko. A zkazky o nebezpečnosti země, jsou prý výplody lidí, kteří tam nikdy nebyli a snaží se vypadat zajímavě.
Tato kniha není cestopisem, na jaký jsme od Honzy zvyklí. Tentokrát pojal text více jako cykloprůvodce. Ale nebojte se, o zážitky nepřijdete. Těch se mu z dosavadních šesti cest do Albánie nahromadilo dostatečné množství. Namátkou vzpomeňme nádherné historky, které zažíval, když cestoval společně s Patricií (viz kniha Pestrý život cyklotrempa).
——————————————————————————————————————————————————————
V Albánii nejsou lvi – pokračování, 4. díl
Cesta k moři – po třech dnech vydatných lijáků se jedno odpoledne konečně vyčasilo. Kempujeme na pěkné louce východně od Rešenu. Sousedka, obyvatelka blízkého domečku přišla s dárkem, otýpkou mladé cibule čerstvě vytažené ze země. Prima. Dáváme jí pytlík kafe. Paní se chvilku upejpá… to je v kraji zvykem… a pak si dárek bere.
Už jsme tak oražení, že nám nevadí, když je na nás vidět ze silnice. Načež začaly létat kameny, naštěstí nikdo nebyl zasažen, jen stoleček a přívěs pro kola. Honza obešel tábor, nakoukl do houští – nikde nikdo.
Slunce červeně zapadá. Po setmění, jak začala chodit klekánice, co žere neposlušné děti, útok ustal. Jsme v klidu. Kdyby nás chtěli okrást, určitě by si počínali jinak. Noc byla klidná, stejně jako všechny předešlé.
Dnes dojedeme až k moři a zůstanem tam dvě noci. Včera jsme vyzvídali u domorodců, jestli není poblíž ještě jiná pláž, kromě té u Shengjinu, vyhlášené jako nejškaredější v Albanii. Chlapi potvrdili náš dojem. Při vyslovení jména Shengjin se zatvářili hodně kysele, a že více na sever, blízko hranic s Montenegrem je pláž Velipojas - eňo ňuňo.
Prima, pojedem tam. Jenže ráno je všechno jinak. Bylo odhlasováno, že pojedem na Shengjin. Je to tam škaredý, ale už to tam známe. Kdoví, co by nás čekalo u toho Velipojasu. Dost bylo objevování. Ale dnes si ještě užijem. Den se vybarvuje do bleděmodra. Cestou, kterou máme v plánu, zaručeně ještě žádný cyklista nejel.
Z Rešenu jsme se vydali po hlavní k severu – směrem na Fuše Arez, ale po té silnici jsme vystoupali jen 200 metrů nad Rešen. Po fungl novém výstavném mostě jsme přejeli nad fungl novou dálnící, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Dokonce i auta jsme na ní zahlédli.
Dopravní značka se symbolem tunelu a údajem 43 km vypadá zajímavě. To jako tunel je dlouhý 43 km, nebo po 43 km přijde tunel? Takhle shora to vypadá, že sviňa civilizace vítězí na celé čáře, ale fakt není třeba se bát. V horách bude ještě dlouho klid a pohoda. O kousek dál a výš uhýbáme z asfaltu doleva dolů k řece jménem Velká Fany. Po mostě (100 m n.m.) na druhý břeh, a znovu nahoru, pořád k severu, exotickou vyprahlou pustinou – kamení a macchia.
V potu tváře jsme vystoupali do 400 metrů a kousek sjeli do vesnice Bukamira. (Pokud zrovna hledíte na satelitní mapu Googlu, nenechte se zmást nápisem „Bukamira“. Je diametrálně mimo, jak se ostatně Googlu stává proklatě často.)
Cafe-bar (350m n.m.) stojí na návršíčku před vsí. Krčmáři chybí pravá ruka od zápěstí. Vítá nás štamprlíkem rakije na účet podniku. Na tohle jsme si v Albanii rychle zvykli. Samozřejmě že další nápoje už platíme. Ptáme se, kudy dál. Dědinu objedem po obchvatu, sjedem kousek na rozcestí. Tam odbočíme doleva – na západ – a sjedem 150 výškových metrů k říčce – dalšímu přítoku Fany.
Rozvodí jsme teda nepřejeli. Otáčíme se proti proudu. Prakticky nestoupáme, ale krátké vlnovky nahoru a hned zase dolů jsou únavné. Před brodem nás předjíždí terénní mikrobus hromadné dopravy a smutně nám sděluje, že jedem špatně. Musíme dva kiláky zpátky a na tom správném rozcestí to vzít doprava. Zkrátka zachovat v podstatě západní směr. Ty dva km zpátky nám bicykl jede jako namydlený. Zřejmě jsme sice nenápadně, ale dost stoupali. Únava teda byla na místě.
Tu odbočku k západu jsme minuli, protože jsme mysleli, že vede jen do přilehlé vesnice. Ve vsi je možnost natankovat vodu. To se vždycky hodí. A pořád proti proudu. Až za vsí Fregan začíná cesta doopravdy stoupat. Vypadá rozestavěně. Možná tu bude brzo asfaltka. Kopec je výrazný. Z 250 metrů jsme se vysápali do 580 m n.m. No… připadalo nám to víc. Za vším je holt psychika. Naskýtá se pohled do nížiny jako z eroplánu. Dědiny pod námi mají nadmořskou výšku 70 metrů.
A dole, místo abychom v pohodě jeli po relativně klidné okresce až do města Lezha – populárního hrobem národního hrdiny Skanderbega – jsme se nechali zblbnout domorodými chasníky a vzali to nejkratší cestou na nejdůležitější – severojižní tepnu Albanie. Ale nikomu se nic nestalo, a to je hlavní.
Co dodat… Po sedmém výletu do Albanie konstatuju, že stále čeká, a ještě dlouho bude, mnoho cest na první otisk pneumatiky středoevropského cyklisty. Ať odbočíte kamkoli, vždycky objevíte a zažijete něco zajímavého.
Honza Vlasák
