Silvie Gadulová
13.1.2012Narodila jsem se 17.5.1968 v Ostravě a tam také pořád žiji. Od malička zpívám a mám vztah k poesii. Již v 6-ti letech jsem se svou mámou dvojhlasně zpívala u mandlování lidové písněa báseň Žltá lalia od Jána Botta jsem uměla zpaměti.
Máma, která je rodačka od Žiliny, z vesnice jménem Predmier, mi ji vyprávěla, jako pohádku před spaním. Jak běžel čas, tak jsem na základní škole zkoušela psát své první veršíky a naučila se hrát na kytaru. Obojí mi zůstalo dodnes.
Od roku 1993 jsem působila jako folková písničkářka. Kamarádi a známí mou tvorbu pojmenovali „Pocitový folk“. Pak jsem musela hraní přerušit, abych se postarala o své dvě děti.
Děti dospěly a já jsem se vrátila k tomu, co mně v životě nejvíce naplňovalo. K hraní a k poesii.
SLOUČENINA
Jsem jen pocit.
Snad i sloučenina
z tvých chemických reakcí.
Jsem jen myšlenka,
která se mihne
a málokdy se navrací.
Jsem jen jedním zrnkem
tvých hradů z písku.
vítr, který proletí.
Jsem záminkou,
zabitím dlouhé chvíle,
písnička, která zazní
a ztichne vzápětí.
…
Tvůj hlas, tak melodický, zvučný,
probouzí ve mě chtění.
Chci rozmlouvat a zároveň i mlčet
s tím hřejivým zvukem, který provází
mé snění
až do ranního kuropění.
Chci, aby mne budil ten hlas,
co by hlasatel v rádiu,
který po noci vítá nás a baví,
když pijeme svůj ranní šálek kávy.
Chci, aby šeptal mi do ucha,
ten romantický, mužný.
Do nekonečna poslouchat ten hlas
a znovu a znovu cítit,
jak běhá po těle mráz.
(1996)