Novinky na Váš E-mail

AKCE V OSTRAVĚ

Kalendář událostí

Říjen 2017
Po Út St Čt So Ne
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031EC

Nadcházející události

  • Nejsou žádné události.

AKCE V OKOLÍ

Jaromír Nohavica

13.11.2011

Zcela vyčerpávajíci informace najdete na oficiálních stránkách www.nohavica.cz.

Zvláštní pozornost si zaslouží část Archív pod lupou, která mapuje všechny všechny nevydané písně JN a přibližuje okolnosti jejich vzniku. Nejen pro pamětníky velmi zajímavé počteníčko.

Další informace najdete na různých fanouškovských webech, kupř. www.jaromirnohavica.com/ či www.nohavica.wz.cz/ nebo www.nohavica.kx.cz/. Stránku www.nohavice.cz si dokonce můžete koupit.

 

Jaromír Nohavica – napsal doc. PhDr. Josef Prokeš, Ph.D.kontakt

Darmoděj

Vzestup Jaromíra Nohavici (l953) mezi elitu českých folkových písničkářů začal strmě během Folkového kolotoče v Porubě v březnu l982 – mj. zazpíval tehdy svůj překlad Okudžavovy písně „Setkání s Puškinem“ a vlastní píseň „Když mě brali za vojáka“.

Tou navázal na jedno z nejnosnějších témat folkových písničkářů – odmítání vojny a války – a současně naznačil osobitost své rané poetiky: mísení lapidárního konstatování skutečnosti bez servítků (vypadal jsem jako blbec) se sentimentem (krásně jsem si zabulil), kombinování odkazů na literární kontexty (Fráňo Šrámku) se sebeironií (jakpak se vám líbila / nic moc extra nebyla), užití nosné a snadno zapamatovatelné melodické linky s několikanásobným dozpíváním koncových slabik:

 

Když mě brali za vojáka

stříhali mě dohola

vypadal jsem jako blbec

jak i všichni dokola la la la

jak i všichni dokola

(…)

Na pokoji po večerce

ke zdi jsem se přitulil

vzpomněl jsem si na svou milou

krásně jsem si zabulil lil lil lil

krásně jsem si zabulil

(…)

Co je komu do vojáka

když ho holka zradila

nashledanou pane Fráňo Šrámku

písnička už skončila la la la

Jakpak se vám líbila la la la?

No nic moc extra nebyla

 

Publikum si Nohavicu bez výhrad naráz zamilovalo, zatímco zavedení písničkáři zrozpačitěli: od folkové generace 6O. let se totiž pronikavě odlišoval, neboť Seeger, Dylan ani Donovan na něm nezanechali stopy, naopak byl stylově orientován k Východu. Přebíral repertoár Bulata Okudžavy (v originále i ve vlastních překladech), zpíval vlastní i cizí překlady Vladimíra Vysockého… Na rozdíl od většiny folkových písničkářů neklopýtal ve svých počátcích na jevišti skrze diletantské, amatérské nedokonalosti, naopak vstoupil na scénu jako formálně hotový profesionál, a to skladatelsky, textařsky i interpretačně.

 

            Na jeho tvorbě byla znát sečtělost. Ve vyznáních k inspirujícím zdrojům (po maturitě na SVVŠ nástavba Střední knihovnické školy v Brně a následně čtyřletá praxe v knihovně) přiznával Préverta, Saint-Exupéryho, hodně z ruské školy – Bunina, Babela, Bulgakova, Zoščenka, Andrejeva, Šukšina, z domácích Gellnera, Ortena, Kainara. „A nezapomeňte na Bezruče, to je síla!“

 

            Nohavicova tvorba však nebyla kompilací vlivů, všechny texty přefiltroval přes osobní prožitek, čímž teprve nabyly přesvědčivosti. Před diváky předstupoval neokázale, v obyčejné kostkované košili nebo tričku, nekřičel, nevzlykal, nešeptal, síla jeho výrazového rejstříku spočívala v přesné a ukázněné službě slovu. Význam slova dovedl zvýraznit zřetelnou deklamací i kytarovým doprovodem, účelnou stavbou melodií s četnými repeticemi a dozpěvy koncových slabik. Mnoho jeho nápěvů mělo sugestivně nostalgický a okamžitě nakažlivý náboj.

 

            Od počátku svého působení na folkové scéně byl buřičem nedodržujícím schválený scénář vystoupení – jako konec konců všichni kvalitní folkoví písničkáři. První větší rozruch způsobil na Portě l983 pacifistickou písní „Dezertér“, převzatou od Francouze Borise Viana:

 

Pánové nahoře, já píšu vám teď psaní

a nevím vlastně ani, budete-li ho číst,

přišlo mi ve středu na vojnu předvolání,

je to bez odvolání, tím prý si mám být jist.

Pánové nahoře, já už to lejstro spálil,

už jsem si kufry sbalil, správcové vrátil klíč.

Pánové nahoře, uctivě se vám klaním

a zítra vlakem ranním odjíždím někam pryč.

 

            V roce 1985 byl na Portu pozván, ale pak mu nebylo dovoleno vystoupit a nakonec byl z Plzně fakticky vyhozen, snad aby svou pouhou přítomností nenarušil spořádaný průběh finále. Přesto se stal v diváckém hlasování osobností Porty. Také se stalo, že do finále autorské soutěže byla vybrána jeho protiválečná píseň „Krajina po bitvě“, avšak na místě pak někdo rozhodl, že ve finále nesmí zaznít, protože je od Nohavici. O několik let později, v roce 1989, vyšla na jeho první dlouhohrající desce Darmoděj. Rozruch kolem českotěšínského písničkáře a vznikající legenda jakéhosi folkového mučedníka se asi dost podstatně podílely i na tom, že Nohavica nasbíral v anketě o Zlatého slavíka tolik hlasů, že se několikrát umístil v první desítce.

 

            Uvedli jsme již, že Nohavica vstoupil na folkovou scénu jako relativně vyzrálá osobnost. Zmiňme se tedy o jeho textařských začátcích. Pomineme-li středoškolskou beatovou skupinu, tak již koncem sedmdesátých let upozorňoval na sebe snímky kruhu interpretů kolem Flaminga, Marie Rottrové a vůbec ostravského rozhlasu. První prací pro Rottrovou byla česká verze „Bridge Over Troubled Water“, pro stejnou zpěvačku následoval text písně „Čas motýlů“, Petr Němec zpíval Nohavicův text „Láska šla slavobránou“… Začátkem roku 1981 obdržela v časopise Melodie vysoké hodnocení kritiků SP deska, v níž „zešansonovatělá soulmanka“ Rottrová k obrazu svému pokořila téma od hardrockových Black Sabath. Dojímavá píseň „Lásko, voníš deštěm“ se nakonec umístila jako „singl roku 1981″ a autor českého textu Jaromír Nohavica měl na tomto úspěchu nemalou zásluhu.

 

            Na druhé straně však jeho jazykové, textařské a skladatelské kvality nepřeceňujme. Hned v prvním verši úvodní sloky písně „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo“ trojslabičně vlaky vyjíždí namísto čtyřslabičného vyjíždějí, ve třetím verši téže sloky do tříčtvrtečního taktu vložil text následovně: sva-tý Me / dard můj pa / tron ťu-ká / si na če /lo .. Podobně nakládal s přízvučnými a nepřízvučnými slabikami Jaroslav Hutka, který svoje písně skládal ve vlaku, což na nich bylo, žel, znát. Nohavica na svoje koncerty jezdil rovněž vlakem, autorskou práci si však ponechával pro chvíle nočního soustředění v klidu domova.

 

            Právě tahle Nohavicova píseň je ale umístěna do konkrétního, přesně určeného vlaku vyjíždějícího z Těšína, což je konfrontováno se vzdáleností míst konání nejrůznějších koncertů: napětí prostorové i časové se prolamuje pocitem vzájemné sounáležitosti skrze píseň (uvádíme text první a poslední sloky):

 

Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu

včera jsem nespal a ani dnes nespočinu

svatý Medard můj patron ťuká si na čelo

ale dokud se zpívá ještě se neumřelo

Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa

zvedl jsem telefon a ptám se Lidi jste tam?

a z veliké dálky do uší mi zaznělo

že dokud se zpívá ještě se neumřelo

 

            V této „kolovrátkové“ tříčtvrťové písni se rytmus omezuje pouze na čtvrťové hodnoty. Melodie nemá příliš velký rozsah (duodecima), avšak dojem velikosti vytvářejí kvintové a kvartové skoky. V posledním verši všech slok (dokud se zpívá…) je dokonce vzestupný skok o velkou nonu. Harmonicky lze této jednoduché písni vytknout nevhodné střídání dominanty a subdominanty (dvakrát za sebou) v již zmiňovaném verši, jemuž by bylo možno zabránit třeba nahrazením subdominanty tonikou, respektive střídavou dominantou. Její použití by bylo logické, neboť je tento spoj součástí sledu čtyř akordů tvořícího první polovinu sloky.

 

            Nejsilnější písní Nohavicova prvního tvůrčího desetiletí (tedy 8O. let) a současně titulní písní jeho první dlouhohrající desky je „Darmoděj“. Nesporně navazuje na Krylova „Divného knížete“ (Měl místo básní spisy / a jako prózu mor / a potkany a krysy / a difosgen a chlor / měl klobouk z peří rajky / a s důstojností snoba / on vymýšlel si bajky / v nichž vítězila zloba), nezapře Dykova Krysaře, inspirací a vlivů by se jistě dalo vysledovat více.

 

            Již sám název písně je převzat z rozsáhlé básnické skladby Karla Šiktance „Modlitba k bohyni paměti“ (Šiktancovi Nohavica píseň také věnoval). Slovo Darmoděj se v básni vyskytuje celkem třikrát, dvakrát v části Den třetí, jednou pak v části Den šestý:

 

„Sahají pod šaty,

utéci nemohu.

Darmoděj! Můj svět mě drží

všema čtyřma za nohu.“

„Jsi

milost má! Můj kříž! Můj stín!

Jsi letmo hvězd, ach, na podzim!

Jsi

z jablíček! A ze sena! Slyším

v něm po nocích své věčné sucho v hrdle!“

„Darmoděj! Nevděk svět.

Nehřeje. Nezebe.

Není nic. A nikdo není.

Jen ten strach, ach, ze sebe.“

(…)

A ticho stálo prostřed vod

jak rybí katedrála.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Naslouchal trávě, jak si vlá,

a lítost se v něm jízlivá,

točila na podpatku,

„Darmoděj!“

řekl (pro sebe).

A ona vzhlédla do nebe:

„Jsme dva! Ach, vše se začíná

a končí od začátku!“

 

            Z ukázky je patrna obsahová i formální hutnost básnického textu, se všemi jeho zvláštnostmi (Mnémosyné! Koněberkové…), přesahy a konotacemi. To písňový text neunese a nemůže unést, je zase ovšem na oplátku obdařen estetickým faktorem hudebním, jenž posouvá výpověď do jiné roviny.

 

            Píseň „Darmoděj“ uvozuje i uzavírá totéž kytarové sólo, vycházející z velmi obohaceného materiálu zpívané části, na němž nejvíce zaujme frygický durový kvintakord (v mollové tónině), jenž je spojován jak s tónikou, tak s durovou dominantou. Tento postup najdeme ve sloce i refrénu, avšak „o řád výše“, z pohledu dominanty: durový kvintakord VI. stupně původní tóniny se stává frygickým kvintakordem dominanty a je spojen s její dominantou (mimotonální dominanta), respektive zmenšeným septakordem jejího VII. stupně. Refrén i sloka jsou vystavěny na stejném harmonickém základu. Melodie se však podstatně liší – ve sloce převládá klesající jednotaktová sekvence v rovných osminách, kdežto refrén je utvořen z výrazného tříčtvrťového rytmického modelu čtvrtka – čtvrťová pomlka – dvě osminy. Tento model se vyskytuje vždy třikrát za sebou ve stejné výšce, avšak vždy doprovázen jiným akordem, což zvyšuje jeho naléhavost. Refrén se skládá ze dvou hudebně identických dílů:

 

Šel včera městem muž

a šel po hlavní třídě

šel včera městem muž

a já ho z okna viděl

na flétnu chorál hrál

znělo to jako zvon

a byl v tom všechen žal

ten krásný dlouhý tón

a já jsem náhle věděl

ano to je on

Vyběh jsem do ulic

jen v noční košili

v odpadcích z popelnic

krysy se honily

a v teplých postelích

lásky i nelásky

tiše se vrtěly

rodinné obrázky

a já chtěl odpověď

na svoje otázky

Ref.: Na nana na…

Dohnal jsem toho muže

a chytl za kabát

měl kabát z hadí kůže

šel z něho divný chlad

a on se otočil

a oči plné vran

a jizvy u očí

celý byl pobodán

a já jsem náhle věděl

kdo je onen pán

Mlčky se strachem chvěl

když jsem tak k němu došel

a v ústech flétnu měl

od Hieronyma Bosche

stál měsíc nad domy

jak čírka ve vodě

jak moje svědomí

když zvrací v záchodě

a já jsem náhle věděl

ano to je Darmoděj

Ref.: Můj Darmoděj vagabund osudů a lásek

jenž prochází všemi sny ale dnům vyhýbá se

můj Darmoděj krásné zlo jed má pod jazykem

když prodává po domech jehly se slovníkem

Šel včera městem muž

podomní obchodník

šel ale nejde už

krev skápla na chodník

já jeho flétnu vzal

a zněla jako zvon

a byl v tom všechen žal

ten krásný dlouhý tón

a já jsem náhle věděl

ano já jsem on

Ref.: Váš Darmoděj vagabund osudů a lásek

jenž prochází všemi sny ale dnům vyhýbá se

váš Darmoděj krásné zlo jed mám pod jazykem

když prodávám po domech jehly se slovníkem

 

            Zmínili jsme se již o podobnosti „Darmoděje“ s Krylovým „Divným knížetem“. Jeho první verš zní Jel krajem divný kníže a kytarový doprovod začíná od a moll. Od téhož akordu kytary se rozvíjí rovněž Nohavicův „Darmoděj“: Šel včera městem muž… Kryl od této expozice referuje o lyrickém subjektu stále ve třetí osobě minulého času, referuje o ději již minulém, završeném. Nohavica zpočátku také, avšak s lyrickým subjektem se posléze ztotožňuje a v závěrečném dvouverší refrénu se přesmykne ze třetí osoby do osoby první, takže posluchač je v pointě utvrzen v tom, co z předcházejícího textu snad tušil: Darmodějem je sám zpěvák, sám autor. Navíc byl až do pointy Darmoděj jenom Nohavicův (můj Darmoděj), v závěrečném refrénu náhle patří všem posluchačům (váš Darmoděj).

 

            Píseň byla psána na úvod porubského Folkového kolotoče, kdy nejprve jako svérázná znělka zněly zvony. Proto se zvuk zvonů objevuje i v úvodní sloce písně, spolu s postavou Nohavici – Darmoděje.

 

            Zřetelným propojením s Mertovou písní „Pomeranče pro Hieronyma Bosche“ je Darmodějova flétna od Hieronyma Bosche. Obě flétny, Mertova i Nohavicova, jsou snové, žijí v noci a vyhýbají se dnům, v obou srovnávaných písních posluchač dešifruje rozštěpení lyrického subjektu, spolu s ním čelí stínům a prožívá strach. Merta: Stín stínal stín a strach se bál (zde navíc eufonie st-), Nohavica: Mlčky se strachem chvěl / když jsem tak k němu došel / a v ústech flétnu měl / od Hieronyma Bosche. Kontinuita folkových písničkářů Kryla, Merty a Nohavici je propojena se psanou poezií, přičemž za společného jmenovatele lze považovat strach a schizofrenii 7O. a 8O. let: ve škole a na veřejnosti se říkalo něco jiného než v soukromí, nevyplácelo se „pouštět si pusu na špacír“. I uvedené dvacetiletí, jako již tolik našich předchozích historických období, bylo dobou temna, stínů, strachu, noci. Proto kterékoli umění, jež adekvátně zpracovalo toto téma, bylo vnímateli spontánně přijímáno a oficiální kulturní politikou naopak odmítáno.

 

Specifičnost Nohavicovy folkové poetiky

            Nohavica jako jediný z folkových písničkářů vstoupil na jeviště vyzbrojen znalostí textařské profese. Disponoval bohatým slovníkem, měl cit a zběhlost v používání mnoha vrstev jazyka, znal domácí i překladovou literaturu.

 

            Tematicky i motivicky do jisté míry navázal na Kryla a Mertu. Emblematický motiv větru se kupříkladu v jeho písních vyskytuje, avšak nijak frekventovaně: Děvenka Štěstí a mládenec Žal / spí v jedné posteli, kterou jim vítr stlal („Děvenka Štěstí a mládenec Žal“), Potulní kejklíři jdou zasněženou plání / v rozbitém talíři vaří vítr ke snídani („Kejklíři“).

 

            Od samého počátku se inspiroval spíše Východem než Západem, zpíval a překládal písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého – takto zní kupř. závěrečná sloka jeho písně „Divoké koně“, věnované Vysockému:

 

Chtěl bych jak divoký kůň běžet běžet

nemyslet na návrat

s koňskými handlíři vyrazit dveře

to bych rád

            Běh divokých koní lze snad chápat jako ruskou variantu anglosaského větru, Kryl to ve své „Rakovině“ vyjádřil svrchovaně: kůň běží bez udidla / kouř štípe do očí.

 

            Ve svých textech Nohavica projevil citlivý vztah k národním a evropským dějinám – nosnému tématu českých folkových písní. Totální skepsi Kryla, patetičnost Merty, vzdorně přijatou osudovost Třešňáka a moralitu Hutky modifikuje do vlastní perspektivy všeobecného historického vzorce pro dosazování reakcí všelidských: ať miluje kdo žije / ať žije historie („Husita“), Učitel národů / carijaja / přišel o učebnice / ze subjektivních důvodů / přešel hranice („Komenský“), už Václava bodli / už se rodí báj („Legenda o svatém Václavu“), Slyšíš to někdo zve nás / k cestám po planetách / Petr a Magdaléna / láska z roku 1790 / nezměnila se scéna / na divadle světa / chyť se mě za ramena / půjdem lítat pod nebesa („Na zídce staré kašny“), nejsem Psohlavec a nestojím o marnou slávu / ale člověk nikdy neví kdo mu nasadí psí hlavu („Psohlavci“).

 

            Nohavicovo pojetí dějin vysvítá nejlépe z jeho písně „Dál se háže kamením a píská“: Ježíš,pálení knih ve jménu ka- licha, jurodivý Vincent v Arles, mladý muž s kytarou na pódiu:

 

Kříže se nemění

jen příjmení a jména

když letí kamení

jde kolem huby pěna

potom se omluvíme

pomníky postavíme

a hlavy ozdobíme

(…)

na sklonku přítomnosti a historie

miliarda Pilátů

zase si ruce myje

 

            Ještě lapidárněji se vyslovil sám písničkář v mottu ke svému cyklu „Písně z dějin národa českého“: Abych tedy přešel „in medias res“ / všechno, co se dělo včera, děje se i dnes.

 

            Ukázali jsme si již několikrát, jak folkoví písničkáři včleňují do textů reálie svého vlastního života, aby tak vnímatelům sugerovali autenticitu písní. Nohavica tak činí častokrát, např. v písni „Láska je jako kafemlýnek“ srovnává barvu vlasů manželky s barvou vlasů svých: tvoje vlasy havran utkal, moje včelí dech. V téže písni o dvě sloky dál konfrontuje zaměstnání manželčino se svým: tobě dali učit třicet dětí, já šel k lopatě / chodíš domů o půl třetí a já o páté. A ve sloce následující již užije rovnou svoje příjmení, v písni „Pro malou Lenku“ zase uvede v textu svoje telefonní číslo. Sémanticky je v tom zajisté rovněž ukotvení toulavé písničkářské profese či ostrůvek autenticity ve stylizaci folkového barda. Během času a posunem kontextu může toto syntagma nabývat dalších významů, jak svrchovaně výstižně dokazuje kupř. Jan Skácel v básni „Kotlářská 35a“.

 

            Ono plynutí času Nohavica vyjadřoval postupnými verzemi svých textů, jak si ukážeme na třetí sloce písně „Plivni si do rukávu“. Jde o dlouhé vlasy, uznávaný symbol osobní nepodlehlosti a volnosti. V roce l972 zněla sloka takto:

 

Sedím a kolem mne už všechno plivá

mně přitom píšou zelení

že dolů půjde moje zlatá hříva

že mne pak major ocení

 

            Později na vojně v Uherském Hradišti jsou Nohavicovy rezavé vlasy (v jeho podání zlatá hříva) oplakány následovně:

 

Sedím a kolem mne všechno plivá

mé štěstí letí komínem

šla dolů moje zlatá hříva

jsem ostříhaným vojínem

 

            Všechno plivá je zajisté levná rýmová berlička ke slovům zlatá hříva a komínem letěly za války netoliko kučery ukřivděného vojáka, nýbrž lidské životy. Tahle do zelena stylizovaná mělkost textu vyvstane tím naléhavěji, když si uvědomíme, že Nohavica si jako „lapiduch“ nevojančil špatně – bojové útvary byly daleko a kamarádi se slivovicí blízko.

 

            Po přechodu písničkáře do zálohy se sloka transformovala následovně:

 

Sedím a kolem mne už všechno plivá

a já jsem volný jako pták

narostla mi zas moje zlatá hříva

jsem záložák

 

            Dlužno podotknout, že různé verze slok byly pro folkové písničkáře 6O. až 8O. let běžnou záležitostí – a nikoli pouze v důsledku změny kontextu způsobené plynutím času. Jeden text se skvěl ve schváleném scénáři, další dvě tři verze byly skutečně zpívány podle okolností: uzavřená společnost nebo oficiální vystoupení nebo telefonické varování před kontrolou či udavači nebo… Špejle na jitrnice se předělávaly jednou na párátka, jindy na mávátka (Nohavica: „Píseň pro malého Jakuba“).

 

            Nohavica byl v českém folku osmdesátých let ze všech našich písničkářů tím nejrozmarnějším, repertoárově nejproměnlivějším a co do stylových zdrojů nejrozkročenějším. Svoje vojančení třeba dokázal reflektovat na rozdíl od výše uvedených plytkostí i s takřka básnickou noblesou („Přelezl jsem plot“):

 

Je postní neděle a majestátní ticho

v hradištském kostele si pánbůh nacpal břicho

a v dobrém rozmaru nazval mě vlastním synem

tak jsme se opili erárním mešním vínem

            V kontrastu proti tomu stojí kupříkladu recesistické rýmy závěrečné sloky jeho písně „Psohlavci“:

Kdo nemá v občance ten musí mít pod čepicí

a kdo nemá pod čepicí ten ať pije slivovici

dáš si jednu velkou a máš opici

a to je chvíle na písničky Jaromíra Nohavici

 

            Nohavica byl nemocen písněmi („Osud“) a v rámci toho parafrázoval obecně známý text Fikejzové vypadáš vážně komicky na vypadám vážně srandovně (píseň „Knihovník“, hudba Charles Aznavour), jeho „Pokání“ bylo klackovsky furiantské a současně rezignující (dlužno předpodotknout, že sloveso vyseru bylo podle kontextu nahrazováno slušnějším slovesem vydlabu):

 

Smazal jsem všechny své kazety

nechal jsem na nich jen ticho

od zítřka rozvážím brikety

budu si pěstovat břicho

stanu se občanem průměru

vrátím se do rodné vísky

na drnky brnky se vyseru

z kytary nadělám třísky

 

            Nejdůležitější Nohavicovy inspirace byly básnické, hudební působily mnohem méně a dylanovská jako by ani neexistovala. Sám bez provokujícího soutěživého prostředí pražských mostů, rynků, klubů a vysokoškolských aul se propracoval k překládání z ruštiny i polštiny a jeho pokusy o zhudebnění například Blokovy poezie si nezadaly s Mertovými interpretacemi Seiferta či Hrubína. Nevystavoval svoji sečtělost na odiv, spíše ironizoval její použitelnost, kupříkladu v písni „Svatava“:

 

Když ji vzal do náruče mlátila ho Bezručem

a dusila Baudelairem

dvě modřiny pod nosem schytal Janisem Ritsosem

a jednu Jacquesem Prévertem

v bitvě předem prohrané tloukla ho S.K.Neumannem

ale ani Rudé zpěvy neuchránily pel té děvy

a tak když k ránu spokojeně usnula

k hrudi tiskla Valeria Catulla

 

            Pravda, nejsou to písně nijak podstatné, spíše popěvky („Tvůrčí muka“):

 

Bílý papír černá tužka poetické nálady

daleko máš kamaráde do Viléma Závady

Žena štká a dítě pláče vydělávat na čase

daleko máš kamaráde do Františka Halase

Zastaví tě na nádraží řeknou jménem zákona

daleko máš kamaráde do Francoise Villona

V levé ruce láhev rumu v pravé ruce kytara

daleko máš kamaráde do Josefa Kainara

 

            Obraznější bylo použití osamělých jmen v písních „Proutníci kluci“ (pak citát z Voltaira či Diderota“) nebo „Na dvoře divadla“ (čteme Shakespeara / na dvoře divadla Hamlet umírá). Písně „Když mě brali za vojáka“ a „Darmoděj“ jsme již zmínili.

 

            Nohavica v sobě měl i smysl pro slovní hříčky, legrácky a vtipnůstky, jakými dovedli posluchače oslnit textaři Suchý a Vodňanský, písničkáři Kryl a Plíhal. Osvědčil to například ve svých „náhrobních nápisech“:

 

Měkká buď jim rakvičko, Škodolibě se chichotal

netlač ani trošku, osudu Dona Kichota.

spěte líčko na líčko, A skončil stejně.

Kotvalde a Hložku. Tichota.

            Ve svých písňových textech se však Nohavica podobným ohňostrojům vyhýbal, snad aby zdánlivá prostota jeho písní zůstala nenarušena.

 

            Zajímavý je seznam konkrétních osob procházejících Nohavicovými písněmi. Vedle písničkáře samotného, jeho ženy Martiny (např. „Heřmánkové štěstí“), dětí Lenky a Jakuba i historických postav (kníže Václav, Kozina, kardinál z Anglie, Pilát, markýz Gero) to byli především kolegové z oboru: Michnová („Píseň o ženách“), Merta („Velká zpověď“), Streichl („Pro mou malou Lenku“), malý muž s kytarou na pódiu („Dál se háže kamením“), Mišík („Proutníci kluci“), Daněk („Píseň zhrzeného trampa“), případně několik najednou („Ukolébavka“). Nohavica se obklopoval písničkářskými jmény coby symboly mihotavé člověčiny, pohody, údivu i obdivu. Ojedinělé místo zde zaujímal Karel Plíhal jako kamarád nejbližší, každému svěření nejotevřenější, sám jako člověk nejprůzračnější. Píseň „Cukrářská bossanova“ by působila jako ekvilibristika těsně před branou trapnosti, nebýt působivého, překvapivého, dokonale nepřipraveného závěru a já zůstanu sám, úplně sám.

 

            Strach ze samoty, z té vnitřní, nejhorší, prosvítal hned několika Nohavicovými texty, právě těmi z nejlepších, jak správně postřehl Jiří Černý. V takových chvílích byl písničkář schopen vystoupit před posluchači jakoby nahý, prozrazený až ke studené konkrétnosti svého telefonního čísla („Píseň pro Lenku“): Rána jsou smutnější než večer / z rozbitého nosu krev mi teče / na čísle 561O9 nikdo to nebere. Kdo Nohavicu v takových chvílích opustil? Publikum? Kamarádi? Milenka? Ulice se svými bufety na stojáka, bláznivými Markétami, nádražáky, fernety, rumy, podchody, česnečkami? Můžeme se jen dohadovat.

 

            Byli jsme vychováni v tom, že pravda je pro umělce to nejcennější. Nohavica nás v tom utvrzoval v trpké Vysockého „Pravdě a lži“. Bál se snad, že věren pravdě a sobě zůstane jednoho dne sám? To jistě ne, jeho posluchači mu to dávali najevo. Bál se ztráty nápadů? Některé jeho melodické nápady byly odvozené od Suchého, Kryla, Merty. Nohavica vlastně nepřišel s novým, opravdu vlastním stylem, nepřinesl do českého folku nic tak osobitého jako Slávek Janoušek či Pavel Dobeš. Avšak zpěvné, jednoduché a nosné melodie, náladově sladěné s textem i charakterem Nohavicova měkkého, přirozeného a důvěryhodného hlasu, ty měl opravdu jen a jen ze sebe.

 

            Nejsou však vyčerpatelná i témata textů? Kolikrát jen několik našich písničkářů zároveň popsalo sportovní fanoušky, ničení přírody, kasárenské odumírání, snobství. Vedle tematiky nápadů jde však i o jejich nosnost. Nohavica byl v polovině osmdesátých let ve stadiu, kdy se začínal opakovat, podobně jako kdysi třeba Donovan. Potom přišla doba jeho zákazů a omezení, písničkář se uzavřel doma a vyprovokoval v sobě nesmírně cenné plebejské odhodlání prosadit se jinak, neokázale, vnitřně. Za nějaký čas pak přišel s novými písněmi posvěcenými poznáním lidské závisti, zrady, únavy i opravdové věrnosti. A tak ty písně rovněž interpretoval: soustředěně, napjatě, s vírou v každé slovo a s podtónem prosby k posluchači o pozorné přijetí toho nejpoctivějšího a nejpodstatnějšího, čeho byl ve své nové životní situaci schopen.

 

            Při vší neodolatelnosti Nohavicova humoru a sarkasmu, při veškerém obdivu k jeho pódiové neúnavnosti, střehu, čichu pro kladné a záporné proměny koncertní atmosféry, jeho největší síla spočívala v tiché pokoře, s jakou dovedl začínat své obrazy smutku a nepochopení a končit je v naději a sbratřující harmonii. Harmonii, jíž byl schopen, s níž občas koketoval a posmíval se jí, avšak jen skrze ni nalézal své okolí, posluchače i sebe sama. Když onu harmonii ztratil, zůstal sám, byť v plném sále.

 

            Jeho písničkářství v dokonalosti své samozřejmosti, pravdivosti a jednoduchosti žilo už téměř nezávisle na svém původci: v posluchačských anketách na folkových festivalech stačilo jen pouhé jméno Nohavica, aniž by jeho nositel byl vůbec přítomen. Zástupy mladých posluchačů se za svým idolem vydávaly napříč republikou a vůbec nevěděly, zda jej nakonec doopravdy uslyší. Když k tomu přece jen došlo, o písničky už vlastně ani nešlo, stejně je všichni většinou znali. Spíše jako by si posluchači chtěli znovu nabrat ztělesněnou pravdu a přátelství do zásoby, ověřit si, že písničkář a jeho písně jedno jsou.

 

Nohavica tohle všechno tušil nebo přímo věděl. Hledal každý večer způsob, jak své diváky nezklamat v jejich prostém, ale tolik výjimečném očekávání. Většinou se mu to dařilo.

 

            Ve srovnání kupříkladu s Vladimírem Mertou byl Nohavica posluchačsky srozumitelnější, což bylo důsledkem pravidelnější rytmické a rýmové struktury jeho písní. Podobně jako Merta, Třešňák i Hutka preferoval Nohavica smysl výpovědi nad její formální precizností, přesto jeho písně působí koncízněji.

 

            Vstoupil do naší kultury v době, kdy žánr folkového písničkářství byl již stabilizován, kdy se navíc politická situace lámala od zpupnosti počátku sedmdesátých let ke krachu systému koncem let osmdesátých. Jeho dílo syntetizovalo dosavadní výboje žánru a obrátilo českou folkovou píseň k harmonizující prostotě a upřímnosti.

 

Comments are closed.