Starouši – Robert Farář Čapek

Starouši – Robert Farář Čapek

V chodbičce to zadunělo a zarachotilo a do vagónu vlezli čtyři lidi ve vandráckým. Dva starší, cirka nějakejch čtyřicet pryč, a dva kluci, kterejm nemohlo bejt ani po vojně. Starouši se rozsadili na jednou čtverku a mládež si naházela bágly do síťky nad druhou. Pak mlaďoši vděčně vyklusali k bufíku na nástupiště a starouši si neméně vděčně oddechli.

„To teda byl vandr, jen co je pravda,“ zabručel po chvilce ticha jeden a druhej dodal: „Ále co, však byla sranda ne?“

První na něho vrhnul pohled, nacucanej jedem. „Celej sobotní večer sedět v hospodě a lejt do sebo to hnusný pivo, jenom abych tomu svýmu paznehtovi nezkazil jeho nablblý představy o vandrech? A to přitom nechápe, proč se tý hospodě říká Posada del toro texaso. Myslí si, že když do sebe nahrne deset dvanáctek, bude tramp jak ze žurnálu, blbec. Takhle ty si představuješ srandu?“ zeptal se vyčítavě. „Jasně,“ dodal. „Tobě bylo hej, ty tomu klukovi nejspíš dáváš šlupky ze salámu, ale já svý děcko živím poctivě. Takže sem to vobrečel leda já, když sem aplégra táhl z putyky na zádech. Sakra, asi mu naordinuju dietu,“dodal a zkusmo si protáhl páteř, která pronikavě zaprotestovala hned na prvním obratli.

„Ale stejně byla sranda, „nenechal se ukřičet ten druhej. „Vodu nanosili, dřevo nanosili, čaj uvařili, v noci spali…“

„A právě proto stál ten vandr leda za trumfový kulový,“ frkl si pohrdavě starouš. „nám nezbylo nic jinýho, než sedět na kempu jako blůmy a čekat, až si mládež splní další modrý vokýnko. A pak že prej nás vezmou do hospody na pivo, nastojte!“ uchechtl se truchlivě. „Málem mě chytnul žlučník.“

„A mě bude pálit žáha ještě tejden,“ Přisadil si druhej. Chvíli bylo ticho.

„Hele, co kdybychom si zase zajeli na vandr sami?“ nadhodil první starouš. „Uděláme si phodu a bude sranda.“

„Dlouho jsme nebyli.“

„Po těch letech…“ mávl rukou první.

„Já bych vzal kytáro,“ zasnil se druhej.

„Žádná zahulená hospoda…“

„Netahali bysme s sebou zmetky…“

Ve vagónu se pak rozprostřelo rituální a takřka až zbožný ticho, napěchovaný tunama živoucích vzpomínek, a oba starouši cejtili, že svůj kříž, břímě a požehnání včera netahali z hospody zbytečně.

Starouši – Robert Farář Čapek

This entry was posted on Úterý, Září 15th, 2015 at 20:14 and is filed under ID 89 - cesty - z cancáku. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.