2. inspekční cesta po westernových městech (Olina Lazecká)
8.1.20122. inspekční cesta po westernových městech 16.-17.8. 97
Olina Lazecká
Tak jsme po roce zase vyrazili směr jihomoravská westernová městečka. Hodnotící komise měla trochu jiné složení – zůstalo zdravé jádro – Olina a Zajda, přibyli Strašidlo, Perníkářka a Cowboy. Ten měl sice původně namířeno na vandr do Tater, ale pro indispozici svých kamarádů aktuálně změnil plán a přidal se k nám.
Vzali jsme to trošku oklikou přes Velké Losiny, kam nás pozvali Syslíci pomoci jim zdolat nadúrodu borůvek. Jako správní trampi jsme skoro až na vrchol hory dojeli auty (druhé patřilo Silvánovi a spol.).
Nezapomněli jsme tento fakt patřičně probrat před Zajdou, který nás v tom okamžiku měl jistě plné zuby a tisíc chutí nás všechny ze svého auta vykopat. Borůvky jsme plni elánu trhali až do chvíle, kdy jsme se podle Zajdových slov nemohli na „ty hnusné černé kuličky“ ani podívat. Na to, že Cowboyovi musel být před sběrem vysvětlen rozdíl mezi vraním okem a borůvkou, stal se z něho sbírající maniak, kterého jsme od borůvek museli přímo odtrhnout. Nejvíc jsme se nasmáli, když si plný kotlík borůvek před námi schoval tak, že ho sám nemohl najít a ke své hrůze si uvědomil, že ve sběračském zápalu zapomněl borůvky vůbec ochutnat.
K Šiklovu mlýnu jsme dorazili až v podvečer. Původně byla taktika na území nepřítele proniknout zadem, zdarma, jako správní špióni. Šikl nás však převezl, postavil předsunutou hlídku , která už na příjezdové cestě vybírala vstupné. Dokonce i Zajdu to překvapilo do té míry, že nenalezl protiargument a šel nám v placení příkladem (t.j. požádal Strašidlo ať zaplatí). V Šiklově mlýně mě zklamalo, že už byl zavřený stánek se zmrzlinou, ale jako plus jsme kvitovali, že Šikl zavedl půjčovnu dobových kostýmů (60 – 80Kč/hod). Kostým mohl být použit ke křepčení na country bále, či pouze jako umocnění pocitu dobovosti a pořízení památečních fotografií návštěvníků tohoto zábavního parku. Protože vydřiduch Šikl by požadoval za přespání dalších 30 Kč a Cowboy nutně potřeboval pro přípravu své večeře ohniště, vyrazili jsme na noc do dalšího města z našeho inspekčního plánu – Beaver City. (až od Zajdy jsem se dozvěděla, že Beaver znamená bobr, nevím proč jsem si pořád myslela, že to má něco společného s pivem).
Tam jsme dorazili již pod rouškou tmy, ale i přes to jsme si nemohli nevšimnout tabule ohledně stylovosti oblečení. Jelikož jediná stylová věc naší výpravy byl Zajdův klobouk, vstupovali jsme se značnou nejistotou. Městečko vypadalo značně poklidně, nikde nikdo, pouze v maštali řehtali koně. Trapeři pravděpodobně byli na lovu buvolů, o naše skalpy za nestylovost jsme se tudíž přestali bát. Při zběžné prohlídce jsme zaregistrovali novou budovu redakce místního plátku a zpola hotový částečně zděný lokál, kde jsme narazili na domorodce. Byli jsme srdečně přijati , přizvání ke stolu (Cowboy se však tak těšil na ty své fazole, že makrelám na roštu statečně odolal) a dokonce jsme se připojili k oslavě zásnub místního mladého páru. Poté, co jsme jako jeden muž odmítli připít si ohnivou a ťukli si dobrou vodou, již tyto lidi asi nikdo nepřesvědčí , že abstinence není hlavní charakterový rys všech severomoravských milovníků westernu.
Ráno Zajda sice musel žehlit nedorozumění ohledně místa přespání, bylo nám totiž nabídnuto přespání kdekoliv chceme a my si zrovna vybrali území Traperů na něž se povolení nevztahovalo. Nedorozumění se však podařilo vysvětlit, takže jsme mohli město opustit v celkem přátelské atmosféře.
Tak ještě nás čeká boskovické Wild West City. Zde měly být od loňska vystavěny nové budovy v indiánské oblasti, bylo je tudíž třeba odborně ohodnotit a zkolaudovat. Před proniknutím do „Disneylandu“ vyvedl Zajda místního výběrčího vstupného z míry ujištěním, že o existenci města nemáme potuchy, my jdeme pouze po zelené značce na procházku. Zajda si pak sice vyčítal, že se aspoň nepodíval předem do mapy kam ta značka vede, ale otázky ohledně směru naší cesty již výběrčí nebyl schopen. Dokonce si asi ani neuvědomil, že zde vede značka modrá.
U indiánů byla zřízena taverna, dále banka , uvnitř které byl místní fotograf pořizující fota v kloboucích na apatyckém koni, v obchůdku zase Zajda mlsně hleděl na gumové indiány, od kterých se nám ho podařilo odtrhnout pouze pod slibem , že je dostane ke svým blížícím se 30. narozeninám. V Boskovicích to berou spíše jako poučení turistů o způsobu života indiánů a prvních amerických osadníků ( chvíli jsme sledovali výklad mladého trapera o výstavbě a funkci „típí“ a úloze indiánských žen atd).
Dolní část města však chřadne, místo některých budov jsou pouze trapné atrapy čelních štítů, zezadu podepřených trámy – prostě hrůza. Raději jsme přes strniště prchali pryč, spláchnout všechno osvěžující koupelí na Plumlovské přehradě, kde jsme ukončili pracovní část naší cesty rozjímáním o našem budoucím westernovém městečku.
