Cesty (Marek Eiffel Lazecký)
9.1.2012Cesty
Marek Eiffel Lazecký
Je jich spousta a vždy tě někam dovedou. Buď do neznáma, kde končí slepě, postupně ztraceny v divočině, nebo tam, kde většinou dojít nechceš – do civilizace.
Našel jsi spoustu těch, které miluješ, i když víš, že tě vždy stojí velké úsilí a na každém kroku na tebe číhá nebezpečí.
Spoustu z nich projdeš jen proto, abys je měl už za sebou a těšíš se na ty své, které kolikrát ani neznáš, ale víš, že vodou tam, kde se tvé srdce dokáže otevřít.
Každá z nich má jinou tvář.
Jedna zní hloubavým šustěním spadaného listí, druha vtíravě šumí v uších tak dlouho, dokud z koryta potoka nesejdeš, třetí měkce chřupe na koberci ze starého jehličí a čtvrtá temně buší při každém kroku na skalnatém podloží.
Pátá jen krátce otevírá svá vrátka ve vzrostlém borůvčí a šestá, ta sněhová, nechává tvou stopu daleko za tebou, se smyslem pro zachování hodnot.
Sedmá je příliš ješitná a ve sněhové vánici ničí veškerou snahu zanechat tady důkaz o tvém postupu.
Osmá před tebou skloní pokorné stébla trávy a devátá nevšímavě nechává na betonovém povrchu tvůj postup beze stop.
Jediná desátá je ta, která se ti zavděčí a tvou stopu zanechává navždy zřetelně znatelnou. Vede tvým srdcem, kde se důkaz o tvém postupu pečlivě zapíše a tam už zůstane.
Ať už šlapeš cestou, která je jakákoliv, její nesmazatelné přátelství se v tobě usídlí a nedá ti pokoj, dokud s ní znova nevyjdeš na rande.
V životě trempa zní neustálé volání. Neumlčíš jej žádným roubíkem a nijakou lstí, musíš jej jedině uspokojit.
A to právě jedině v cestách.
