Novinky na Váš E-mail

AKCE V OSTRAVĚ

Kalendář událostí

Září 2022
Po Út St Čt So Ne
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930EC

Nadcházející události

  • Nejsou žádné události.

AKCE V OKOLÍ

Mionší v kloboucích a sukních

7.1.2012

Mionší v kloboucích a sukních      

Olina Lazecká

Rozhodly jsme se, že konečně rozetneme neustálé rozpory, v čem vyrážet na hory, abychom vypadaly jako správné vandračky a od teďka teda chodíme  na letní vandry jen v sukních a kloboucích. Tady je povoleno dle počasí zvolit buď slamák nebo plstěný “stetson”.  Před vandrem do Mionší jsme sice váhaly z důvodu nenápadnosti, ale jsme přeci jen Drsňačky Toulavé – tak vzhůru do sukní.

Pro toho, kdo o Mionší moc neví – pár faktů – jedná se o národní park – vysoce chráněné území – kde je již 10 let zcela zakázán vstup veřejnosti. Z našich kamarádů tam ovšem již skoro všichni byli – někteří sice měli problémy s ochranáři, ale bylo nám řečeno, pokud budeme v malé skupince a budeme se chovat přátelsky k přírodě kolem, tak by nám to mohlo projít. Jedná se o prales s bukojedlovým porostem, buky jsou tam starší než 250 let a asi 80 m vysoké. Nikdo tady nefušuje do díla přírody, takže stromy leží tam, kde padnou k poslednímu odpočinku.  Tam jsme ovšem v pátek večer ještě zdaleka nebyly. 

Z Ostravy jsme vyjížděly směr Mosty u Jablunkova za poměrně velkého deště, takže jsem ve svém slamáku vypadala opravdu jako chorobný optimista, obzvlášť, že podobně nepříznivé počasí předpovídali na celý víkend. Teď už víme, že se všichni pořádně spletli. První večer to sice ještě vypadalo všelijak, dokonce jsme pro jistotu postavily stan, ale naštěstí jsme ho nemusely využít. Obě totiž zbožňujeme usínání pod širým nebem plným hvězd, za praskotu dohasínajícího ohně. Vyspaly jsme se do růžova a mohly vyrazit směr Mionší. Měly jsme sice dost podrobnou mapu, ale bez buzoly se nám stejně podařilo jako obvykle zacyklit, udělat pár spirál a zdolat několik zbytečných vrcholků. Dokonce jsme skoro nevědomky překročily hranice na Slovensko. Nenechaly jsme se ničím odradit a na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vyčerpáním jsme dosáhly hranic pralesa. Tak teď začíná to pravé dobrodružství – projdeme či neprojdeme?

Atmosféra pralesa nám však na toto nebezpečí umožnila během chvilky zapomenout. Úplně nás pohltila nádhera vzrostlých zdravých stromů, ale až tajemné kouzlo mělo i tzv. Pohřebiště velikánů, kde padlí obři tvoří bizarní obrazce – člověk raději mlčí, aby nenarušil to posvátné ticho a uvědomuje si, jak je  v porovnání s tímto lidský život neskutečně krátký. Brouzdaly jsme se pralesem křížem krážem a naše drzost vedla až tak daleko, že jsme si vylezly na travnatý nejvyšší vrch Velkou Polanu , vystavily se sluníčku, Alča hrábla do strun a zanotovaly jsme pár písniček, které se báječně hodily k právě prožívané chvíli. Myslím, že pokud ochranáři nebyli slepí, hluší nebo opilí, tak měli báječnou příležitost nás chytit za flígr. Ale zase nám to vyšlo.

Den se začal chýlit ke konci a nám nezbývalo než začít hledat noční útočiště. Cestou jsme ještě obhlédly dřevěnou loveckou chatu proslulého markýze Gera a dle mapy se nám podařilo neminout jeden z pramenů říčky Mionší. Zalíbilo se nám pod jedním krásným, mohutným bukem, kterého jsme si zvolili za nočního strážce. Sice má duše ctící veškeré zákony a zákazy , se trochu bouřila a vyzývala, abychom popošly cca 100 m za hranice parku, Drsná Alča mi pomohla překonat poslední zábrany. Jelikož široko daleko nebylo vhodné dřevo, docela nás potrápilo rozdělání ohně. Ale Alča zase jako vždy zvítězila nad živlem a my se mohly opět večer dívat do plamenů a uvařit rituální kafčo. Začala nás honit mlsná, rozhodly jsme se, že si uvaříme puding. Jediné co jsme měly k dispozici byl pudingový prášek a voda. Místo mléka jsme použily zbytek smetánky do kávy  v prášku , ale co místo cukru? Zrovna tento víkend jsme vyrazily dokonce i bez musli tyčinek. Ochutíme to jabkama. Já se rožnila u ohně a Alča mi k tomu vaření krásně hrála. Když měl puding správnou konzistenci, dodaly jsme jabka a pustily se do něj. Nepřejte si vidět naše protažené obličeje, my teda jsme dost drsné, ale na pozření této speciality – později nazvané “fialový hnus s jabkama” jsme přeci jen dost drsné nebyly. Vykopala jsem hrobeček a navěky tento náš kulinářský nezdar pohřbila v pralese. Škoda jablek…..

Poté, co jsme si řekly dobrou noc pod hvězdami, které se třpytily na konečcích listů našeho stromu, jsme obě prožily hodiny hrůzy. Uslyšely jsme blížící se kroky. Nejdřív nás samozřejmě napadlo zvíře. Alča křikla HUŠ! – a bylo ticho. Zvíře by přeci normálně prchlo. Ale tyto kroky se daly znovu do pohybu a začaly obcházet kolem našeho stromu. Byly jsme v nevýhodě – my byly osvětlené od ohně a ten neznámý byl ve tmě. Do ruky jsem vzala nůž, Alča sekyrku a takto vyzbrojené čekaly na náš osud. Bála jsem se usnout, protože pak už v těch spacácích budeme bezbranné úplně. Vyčerpáním jsme přeci jen upadly do blahodárného spánku.

To bylo radosti, když jsem se probudila do slunečného dne a obě jsme byly živé. Kamarádi sice nyní tvrdí, že to byl ježek, ale my stejně víme , že to bylo nějaké lidské individuum, které má v pralese, kde nikdo nesmí, báječný úkryt.  Ještě jsme si uvařily čaj, zlikvidovaly veškeré stopy po našem pobytu, poděkovaly našemu statečnému stromu – ochránci a opustily prales. Cestou jsme ještě natrhaly náruč lesních květů pro zatím neakceschopné potenciální Drsňačky – Lindu a Strašidlo a vydaly se na nejbližší nádraží v Bocanovicích.

Cestou jsme si dělaly legraci, pokud ani příště neseženeme společnost dalších Drsňáků, budeme si muset sehnat na vandry patřičnou výzbroj – kolty, perkusnice popř. kalašnikovy. Takže příště nás na cestách můžete potkat v sukních, kloboucích a kolty  zavěšenými proklatě nízko .

4. – 6.6.1999

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Comments are closed.