Říkání o tom, co jsem aneb modlitba za stříbrnou pavučinu (Miki Ryvola)

Říkání o tom, co jsem aneb modlitba za stříbrnou pavučinu

Miki Ryvola

Jsem tramp. Vím o podivných stromech, které za noci zpívají.

Znám skály, měnící se za soumraku v hrady, plné trubadůrů a bílých paní. Jsem majitelem nejbohatších nalezišť červených oblázků na světe, fialkových skel v tůních Švarcavy a moje doly na jahody mi kdekdo závidí.

Jsem tramp a znám řeč netopýrů, obrovských mravenců a malých žabiček, co přicházejí s deštěm z nebe. Domluvím se s kameny na cestě, vyznám se v morseovce datlů a lehce  luštím poselství hor, které potoky přinášejí ke mně do údolí.

Jsem tramp a dobře vím, kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku, tak slabou,abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením a který se blýská radostí, když navečer skončím pochod a on se může zahryznout do chleba. Mám popraskanou kytaru, slepenou smolou a ona mě učí novým lesním nářečím.

Jsem tramp a hodnoty, kterých si cením, jsou asi stejně podivné, jako já. Nade vše jsou mi vzácná křesla z chorošů a mechu, kamenné stoly, benátská zrcadla studánek a pramenů. Jdu přes bludné kořeny za kouzlem svítících dřev, znám úplňky za zákeřnými bažinami a vím, kam mohu kdykoliv zajít pro trochu krásného strachu a užaslé bázně.

Jsem tramp, ač na tom jméně vůbec nezáleží. Dobrovolně jsem se stal členem bosácké sekty, klanící se Obyčejnu, Prostotě a Přírodě – přísným, ale nekrvelačným božstvům. Shovívaným a dnes již trochu komickým bůžkům. Mám nekonečně mnoho přátel, ale často marně čekám na setkání s nimi. Vím o síle, která se v nás skrývá, ale často se jí bojím a utíkám před ní.

Jsem tramp a mojí zbraní se stále častěji stává útěk. Přesto vás varuji, vás, kteří se tak hlučně houfujete na hranicích mé říše – budete jednou poraženi! S děsem prchnete z plechových pojízdných skrýší, až drápky a zuby mých lesních přátel zaškrabou na dveře vašich obytných přívěsů. S hrůzou budete vzpomínat na první a poslední noc v mé říši, až zavelím zeleným světýlkům k pochodu na vaše víkendové hrady. Letky vos, baterie pýchavek, kulomety datlů a ostnatý drát maliní jsou připraveni k boji.

Jsem tramp a vím, jak těžké je nahnat strach těm, kdo svou duši rozmělnili za čtyři gumové. Přesto vás varuju – až dorachotíte ve svých vozech tam, kde stříbrná pavučina přes cestu označuje hranice mé říše, zastavte. V mém i vašem zájmu.

Jsem tramp a podivínsky provozuju to, co se do dnešního světa nehodí.

Jsem tramp a modlím se za stříbrnou pavučinu.

Martin Marťan Urbančík

This entry was posted on Sobota, Leden 7th, 2012 at 17:34 and is filed under ID 89 - cesty - z cancáku. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.