Trabantem napříč Afrikou
26.9.2014Cenu má pouze cesta, pouze ona trvá.
Antoine de Saint-Exupéry
Trabantem napříč Afrikou – Dan Přibáň (Praha)
Mise
Na začátku 20. století bylo na světě už jen málo míst, kam lidská noha nevkročila. Zato takřka žádné místo na zeměkouli nepocítilo otisk pneumatiky automobilu. Bílá místa na mapách ale dráždí.
Na začátku 21. století jsou auta všude.
Není problém vyrazit takřka kamkoli s vozem, jehož valnou část řídí počítač. Je to ale ještě dobrodružství objevování?
Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané?
My věříme, že se dá. Stačí málo, vrátit se na začátek. Podniknout velkou cestu s malou technikou.
Za volantem auta z dob, kdy automobil nebyl něčím obyčejným, je cestování jiné.
—————————————————————————————————————————————————————
Dan Přibáň
vedoucí expedice
35 let, milovník ozubených koleček, novinář, filmař a cestovatel. Jen s minimálním technickým vybavením obyčejným trabantem projel Afriku i Hedvábnou stezku a chystá se přejezd Latinské Ameriky. Zakladatel o. s. UnderFilm a nezávislé filmařské společnosti Klok TV. Kromě expedic Trans National Trabant byl členem a organizátorem expedic do zapomenutých částí Libyjské pouště, do Kurdistánu a na bájnou horu Ararat.
—————————————————————————————————————————————————————-
Jde to!
Když jsme na Slovensko-České hranici naposledy roztlačovali trabant, jenž nás provezl patnáct tisíc kilometrů dlouhou cestou do srdce Hedvábné stezky a zase zpátky, byli jsme si konečně stoprocentně jisti – jde to. I s nejmenším autem z malých, nejlevějším z levných.
Nepotřebujete offroadový speciál, nemusíte mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Opravdové dobrodružství jde najít jen tam, kde máte velkou naději na neúspěch.
Stále můžete jít ve stopách prvních motonomádů. Cestovatelů třicátých let minulého století, kterým se o náhonu na všechna kola ani nesnilo. Kteří byli rádi, když měli na všech kolech brzdy.
Ve stopách prvních
Když jsme naposledy uklízeli pasy, které celníky zajímaly jen proto, že je natáčela televize, věděli jsme, že tímhle to nekončí.
Svatým grálem všech, jež v první polovině minulého století chtěli dokázat, že na to oni a jejich automobil mají, byla Afrika. My chceme dokázat, že na to máme i v první polovině století jednadvacátého.
Že i dnes můžete vzít malinké auto s technikou podobnou meziválečným létům a vydat se s ním na onu velkou jízdu z Prahy do Kapského města. Urazit přes 20 000 kilometrů, protnout obratník raka, rovník i obratník kozoroha. Projet jedenáct zemí, rozdílných tak, jak to jen černý kontinent umí – Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou Republiku. Co slovo, to závan dálek a starého dobrého dobrodružství, které stále žije. Jen ho musíte hledat, nenechat se unášet instantními nabídkami cestovek, ani děsit výběrem špatných zpráv.
Ale přesto, je to Afrika. Žádná jiná část světa nemá tak kontroverzní pověst. Nádherná a nebezpečná. Pro každou výpravu jinak. Když ji jako první Češi odshora dolů projeli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit s přírodovědcem Jiřím Baumem za volantem Tatry 12, pořád byla největším rizikem příroda.
Když se na stejnou trasu v roce 1947 vydal Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem, začínalo nabírat na obrátkách ohrožení ze strany lidí. Sabotáž jejich Tatry 87 v Libyi dávala tušit práci tajných služeb.
Dnes už je příroda především krásnou galerií a o to horší se to zdá být s lidmi. Afrika je nevypočitatelná, záludná. Ale měli z ní naši předchůdci jiné pocity? Nebyla právě pro to vždy něčím výjimečným.
Na konec světa
O diktaturách střední Asie jsme neslyšeli nic dobrého a přitom jen díky dobrým lidem jsme se dostali přes zavřenou celnici mezi Turkmenistánem a Uzbekistánem.
Když někomu řeknete Írán, vidí šílence v turbanu, který se vás už od hranic snaží vyhodit do vzduchu. Nějak se nám tihle chlapíci vyhýbali…
Pokud chceme v roce 2009 zjistit, co opravdu obnáší projet Afrikou odshora až dolů, musíme jí projet odshora až dolů. S minimální podporou současné techniky. Opět jen za pomoci šestadvaceti koňských sil trabanta.
Egu a Babu
Tentokrát na cestu vyrazí tito houževnatí nezmaři dva. První veterán Egu, mající v kolech
15 422 kilometrů napříč střední Asií a nováček Babu (jméno opět Anežka TM)
Vydáme se v nich po stopách prvních Čechů, kteří automobilem dojeli z Prahy do Kapského města Františka Vladimíra Foita a Jiřího Bauma a chceme dokázat, že pořád můžete maličkým automobilem projet napříč velkým Černým kontinentem. Vyrážíme 6. září 2009.
Zapomenuté legendy předválečných cestovatelů si to zaslouží.
Proč chceme jet trabantem napříč afrikou? Protože chceme ukázat, že když se chce, tak to jde. (už podruhé)
Velké cesty malých aut
Československo jako technologická velmoc nabízela cestovatelům milujícím ozubená kolečka skvělé příležitosti, takže všechny výpravy využívaly domácí stroje. Z našeho pohledu je zajímavé, že až na jednu výjimku žádné z aut nemělo výkon větší než 25 koní, my jich máme celých šestadvacet.
1931 – F. V. Foit a J. Baum s Tatrou 12 (14 k) napříč Afrikou ze severu na jih. (J. Baum v roce 1933 kolem světa a v roce 1938 do Afriky, oboje s nákladní Tatrou 72)
1933 – manželé Elstnerovi (+ další dvě posádky) severní Afrika s Aerem 662 (18 k), 14 000 km
1934 – sedm studentů, Praha-Kalkata, nové lidové vozy Škoda Popular (23 k), 14 800 km
1936 – manželé Elstnerovi se Škodou Popular (23 k), USA a Mexiko, 25 000 km
1936 – J. B. Procházka a J. Kubias, kolem světa za 100 dnů východním směrem s ojetou Škodou Rapid (30 k) (měla najeto 60 000 km). Za 98 dnů jsou zpět, komise Autoklubu dosvědčila, že plomby na motoru zůstaly neporušené
1936 – manželé Škulinovi se Škodou Popular (23 k), z Dakaru napříč Afrikou na Madagaskar, pak na jih do Johannesburgu a odtud napříč na sever do Egypta, 52 000 km.
1947 – manželé Elstnerovi se synem jihozápadní Afrika s Aerem Minor (20 k), sprint k rovníku a zpátky, 13 110 km
1947 – Hanzelka a Zikmund s Tatrou 87 o úctyhodném výkonu 75 k vyrážejí na svoji první cestu. Doba malých aut pomalu končí, velké cesty zůstávají.
odkaz na oficiální stránky : http://afrika.transtrabant.cz/